• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Petra Lukešová

Moje upřímná posedlost jménem anorexie

„Anorexie. Tohle slovo snad už každý slyšel, ale málokdo z nás má tušení co za ním stojí. Petra nám svou upřímnou zpovědí ukáže, jak její cesta k hladovění začala v deseti letech. Nechybí léčba a ani její další závislost na pozornosti mužů. A řeknu rovnou, tohle byla tedy síla. Jak snadno dokážou blbý kecy dostat dítě až na dno. Ve čtrnácti letech mít 29 kilo, zápasit se smrtí? K tomu si fyzicky ubližuje a co se jí honí v hlavě je naprosto neskutečné. Jako pardón, ale tady ani ta podpora rodiny moc nefunguje. Ani se nedivím, že se snaží pochopení najít v náručí kluků. Avšak nestačím se divit, jaká hovada po světě chodí. Blbce střídá blbec a nakonec skončí Petra v náruči naprostýho vymletýho magora. Hochu, ty bys potřeboval rubat od rána do noci. A ta operace prsou? Jak by asi Tadeáš reagoval na to, že si má nechat zvětšit penis? Volání o pomoc končí pokusem o sebevraždu. To je tak smutný, co si jedna holka musela vytrpět. Jsem ráda, že v sobě našla Petra tolik síly a dokázala odejít. Hlavně Sára je opravdová kamarádka. Co mě mrzí? Ty následky po Anně, to pochroumané zdraví, které zanechala. Mrzí mě ten celoživotní boj s ní, který Petru čeká. A doufám, že hledání normálního chlapa nevzdá. On někde je a objeví se. Kniha je debut a druhá polovina by skutečně snesla víc rozepsat, aby nepůsobila zmatečně. Přesto ji jednoznačně doporučím. Nejen mladým holkám, ale i jejich mamkám.“... celý text
— Klímuška

---

Moje upřímná posedlost jménem anorexie

„Hodnotit knihu, kterou napsal sám život je vždy hodně těžké. Autorčina zpověď skrz knihu. Velmi silný příběh s bojováním s Annou, jak autorka něžně nazývá nemoc zvanou Anorexie. Ten příběh mě děsně zasáhl. Stát se to může úplně každému, kdo má sklony k tomu být plnoštíhlý. A samozřejmě chorobné hubnutí vyprovokuje okolí jedince. Někdo až moc nevybíravým způsobem označí dotyčnéh, že je tlustý/tlustá jako prase. Jenže kde je ta hranice? Děti většinou nechápou, že když je necháme papat pořád, co se jim zlíbí, tak si dokáží způsobit velkou a na svůj věk nezdravou váhu. Kniha je děsně moc dobře napsaná se všemi pocity, úzkostmi, myšlenkami a velmi mě zasáhla. Chápala jsem i tu nezdravou lásku, kterou pak měla s muži. Logicky to vyplývá s touto nemocí. Petra tím, že si nechala ubližovat nemusela myslet na Annu. Jediný s čím se nemůžu poprat a možná bych potřebovala slyšet i maminku. Proč? Proč když se mají evidentně rádi jí 2x nepomohla a nechala jí dál u přítele? Proč jí nepodala pomocnou ruku? Přes to se nemohu a nechci přenést, dětem dávám celé srdce a když ho zašlapou do země, tak bude zašlapané v zemi. Ale dokud budu dýchat, tak jsem tu pro ně!“... celý text
— EvikU.

---

Moje upřímná posedlost jménem anorexie

„Nemám slov. Wow. Čekala jsem silný příběh plný bolesti (což byl), ale zároveň jsem měla čest přes písmenka poznat silnou ženu, která je na dobré cestě najít svou hodnotu. Hodnotu člověka, který si zaslouží být milovaný. Především sám sebou. A o tom to v životě je, no ne? Příběh je psaný s lehkostí. Je umění sepsat své bolavé zkušenosti tak, aby nepůsobily moc surově. Petře se to povedlo. Její zpověď o anorexii mě pohltila od první stránky. Moc se mi líbily její hluboké myšlenky, kterých má vzhledem ke svým zkušenostem požehnaně. Absolutně si nedovedu představit, že bych si tím vším prošla v tak mlaďoučkém věku. Za mě má autorka obrovský obdiv. Smekám. Je jasné, že v životě jsme jednou nahoře a jednou dole. Ale co když je někdo dole x měsíců a období nahoře nepřichází? Čtení jsem si maximálně užila. Petře v hlavní roli jsem fandila a prožívala s ní každý pád. Ale také úspěchy, kterých má za sebou požehnaně. V tomto příběhu si vše hrdinka vybojuje sama. Nemá za sebou kopec lidí, kteří by jí z toho vytáhli. Ba naopak, je často na vše úplně sama a uvědomění musí přijít z jejího nitra. Vřele doporučuji všem, kdo v životě tápou. Všem, komu přijde jejich cesta nekonečná a trnitá. Knížka je plná utrpení, ale taky naděje. A vy čtete až dokonce proto, abyste se dozvěděli, zda Petra vyhraje. Oblíbené věty z knihy: Nedokážu pochopit, proč mi už nestačí večery strávené s mým nejlepším kamarádem hladem. Do zdravějšího života, který nebude tolik bolet. Slzou osolím hrnec pode mnou. Vítr pročišťuje místnost zahalenou do bolestivé vzpomínky.“... celý text
— mstychov

---

---

Moje upřímná posedlost jménem anorexie

„Hneď v úvode, musím povedať, že kniha je plná bolesti, smútku, zúfalstva a mnoho ďalšieho... Keď som ju začala čítať, povedala som si, že to zvládnem prečítať hneď - veď kniha je pomerne tenká, avšak opak je pravdou a pri niektorých pasážach, som prestala čítať a musela som sa zamyslieť, nad daným momentom, ktorý Petra prežívala... Nevedela som si ani len predstaviť, byť v jej koži! Bolo mi jej ľúto a nie len za anorexiu, ale aj za násilie, ktoré musela zažívať a najviac ma sralo, ako sa k tomu postavila jej VLASTNÁ matka!!! Veľmi som si želala, aby Sára, bola jej veľkou oporou - dúfala som, že sa s ňou len nezahráva a "nebodne, jej dýku do chrbta". Ďalšia vec, ktorej som sa obávala, bola tá, či Petra bude rozmýšľať aj nad samovraždou... Och, toľko, by sa dalo ku knižke napísať, ale nechcem prezrádzať - jediné, čo chcem ešte napísať je to, že určite vám odporúčam, si prečítať tento skutočný a pravdivý príbeh, ktorým si Petra prešla! A teda obrovská vďaka a klobúk dole @petralukesova, že dokázala svoj príbeh posunúť do sveta, pretože verím, že to pre ňu nebolo jednoduché a nie každá žena, by dokázala takto verejne posunúť svoj príbeh, do sveta! Dúfam, že v živote, vás budú čakať už len tie šťastné chvíle, plné lásky a zdravia, pretože po tom všetkom, čím ste si prešli, si to zaslúžite!“... celý text
— Dydy7

---

Moje upřímná posedlost jménem anorexie

„Nad touhle recenzí jsem dlouho přemýšlela - jak ji pojmout a sepsat. Mně totiž kniha moc nesedla, ale nechci nikoho odradit tak to vezmu spíše obecně: Příběh je čtivý díky ich-formě, krátkým kapitolám a písmu. Občas tam jsou ale chybky, špatně vyskloňovaná slova a překlepy, což mě trochu rušilo. Kniha se zaměřuje primárně na děj, který je jednoduchý, bez sáhodlouhých popisů, svižný. Jelikož se jedná o deník, části (ve kterých jsem se občas neorientovala) na sebe úplně nenavazují. Chybělo mi tam například kolik je hlavní hrdince let v jednotlivých pasážích (byla jsem líná to dopočítávat). Zároveň mi chyběl věk u ostatních postav, podle jejich chování to nešlo odhadnout. Kniha na mě působila dost depresivně, nic se nedařilo, jedno zklamání za druhým a nikde žádná naděje. Do toho pro mě občas nepochopitelné chování hlavní postavy. Některé situace pro mě byly až fakt extrémně nereálné, to mě trochu odrazovalo od dalšího čtení plného dalšího smutku a zklamání. Na druhou stranu musím teda vyzdvihnout obrovskou kuráž autorky, protože s tímhle jít ven, za to klobouk dolu! Ač já nejsem pravděpodobně cílová skupina, i tak knihu doporučuji, ve mně sice vzbudila asi opačné emoce, než bylo záměrem, ale beru to jako další zkušenost. Hodnotím 2,5 *“... celý text
— ctu_a_pisu