marvan00 komentáře u knih

"Česká otázka je otázkou náboženskou," je základním východiskem této rozsahem skromné Masarykovy úvahy. Masaryk sleduje stěžejní postavy českého národního obrození a na jejich myšlenkách a díle demonstruje svůj osobitý pohled na české dějiny. Nejvýše si cení Dobrovského a poukazuje na to, že české národní obrození vzešlo z Herderovy filosofie dějin a jeho pojetí národa. Považuje to za splátku německého myšlení českému národu, které se v době reformace pro změnu inspirovalo českým husitstvím. Nejvíc mě dostalo, jak hluboce Masaryk rozuměl české mentalitě, s jakým pochopením poukazuje na to, jak nekonfliktní česká mentalita může být na jednu stranu výhrou, ale i prokletím. Po této knize mám pocit, jako bych lépe porozuměl nejen českým dějinám ale i sám sobě.

3 10.05.2021

Bernhard je nepřekonatelný pozér, který okázale pohrdá současnou společností, jeho tvůrčí metodou je hněv. Zdá se, jakoby svou kultivovanost pěstoval jen z toho důvodu, aby o to více vynikla ošklivost doby, v níž žijeme. Autobiografické texty shrnuté v této knize jsou o něco beletrističtější a přístupnější těm čtenářům, kterým se například Vyhlazení může jevit jako příliš vyumělkované. Každopádně i v tomto textu najdete rozesety jeho typické bonmoty, jako např. (volně prafrázuji z hlavy): "Moderní člověk nemá rodiče. Moderní člověk má pouze zploditele, kteří jsou zároveň jeho ničiteli." Geniální.

Max Biller označil v jednom rozhovoru Handkeho knihy za "unavenou zvnitřněnou prózu", čímž mě tak trochu nadzvedl. Literaturu nelze jednoduše oddělit od okolností a doby, kdy vzniká. Handke patří k poválečné generaci, která tvořila ve vzduchoprázdnu, ztratila, podobně jako nyní česká literatura, kontinuitu, pomíjím v této úvaze kdysi adorovaného, nyní zatracovaného Grasse (opravdu jeho nacistická minulost něco zásadního mění na jeho díle?). Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu je ukázkou literatury, která při nemožnosti vyjadřovat se k velkým tématům zkoumá možnosti literatury jako takové, doslova osahává a zkouší, co všechno lze slovem vyjádřit. Takováto literatura pochopitelně bude vždy zajímat jen úzký okruh příznivců literatury. Počínaje už názvem výše zmíněné knihy Handke dokazuje, že vládne psaným slovem jako opravdový mistr. Pro někoho kniha o ničem, pro mě strhující vír slov, obrazů a významů. Paradoxně za Handkeho vrcholné dílo považuji jeho spolupráci na scénáři filmu Nebe nad Berlínem, kde se Handkeho básnický talent potkal s oním velkým tématem a navzdory režii přeceňovaného filmového nýmanda Wenderse vzniklo mistrovské dílo. Bohužel málokdo dnes ví, že za ty nejsilnější momenty vděčí tento film právě Handkemu.

4 11.11.2018

Kniha představuje ucelený úvod do světa originálního českého myslitele, který díky podivuhodným životním okolnostem dospěl z pozice dialektického materialismu k víře v Boha, aniž by jakkoli slevil ze svých intelektuálních nároků. Těžko dnes pohledat přesvědčivější a objevnější práci na téma křesťanství, cennější o to víc v době, kdy se různé církve, a katolická především, ocitli v krizi a ztratili kontakt se svými původními esoterickými kořeny. Dr. Staněk jednak zasvěceně a přesvědčivě vysvětluje význam křesťanských dogmat, jednak napadá různé náboženské předsudky a omyly a vysvětluje proč k nim došlo a jaký je jejich původní smysl.

1 16.10.2018

Dávno před objevením tématu migrace byl znám Petr Hampl pro svou schopnost originálního a koncepčního myšlení. Dodnes mám v živé paměti jeho vynikající přednášku o současných třídních rozdílech a vidím zde jasnou návaznost s jeho teorií o nové aristokracii tvořené vzájemně provázanou státní a korporátní byrokracií, která tvoří páteř knihy Prolomení hradeb a na jejímž základě autor objasňuje, proč nejsme schopni čelit islámské invazi a proč elity jednají proti zájmům svých národních států. Musím oponovat názoru, že pojem a myšlenku převzal od Kellera či dalších kapacit. S tímto pojmenováním přišel Hampl osobně ve vynikajícím článku, který svého času zveřejnil s velmi pozitivním ohlasem na Neviditelném psu. Je paradoxní, že kniha i autor si vysloužili takovou ostrakizaci, přestože Hampl na rozdíl od jiných kritiků "kavárny" odmítá "kavárnu" z daného stavu vinit nebo ji zesměšňovat a problém vidí spíše v daném systému, než v konkrétních lidech. To ho jen šlechtí a je ironické, že k podobné smířlivosti se jeho kritici z druhého břehu ani nepřibližují. Tak kdo tu vlastně koho rozeštvává a kdo tu vlastně rozděluje?

P.S. Nedá mi to a musím zareagovat na některé níže uvedené komentáře. Prý autor není dostatečně hluboký, stěžuje si jeden rozumbrada. No, ona to taky není příručka pro potápěče. Autor sám uvádí, že chtěl být srozumitelný, což se mu podařilo a nikoli důsledně vyčerpávající. Populární a vědecká literatura jsou dva různé žánry. To je jako srovnávat film s operou a povýšeně ohrnovat nos nad filmem, protože se tam málo zpívá. A zkuste si po sobě znovu přečíst svoje komentáře plné prázdných klišé psaných krkolomnou češtinou, když si stěžujte, že Petr Hampl je pro vás málo "hluboký". Bez urážky, ale přijde mi to vážně dost komické od někoho, kdo má problém se i adekvátně vyjádřit.

13 04.10.2018

Tento překlad Bible mám nejraději, přijde mi z těch aktuálně dostupných nejsrozumitelnější. Ekumenický překlad považuji za poměrně jalový a místy špatně přeložený, oproti např. Bibli Kralické, která je dle mého blíže duchu původního textu, ale je bohužel psaná dnes již obtížně srozumitelným archaickým jazykem. Proto je Jeruzalémská Bible pro mě jednoznačnou volbou, pro úplnost doplňuji četbou ne tak dávno objeveného Tomášova Evangelia, které je zároveň nejstarším ze všech známých evangelií (včetně těch apokryfních, pochopitelně). A na závěr doporučuji doplnit recenzí ze Sklepácké Katovny :)
https://www.youtube.com/watch?v=KZ7KubM-R4E

P.S. Po dalším čtení jsem bohužel opět poněkud zklamán. Jak je možné, že se překlad neubránil starým chybám vzniklým původně překladem přes několik jazyků (aramejština - řečtina - latina - čeština)? Tak např. v modlitbě Otče náš opět zaznívá nelogicky "... a neuveď nás v pokušení..." (proč by Bůh někoho uváděl v pokušení, modlí se snad katolíci k Satanovi?) nebo dále vágně formulované "... a chraň nás všeho zlého..." (jakého zlého? aby mi nechcípla kráva? správně by tam mělo být něco ve smyslu "... a chraň nás před zlem v nás...", tato chyba původně vznikla překladem z řečtiny, která rozeznává více druhů zla). Snižuji hodnocení.

2 12.03.2018

Je celkem bezvýznamné, zda byl Don Juan reálnou postavou nebo ne. Castanedovi se podařilo zachytit sérií knih duchovní podstatu šamanismu. Hodnotit tuto knihu bez znalosti následujících dílů nemá smysl.
Teprve po přečtení celé série čtenář pochopí, že každá kniha znamená jakýsi stupínek, který přináší nové poznatky a zásadně mění vyznění předchozích dílů. Celá série tedy není o šamanském výcviku, ale je samotným šamanským výcvikem pro každého, kdo se jí otevře. Je to kniha, která má moc vás změnit.
Pro duchovní hledače povinná četba a samotná kontroverzní osoba autora by vás neměla odradit. Pro ty, kteří vlastní stejně jako já původní překlad v edici Reflex, doporučuji investovat do nového revidovaného překladu z roku 1997, vyplatí se to.

P.S. Nechovám ve velké přízni audioknihy, ale v případě verze Libora Terše lituji, že namluvil pouze první 3 díly. Takže pokud dáváte přednost knize do sluchátek, zkuste to tady:
https://www.youtube.com/watch?v=vIFs5eGuIwk

5 12.03.2018

Kautmanova studie je poctivě sepsané dílko, přesto je z něj až příliš znát omezení dané doby v tom, jakých rysů Dostojevského díla si autor všímá. Poměřovat Dostojevského de Sadem, či vystavovat dnes už úsměvné soudy jako např. Freudovo "silné bisexuální sklony?" - pro Kristovy rány, tohle jsem četl skoro v každé Freudově analýze různých osobností, výpovědní hodnota je pochopitelně nulová. Kniha je pouze kaleidoskopem zajímavých postřehů, nikoli mozaikou skládající se v ucelený obraz. Šaldova podstatně starší esej o Dostojevském dokázala na několika málo stránkách jít na kořen věci a sdělit tak o Dostojevském podstatně víc. Kautmanovu knihu vnímám s odstupem času především jako dobový artefakt, odrážející libůstky a způsob myšlení intelektuála své doby.

1 04.05.2017

Přestože jsem četl různé verze severských ság, včetně odborných výkladů, až tady jsem konečně pochopil, proč je severský panteon bohů tak nesourodý a proč podlehl křesťanství. Kniha se čte téměř jako dobrodružný román, vyšetřil jsem si na ní několik dní, abych ji doslova zhltl za jeden večer. Díky knize jsem se dověděl nejen jak Vikingové žili nebo bydleli, ale také jak mysleli, že byli dost urážliví, jaký měli smysl pro humor, jakýma přezdívkama se častovali a z čeho pramenila jejich pověstná krutost. Je to vlastně archeologie vikingské duše.

6 19.01.2017

Jméno růže je přesně ten typ románu, který klame tělem v tom smyslu, že navzdory svému rozsahu, ho přečtete jedním dechem. Je to, ostatně stejně jako Ecovy další romány, takový čtenářský mokrý sen, autor se zastaví na těch správných místech, neváhá například popisovat na několika dlouhých stranách zdobení vikýřů v kostele, způsobem, kdy se čtenáři tají dech, zahlcuje ho spoustou fantastických detailů a souvislostí, které ani trochu nenudí. Ecův způsob psaní je intelektuální obžerství svého druhu.

17 09.01.2017

Josef Staněk je nejen originálním myslitelem a léčitelem, ale také svérázným následovníkem odkazu vědeckého solitéra Břetislava Kafky. Lásku muže a ženy sepsal i na základě svých zkušeností s ženami, které se na něj obrátily, protože nemohly otěhotnět a v knize vysvětluje, co se ve vztahu mezi mužem a ženou z pohledu duševního a duchovního vlastně děje, o tom jak je takový vztah na jednu stranu lyricky subtilní a zároveň ve svém významu naprosto zásadní nejen pro dvě osoby, jichž se týká, ale i pro celou společnost. Autor tak fakticky dokládá, že ve verších básníka "Není většího příběhu, než je příběh Muže a Ženy" je mnohem víc pravdy, než by se na první pohled zdálo. Obzvlášť v době politického tlaku genderového neoprimitivismu kniha víc než potřebná, takřka povinnost.

3 09.01.2017

Podle mého názoru autor nezvolil název knihy zcela šťastně, kniha není ani tak o falzifikaci české historie, ale je především fascinujícím pokusem o nový ucelený výklad smyslu českých dějin, který na těch několika málo stránkách načrtává pozoruhodně promyšlený a přitažlivý koncept naší historie.

Přestože se jedná o tzv. spekulativní historii, autor v sobě nezapře bývalého vědeckého pracovníka, tam kde může se opírá o pramenné odkazy (osobně mi chybí odkazový aparát) a evidentně je i osobně studoval. Tam kde autor dovozuje na to sám transparentně upozorňuje a vysvětluje, jakým způsobem ke svým závěrům dospěl.

V jakém duchu se kniha nese nejlépe ilustruje autorovo odvolání na Masarykův názor, že česká otázka je otázkou náboženskou, neboli otázkou duchovních hodnot. Z nichž tou nejvyšší je pro Čecha, dle autora, Pravda. Autorovými slovy "Češi neakceptují ... rozpor mezi formou a obsahem, slovy a činy..., neakceptují vnitřně jakoukoliv autoritu, nestojí-li tato v Pravdě. Tím se Češi odlišují od autoritu respektujících Němců a Rakušanů."

Dalším zajímavým postřehem je názor, že Češství nebylo Čechy nikdy chápáno primárně jako otázka etnicity, ale právě jako věrnost Pravdě, takové osoby Češi nejen že přijali mezi sebe, ale často je považují za ty největší Čechy, viz. Lucemburk Karel IV., nebo z německého prostředí pocházející Masaryk, který dlouhá léta ani neuměl česky. Ti kteří dnes cejchují Čechy jako rasisty a xenofoby jen dokazují, nejen že neznají význam těchto slov, ale navíc i mají žalostné povědomí o české historii. A ten kdo nadřazuje ideologii nad Pravdu, ani nemůže být v tomto smyslu Čechem.

4 09.01.2017

Krystlík patří k českým publicistům - masochistům, kteří nekriticky přejímají tendenční západní výklad české historie. Český národ v počátcích své existence odmítl křesťanství germánských katolických kněží, které bylo de facto zástěrkou pro germánskou expanzi (Lužičtí Srbové by mohli vyprávět) a přiklonil se ke křesťanství východního ritu, které mělo kvalitativně odlišné duchovní kořeny.

Od té doby byly Čechy vnímány jako ostrov duchovního neklidu v Evropě (což se nejvýrazněji projevilo husitským hnutím) a staly se trnem oku zesvětštělému západnímu křesťanství.

Právě tady je třeba hledat místy až hysterickou nesnášenlivost germánského elementu vůči českému národu a z toho vyplývající snahu o diskreditaci historie českého národa (pokud chcete zničit národ, musíte zničit nejprve jeho paměť), která se datuje již od dob Kosmových, který sepisoval svou kroniku pod tlakem německých kněží, přes Hitlera, který chtěl "české bestie" rovnou vymýtit (protože "Čecha ohneš, ale nezlomíš a jakmile povolíš, zase se narovná a udeří") až po současné historiky jako Baring, ze kterého v Německu žijící a podnikající Krystlík vydatně čerpá.

Pro upřesnění dodávám, že pan Krystlík se zabývá historií jako amatér a výhrady profesionálů k jeho historickým "pracím" (Prof. PhDr. Kučerová, Prof. PhDr. Olivová) nejsou výsledkem české zatvrzelosti vůči geniálním postřehům pana Krystlíka, ale pouze a jen profesionálními výhradami vůči jeho tendenčnímu pojetí.

Proto bych tuto práci neoznačoval za práci vědeckou ani publicistickou, ale spíše za práci propagandistickou, která zcela jistě osloví české milovníky intelektuálního masochismu a sebemrskačství, jako je třeba pan Matěj Hollan, podle kterého prý Češi některé národy dokonce i zplynovali. Inu, opravdoví znalci historie.

Při čtení jsem měl pocit, jako bych v ruce držel diplomovou práci a ne plnohodnotnou knihu. Rudgleyho uvažování se úzkostlivě drží v mezích akademicky přijatelného, tudíž poznámka o údajné kontroverznosti, kterou se zřejmě nakladatel snaží knihu střelit, je mimo mísu. Kniha je ve skutečnosti pravým opakem kontroverze.

První část je o Jungově hypotéze návratu pohanství, která mi přišla nejzajímavější (díky Jungovým myšlenkám), následující část se věnuje vztahu nacismu a okultismu, jakožto ukázce negativního působení pohanských archetypů, což nesrovnatelně lépe zpracoval Goodrick-Clarke, ze kterého ostatně Rudgley vydatně čerpá.

Ve třetí části autor varuje před obdobnými tendencemi současné pravice, kde nesmyslně zveličuje význam amerických nacistických hnutí, jejichž faktický význam je dosti diskutabilní (autorem zmiňovaný hitlerista Serrano je označil za "bezvýznamné pitomce"). V poslední části mi přišel autor už úplně mimo, když prezentuje jakéhosi bezvýznamného exota jako dle jeho názoru onoho novopohana, který to prý dělá správně (fakticky z toho čiší jen laciné new age).

Proč autor nevěnuje větší prostor právě esoterickému hitlerismu, postavám jako Serrano (zmíněn jen okrajově jako přítel Junga, nikoli jako jeden ze stěžejních představitelů esoterického hitlerismu) nebo Savitri Dévi?

Odpověď je jednoduchá: Rudgley nahlíží téma z pozice akademika, tedy prostředí dnes apriori dogmaticky levicového. To je důvod, proč Rudgley jen klouže po povrchu, není schopen proniknout ke kořenu věci a automaticky démonizuje vše pravicové.

Proč nehledá problém stejně urputně i jinde? Není snad mnohem větší hrozbou posledních let právě fašizace levice? Tam kde Rudgley čerpá z jiných autorů (Jung, Goodrick-Clarke) dokáže ve zkratce sdělit to podstatné, tam kde se pokouší o vlastní výklad, předkládá občas těžko obhajitelné nesmysly, které jen ilustrují autorovy poněkud omezené duševní obzory.

3 18.08.2016

Ve svém opus magnum McEwan pro jednou vynechal své oblíbené bizarní zápletky a pokusil se o serióznější prózu, poučený anglofil zajisté pochytí i sofistikované formální hrátky s jinými ikonickými díly anglické literatury. Ale i přes tuto povinnou úlitbu současným literárním trendům a mánii po překombinovaných intelektuálních hrátkách přesto McEwan zůstává především strhujícím vypravěčem a zasvěceným průvodcem po netušených zákoutích lidské duše. Co do úspěšnosti je to zřejmě autorův doposud nejúspěšnější román, osobně jsem si ale opět ověřil, že v kratších novelách mě McEwan přeci jen baví víc, v těch rozsáhlejších občas podléhá samoúčelné formální ekvilibristice. Svým způsobem má McEwan velkou smůlu: narodil se do doby, která nevěří velkým příběhům a přitom je jedním z nejlepších současných vypravěčů.

2 29.06.2016

Zatímco současná fantasy se čím dál více přibližuje naturalistickému historickému románu (z velké části i díky popularitě Hry o trůny G.R.R. Martina) s propracovanou psychologií postav a prostředím, Anderson se před lety pokusil jít jinou cestou. Zlomený meč svým pojetím vychází z klasické mytologie, používá obrazný jazyk a důraz klade na příběh, který v sobě nese archetypální vzorce a je prodchnutý atmosférou osudovosti. Stručně řečeno: nečekejte Pána prstenů, ale spíše Silmarilion.

5 27.06.2016

Aramův příspěvek k pro někoho obskurnímu tématu magie nepatří k žádným pseudospirituálním žvástům plnícím police knihkupectví s označením esoterika, ale řadí se spíše k řadě autorů napadajících absolutizované postavení rozumu, občas označovaných jako kulturní pesimisté.

Aramova hypotéza o tom, že člověk je metafyzický koncept, který tu žil odedávna a v různých dobách bral na sebe různou fyzickou podobu, je podivuhodně přesvědčivá a mnohem komplexnější, než standardní darwinistické hypotézy vývoje (ano, jde pouze o hypotézy, přestože je dnes většina populace považuje neprávem za fakta).

Podle Arama člověk své metafyzické schopnosti s rozvojem velkého mozku potlačil, ale neztratil a v současné době, kdy bylo lidstvo jednostranným diktátem "velkého mozku" dovedeno na pokraj sebezničení, se, podle něj, tyto schopnosti opět aktivují.

7 07.04.2016

Angličan Scruton popisuje český disent bez příkras a beze sklonu k černobílému vidění, kterým trpí většina českých autorů a bývalí členové disentu obzvláště. Krásně je to vidět i na rozpačitém doslovu Milana Uhdeho.

Postava Bětky, donucená volit mezi různými zly, neskrývá svou nedůvěru k lidem z disentu, kteří se mohou považovat za morálně nadřazené takovým jako ona jen proto, že oni sami nebyli před "Sophiinu volbu" postaveni. Zatímco mnozí z těch, kteří se řídili jen schematickými a často falešnými představami o morálce sami nakonec lidsky selhávají, Bětka proplouvá nedotčena a posílena, protože místo abstraktních ideálů se řídí svou láskou k blízkým: ať už je to její postižená dcera, nebo její nedospělý milenec (a hlavní hrdina románu) Pavel. Nakonec je tak právě Bětka svým dospělým a praktickým postojem k životu, prodchnutým láskou, tou nejživější postavou románu.

A právě toto, zdá se pan Uhde a jemu podobní nepochopili. Román měl ambice stát se zásadním příspěvkem k diskuzi o předlistopadovému režimu, nakonec se tak bohužel nestalo, až na ojedinělé reakce se ze strany disentu ozvývá jen mlčení. Asi chápu proč.

2 07.04.2016

Na Severinově knize lze dobře ilustrovat bídu současného historického románu. Zatímco historické reálie Severin nastudoval na jedničku, zcela mu uniká zeitgeist doby, nechápe tehdejší mentalitu lidí a tak jim podsouvá svůj, současný relativistický způsob myšlení, což je naprostý nesmysl. Obzvlášť pseudovědecké pasáže, kterými se Severin snaží přesvědčit čtenáře o racionálním jádru tehdejší spirituality působí jak ze zvláštní pomocné.

Autor pomíjí skutečnost, že ekonomický pohled na život se objevil až s průnikem fénických a semitských kultur a v současné podobě vykrystalizoval v polovině 19. století marxismem. Chápu, že pro současné pragmatické "odkouzlené" myšlení, ve kterém současník uvízl, je těžké pochopit myšlení kultury, která byla určována zcela odlišnými hodnotami. Jak trefně poznamenal Hermann Hesse, středověký člověk by naši současnou kramářsko-pragmatickou kulturu vnímal jako nesnesitelně barbarskou.

Pokud bych chtěl někomu přiblížit ducha vikingské éry, raději bych mu doporučil fantasy Paula Andersona Zlomený meč. V reáliích možná pokulhává, ale podstatu doby a ducha zprostředkuje nesrovnatelně lépe, než tenhle rádobyučený elaborát.

3 19.02.2016

Rád bych si tu knihu přečetl, ale prý je ve Francii oficiálně zakázaná a nelze ji sehnat. Pokud je oficiálně zakázaná, to znamená, že ji někdo zakázal na základě toho, co se v ní dočetl. Pokud ji mohl číst ten, kdo ji zakázal, proč ji nemohu číst já? Myslí si snad dotyčný mravokárce, že je chytřejší než já? O tom dost pochybuji, potkal jsem už řadu mravokárců a všichni měli jedno společné: byli to hlupáci a obvykle též pokrytci. Tak proč by mi nějaký pokrytecký hlupák měl co určovat, zda můžu nebo nemůžu jakoukoli knihu číst? Povýšený kretén, tak se jmenuje problém, na který naše společnost schází. Nikoli na to, zda si někdo něco "nevhodného" přečte.