Jazz
Toni Morrison
Milovaná (volná trilogie) série
< 2. díl >
Románová sága vypráví příběh černošské dvojice. V rytmu jazzu se prolínají sny a tužby ústřední dvojice s životem ostatních členů černošského Harlemu.
Přidat komentář
Toni Morrison nechává příběh pomalu probublávat k povrchu a čtenáře vede k hlubšímu ponoru do děje i psychologie postav. A k tomu neodmyslitelný přídavek : zůstane pořád spisovatelkou těch, ke kterým patří svou barvou kůže, pořád znovu a znovu popisuje jejich svět, jejich minulost a důsledky, mnohdy skryté, o to výbušnější. Píše o bolesti, kterou si způsobujeme sami, píše o bolesti, která si vyhledává nás, píše o lásce, jejíž útrapy jsou nám společné. Píše tak, že je vám po čtení smutno, i když kniha končí smírem.
Tak jistě, své literární kvality to zajisté má, o tom žádná. Ale k čemu jsou mi literární kvality, když na mne dílo chrlí neředěnou depku bez jakékoliv naděje? Na to nemusím číst knížky, stačí reálný život. A navíc i v reálném životě se dějí pozitivní věci, ne že ne. Stejně je mi divné, že v posledních letech různé ceny včetně Magnesie Litery získávají právě díla depresivní se sebevražednými sklony.
KONEČNĚ jsem se tímto dílem prokousala... Musím říct, že napsané je výborně. Na mě ale asi moc omáčky okolo. Celkově mě to tak nějak nezaujalo a i nudilo.
Celý děj je v anotaci a přece se dozvíme mnoho dalšího, viděného několika pohledy. Postavy nejsou výjmečné krásou, schopnostmi, exkluzivním původem, příběh nevyniká atraktivním prostředím a množstvím překvapivých zvratů, a přece je plný emocí, života, svědectvím o jedné epoše. Nádhera (i když mi jazz nic neříká).
S Toni Morrison jsem se setkala poprvé před 20 lety, kdy ještě jako člen Knižního klubu jsem zakoupila její knihu Milovaná. Byla jsem nadšená, a tak jsem do své knihovny pozvala i JAZZ. Nakoukla jsem do ní a řekla si něco v tom smyslu – to si přečtu příště – a to příště mi trvalo dalších 20 let. Některý knížky prostě chceš, ale potom se ocitnou na čekací listině, protože je pořád jiné předbíhají. Trochu mě zarazilo, že to, co by se dalo vnímat jako dramatické vyústění děje, lze přečíst na obálce knihy jako jakési ántré. Ale po stejné zkušenosti v Márquezově Kronice ohlášené smrti, dala jsem si na čas a neděla okamžité závěry. Vyplatilo se. Krásně popsané psychologické drama jednoho manželství! V uších jsem „slyšela“ hlas vypravěče. Nejdříve zcela anonymního, aby se z něj na chvíli stala ONA, a potom ON. Mě tento styl prostě baví. Je to silný hořký kafe. Žádný slabý přefiltrovaný kafíčko se šlehačkou. Je to tak černý a hořký, že by tě z toho kleplo. A někdy je to to nejlepší, co si musíš dát.
Jazz byl mým prvním setkáním s Toni Morrison, když jsem se na škole pokoušela doplnit přehled o nositelích Nobelovy ceny, a úplně mi učaroval. Pak jsem ho řadu let nikde nemohla sehnat, zadařilo se až teď díky zdejšímu bazaru. A kniha mě znovu dostala. Hned na začátku se dozvíme kostru děje - máme co do činění se stárnoucím černošským párem v Harlemu, kde se muž zblázní do mladé dívky. Ta ho po chvíli nechá a on ji zastřelí, Následně se jeho žena pokusí té dívce na pohřbu pořezat obličej a po návratu domů vypustí všechny ptáky, které do té doby chovala... Postupně pak poznáváme jednotlivé postavy, jejich minulost, výhry i prohry, naděje a jejich další osudy, a zjišťujeme, že nic není tak jednoduše schematické, jak by to mohlo vypadat. V téhle knize miluji, jak jsou postavy pestrobarevné a plasticky vylíčené. Nesmírně mě dojímá scéna s vypuštěním papouška a jsem vděčná za celkové smířlivé vyznění. Nakonec člověku nezbude nic jiného, než žít svůj život tak jak je, i když to není vždy podle plánů a snů, a má velké štěstí, pokud najde člověka, s nímž může svůj úděl sdílet.
Toto je po prvýkrát, kedy Morrisonovej knihu nehodnotím plným počtom bodov. Morrison je skúsená autorka, ktorá si môže dovoliť opakovane stavať príbehy na časom overenej štruktúre – príbeh v hrubých črtách vyzradený už na prvých stránkach knihy, následne podrobnejšie rozvíjaný a dopĺňaný, prerozprávaný ústami viacerých rozprávačov za neustáleho plynulého prechodu deja zo súčasnosti do čias minulých a späť do súčasnosti. Všetky podstatné fakty sa teda i v prípade tohto románu čitateľ dozvedá z úst anonymného rozprávača už v samotnom úvode knihy, no anonym v zápätí upozorňuje, že ako to už obvykle býva, všetko je inak, než sa na prvý pohľad zdá. Jednotliví rozprávači sa prostredníctvom vnútorných úvah i dialógov postupne predstavujú, odhaľujú svoje vnútro, príbeh dostáva celistvú podobu. Napriek tomu, že viem čo od Morrisonovej čakať, ponorenie sa do príbehu bolo pre mňa spočiatku hodne problematické. Kvôli prekladu. Čo to do čerta bolo? Džez v podaní slovenskej prekladateľky Jarmily Samcovej bol pre mňa obrovským sklamaním. Mám dojem, že jej preklad úplne potlačil Morrisonovej osobitý štýl, vďaka ktorému je nezameniteľná (aj keď sama Morrison by bola možno Samcovej vďačná, keďže si nepotrpí, resp. ju dokonca hnevá zdôrazňovanie práve tejto jej kvality). V minulosti som už čítala iné Morrisonovej romány v perfektnom českom preklade i slovenský preklad Morrisonovej Lásky práve od J. Samcovej, ktorý patrí medzi tie lepšie, preto celkom nerozumiem takémuto „zvrzaniu“ tohto textu. Je však zrejmé, že Morrisonovej romány sú ťažký prekladateľský oriešok, takže to čiastočne chápem, je mi len ľúto pokazeného výsledného dojmu z knihy, na ktorú som sa dlho tešila. Z Morrisonovej kníh odporúčam čítať v slovenskom jazyku Milosrdenstvo (preklad Jana Kantorová-Báliková), pri ostatných treba radšej uprednostniť český preklad.
Štítky knihy
nevěra New York vraždy americká literatura rasismus jazz 20. léta 20. století retrospektivní vyprávěníAutorovy další knížky
| 1996 |  Milovaná |
| 1995 | Velmi modré oči |
| 2013 | Domov |
| 2002 | Šalomounova píseň |
| 2010 | Milosrdenství |
Velmi působivá, surová kniha s pozvolným tempem, která se postupně dostává čtenáři pod kůži. Děj je velmi depresivní a ponurý, obsahuje lásku, zmařená přání, ale i rasismus. Toni Morrison skvěle dokáže popsat emoce a dovede i tu méně příznivou postavu přiblížit tak, aby s ní čtenář souzněl. Bohužel mi však na knize vadilo tempo, které mi připadalo místy velmi pomalé. Také mě občas rušilo časté měnění pohledu postav. Takže ve výsledku tak padesát na padesát.