• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u knih Vladimír Čermák

Konec vlády jedné strany

„Knížce vytknu několik věcí: 1) Autor valnou část textu věnuje skuhrání na to, že k tématu změny režimu a listopadu 89 neprobíhá kvalitní výzkum. Naznačuje, že je za tím nějaké spiknutí. Sám však s fakty a se zdroji zachází naprosto diletantsky. Kupí hromady nepodložených domněnek, které vydává za fakta, nebo argumentuje způsobem "je to tak, protože to je přece každému zřejmé". 2) Textu chybí nějaká logická struktura. Nedrží se časové ani žádné jiné linky. Díky tomu se poměrně špatně čte a lze z ní jen těžko získat ucelený obraz o událostech. Pokud se chcete dozvědět, co se v období změny režimu dělo, přečtěte si časový přehled v příloze knihy (za ten dávám jednu hvězdu). Z textu samotného se to nedozvíte. 3) Obsese Zdeňkem Mlynářem. Jméno Zdeněk Mlynář se objevuje v knize opravdu velice často. Rekord, který jsem zaznamenal, jsou tři výskyty na dvou řádcích. Autor věří, že Mlynář sehrál v listopadových změnách klíčovou roli. Nicméně říká, že je divné, že neexistují žádné historické prameny, které by to potvrzovaly, a že je divné, že to nikde nenapsal ani Mlynář sám. Ale muselo to tak být, protože proto a basta. 4) Neskutečné množství typografických chyb. Běžné je třeba zalamování odstavců v půlce věty. Z nějakého důvodu se v textu nedaří skloňovat jména. Zejména u Zdeňka Mlynáře. Tedy pardon u Zdeněk Mlynář. Ukázka z textu: "mohl se ... (znal jej ostatně už z dřívějška, kdy pod vedením Zdeněk Mlynář pracoval v jeho týmu) připravit na konfrontaci se stále ještě "věřícím" Zdeněk Mlynář. Zdeněk Mlynář byl v této době ..." Celkově knížka působí dojmem, že autor sedl a psal a psal, co mu slina na jazyk přinesla. A když to dopsal, nikdo nenašel čas ani chuť si knihu přečíst. Tak šla rovnou do tisku.“... celý text
— sirslo

---

Bělohorský podvod

„Zajímavá kniha obsahující velmi neortodoxní pohled na bitvu (nebo v kontextu autorovy teorie spíše "false flag" operaci) na Bílé Hoře. Jakkoliv se stěžejní myšlenka může zdát neuvěřitelná, autorův pohled je logický a byť je - pochopitelně - podložen jen nepřímými důkazy, určitě jej nelze apriori zavrhnout. Naopak celá řada faktů pro něj svědčí, vč. osobnostních profilů Lobkowitze a Thurna, kde s autorem souhlasím bezezbytku. Zajímavá je i uvažovaná souvislost mezi Bílou Horou a Komenského Labyrintem. Netradiční ale platná je i paralela mezi bělohorskou a mnichovskou zradou, včetně akcentace následné emigrační vlny. To vše jsou argumenty, které autorově teorii přidávají na věrohodnosti. Velkým mínusem je bohužel chybějící korektura a to nejen jazyková, ale i obsahová. Místy se fakta opakují a text se stává proto méně čtivým; redukce až téměř na polovinu by mu jen prospěla.“... celý text
— ZaS

---

Operace Bílá Hora a černá totalita: díl první – Na prahu ztemnění

„Pana Čermáka si vážím jako neortodoxního historika, který se nebojí dívat na dějiny méně dogmatickým stylem než akademici typu paní Koldinské, která sice detailně zná vše "známé", ale odmítá spekulovat o čemkoliv pro co neexistují písemné doklady. Jenže v životě často hrají roli děje o kterých se nakonec nezachovají žádné zmínky. Pokud tedy vůbec vzniknou. A v politice to platí dvojnásob. Stačí se podívat na nedávnou historii, kterou mnoho z nás zažilo. Kolik věcí se řešilo "mimo zápis"! Co si třeba povídal Klaus s Mečiarem na zahradě Tugendhatky? Žádný záznam není. Jen zpětné "vzpomínky, úvahy" apod. Ale pro naši zemi ta schůzka měla zjevně zcela zásadní význam. Nedělejme si tedy iluze, že oficiální historie je úplná. Naopak - vnášení teorií zohledňujících víc než jen písemné záznamy je podle mne užitečné. Ale abych jen nechválil - velkou slabinou knihy je korektura. Patrně úplně chybějící. Text proto působí syrovým a neuspořádaným dojmem. Zasloužil by si výrazně zredukovat a mírně přeskládat. V této podobě bych jej hodnotil spíše třemi hvězdičkami; tu jednu přidávám za přístup.“... celý text
— ZaS

---

---

Konec vlády jedné strany

„Tímto titulem (opět jde o rozšíření staršího titulu Operace listopad 1989) završil Vladimír Čermák svou třídílnou studii o klíčových událostech novodobé české historie (únor 1948 - srpen 1968 - listopad 1989). Na rozdíl od prvních dvou knih se mohl v tomto případě autor osobně setkat s mnohými zainteresovanými osobami a získat pro svou studii pozoruhodný materiál. Za klíčovou postavu listopadových událostí označuje autor Zdeňka Mlynáře, spolužáka a blízkého přítele Michaila Gorbačova, kterého Mlynář dokonce seznámil s jeho pozdější ženou Raisou. Po roce 1968 odešel Mlynář z obsazeného Československa do zahraničí a sestavil zde pracovní skupinu zkoumající možnosti reformace hospodářství východního bloku. Svoje závěry předal Michailu Gorbačovovi, který na jejich základě zahájil perestrojku. Nápadné podobnosti tzv. perestrojky a "socialismu s lidskou tváří" si povšimli v 80. letech i čeští komunisté. Zdeněk Mlynář byl pravděpodobně i původním autorem textu Charty 77 a byl předurčen stát se hlavou polistopadového českého státu, což z důvodu nemoci nakonec odmítl a byl nahrazen Havlem. Hybnou silou listopadového převratu se stalo mladé křídlo KSČ, tvořené mladými komunistickými kariéristy odsunutými od moci starými strukturami. Právě z nich se rekrutovali budoucí "kapitalisté", protože měli znalosti, styky a uměli jazyky. Prvních 30 nejbohatších Čechů bez výjimky dnes tvoří tyto kdysi komunistické struktury. Jsou to (dle Havlíčka) oligarchové ruského typu, kteří nabyli majetek legalizovanou formou loupeže (privatizace při zhasnutém světle) a dnes místo podnikání jakožto tvorby hodnot provozují tzv. dobývání renty, tedy žijí ze státních zakázek (předražených a špatně odvedených, získaných korupcí). Ve svém myšlení ani podnikání nikdy vlastně neopustili socialismus. Společnost i nadále ovládají a deformují ve spolupráci se svými bývalými stranickými kolegy (ředitel ČT Dvořák - bývalý komunista, předseda Ústavního soudu Rychetský - bývalý komunista, atd.). Havlovo listopadové heslo "Nebudeme jako oni" (myšleno jako komunisti) vymyslela ruská rozvědka právě proto, aby zabránila odstavení komunistů od vesla a také aby zabránila odsouzení komunistů za vlastizradu. Právně vzato to byli po celou dobu normalizace kolaboranti spolupracující se sovětskými okupanty. Podle autorových slov, ti, kteří naplánovali listopadový převrat jej s odstupem času hodnotí jako úspěšný. Rozuměj: co se dalo rozkrást se rozkradlo.“... celý text
— marvan00

---

1968 - Kořeny tragédie

„Další příspěvek Vladimíra Čermáka k demytizaci české historie. Jedná se o přepracovanou a doplněnou verzi jeho starší knihy Operace srpen 1968. Stejně jako v Operaci únor 1948 se i zde podařilo zasadit autorovi tentokrát srpnové události do širšího geopolitického rámce a opět nachází spojitosti s krizí na blízkém východě. Právě v jejím důsledku, podle autora, došlo k obsazení Československa. Pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce mělo Československo vázat síly Rudé armády a zabránit tak tehdejším válečným jestřábům Sovětského svazu v pomoci arabům ve válce s Izraelem, což by nejspíš vyústilo v jaderný konflikt. Svou nemalou roli zde sehrál diletantismus a omezenost tehdejších českých politických elit, jmenovitě Dubčeka a lidí kolem něj a zřejmě i osobní prospěch těch, kteří chápali víc než jiní (Zdeněk Mlynář), ale upřednostnili vlastní zájmy před zájmy své země. Výsledkem toho pak bylo období "lámání páteří" (jak charakterizoval normalizaci nejmenovaný funkcionář StB), které dokončilo proces cílené devastace české společnosti, započaté nacisty ve spolupráci se sudetoněmeckými Němci v období protektorátu. Mimochodem, zajímavé je na srpnu 1968 i zapojení lidí, kteří později iniciovali tzv. perestrojku (Jakovlev, Andropov, Gorbačov, Mlynář). Z uvedených faktů vyplývá, že tihle lidé nikdy nevyznávali žádnou ideologii, byly pouze fascinováni technologií a výkonem moci, která byla zcela nadstranická. To samozřejmě vrhá ošklivý stín i na perestrojku, a na údajný přechod k demokracii a liberálnímu kapitalismu. Ve výsledku mělo obsazení Československa i netušený geopolitický dopad. Jak dále vyplývá, násilné obsazení přátelského státu otřáslo i vědomím sovětských občanů, kteří do této doby vnímali svou zemi jako režim, který porazil nacismus, režim s mnohými chybami, ale i s velkým morálním etosem, zatímco v roce 1968 se najednou ocitli v roli agresora. Podle Bovina (poradce Brežněva i Andropova ) v této době začal faktický rozchod ruských obyvatel se sovětským režimem, který vyústil v jeho pád. V Česku pak znamenal konec proruské orientace společnosti, trvající od počátků národního obrození. Cui bono?“... celý text
— marvan00