marvan00
komentáře u knih

Scrutonovy eseje dalece přesahují úzce vymezený rámec na kulturu zaměřených studií. Přináší např. jeden z nejlépe vyargumentovaných názorů poukazujících na nesmyslnost tzv. dekonstruktivismu, který doposud bují na humanitních fakultách, přestože mnozí z nás si už dlouhodobě kladou otázku, jestli jeho autor, Jacques Derrida, byl jen prohnaný podvodník nebo neskutečný idiot.


Kniha, na kterou jsem netrpělivě čekal už od prvního svazku Jungova Výboru z díla. Jung zde vystupuje spíše v roli kulturního antropologa a jeho úvahy se dotýkají témat, které jsou pro evropské myšlení i umění esenciální. V době krize evropské identity a sebedestruktivních tendencí v humanitních oborech, mohou právě jeho texty sloužit jako východisko k znovuobjevení toho nejlepšího z evropských myšlenkových tradic, stojících v příkrém rozporu s ideologickými a demagogickými směry jako je např. Frankfurtská škola.


Specifikum povídek R.E. Howarda, kvůli kterým jeho fanoušci ohrnují nos nad jeho pokračovateli, spočívá v tom, že jsou často napsané uspěchaně a občas vysloveně špatně. Což se paradoxně dá těžko napodobit. Ať už se jedná o prosté řemeslo, nebo svérázný duševní svět jejich autora. Jde o podobný fenomén, jako např. 50 odstínů šedi, které se staly bestsellerem nikoli navzdory pochybnému obsahu a nedokonalému řemeslu, ale právě kvůli nim.
Formálně Howard v mnoha povídkách kopíruje Burroughse, který v té době slavil úspěchy především se sérií románů o Tarzanovi, kterými se Howard nepokrytě inspiroval. Mnohé z jeho povídek opisují jak jeho motivy (především ty o tajemné civilizaci Oparu), tak Burroughsův styl střídání dějových linií. Některé Howardovy práce se pak mohou se svým vzorem směle poměřovat.
Rovněž bych dost polemizoval s názorem, že Jan Kantůrek je "kongeniální" Howardův překladatel. Kantůrek tyto překlady připravil v 80. letech. Rannému Kantůrkovi však ještě schází cit pro slovo, který si osvojil časem (lze např. srovnat s jeho pozdějšími překlady Howardových pokračovatelů) často zde používá nezvyklá slovní spojení a slovní ekvivalenty. V originále tak na mě Howardovy povídky působily o něco lépe než v Kantůrkově překladu.


Jacob Needleman je profesorem filosofie a zároveň poradcem v oblasti psychologie, tedy člověkem více než povolaným k tvrzení, že současná psychologie není schopna se fundovaně vyjádřit k tématu natolik elementárnímu, jako je láska. Proti pudově a sociálně podmíněnému chápání lásky staví lásku vyzrálou, jako partnerství dvou bytostí založené nikoli na kramářské etice má dáti - dal, ale na vzájemné podpoře osob směřujících k duševnímu a duchovnímu růstu. Předpokladem takového vztahu je dle autora poznání, že smysl života nelze nalézt v životě samém, ale pouze v tom, co jej přesahuje.


Žantovskému se podařilo nejen napsat solidní thriller, jehož základní zápletka se pár let na to stala skutečností, ale navíc i zachytit zeitgeist doby lépe než leckterý český autor vážné literatury. Vedle snahy o uměníčko mnohých místních dělníků kultury působí Žantovského psaní suverénně, lehce a přitom vůbec ne plytce.


Liessmannova kniha vychází z předpokladu, že Nietzsche ze své filosofie zveřejnil pouze část myšlenek (podobně jako Platón) a na základě dochovaných poznámek se snaží rekonstruovat podstatu jeho učení. Dokazuje, že Nietzsche je přes svůj kultovní status stále autor nedoceněný a do značné míry i nepochopený. Stejně jako v Teorii nevzdělanosti i zde Liessmann vystupuje jako břitký kritik současné společnosti, jeho zpochybnění ideologie politické korektnosti je stejně sžíravé jako jeho poukazy na současnou debilizaci vzdělávacích institucí.


Příběh oligarchy nepřináší žádné nové informace, pouze sumarizuje obecně známá fakta Babišova společenského vzestupu. Na druhou stranu, český novinář převážně nemá šanci věnovat se jednomu tématu dlouhodobě a kontinuálně. I proto je možné, že jeden den politik něco prohlásí, za rok tvrdí pravý opak, ale nikomu to nevadí, zapomínají nejen čtenáři, ale bohužel i novináři. Takže jen prostým seřazením faktů v dlouhodobém časovém horizontu, se před námi otevírá obrázek Babiše jako člověka, který si jde za svým a své názory mění, jak se mu to právě hodí. Autor diplomaticky mluví o mlžení, já bych se nebál to označit mnohem jasnějším výrazem: lhaní. Účelové lhaní a enormně rozvinutý "shromažďovací pud", jak to trefně pojmenoval lobbista Candole.


Sbírka povídek původně vycházejících časopisecky, dnes jsou považovány za brilantní ukázku toho, jak psát povídky. Fitzgerald je psal na zakázku a zřejmě jim sám nepřikládal nijak velkou váhu. Plně doceněny byly až s odstupem času a dodnes překvapují svým nadčasově úsporným stylem.


Při četbě této knihy jsem si vzpomenul na Šaldovo pojednání o básnících, pravých nositelích ohně. Ano, kniha je nedokonalá, ale nikoli nedostatkem talentu, ale právě naopak, jeho nadbytkem. Slova a obrazy se tu nervně valí vpřed, jakoby autor nezvládal zkrotit příval inspirace. Dokonalé knihy píšou řemeslníci, takhle píšou bytostní umělci.


Ke stáru Hemingway označil tuto knihu za jeden z nejlepších románů Ztracené generace. Souhlasím. Zobrazení dynamiky jednoho nerovného mileneckého vztahu je citlivým a přitom zcela nesentimentálním popisem propastí vztahu mezi mužem a ženou. Tady jsem si uvědomil, že velikost Fitzgeraldova literárního talentu je neodmyslitelně spjata s velikostí jeho srdce: i přes hořký pohled na nestálost lidského srdce ho neopouští jeho víra v člověka, ani na chvíli nesoudí, ale hledá pochopení.


Martin C. Putna trefně označil Kollára za pravého Járu Cimrmana. Těžko uvěřit, že tenhle pseudoučený elaborát plný nesmyslů, bral kdy někdo vážně. Kollár byl beze sporu politicky naivní. Idea panslavismu vznikla z nepochopení politických snah těch českých obrozenců, kteří Vídni vyhrožovali přimknutím se k Rusku, aniž by to kdy mysleli vážně. Koneckonců Borovský Rusko navštívil a bylo mu jasné, že tahle faktická orientální despocie nemá s našim pojetím slovanství příliš mnoho společného. Zato zapálený vlastnec Kollár ve své prostomyslnosti začal hned blouznit o mocném dubisku, ke kterému se český národ přimkne. Jen tak na okraj, ruským národním stromem je bříza, nikoli dub, takže už to podobenství samo o sobě dost pokulhává.


Prvotina Nicole Kraussové byla místy k neučtení. Zápletka uměle vykonstruovaná, text plný podivně šroubovaných vět, které se snaží předstírat cosi hlubokomyslného. V mnoha ohledech produkt typický pro americké literární workshopy. Ambiciózní až běda. Opravdu by tohle někdo vydal, pokud by Kraussová nebyla rovněž ženou populárního spisovatele Foera?


Ač je Barnes autorem anglickým, měl vždy blízko frankofonní literatuře a na textu je to znát. Kolem příběhu o setkání po letech rozvíjí Barnes úvahy o paměti a její nespolehlivosti. Hrdina konfrontuje své vzpomínky se skutečností a posléze dospívá ke zcela novému pohledu na sebe i dávné události.
Sympatické na Barnesovi je, že na rozdíl od frankofonních autorů zůstává navzdory komplikovanému námětu civilním a lehkým čtivem, jakoby mu anglický smysl pro humor bránil brát se příliš vážně. Sympatická kniha.


Je smutné, že stěžejnímu představiteli humanistické psychologie vyšla v češtině prozatím jen tato okrajová publikace jeho esejů z konce života. Na druhou stranu tady najdeme několik pozoruhodných úvah na hranici psychologie, filosofie, práva i politologie. Na konci 80. let Rogers jasnozřivě předvídal blížící se hodnotovou krizi a nezbytnost změny západního způsobu myšlení a s téměř nietzscheovskou dikcí prorokuje příchod nového typu člověka, kterého díky své psychologické erudici také definuje a je tím dnes aktuálnější, než v době svého vzniku. Rogersův talent pro předvídání věcí budoucích ilustruje i esej, ve které na základě analýzy interview jednoho tehdy nepříliš významného politika dochází k závěru, že ve vrcholné politice se pohybují duševně vyšinutí jedinci. Tím tehdy bezvýznamným politikem nebyl nikdo jiný než George Bush. Bavím se představou, jak by se věci vyvíjely, kdyby někdo objevil Rogersův pozapomenutý esej v době Bushovy prezidentské kampaně.


Z Londonovy téměř autobiografie je znát, že jeho psaní ovlivnil především pohnutý život a méně už literatura. Pro psavce všeho druhu je to příkladná ukázka, že dobré psaní nikdy není jen otázkou životní zkušenosti a talentu, ale i nezbytného literárního vzdělání. Na poli psychologického románu působí London mnohem méně suveréním dojmem než v jiných textech.


Störigova kniha je typickým produktem technicistního přístupu, spousta poznatků, ale žádné opravdové znalosti. Pamatuji, že na škole byla oceňována její "objektivita". Ať mi někdo vysvětlí, jak může subjekt psát objektivně? To by musel být bohem, což Störig, alespoň dle dostupných životopisných údajů, evidentně není. Takže ona zmiňovaná objektivita není nic jiného, než absentující vlastní názor. Je to záměrně napsáno tak, aby proti tomu nemohl nikdo nic namítnout, ve výsledku dost umrtvující čtení. Hádám, že právě takovéhle kompendia založily pověst filosofie jako smrtelně nudného oboru. Jako soubor životopisných dat pro základní orientaci kdo je kdo může být, ale pokud jde o výklad jednotlivých filosofií, klouže jen po povrchu. Akademická nuda, na druhou stranu, nic adekvátního v dané disciplíně v českém jazyce k dispozici není.


„Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil." Nádherná oslava imaginace. O knihách, o lásce, o životní melancholii, tedy o věcech o kterých se píše odjakživa. Pamuk jako postmoderní autor nejen vypráví příběh, ale znovuvytváří jazyk a obrazy, kterým ho vypráví. Z knih, které jsem přečetl a které nesou označení postmoderní, tahle zatím stále vede.


Útlá knížečka Jaspersových přednášek zůstává i po letech tím nejlepším úvodem pro vstup nejen do filosofie. Jaspers se nesnaží přijít s vyčerpávajícím kompendiem, snaží se vás pouze pro svůj milovaný obor zapálit. A z jeho rad je cítit, že k vám promlouvá opravdový znalec, žádný akademický suchar. Doporučuje začít raději podrobným studiem jednotlivých osvědčených autorů (Platon, Kant, Hegel, atd.), než pročítat řady interpretací dějin filosofie a skákat od jednoho autora ke druhému. A také varuje před tzv. strhující četbou, jako je např. Nietzsche, ta by měla přijít na řadu až po tom, co jsou vybudovány solidní základy. Co dodat, když dnes poslouchám některé akademické levičáky, kteří sypou z rukávu Chomského, Žižeka, Fischera a jiné a Platóna zahlédli jen z vrtulníku, pokaždé si na Jasperse vzpomenu. Nedávno mě příjemně překvapil Alain Badiou, levicový filosof označující se za komunistu (sic!), když se na přednášce ve Francouzském institutu neustále dovolával právě Platona. Bez solidních základů nelze vystoupat na vrchol.


Jakési Kainarovo Best of, tady najdete ty nejznámější Kainarovi básně, navíc s jeho malůvkami a v krásné grafické úpravě. Neznám lepší úvod do Kainara, než tento výběr. Možná jsme měli i větší básníky než byl Kainar, ale nikdy jsme neměli básníka s větším srdcem. Mám pocit, že Kainar v české poezii zastává obdobnou roli, jako Hitchcock ve světovém filmu: jeho básně jsou obecně natolik srozumitelné, že si jen málokdo uvědomuje, jak jsou zároveň i hluboké.


Můj nejžhavější kandidát na nejromantičtější milostný román všech dob. Meyrink je pro mě autor kultovní a toto je pro mě spolu se Zelenou tváří jeho nejkultovnější kniha. Většina romantických románů smrtí končí, tenhle smrtí naopak začíná. O lásce až za hrob způsobem, ze kterého se člověku zatočí hlava. U Meyrinka pochopitelně román milostný = román duchovní. Ta scéna, kdy si mladík přečte dopis od své milenky a vzápětí k němu připluje její tělo.... to je přímo esence romantismu! Divím se, že ty křehké krásky, které se při četbě tak rády dojímají k slzám, nezahodí vypočítavé upírské fascikly a nesáhnou raději po takovéhle klasice.
