Šimon_ komentáře u knih
Už pár dní přemýšlím, jak tenhle Zábranského deník ohodnotit. Stejně tak přemýšlím, nakolik je tahle autofikční záležitost auto, a nakolik fikce. Něco mi říká, že je to mnohem víc auto, ale kdo jsem, abych to soudil. A protože jsem přesvědčený, že Zábranský si tu recenze bude číst, třeba nám to řekne.
Jů a Hele mě bavilo. Jů a Hele mě sralo. Chvílemi je Zábranský vtipný, zajímavý, jedovaté štěky vůči literárnímu provozu jsou zábavné. Současně je ale DZ masivní kokot, což je termín, který by mi jistě prominul. Je jako pětaosmdesátiletý dědek, který si na všechno stěžuje a současně se nedokáže přestat poslouchat. Je jako malé děcko, které mele dokola to svoje, aniž by něco důležitého sdělilo. Vracím se k otázce autocenzury, kterou jsem si kladl hodně už u Herce a truhláře... Je DZ pozér? Nebo to, co píše, myslí vážně, ale obaluje to tak šikovně nánosem ironie a sarkasmu, že nás znejistí?
Ono je to ve finále jedno. Tohle ví jen DZ sám. A asi jeho okolí. Asi bych tu mohl ocitovat DZ citujícího Bílka (nebo Klíčovou): Spadne tomu řetěz. Takhle nějak to tam bylo. A ironicky, přesně tohle se Jů a Hele stalo. Uzavřel bych to tím, že Jů a Hele je knihou roku, která ale není nijak zvlášť dobrá ani výjimečná.
K mému překvapení to nebylo tak pitomé, jak jsem čekal. Dokonce jsem se chvílemi cítil podobně, jako když jsem kdysi četl Harryho Pottera.
Nick Cave je jeden z nejlepších muzikantů všech dob, inspirativní osobnost a zatraceně chytrej chlapík. Bohužel s ním rozhovory vedl novinář, který ne vždycky ukočíroval nepochybně obrovská kvanta přepisů, takže se místy některé myšlenky stále opakují. To je ale jediná vada na kráse, protože Nick má co říct. Pro fandy povinnost.
Ano, je to čtivé a napínavé. Ale taky nekonečně naivní a nesmírně hloupé.
Vynikající psychologický thriller s originálním námětem, sympatickým hrdinou (kterému se tedy, pravda, věci maličko dějí samy od sebe, to je asi jediná výtka) a mrazivou atmosférou hypnózy i zimní Florencie. Na další díl série s Gerberem se budu těšit.
Kingovi tahle civilní poloha sedí. Holly je čistokrevný krimithriller s párem solidně ujetých sériových vrahů, kteří jsou o to děsivější, čím skutečněji působí. Bál jsem se zapojení v čase psaní knihy aktuálních událostí (covid, Trump), ale funguje to skvěle.
Obvykle platí, že jedna stránka filmového scénáře vydá na jednu minutu filmu. A protože taková Záhada Blair Witch, jejíž děj by se dal k příběhu Ignis Fatuus, má 81 minut, lze předpokládat, že její scénář má zhruba 80 stran. To by tak nějak bylo adekvátní i pro děj téhle knihy.
Neberte to jen špatně. Klabouchová píše čtivě, příběh má spád, každá kapitola končí cliffhangerem… Ale občas je to prostě natahované trošku na sílu, jazyk je expresivní, aby vzbudil ty správné emoce, jen to místy působí otravně. Problémem taky je, že když autorka nepíše za hlavní postavu (ich forma), popisuje děj očima vedlejších postav (er forma), ale všichni znějí a myslí úplně stejně.
Kolem a kolem je to solidní žánrovka, na české poměry super, ale trochu u mě převládá zklamání.
Strašně rád bych dal Rochovi víc hvězdiček, protože jde o knihu skvěle napsanou, nesmírně čtivou, nápaditou a v českém kontextu poměrně ojedinělou. Ale ta pachuť, kdy zhruba 680 stran čtete něco absolutně skvělého a posledních 70 stran je úplně stupidních, ta zůstane po přečtení nepříjemně dlouho a nepříjemně silná. Škoda.
Premisa tak podivná, že by se v rukou jiného autora mohla snadno zvrtnout v brak, ale tohle je Jemisinová, takže to skvěle funguje. Je to navíc naprosto esenciálně newyorské a úžasně z toho dýchá génius loci tohohle jedinečného města. Ke konci trochu román ztrácel dech, ale na druhý díl se těším.
Na malém prostoru (většina románu se odehrává v autě se dvěma postavami) rozehrává autor solidní mindfuck, který je úchvatně podivný a nádherně zneklidňující. A na konci vše zapadne a čtenář může zpětně odhalovat indicie. Doporučuji také netflixovskou adaptaci od geniálního Charlieho Kaufmana, který to celé posouvá ještě dál.
Recenze autorem přepracovaného vydání z roku 2019. Chyba je velmi ambiciózní román, který v sobě mísí detektivní thriller, klimatickou dystopii a melancholickou lyriku. Ve všech rovinách se čte dobře, všechny se vhodně doplňují a fungují spolu. Jedinou výtkou na kráse pro mě bylo, že ke konci románu převládne určitá “zaumnost”, která mírně odsune některé předtím budované prvky románu - zejména ty detektivní a dystopické.
Při pohledu na jména autorů i vydavatelství je jasné, že tohle bude intelektuální a hloubkový ponor do světa spirituality a duchovna, žádný ezo shit, ale sluší se to podotknout pro ty, kdo by snad čekali nějaký instantní návod na život. Téhle knize není co vytknout, chytří lidé zpovídají chytré lidi, kteří mají co říct. A před čtenářem se rozprostírá nedozírný prostor pro vlastní interpretaci a kontemplaci.
Atmosféra jako blázen, břitké dialogy a Poirotovy šedé buňky. Přesně tak, jak jsem si představoval. A ačkoliv tenhle případ jsem na plátně viděl jen s Brannaghem, stejně jsem si představoval Sucheta.
Démon ze sídliště je blackmetalový bildungsromán z českého maloměsta s těmi nejnepravděpodobnějšími hrdiny, kteří jsou o to sympatičtější. Příběh z doby, kdy se člověk hledá, intenzivně vše prožívá, a ať je sebevětší nihilista nebo i satanista, je mnohem citlivější než dospělí. A to já mám rád. K tomu vhled do zajímavé subkultury, špetka zločinu a hlavně skvělý cit pro jazyk i humor. Těžko věřit, že autorem není Šimon, ale o generaci starší žena. Byť autentická fanynka black metalu. Tleskám, pí*o!
Na povrchu nabízí Sbohem, gangsteři brautiganovské dada (škola poezie vyloženě upomínala na knihovnu z Potratu), hlouběji se toho odehrává ale mnohem víc. Zamyšlení nad funkcí jazyka, neschopnost či složitost porozumění, význam literárního odkazu klasiků i vliv popkultury. Takahaši napsal lehce čtivý postmoderní román, který vybízí k opakovaným návštěvám. Jistě mu porozumí lépe znalci japonské společnosti a zejména literatury, nám ostatním naštěstí vše doplní doslov Igora Cimy, jednoho z překladatelů knihy. Rozhodně doporučuji!
Intimní portrét toxického vztahu v růžové barvě. Tamaki tyhle drobnokresby vztahů a nálad umí, Valero-O’Connell je podbarvuje krásnými, mangou líznutými ilustracemi. Záslužný počin zejména pro mladé.
Velká nádhera. Lemire prostě umí tyhle citlivé osobní příběhy s melancholickou atmosférou, kterou dokonale podtrhuje jeho specifická kresba. Rozhodně se k Potápěči vrátím víckrát.
Hezký malý velký příběh o přechodu mezi dětstvím a dospělostí, o ztrátě nevinnosti, o uvědomování si starostí, o chvílích, kdy už hry nebaví. Komiks má naprosto úžasnou kresbu, která vás bude ohromovat každých par stránek. Jen občas bych chtěl, aby se některým situacím scénář věnoval víc a nenechal je jen tak viset ve vzduchu načaté.
Většinu času velmi smutný, tísnivý a beznadějný příběh jedné lásky, která byla násilím ukončena. A taky lahůdkové sci-fi o cestováním časem, prodchnutý bizarními scénami jak z Charlese Burnse (jehož styl Clowes dost připomíná). Skvělý nezávislý komiks!
Geniální bildungsromán o amerických devadesátkách. Clowes ho napsal ve svých plus minus třiceti, před třiceti lety. Vystihl dobu i o půlku mladší teenagerky. Teď, o třicet let později, to čtu ve svých třiceti já. A funguje to. Takoví byli teenageři tenkrát, takoví jsme byli i my, takoví jsou i dnes. Jen kulisy se mění, a ty městské z anonymního a tak trochu ikonického předměstí kdesi v Americe zachytil dokonale. Je to taková komiksová verze mumblecore filmů, je to vůbec první komiks, který byl označen za graphic novel, a po právu je to dodnes kultovní nezávislé dílo.