capricorn__
komentáře u knih
Tramvaj do stanice Touha
Tennessee Williams (p)
O divadelní hře jsem doposud nic nevěděl, a tak jsem vůbec netušil, do čeho jdu. Ihned jsem byl vtažený do děje a do postav, taky se mi líbil autorův smysl pro humor a živé rozhovory. Vše vypadá navenek klidně a jemně, ale příběh postupně graduje a konec je velmi silný, přesah jako takový je stále aktuální. Otázka morálky je na tak krátkém prostoru bravurně zachycená.
Nevolnost
Jean-Paul Sartre
Moje první kniha od autora. Existencialismus je poměrně depresivní žánr, a proto ho příliš nevyhledávám, ale tu a tam mě přemůže zvědavost. "Nevolnost" je zajímavým románem - na tak krátkém prostoru jsem vůči knize cítil spoustu protichůdných emocí. Zamiloval jsem si metafory a některé myšlenky, líbila se mi filozofie a promyšlenost, otravovala mě hlavní postava a jeho okolí, a pak mě svým přesahem vyděsil závěr.
Abych vysvětlil otravu: Kniha je o postavě, která nedělá nic a poflakuje se - pozoruje přírodu, pozoruje město, pozoruje lidi, ale sám se k ničemu příliš nemá a proto děj plyne velmi pomalu. Proto jsem původně zamýšlel, že udělím nižší hodnocení. Nicméně závěr (a hlavně setkání s Annou) můj dojem vylepšil, jelikož jsem pochopil, že Sartrovi JDE o to, abychom se nudili s hlavní postavou a zkrátka si jeho život vyzkoušeli s ním.
Tím pádem je kniha geniální... Jen se někdy hůře čte.
Autor mě bavil a rád se podívám po jeho dalších knihách, ale hádám, že dříve než za čtvrt roku to nebude.
Slušní lidé
J. P. Delaney (p)
Velmi precizní thriller, který je velmi poutavý a celou dobu napínavý. Autor umí skvěle navodit atmosféru a nechat čtenáře v pochybách. Líbí se mi i jeho postavy, jejich psychologie je velmi dobře zpracována. Také hodnotím jako velký plus popsání právních/sociálních záležitostí, kterých je v knize hodně, ale neruší. Hvězdičku strhávám jenom za jistou předvídatelnost, která nastává někdy v druhé polovině.
Pokud se chcete začíst do knihy, kterou po prvních stránkách nebudete moci pustit z ruky, tohle je ta pravá! :)
Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Druhý pokus s přečtením této knihy dopadl podstatně lépe! :)
Do příběhu jsem se tentokrát ponořil o něco rychleji a také jsem se lépe orientoval v ději a spoustě jmen. "Idiot" je rozdělen na čtyři části, přičemž 2. je jednoznačně tou nejnudnější, nejrozvláčnější a dle mého názoru s přebytečnou linií. Kdežto 3. a 4. jsou napsány úžasně! Posledních pár kapitol jsem knihu nedokázal pustit z rukou. Závěr jsem nečekal a hodně mě překvapil. Nejlépe hodnotím samozřejmě přesah, aktuální i dodnes.
Ptáci a jiné povídky
Daphne du Maurier
Úžasná kniha povídek. Každý z příběhů je napsán velmi poutavě, navzájem se od sebe liší, ale propojuje je tajemná atmosféra, o kterou se autorka zasluhuje různými způsoby. Někdy hraje na strašidelné scény, jindy na atmosféru, ale typické jsou i psychologické intriky či nadpřirozeno - za každé okolnosti stránky ubíhají samy a touha dozvědět se pointu neodchází do poslední věty. Do podzimního počasí se kniha hodí perfektně.
Bavily mě všechny příběhy, ale pokud bych je měl seřadit od nejlepšího po ten nejhorší, pak bych to udělal následovně:
- Ptáci
- Teď se nedívej
- Nechoďte po půlnoci
- Modré čočky
- Jabloň
- Alibi
Stepfordské paničky
Ira Levin
Velmi povedený román. Kniha je velmi krátká a svižná, přesto čtenáře vtáhne do děje. Už u "Rosemary má děťátko" jsem se přesvědčil o tom, že autor umí perfektně nastavit tísnivou a strašidelnou atmosféru. To se mu povedlo i u tohoto díla, které je sice pozvolnější, napětí nabývá postupně, ale konec je stejně strhující. Klidně bych uvítal, kdyby se autor o něco více rozepsal. Nejvíce se mi líbí přesah, který román má a na který jen tak nezapomenu - hlavní myšlenka je stále aktuální.
Krvavý duben
Ismail Kadare
Nebýt čtenářské výzvy, asi bych se ke knize nedostal. A to by byla škoda.
Autor píše velmi čtivě, umí skvěle nastavit atmosféru a popsat prostředí - nejvíce mě zaujaly popisy přírody a počasí. Román se ne vždy četl lehko: v knize se nachází spousta detailních informací o krevní mstě, proto bych potenciálním čtenářům doporučil, aby si o tématu přečetli už něco předem, jelikož pak se kniha lépe vstřebává. (A také jim doporučuji nečíst celou anotaci - bohužel je v ní vyzrazen celý děj.) Nejvíce se mi líbil úplný začátek a pak samotný závěr. Věřím, že "Krvavý duben" nezapomenu.
Pláž v Chorvatsku
Julie Caplin
Před čtením jsem věděl, do čeho jdu, tenhle žánr mě moc neláká, každopádně jsem ty hezké obálky vídal často na databázi/v knihkupectvích, až jsem si na ně chtěl udělat vlastní názor.
Příběh se čte velmi rychle, je nenáročný, oddechový a místy i vtipný. S postavami jsem dost bojoval - ne nutně proto, že by byly protivné (o to autorce bezpochyby šlo), ale připadaly mi velmi ploché a jednotvárné. Nejvíce jsem si oblíbil Chorvaty, škoda, že jim bylo věnováno tak málo prostoru. Více se mi líbila první část, ta druhá je taková "předramatizovaná", ale samotný konec byl fajn.
Nechce se mi knihu příliš kritizovat, protože vím, že nejsem cílovka a přilákala mě zvědavost, každopádně mě nejvíce asi mrzí to, že oblast Chorvatska je dost opomenutá a nehraje tak velkou roli - příběh by se mohl stejně tak odehrávat s pár změnami na Sardínii, Maltě nebo Mallorce a mělo by to ten samý efekt. Autorka sice jmenuje konkrétní místa, ale nikdy do detailů; v částech textu, kde se přímo nabízelo, aby se rozepsala - dojmy, barvami, prostředím, lidmi či trochu naťukla historii - to nechala být. Osobitost země je v knize vystižena velmi podprůměrně, přitom Chorvatsko je velmi specifické. (Děj se odehrává hlavně na jachtě, já vím, ale přeci jen autorka sází hlavně na místa, je to její značka.)
Ačkoliv dávám průměrné hodnocení, knihu jsem přečetl bezbolestně velmi rychle a zabavila mě. Hádám, že až si přečtu nějaký příliš drsný thriller nebo budu potřebovat něco na dovolenou, ještě se k autorce vrátím. Takhle do podzimního nachlazení se skvěle hodila! :)
Čas odejít
Jodi Picoult
"Čas odejít" byla moje premiéra, co se tvorby autorky týče. Zpočátku jsem se nemohl začíst, jelikož jsem měl poměrně zmatek v dějových liniích a postavách, každopádně cca od strany 100 jsem knihu skoro nedokázal odložit. Docela jsem bojoval s hlavními postavami, jelikož pro mě byly těžko přístupné (po konci knihy už chápu proč), ale bavila mě představená témata: pátrání, nadpřirozeno, ale i exotická tématika sloní rezervace a celkově odkrývání tajemství těchto zvířat. Níže v komentářích se rozebírá konec a onen "wow efekt" - ten mě velmi překvapil, každopádně každý, kdo má za sebou pár základních hororových/nadpřirozených snímků, s ním je už seznámen. (Kvůli tomu, jak je závěr "křehký" je bohužel nemůžu jmenovat.) Ve výsledku jsem s knihou velmi spokojený, dostal jsem víc, než jsem očekával - předně jsem nečekal, že nad příběhem budu tolik přemýšlet. Rád se zaměřím na další autorčiny knihy.
Vše, co jsme si nikdy neřekli
Celeste Ng
Tato kniha je ve shrnutí velmi detailním mikro pohledem na osud jedné americké rodiny, která je postižena smrtí své dcery/sestry. Ač na téma rodinných vztahů, "tygřích rodičů", problémů dětí a dospívajících či rasových problémů byla napsána spousta knih, tato mezi nimi vyčnívá. Od Celeste Ng jsem četl "Ohníčky všude kolem" a tehdy mě nadchly její vypravěčské schopnosti, její um vystihnout emoce a postoje velmi surově. I toto bylo v její prvotině přítomné, nicméně "Vše, co jsme si nikdy neřekli" je podstatně depresivnější a hutnější. Jde o beznadějný příběh, kdy byste nejraději se všemi postavami zatřásli jen proto, aby vám jich o pár stránek později bylo líto. Jde o velmi uvěřitelný příběh - určitě takové existují i v realitě. Posledních asi padesát stránek je asi nejlepších, plných hlubokých emocí a perfektně uzavřeného příběhu.
Zmatení citů
Stefan Zweig
Autora jsem před čtením vůbec neznal, proto jsem nevěděl, co od knihy mohu očekávat. Byl jsem ale velmi příjemně překvapen. Styl psaní je velmi propracovaný, autor si umí hrát s jazykem, metaforami a dokonale se mu daří vystihnout lidské emoce. Nevím, do jaké míry se autor nechal inspirovat svým životem (protože emoční zaujatost je velmi znatelná), každopádně všechny postavy jsou popsány velmi lidsky a uvěřitelně, dokonce se o ně čtenář zajímá, ačkoliv je ne vždy dokáže pochopit. Všechny povídky jsou odlišné, nicméně je spojuje "emoční neodkladnost" a i jistá dávka hysterie. Autor se věnuje dopodrobna každé emoci a prostředí, a přesto stránky mizí samy. Je pro něj taky typické, že čtenáře zcela stáhne do "víru příběhu", a pak ho jen tak pustí, zcela nepřipraveného.
Amok - 5/5 - velmi silná povídka s velmi náročným tématem a problematikou
Dopis neznámé - 4/5 - nápad není příliš originální, ale zpracování ojedinělé a velmi srdceryvné
Zmatení citů - 4/5 - líbilo se mi vše, jen jsem doufal, že se konec ubere jiným směrem
Čtyřiadvacet hodin - 5/5 - téma závislosti velmi dobře zpracováno
Šachová novela - 5/5 - skvělé postavy, ale i prostředí - závěr byl bravurní!!
Afterdark
Haruki Murakami
Trochu jiný Murakami, než na kterého jsem zvyklý, ale přesto s podobnými znaky a rozebíranými tématy. Moc se mi líbí čtivost, psychologie postav a dialogy, dostat se na konec není žádný problém. Zaujala mě i atmosféra, trochu jsem měl dojem, jako bych "četl Quentina Trantina". :)
Každopádně hvězdu strhávám za závěr, který mi bohužel nezodpověděl všechny otázky, které jsem si během četby kladl (a doslov také příliš nepomohl).
Dneska už se tomu směju
Adina Mandlová
S memoáry/biografiemi mám trochu problém, protože si všímám, že v nich jsou postavy vylíčeny často jednovrstveně: Buď je máte vidět v ryze pozitivním světle, nebo naopak v tom negativním. Tato kniha (jak už odráží počet hvězd) je dle mého velmi dobrá v tom, že A. Mandlová je v ní velmi upřímná a tím pádem dovoluje čtenáři svobodnou interpretaci. Sice jsem během čtení určitých částí měl dojem, že autorka přibarvovala, někdy mi určité chvíle nedávaly logiku (tím, že v nich něco chybělo), ale ve výsledku jsem velmi spokojený. Musím se přiznat, že jsem žádný film a A. Mandlovou neviděl a příliš jsem o ní jako o osobnosti nevěděl. Zaujala mě nejvíce svým smyslem pro humor. Její osobnost byla velmi komplexní: Cenil jsem si toho, jak reagovala na události druhé světové války a komunistického režimu v Československu, ale zároveň jsem nebyl schopen zcela pochopit určité její chování, například co se střídání partnerů týče. Její život byl velmi zajímavý a dost kontrastní, je skoro neuvěřitelné, co jeden člověk za život prožil. Rád bych se ke knize někdy vrátil, bylo to opravdu příjemné čtení - snad bych se konečně mohl podívat na nějaký film, kde hrála! :)
Rosemary má děťátko
Ira Levin
Dlouho jsem nečetl knihu, která by se mi tolik dostala pod kůži.
"Rosemary má děťátko" je psána velmi přístupným stylem - stručné věty, relativně krátké kapitoly, jasné načrtnutí postav či prostředí a díky tomu román působí "prostě". Každopádně v sobě obsahuje spoustu rovin, které nutí k přemýšlení, věřím, že román nelze interpretovat jedním způsobem. Po dočtení najednou všechny domněnky či informace o Rosemary utíkají jako hejno švábů a čtenář se tak nachází v tom samém místě jako hlavní postava, kdy, neví, čemu a komu vlastně věřit. Nejde o Kingovský typ hororu s hrůzostrašnými bytostmi, ale spíš o psychologickou sondu, která čtenáře nenechá ani na chvíli být.
Poměrně mě zajímá i filmový snímek, který jsem dosud neviděl.
Víra, naděje a masakr
Nick Cave
Tato kniha mě velmi bavila!
Nick Cave a Sean spolu hlavně rozebírají tématiku víry, umění, Nickova života, ale i hudby. Pokud o zpěvákovi nic nevíte, pak je tato kniha velmi dobrá pro získání perspektivy o něm jako o osobnosti. Pokud náhodou ano, pak budete obohaceni jeho myšlenkovým vhledem, ale i interpretaci některých jeho skladeb. (Hlavně pak z jeho posledních tří alb.) Nejvíce mě na knize fascinuje, jak moc se jeho písně prolínají s tím, kdo je on jako člověk - podle mě to dokazuje jeho velké propojení s hudbou (což není vždy u zpěváků samozřejmost).
Jablka ze stromu nepadají
Liane Moriarty
Pravděpodobně jsem byl v dobrém rozpoložení na tuto knihu, a proto mě bavila. Liane Moriarty má velmi živý styl psaní, hezky si dovede hrát se slovy a umí být vtipná - dokonce, pokud se zrovna zaobírá i hlubokými tématy. Hlavní postavy v této knize jsou uvěřitelné, sice mi nebyly úplně sympatické (snad jen Joy), ale jejich osudy/myšlenkové pochody jsem četl rád. Zápletka je "střelená", ale o to zajímavější. Hvězdičku strhávám za rozvláčnost: Románu by neuškodilo, pokud by byl cca o 100 stran kratší - tenis na každé druhé stránce už je občas trochu moc.
Zápisky z podzemí
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Pro potenciální čtenáře bych sem rád napsal, že anotace je poměrně zavádějící. Líza se v knize objevuje až později a okrajově - hraje sice důležitou roli, nicméně se kniha netočí kolem ní. Hlavním bodem knihy je vypravěč - a předně pak jeho psychika, kterou Dostojevský mistryně rozebere ze všech různých stran. (Chvílemi ho tak nenávidíte, posléze s ním trochu souzníte, a pak se vám až hnusí.) Děj (prakticky neexistující) je tak složen z různých cest do jeho myšlenek, uvažování a vnímání. Pro fanoušky psychologických novel toto bude klenot. Ti, kdo hledají typický román (viz např. "Zločin a trest"), budou zklamaní. Já hodnotím vysoko, jelikož mě četba bavila - celou dobu jsem žasl nad tím, jakým všestranným spisovatelem Dostojevský byl. "Zápisky z podzemí" jako by byly napsány někým úplně jiným a dost předběhly svoji dobu.
Sněhová královna
Michael Cunningham
"Sněhová královna" je vcelku zvláštním románem. Nedokážu přesně určit, o čem kniha byla: Trochu o způsobu života, chování lidí, s různými filozofickými postřehy. Chápu nízké hodnocení: Román není tolik o ději, jako spíš o niterním světě hlavních postav - ty jsou poměrně rozbité, nejisté a prožívají poněkud rozbouřené osudy (za které si někteří mohou sami). Musíte být s autorem na stejné vlně a ocenit jeho styl psaní, jinak se budete nudit. Popsal bych v tomto případě Cunninghama trochu jako Virginii Woolfovou, ale s trochu "ostřejší" tématikou.
Pokud s autorem teprve začínáte, pak bych vám spíše doporučil známé "Hodiny" nebo "Tělo a krev". Tyto knihy jsou čtenářsky přístupnější.
Želary
Květa Legátová (p)
Půl na půl... Začátek byl slibný, nicméně po chvíli jsem se ztratil v postavách a nemohl jsem si příliš zvyknout na styl psaní. Na druhou stranu se mi líbí, že "Želary" jsou velmi evokativní knihou s charakteristickou atmosférou a poetismem. Byly chvíle, kdy jsem byl vtáhnut do děje, vše barvitě viděl před očima a zajímalo mě, co se bude dít dál, ale stejně tak jsem přicházel k částem, kdy jsem se vyloženě nudil a do čtení nutil. Ve výsledku mě kniha příliš neoslovila.
Kdyby ze světa zmizely kočky
Genki Kawamura
Podobně, jako uvedla i spousta čtenářů v komentářích, i já jsem si vybral tuto knihu kvůli čtenářské výzvě.
Nečekal jsem, že ji přečtu celou za jedno odpoledne - román má velmi stručné věty, autor se nikde příliš nezastaví, styl psaní je velmi jednoduchý a čitelný. Podobně jsou vylíčeny i postavy. Na románu je tedy dobré, že hlavní myšlenka je tak velmi průhledná - obával jsem se, že s tím, jakým filozofickým (duchovním?) otázkám se autor věnuje, bude kniha "příliš rozumnou a hlubokou" a bude si hrát na něco, čím není. Pozitivně hodnotím i emocionální stránku knihy. No a pak samozřejmě i nápad.
Každopádně ona krátkost a velká čitelnost knihy je pro mě i negativní stránkou - kniha ubíhá opravdu AŽ PŘÍLIŠ rychle a v určitých chvílích jsem si přál, aby autor trochu zpomalil, více věcí dovysvětlil. (Někdy jsem měl dojem, že mu jeho vlastní nápad přerostl přes hlavu a on pořádně nevěděl, jak ho uchopit.) Styl psaní mi připadal příliš jednoduchý. Také mi vadilo, že i na tak krátkém prostoru autor často opakuje to, co už napsal (a to třeba doslovně!). Postavy se někdy chovaly nelogicky - neznám příliš lidí, co se vůči otázce smrti staví tak, jako v tomto románu.
Výsledek je tedy tak půl na půl.
