marvan00 komentáře u knih

Dosud stále nepřekonaná kniha o pravé tváři Mosadu. České vydání vychází z paperbeckového vydání, které obsahuje i kapitolu popisující nátlak Izraele a Mosadu jak na autora tak na nakladatelství, aby zabránily jejímu vydání. Bývalý agent Mosadu Ostrovsky nemilosrdně rozbíjí mýtus o nepřekonatelné rozvědce státu Izrael a ukazuje, že Mosad není ani tak schopný, jako spíš všeho schopný. Ukazuje jej jako malý stát ve státě, který sleduje své vlastní cíle, často velmi přízemní: moc a peníze a je řízen na stejném principu, jako zločinecké organizace: každý na někoho něco ví a vzájemně se drží v šachu. Ten, kdo by chtěl opravdu sloužit své vlasti jako Ostrovsky, se v takovém prostředí stává nebezpečným a je třeba ho zlikvidovat. Ostrovsky tak byl paradoxně dotlačen k tomu, aby uprchl do Kanady a napsal knihu o pravé tváři Mosadu právě Mosadem: stal se díky své neochotě stát se součástí zločinných praktik nebezpečným a hrozila mi fyzická likvidace.
Prvá část knihy líčící výcvik a prostředí agentury si podržela svou vyjímečnost dodnes, druhá část knihy věnující se jednotlivým případům popisuje věci, které může čtenář dnes znát i z jiných pramenů. Přesto je to stále jedna z nejdůležitějších knih o Mosadu, což dokazuje i skutečnost, že se k ní po letech znovu vrátil publicista Ron Unz v sérii článků o Mosadu, nedávno zveřejněné na stránkách Americké Pravdy. Unz se o knize vyjadřuje rovněž velice pochvalně a zveřejňuje další podrobnosti o neuvěřitelných událostech kolem postavy Ostrovského, včetně neúspěšného pokusu Mosadu o jeho fyzickou likvidaci. Protože jak píše sám Ostrovský: "Mosad nikdy nezapomíná".

2 16.02.2025

Za mě trochu podněcovaná kniha, která v době vydání působila jako zjevení. Přečetl jsem ji znova po téměř třiceti letech a opět ve mě silně zarezonovala. S odstupem času oceňuji především autorovo jasné analytické uvažování, které nezapře jeho technické vzdělání a které dodává jeho úvahám na přesvědčivosti a důvěryhodnosti, u spekulativní historie tak důležité. V tom vlastně vidím hlavní přínos tvorby Ivo Wiesnera: člověk praktického technického vzdělání se pouští do tématu, u kterého by se na první pohled mohlo zdát, že je v přímém rozporu s praktickým a logickým uvažováním.
Zajímavé je také srovnání závěrečné autorovy predikce do budoucnosti, která se týká doby, která už od dob napsání proběhla. Tady se autor rozchází s realitou, bohužel byl jeho pohled do nejbližší budoucnosti příliš optimistický a evidentně mu scházela znalost reálné geopolitiky, ale v širším rámci jsou jeho teze stále aktuální. Osobní poznámka na závěr: jedna z věcí, které s autorem sdílím, je jeho láska k Tolkienově eposu Silmarillion. Díky Wiesnerovy jej nyní doceňuji víc než kdy před tím.

16.02.2025

Další skvělá kniha Chrise Cartera, přestože překonat předchozí román Popravčí, brutální meditaci nad otázkou viny a trestu, bude pro autora těžké. Díky Karolíně7 jsem si uvědomil, že slabinou autorova psaní je občas zbytečně naturalistický popis brutálních vražd, který paradoxně přebíjí obyčejný čtenářský požitek z dobře napsaného textu. Škoda. Zároveň jsem si uvědomil, že Carter jako psycholog vychází z obecně přijímané koncepce pohledu na zločin, které popírá existenci zla a vidí zločin pouze jako důsledek vlivu špatného prostředí. Tenhle pohled mi vadí už z toho důvodu, že paradoxně dělá ze zločince oběť a oběť staví do pozice "za to co se ti stalo si můžeš sám." Takový mravní relativismus je pro mě nepřijatelný, navíc je v příkrém rozporu s aktuálními fakty o psychopatech, které v poslední době zažívají nebývalý boom. Na druhou stranu, znakem dobré literatury je i to, že ve vás podněcuje k takovýmhle úvahám, takže za mě jasný palec nahoru a těším se na další Carterovu knihu.

6 16.02.2025

Pokud jsem u prvního Carterova románu váhal dát plný počet hvězd, přestože byl skvělý, z textu jsem vnímal určitou autorskou nejistotu, tak u druhého románu hodnotím plným počtem bez zaváhání. Grandiózní příběh brutální pomsty po letech a hra s několika dějovými liniemi, které se v závěru provážou ve strhujícím finále. Nad žánrové souputníky staví Cartera fakt, že respektuje svého čtenáře, není poplatný žádným společenským trendům, nesnaží se ucházet o čtenářovy sympatie a nemá ani důvod. Je to chytrý autor pro chytré čtenáře. Jeho psaní je přímočaré, bez snahy být dostupný pro co nejširší čtenářskou obec a to je mi na něm nejvíc sympatické.

17 28.11.2024

Ke všem negativům v prvním díle přidala autorka tentokrát za vlasy přitaženou zápletku a více vlastní invence, bohužel. Příběh se stává místy nesrozumitelným a chaotickým a přestal jsem se tak definitivně orientovat v tom, co souvisí s kauzou solárních baronů a co je jen autorčina fantazie. Jenže kvůli tomu většina lidí po knize sáhne, ne? Vadila mi i tajemná nadnárodní organizace NWO, která významným způsobem zasahuje do děje. Parta snobských nabobů bojujících na plný úvazek za lepší svět? WTF? Příběh se stává naprosto nedůvěryhodným a směšným.

02.06.2024

Po knížce jsem sáhl s úmyslem dozvědět se víc o pozadí kauzy solárních baronů, ale nejde o literaturu "podle skutečných událostí", nýbrž o fiktivní příběh, který sama autorka označila za pokus o satiru. Problémem je, že základním předpokladem pro dobře napsanou satiru je nezbytný nadhled, který ovšem autorka ani nemohla mít, vzhledem k tomu, že knihu dopisovala během vyčerpávajících soudních tahanic. Text tak zůstal někde na půl cesty mezi zmiňovanou satirou a snahou popsat reálné události kolem kauzy. Paní Vitáskové sice nelze upřít určitý literární talent, ale ta žánrová neujasněnost a nulová zkušenost s tvůrčím psaním je evidentní.
Místy se autorce daří vytvořit scény plné trefného humoru, místy trochu nudí, především když se snaží o seriózní psaní, hlavní hrdinka (autorčino alter ego) vykreslená jako bezchybná bytost působí neslaně nemastně, občas snobsky. Mám rovněž výhrady k autorčině přehnaně vulgárnímu jazyku a snaze vykreslit své protivníky jako naprosté primitivy. Přesto kniha dobře plní to co má: jednoduchým způsobem osvětluje obludnost nejen podvodu s obnovitelnými zdroji, ale i podstatu fungování téhle banánové republiky v srdci Evropy.

2 31.05.2024

Scénárista a spoluautor kultovního filmového kraťase "Byl jsem mladistvým intelektuálem" jde i ve svém detektivním dílku stejnou cestou: je okázale antiintelektuální, přestože je z textu jasné, že jde o osobu inteligentní a patřičně vzdělanou. Formálně se román inspiruje americkou drsnou školou, ale spíš než k úplné klasice (Chandler, Hammett, atd.) bych jej přirovnal spíš k pozdějším autorům jako Robert B. Parker nebo Elmore Leonard, u kterých se drsná a ironická mluva hrdinů přesunula i do samotného způsobu vyprávění. Příběh plyne neuvěřitelně lehce a jediné, co mi brání označit tuhle knihu za geniální je, že ten humor je místy sice geniální, ale místy také dost pubertální a nucený. V čem Štěpán Kopřiva ale opravdu exceluje i ve srovnání s jinými českými autory jsou dokonalé dialogy. Plynou přirozeně a nenásilně a způsobem vyjadřování autor dokáže bez dalších zbytečných slov vystihnout charakter svých postav. Možná za to může ta scenáristická průprava...

3 20.05.2024

Z téhle autorské dvojice dnes čerpá tolik obdivovaná severská krimi, za svůj vzor ji označil Mankell i Nesbo, a já konečně chápu proč. Milovníci rafinovaných zápletek, nervy drásajících akcí a démonických zločinců budou nepochybně zklamaní. Tohle je prostě realistický popis vyšetřování jednoho zločinu, jeho hrdiny jsou lidé, jaké sami dnes a denně potkáváte a právě pro tu civilnost jsem si je nakonec oblíbil. Dostali se mi tak nějak pod kůži a určitě to nebylo naposledy. Zatímco jiné mnohem dramatičtější čtenářské zážitky nakonec tak nějak vyvanuly, z téhle knihy si překvapivě pořád pamatuju spoustu podrobností. Skvěle a úsporně podaná charakteristika postav, neokázalé a přirozeně odsýpávající dialogy. Prostě perfektní řemeslo, které právem obdivují i dnešní bestsellerové hvězdy severské detektivky.

7 14.05.2024

Autorka, podle svých slov, psala román tak, že nejdřív vytvořila postavy, jejich vzájemné vztahy a psychologii a teprve potom vymýšlela detektivní zápletku a netají se tím, že ta je pro ni vlastně nepodstatná. Osobně knihu vnímám spíš jako psychologický román s prvky krimi, než čistokrevnou detektivku. Vyšetřovatelé, včetně Bergmana, nenabudou za celou knihu jasnějších kontur a pozornost je soustředěna především na postavu Ester, Anny, jim nejbližších osob a vztahy mezi nimi. Příznačné je, že hlavní hrdinka má i ve vyšetřování vraždy před policií lehce navrch a k vyřešení případu dochází současně s hlavním vyšetřovatelem Bergmanem. Důležitou součástí příběhu je i prostředí tvůrců televizního seriálu, kde se pohybuje Anna a kde se určitou chvíli pohybovala během své kariéry i autorka románu. A nutno dodat, že je to obrázek značně nelichotivý. Co z toho je dílem autorské licence a co obrázek tristních vztahů z branže mezi lidmi pochybných schopností a přemrštěných ambicí, těžko říct. Dle vlastních zkušeností bych hádal to druhé, proto vnímám tenhle román i jako svého druhu sociální sondu.

5 12.05.2024

Další román od Goffy a další údiv nad tím, co všechno lze v téhle zemi vydat knižně. U překladové literatury hodnotím obsah a způsob sdělení, ale u české literatury jsem v koncích. Co mám hodnotit, když často chybí nejen to nejzákladnější řemeslo, ale dokonce i slovní zásoba nebo cit pro jazyk? Co je to proboha "zrzoun"? Neměl na mysli autor spíš "zrzek"? A mohl bych tu předložit celé věty nebo slovní spojení, které při čtení svou krkolomností doslova rvou uši a tak místo ponoření se do příběhu si jen říkám: WTF? To opravdu nikomu nevadí takováhle literární šmíra?
Půlku knihy tvoří dialog mezi vězněm a vězeňským psychologem, přičemž vězeň má být sice nepřízní osudu stíhaný, přesto přirozeně inteligentní člověk a psychologem dokonce bývalý vysokoškolský pedagog. Když pominu, že dialog zní jako by jej četli z papíru a předstírají hovorovou řeč jako někdo, komu je evidentně zcela cizí, ve výsledku působí oba jako laciní debilové. V druhé půli knihy dojde na samotnou zápletku, přičemž v momentě kdy dospěje do finále ji autor utne a ex post nám ji v závěru dovypráví postavy. Vzrušující jak přerušovaná soulož. Opět: Goffa jako bývalý policajt disponuje jak silnými příběhy tak i sociálním cítěním, dokáže vymyslet a rozvrhnout kostru příběhu, nechybí mu při tom ambice, ale samotné zpracování: katastrofa.

12.05.2024

Neskutečně zábavná kniha, která vám nedovolí ji odložit, dokud nedočtete do konce. Bývalý soudní psycholog Carter má znalosti nejen z oblasti psychologie zločinců, ale také důvěrně zná proces vyšetřování, to jsou hlavní pozitiva jeho psaní. Slušně zvládá svoje řemeslo a přestože je kniha poskládána z mnohokrát použitých žánrových klišé, dělá to s lehkostí a nenuceností, proložených právě zmíněnými detaily, které může znát jen člověk z oboru. Rozhodně to není další Thomas Harris, nečekejte propracovanou psychologii postav a přesahy do vážné literatury. Ale pokud hledáte nenáročnou adrenalinovou jízdu, je Carter pro vás to pravé.

19 26.04.2024

Bývalý policista Goffa má z praxe jistě nastudováno, i u tohoto románu lze vytušit v pozadí jakýsi reálný předobraz. Ovšem literární zpracování je jedním slovem ... úděsné. Postavy, charaktery, dílčí situace i dialogy jsou poskládány z těch nejbanálnějších klišé, které člověka napadnou na první dobrou. Tam, kde se autor snaží o cosi jako psychologickou drobnokresbu, upadá do nicneříkající mnohomluvnosti.

Úvodní retrospektivní scéna z devadesátých let vlastně dokonale demonstruje Goffovy tvůrčí limity. Protože největším diskotékovým flákem v roce 1996 byla Macarena, tak během scény z diskotéky se hraje, hádejte co, no přeci Macarena. A autor si to řádně užívá, "Heeeey Macarena!" píše Goffa, pak dokonce ocituje celou sloku této esence popové imbecility a zřejmě v tvůrčím rauši ještě dodává: „Macarena končí, heeeeey Macarena, ahááááái!“ Zřejmě proto, aby ilustroval Kingovu tezi, že literárního diletanta poznáte podle přemíry vykřičníků a citoslovcí. Když dívky odchází, protože kamarád se "ožral" (vskutku originální zápletka, že), tak DJ pustí Gangstas Paradise, další nejprofláknutější hit té doby, jaká to náhoda. Jenže zeitgeist doby nelze poskládat z hlušiny povědomí obecně sdíleného, kromě toho je tam vždy ještě něco neopakovatelného, originálního, zapomenutého, co nám svou evokací teprve přiblíží ducha oné doby.

Celou četbou mě provázel pocit trapnosti nad tou tvůrčí impotencí, úpornou snahou něco sdělit a naprostou neschopností to adekvátně vyjádřit. Přitom za příběhem lze vycítit velký potenciál, který ale evidentně přesahuje autorovy možnosti. Knize by prospělo, kdyby Goffa přijal své limity, upozadil literární ambice a nechal jednoduše co nejskromnějšími literárními prostředky promluvit samotný příběh, bez školometské a neobratné snahy o vlastní invenci.

Abych autorovi nekřivdil, mezi tou tvůrčí bezmocí se občas objeví i nečekané záblesky originality, o to více pak mrzí to celkové diletantské zpracování. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem v tiráži našel jako odpovědného redaktora Borise Hokra, takto recenzenta žánrové literatury. Bohužel u něj se jen opět potvrzuje, že k profesionální práci s žánrovou literaturou je třeba se perfektně orientovat i v literatuře jako takové, pouhé fanouškovské nadšení pro daný žánr je žalostně málo.

4 25.11.2023

Steinhauer mě lákal dlouhou dobu jako autor považovaný některými za následovníka Johna Le Carré. To sedí v tom smyslu, že i Steinhauer se pokouší psát o prostředí tajných služeb s jakýmsi společenským přesahem, nejde tedy vysloveně o prvoplánovou zábavu, ale tím veškerá podobnost končí. Až když jsem knihu dočetl, jsem si uvědomil, že vlastně jde o výborný příběh, ovšem napsaný zcela umrtvujícím způsobem. Autor podává svůj příběh zmatečně a nejasně, což se mění teprve ke konci knihy, jakoby si snad autor až během psaní ujasňoval smysl některých situací a motivaci postav. Tomu by odpovídala i rozporuplná charakteristika postav. Autor na jedné straně píše o důležitosti rodiny pro Mila, na straně druhé se přitom žena i dcera chovají k Milovi lhostejně až vypočítavě, žena místy působí vysloveně jako sebestředná kráva, takže Milova oddanost rodině nedává absolutně žádný smysl. Za mě celkově velké zklamání. Nesrovnatelně lépe dopadl špionážní seriál Berlínská mise, ke kterému Steinhauer dodal námět a podílel se i na scenáři. Každopádně jako autor knih u mě fenomén Steinhauer definitivně propadl.

12.03.2023

Publikace České společnosti rukopisné představuje dnes ten nejfundovanější úvod do problematiky kolem Rukopisů. Kromě přepisu obou Rukopisů přináší také přehledně shrnutou chronologii sporu o Rukopisy, dále ukázky Gebauerových jazykových důkazů nepravosti Rukopisů včetně oponentních názorů, které byly často vysloveny už v době zveřejnění Gebauerovy práce a s odstupem času je s podivem, proč převážily Gebauerovy nepřesvědčivé argumenty. Jak se zde dočteme, šlo od začátku o spor nejen historický, ale i politický, především v okamžiku, kdy se do něj vložila nastupující skupina intelektuálů kolem Masaryka, která spojila svůj odpor ke staré generaci právě s odporem proti Rukopisům a zároveň tak posloužila v roli užitečného idiota jak tajné policii Rakouského císařství, tak velkoněmeckým kruhům. Nemalou roli ve sporu sehrála i ješitnost a akademická rivalita zůčastněných. V části o Rukopisech z hlediska historické vědy se dovíme, že ačkoli se považují Gollovy výtky k Rukopisům spolu s Gebauerovým jazykovým rozborem za základ dokazování nepravosti Rukopisů, samotný Goll možnost jejich pravosti připouštěl. Poslední kapitola se zabývá hmotnou podstatou Rukopisů, tedy rozborem použitého pergamenu a inkoustů, kdy všechny rozbory, včetně toho zahraničního, přesvědčivě poukazovaly na pravost Rukopisů. Osobně bych uvítal větší rozsah publikace a podrobnější zpracování, chybí mi tu např. informace o archeologických vykopávkách (30. léta), které rovněž zpětně potvrdily reálie, o nichž se v Rukopisech mluví, nebo srovnání s později objevenými texty, jako ty nalezené mezi švédskou kořistí z období 30.leté války etc.

P.S. Tady se k Rukopisům vyjadřuje M. C. Putna - https://www.youtube.com/watch?v=5GO_AsKQOGM - a je to vlastně krásná ukázka pozice dnešních odpůrců Rukopisů. O Hankovi pan profesor sděluje, že byl nesympatický "zmrd" (doslovná citace Putny), že členové České společnosti rukopisné nesmí být připuštěni k veřejné diskuzi o Rukopisech a ti kdo Rukopisy hájí, hájí vlastně fašismus (?!?) Za celou dobu jsem nezaslechl jediný obhajitelný argument, pan Putna jen pábí co mu slina na jazyk přinese a kádruje. Velkou část přednášky věnuje falzům jiné evropské provenience a nepřímo tak naznačuje, že Rukopisy jsou falza proto, že tehdy to prostě byl celospolečenský jev, zřejmě se to šířilo jako spalničky. Přitom z faktu, že Rukopisy měly svou fyzickou podobu, zatímco Zpěv o pluku Igorově nebo zmíněné Ossianovy zpěvy byly publikovány jako odkazy na neexistující a nikdy nedoložené prameny vyplývá, že Rukopisy nelze s uvedenými falzy srovnávat. Kdyby s tímhle šel pan Putna před soud, tak to projede na celé čáře. Koneckonců nic nového, tuhle písničku slyšel už sám Hanka a šel s tím tehdy před soud, kde mu oponenti nebyli schopni žádný podvod dokázat. Jeho odpůrci se do něj znovu statečně pustili až po jeho smrti, stejně jako dnes profesor Putna. Nactiutrhání a pomluvy místo důkazů.

3 17.03.2022

Spisovatel literatury faktu Ivanov vedl koncem 60. let výzkum o pravosti rukopisů Královedvorského a Zelenohorského a na jejich základě sepsal tuto knihu. Co se zde bohužel čtenář nedozví, počínal si při tom mimořádně diletantsky. Ještě před ukončením průzkumu publikoval svou hypotézu, že jde o falsa zapsaná na pergameny, ze kterých byl odstraněn původní text. Samotný výzkum ale nic takového neprokázal, fakticky ani neprošel vědeckou oponenturou pracovníků Kriminalistického ústavu, kteří vytkli Ivanovovi, že nepoužil adekvátní metody výzkumu a jak se později ukázalo, měli pravdu a zkoumání pomocí ultrafialových paprsků řadu let po Ivanovově smrti jeho závěry zcela vyvrátilo. Ivanov se v této knize zapomněl rovněž pochlubit, že během svého výzkumu obě vzácné památky nevratným způsobem poškodil a téměř zničil.

Začátkem 90. let se Ivanovovo jméno objevilo v seznamech spolupracovníků STB a rovněž dva další jeho spolupracovníci z výzkumného týmu byli odhaleni jako důstojníci STB. Podle představitelů České společnosti rukopisné byl celý výzkum zřejmě iniciován právě STB za účelem diskreditace obou rukopisů. Přitom od začátku sporu o pravost rukopisů existovala řada přímých i nepřímých důkazů, které potvrzovaly jejich pravost. Bohužel ze sporu se stalo politikum, ve kterém sehrál ostudnou roli i samotný Masaryk.

Ironií je, že zatímco Hanka ani Linda nebyli nikdy prokazatelně usvědčeni z podvodu, nejvýznačnější odpůrci rukopisů, Ivanov, před ním Gebauer i samotný Masaryk během sporu o jejich pravost podváděli zcela prokazatelně. Gebauer a Ivanov tím, že manipulovali veřejné mínění předkládáním svých hypotéz jako faktů ještě před ukončením výzkumu (který nebyl ani zdaleka tak jednoznačný) a Masaryk tím, že antidatoval svůj dopis Gebauerovi, kterým Gebauera jakoby vyzývá, aby se vyjádřil k oběma rukopisům, přestože jejich odsudek Gebauer měl v té době už dávno sepsaný.

Morrisova kniha je takovým jednoduchým úvodem do světa konspiračních teorií, které vlastně nejsou konspiračními teoriemi. Morris se vyhýbá senzačním teoriím na hranici uvěřitelnosti a čerpá především z prostých historických dat. Dozvíte se o okolnostech kolem vzniku FEDu, vzniku moci finančních klanů Rothschildů, Rockefellerů, Wartburgů a dalších, kteří stáli u zrodu globalizace. Fakta, která jsou obvykle tiše obcházena, přestože sama o sobě jsou více než výmluvná. Čerpá také ze známé knihy Výbor 300 pracovníka MI6 Johna Colemana, popisuje vznik a účel institucí jako např. Mezinárodní měnový fond, Římský klub, Bilderberg atd. a vystačí si s obecně dostupnými fakty. Nepřináší tedy nic nového, ale všechny základní informace najdete v knize hezky vedle sebe.

Osobně bych upřednostnil na dané téma zasvěcenější a náročnější text, jako například kvalitní český překlad Výboru 300, přece jenom Coleman jako vzdělanec a pracovník MI6 je osoba povolanější. Takto mi přijde kniha myšlenkově na úrovni vyššího stupně základní školy. Mimochodem, tam kde se Morris pouští do vlastních úvah přichází s naprostými nesmysly. Řecko vidí jako zemi, která žije z pracovitosti německých občanů (Morris pochází z Rakouska a žil nějakou dobu v Německu), jakoby řecká dluhová krize nebyla nic jiného než grandiózní operace německých bank za účelem okradení řeckého státu.

Stejně tak Morris nechápe, že východní blok už celá desetiletí platí životní nadstandard západu, tedy i takovým samolibým nedovzdělancům jako on. Autor chce na jednu stranu odhalovat skrytou podstatu chodu světa, na druhou stranu podléhá těm nejhloupějším klišé, které si o sobě vytváří obyvatelé zemí na západ od nás.

I jeho poznámky o islámu svědčí o naivitě hraničící s hloupostí, autor vůbec nechápe, že islám je "zneužívaný" proto, že v sobě nese možnosti zneužití a jeho představa, že nebýt těch zlých, všichni by jsme se tu objímali jako bratři je nejen směšná, ale i nebezpečná. Na autorovu obranu musím dodat, že tohle naivní levičáctví a laciný humanismus jsou v zemích na západ od nás rozšířené i mezi těmi, co se považují za intelektuály.

Tato neznalost věci a omezenost autora ovšem zpětně zpochybňuje i ostatníí autorovy informace a snižuje jejich důvěryhodnost. Asi netřeba dodávat, že tam kde autor jde ještě dál a snaží se radit jak ze situace ven, je už úplně mimo realitu. Pokud se ale přenesete přes zmíněné negativa a pokud chcete načerpat z jednoho zdroje základní informace o podstatě chodu dnešního světa, můžete po knize klidně sáhnout a sporné části jednoduše vynechat. Koneckonců, základem všeho je vlastní kritické myšlení a takoví budou brát tuto knihu jen jako odrazový můstek.

10 14.02.2022

Švihlíková si vybrala téma u nás nedostatečně zpracované a zároveň nad jiné důležité, bohužel způsob zpracování tématu, který zvolila, pokulhává. Autorka nedokázala to, co tak dobře zvládá ve svých textech například Šichtářová, tedy oprostit se od šedivé ekonomické teorie, jít k jádru věci a pojmenovat věci vlastními slovy. To vyžaduje, aby člověk do dané problematiky důvěrně pronikl a obávám se, že v tom spočívá slabina autorky. Švihlíková mluví o věcech, které považuje za důležité, ale zřejmě se v nich neorientuje natolik, aby je dovedla interpretovat vlastními slovy, zůstává dogmaticky uvězněná ve svém levičáckém vnímání světa. Chybí jí šíře záběru, jakou má například její ideový souputník Josef Skála. Úzkostlivě se drží odborného slovníku a pro laického čtenáře zůstavá těžko srozumitelná. V tomto textu se jí nedaří to, v čem exceluje ve svých přednáškách a rozhovorech: být obecně srozumitelnou a přitom neslevit z odborných nároků.

Podle autorky pramení ekonomický i společenský rozklad české společnosti v nepochopení situace, v níž jsme transformovali ekonomiku na "tržní kapitalismus". Autorka správně poukazuje, že v 90. letech žádný tržní kapitalismus neexistoval (pokud kdy vůbec existoval), zato západní trhy byly plně v rukou nadnárodních korporací a nechráněný východní trh reformovaný naivními a reálií neznalými teoretiky ekonomie jako Klaus učinil z východních trhů lacinou kořist korporátních gangsterů. (Volně cituji výrok jednoho francouzského finančníka: "Věděli jsme, že Češi jsou prodejné ku*vy, ale vůbec nás nenapadlo, že tak laciný!").

Pokud čtenáře dané téma zajímá, doporučuji si doplnit základy znalostí ekonomie a národního hospodářství a sáhnout po knize odborných statí Miloše Picka Stát blahobytu, nebo kapitalismus? z níž evidentně Švihlíková rovněž vychází.

5 14.02.2022

Tímto titulem (opět jde o rozšíření staršího titulu Operace listopad 1989) završil Vladimír Čermák svou třídílnou studii o klíčových událostech novodobé české historie (únor 1948 - srpen 1968 - listopad 1989). Na rozdíl od prvních dvou knih se mohl v tomto případě autor osobně setkat s mnohými zainteresovanými osobami a získat pro svou studii pozoruhodný materiál.

Za klíčovou postavu listopadových událostí označuje autor Zdeňka Mlynáře, spolužáka a blízkého přítele Michaila Gorbačova, kterého Mlynář dokonce seznámil s jeho pozdější ženou Raisou. Po roce 1968 odešel Mlynář z obsazeného Československa do zahraničí a sestavil zde pracovní skupinu zkoumající možnosti reformace hospodářství východního bloku. Svoje závěry předal Michailu Gorbačovovi, který na jejich základě zahájil perestrojku. Nápadné podobnosti tzv. perestrojky a "socialismu s lidskou tváří" si povšimli v 80. letech i čeští komunisté. Zdeněk Mlynář byl pravděpodobně i původním autorem textu Charty 77 a byl předurčen stát se hlavou polistopadového českého státu, což z důvodu nemoci nakonec odmítl a byl nahrazen Havlem.

Hybnou silou listopadového převratu se stalo mladé křídlo KSČ, tvořené mladými komunistickými kariéristy odsunutými od moci starými strukturami. Právě z nich se rekrutovali budoucí "kapitalisté", protože měli znalosti, styky a uměli jazyky. Prvních 30 nejbohatších Čechů bez výjimky dnes tvoří tyto kdysi komunistické struktury. Jsou to (dle Havlíčka) oligarchové ruského typu, kteří nabyli majetek legalizovanou formou loupeže (privatizace při zhasnutém světle) a dnes místo podnikání jakožto tvorby hodnot provozují tzv. dobývání renty, tedy žijí ze státních zakázek (předražených a špatně odvedených, získaných korupcí). Ve svém myšlení ani podnikání nikdy vlastně neopustili socialismus. Společnost i nadále ovládají a deformují ve spolupráci se svými bývalými stranickými kolegy (ředitel ČT Dvořák - bývalý komunista, předseda Ústavního soudu Rychetský - bývalý komunista, atd.). Havlovo listopadové heslo "Nebudeme jako oni" (myšleno jako komunisti) vymyslela ruská rozvědka právě proto, aby zabránila odstavení komunistů od vesla a také aby zabránila odsouzení komunistů za vlastizradu. Právně vzato to byli po celou dobu normalizace kolaboranti spolupracující se sovětskými okupanty.

Podle autorových slov, ti, kteří naplánovali listopadový převrat jej s odstupem času hodnotí jako úspěšný. Rozuměj: co se dalo rozkrást se rozkradlo.

14.02.2022

Další příspěvek Vladimíra Čermáka k demytizaci české historie. Jedná se o přepracovanou a doplněnou verzi jeho starší knihy Operace srpen 1968.

Stejně jako v Operaci únor 1948 se i zde podařilo zasadit autorovi tentokrát srpnové události do širšího geopolitického rámce a opět nachází spojitosti s krizí na blízkém východě. Právě v jejím důsledku, podle autora, došlo k obsazení Československa. Pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce mělo Československo vázat síly Rudé armády a zabránit tak tehdejším válečným jestřábům Sovětského svazu v pomoci arabům ve válce s Izraelem, což by nejspíš vyústilo v jaderný konflikt. Svou nemalou roli zde sehrál diletantismus a omezenost tehdejších českých politických elit, jmenovitě Dubčeka a lidí kolem něj a zřejmě i osobní prospěch těch, kteří chápali víc než jiní (Zdeněk Mlynář), ale upřednostnili vlastní zájmy před zájmy své země. Výsledkem toho pak bylo období "lámání páteří" (jak charakterizoval normalizaci nejmenovaný funkcionář StB), které dokončilo proces cílené devastace české společnosti, započaté nacisty ve spolupráci se sudetoněmeckými Němci v období protektorátu.

Mimochodem, zajímavé je na srpnu 1968 i zapojení lidí, kteří později iniciovali tzv. perestrojku (Jakovlev, Andropov, Gorbačov, Mlynář). Z uvedených faktů vyplývá, že tihle lidé nikdy nevyznávali žádnou ideologii, byly pouze fascinováni technologií a výkonem moci, která byla zcela nadstranická. To samozřejmě vrhá ošklivý stín i na perestrojku, a na údajný přechod k demokracii a liberálnímu kapitalismu.

Ve výsledku mělo obsazení Československa i netušený geopolitický dopad. Jak dále vyplývá, násilné obsazení přátelského státu otřáslo i vědomím sovětských občanů, kteří do této doby vnímali svou zemi jako režim, který porazil nacismus, režim s mnohými chybami, ale i s velkým morálním etosem, zatímco v roce 1968 se najednou ocitli v roli agresora. Podle Bovina (poradce Brežněva i Andropova ) v této době začal faktický rozchod ruských obyvatel se sovětským režimem, který vyústil v jeho pád. V Česku pak znamenal konec proruské orientace společnosti, trvající od počátků národního obrození. Cui bono?

2 24.08.2021

Nevím o nikom, kdo by se byť jen pokusil takto nepředpojatě prozkoumat události února 1948, které autor pojednal v rámci širších geopolitických procesů a dochází následně k překvapivým a překvapivě logickým závěrům. Doposud jsem únor 1948 vnímal jako shluk událostí, které se skládaly z jednotlivostí bez hlubší vzájemné provázanosti. Dosavadní interpretace února působily jako velmi špatný příběh. V podání Vladimíra Čermáka je z toho najednou thriller (a vůbec ne laciný a senzační), kde se všechny ty osamoceně stojící jednotlivosti vzájemně provážou a snad poprvé dávají smysl. Podle autora převrat 1948 úzce souvisel s krizí na blízkém východě, jak vyplývá z textu, a za podporu Izraele zaplatila česká společnost mnohem vyšší cenu, než jsme si doposud mysleli.

Samotná kniha se čte obtížně, jednak proto, že autor promýšlí velmi složité události a sleduje poměrně komplikovaná témata a jednak proto, že se jednalo původně o vědeckou práci určenou k obhajobě.

Výhrady bych měl pouze k tzv. T-analýze, kterou považuji za ne zcela vyčerpávajícím způsobem stanovenou a následně ne zcela důsledně samotným autorem uplatňovanou. Za nejpřínosnější naopak považuji část pojednávající o tzv. sovětizaci vědy a jejím katastrofálním dopadu na českou společnost, kterou vlastně deformuje svým vlivem doposud. Toto téma už před vznikem knihy autor zpracoval v rámci svého působení na ÚDVZK a na výsledku je to znát.

Neméně zajímavý je i osud této práce, která, domnívám se, právě tématem sovětizace vědy (a nelichotivým obrazem role Izraele) a s ní spojených osob, vyvolala velký odpor v akademických kruzích. Doc. Kryl, blahé paměti, ji označil za "pamfletickou, útočnou a nenávistnou", aniž by se obtěžoval bližšíím vysvětlením a argumentací, jak je mezi našimi akademickými "velikány ducha" zvykem. Ale není třeba, životopis pana docenta tak trochu znám a chápu, proč právě jej tak nadzvedla.

1 24.08.2021