• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Víra, naděje a masakr - Seán O'Hagan

Během pandemie covidu strávil dle svých slov Nick Cave celé hodiny na telefonu; jedním z lidí, s nimiž si volal nejčastěji, byl irský zpěvák a publicista Seán O... detail knihy

Nové komentáře u knih Seán O'Hagan

Víra, naděje a masakr

„Nick Cave je jeden z nejlepších muzikantů všech dob, inspirativní osobnost a zatraceně chytrej chlapík. Bohužel s ním rozhovory vedl novinář, který ne vždycky ukočíroval nepochybně obrovská kvanta přepisů, takže se místy některé myšlenky stále opakují. To je ale jediná vada na kráse, protože Nick má co říct. Pro fandy povinnost.“... celý text
— Šimon_

---

Víra, naděje a masakr

„Hluboké, dojímavé, intenzivní, k zamyšlení. Nick je úžasný člověk a na jakoukoli jeho novinku, ať už je to deska, kniha či film, se vždycky těším dlouho předem a ještě nikdy jsem nebyla zklamaná takže samozřejmě 5*. A taky jsem se díky této knize začala nechat posílat newsletter z Red Hand Files, což je podle mě opravdu skvělý počin.“... celý text
— marieke

---

Víra, naděje a masakr

„Tato kniha mě velmi bavila! Nick Cave a Sean spolu hlavně rozebírají tématiku víry, umění, Nickova života, ale i hudby. Pokud o zpěvákovi nic nevíte, pak je tato kniha velmi dobrá pro získání perspektivy o něm jako o osobnosti. Pokud náhodou ano, pak budete obohaceni jeho myšlenkovým vhledem, ale i interpretaci některých jeho skladeb. (Hlavně pak z jeho posledních tří alb.) Nejvíce mě na knize fascinuje, jak moc se jeho písně prolínají s tím, kdo je on jako člověk - podle mě to dokazuje jeho velké propojení s hudbou (což není vždy u zpěváků samozřejmost).“... celý text
— capricorn__

---

---

Víra, naděje a masakr

„„Ale chtěl jsem říct tohle: v určitou chvíli se to stane každému – dekonstrukce vlastního já, jak ho známe. Nemusí to být smrt, ale vždy to souvisí s nějakou zkázou. Vidíme to na lidech okolo sebe neustále: rozpadne se ti manželství, spácháš nějaký přečin, který ti zničí život, nastanou zdravotní problémy, někdo tě zradí, stane se ti veřejná ostuda, přijdeš o děti po rozvodu, cokoli. A člověka to strašně rozstřelí, na milión kousků, a vypadá to, že není návratu Je po všem. Ale časem se člověk kousek po kousku zase složí. A jak se poskládá, tak často zjistí, že je z něj úplně jiný člověk, proměněný, úplnější, uvědomělejší, jasněji vykreslený. Myslím, že o tom je život - člověk jistý způsobem umírá a je znovu zrozen.“ Nick Cave byl vždycky můj oblíbenec. Mám rád jeho hudbu, jeho beletrii, jeho způsob přemýšlení. Každé setkání s ním mi přišlo zajímavé. Ale zároveň jsem ho vždy (tedy donedávna) považoval za člověka, který se silně stylizuje, který dbá na svůj mediální obraz alfa samce. Psal vždy hodně osobně, to ano, ale nikdy dříve jsem si nemyslel, že ho poznávám jaký je, když je sám se sebou. Tragická smrt syna Arthura ale starého Nicka spláchla – tento rozsáhlý knižní rozhovor ukazuje člověka, který je ochoten nahlédnout do svého nitra, aniž by o sobě ale přestal přemýšlet a své myšlenky tříbit a precizovat. Pohled do Nickovy vnitřní „krajiny po katastrofě“ pro mě nebyl lákavý z důvodu nějakého bulvárního nahlížení do života celebrity, ale jako uchvacující doklad toho, jak lze skrze utrpení a ztráty duchovně růst! Hlavní tématem série rozhovorů je reakce na ztrátu a osamělost (kromě smrti syna se řeč často točí kolem covidem vynucené izolace). Nick Cave nepopírá smutek ani návaly zoufalství, častěji ale promlouvá o očisťující síle, kterou mu nová situace přinesla. Jako by bylo nutné, aby bylo takhle brutálně otřeseno jeho přesvědčení, že je pánem svého osudu, k tomu, aby si uvědomil, že ho tady něco přesahuje. A jeho setkání s tím přesahujícím je zároveň setkáním s něčím, co člověka přesahuje svojí krásou a láskou. Nick na to vědomě reaguje tím, že se rozhodne mít na téhle kráse světa účast. „Jednou z možností je hledat odpuštění skrze něco, co by se dalo nazvat odčinění vin svým životem to znamená využívat své dary tak, aby to sloužilo k ozdravení světa. (...) Moje tvorba se myslím stala výslovným odmítnutím cynismu a negativity. Na to já prostě nemám čas. Myslím to doslova a z osobní perspektivy. Nemám čas na kritizování ani neustálé láteření. Nemám čas na ten kolotoč věčného obviňování. Přenechávám to ostatním. Nemám na to žaludek ani čas. Život je podle mého názoru příliš krátký na to, aby ho člověk neprožil v úžasu.“ Hodně jsem při čtení myslel na svoji milovanou Etty Hillesum, která v nacistické internaci žila svoji radost, vděčnost a neochotu k nenávisti – myslím, že by si s Nickem rozuměli. :-) Také na Viktora Frankla, který téma nacházení smyslu v utrpení zpracoval vědecky ve své logoterapii. Nick Cave a jeho zpověď je pro mě dalším důkazem, jak je život ve své nepochopitelné složitosti přese všechno přece krásný a jak je křehký a zranitelný člověk všemu navzdory stvořen a povznášen k tomu, aby byl vděčný a šťastný. „Vím, že většinu času jsem šťastný a život je dobrý. Nemyslím to nijak lacině nebo triviálně. Říkám tím, že život je skutečně dobrý. Lidé jsou dobří. Málokdy vidím v lidech zlo – spíš v nich vnímám vrstvy utrpení. Jsem přesvědčený, že při vědomí hloubky své bezmoci a zranitelnosti jsou lidé schopní dělat jak strašlivé, tak úžasné věci. Ve světle tohohle poznání pak nelze než chápat vděčnost jako zcela prostou a zásadní věc. Arthur nám to ukázal – tu nezbytnou naléhavou potřebu milovat život a sebe navzájem, navzdory tomu, jak náhodně krutý dokáže svět být. Láska, coby ten nejdůležitější a nejnesmyslnější počin ze všech, je zodpovědností každého z nás.““... celý text
— mirektrubak

---

Víra, naděje a masakr

„Četl jsem knihu v originále, abych si mohl vychutnat Caveův styl v jeho mateřské jazyce (a přeskočil frontu rezervací na české vydání v knihovně). Fanoušky kniha nezklame v tom smyslu, že by se snad Cave nějak proměnil - pořád umí vyprávět o chmurných nebo nepříjemných vzpomínkách se specifickým humorem (rozchod s Blixou Bargeldem). Zároveň má prostor víc se svěřovat o svém vážném zájmu o náboženství a jelikož se vypořádání s tragickou smrtí syna stalo jedním z ústředních motorů jeho díla, většina knihy se točí okolo těchto témat a jde na až nepříjemně intimní dřeň, kdy by vám ve společnosti takto svěřujícího se blízkého člověka bylo až nepříjemně, ale museli byste ze zdvořilosti nebo empatie zůstat sedět a vyslechnout jeho zpověď. A taková tato kniha často dokáže být - jako některé Caveovy písně. Pro fanoušky dřívějších alb občas vypadnou zajímavé informace, ale rozhovor je především komplexním vyjádřením k tvorbě od alba Skeleton Tree až do Carnage, pokud tvorbu Cavea z těchto let sledujete, nenajdete lepší zdroj informací než tohle.“... celý text
— Kverulant