ZaS komentáře u knih
Baarovsky pohodový popis cest po Evropě. Autor sám odmítá, že by šlo o cestopis; nazývá to spíše fejetony z cest. Patrně se chtěl odlišit spíše od bedekrů. Každopádně z mého pohledu to cestopis je a vcelku zdařilý.
V průběhu několika cest autor navštíví Německo, Benelux, Švýcarsko, ale i Polsko a Slovensko. Krásné je především srovnání s dnešními cestami, protože všechny tehdejší turistické cíle patří i v současnosti k oblíbeným. Takže pokud jste v posledních letech například navštívili Krakov či solné doly ve Veličce, bude vás určitě zajímat jak je viděl Baar před více než sto lety.
Povídky z různých dob a míst, jejichž hrdiny jsou obyčejní vesničané. Psané ve druhé polovině 19. století. Kromě samotného děje jsou proto zajímavé i popisem tehdejších reálií.
Podle mě až doposud nejlepší kniha české literatury tohoto století. Zpočátku snový děj se postupem času mění až v bláznivou komedii. Přitom ale vše do sebe perfektně zapadá a všechny postavy se v rámci svého světa chovají naprosto logicky.
Jednoznačně doporučuji všem, protože v této knize si každý čtenář přijde na své. A hodnocení? 7 hvězd z 5. :-)
Stručná biografie je spíše souhrnem prací jiných životopisců, především p. Teplého. Zajímavá je hlavně množstvím fotografií a současně plnými texty některých dokumentů, např. Baarovy závěti.
Příběh zajímavý, založený na reálných postavách, nicméně zpracování velmi slabé. Jak hrdinové samotní, tak styl vyprávění jsou často velmi toporné.
Úvodní novela Stavěl, která tvoří jádro knihy, je díky svému popisu byrokracie ve stavebním řízení bohužel opět aktuální. Už její téma evokuje fakt, že nejde o nijak pohodové čtení, přesto je opět zpracovaná Baarovsky citlivým způsobem, takže - byť bude čtenář spolu s hlavním hrdinou skřípět zuby - ve finále je to další čtenářský skvost.
Aby editor knihu trochu odlehčil, zařadil mezi další povídky v knize i tematicky navazující povídky Letní farář a Půlzlatník, což jsou úsměvné historky z německé strany Šumavy.
Po poměrně pomalém úvodu je čtenář stále více vtáhnut do děje, který - jak je u Baara časté - je sice velmi snadno předvidatelný a přesto vás udrží v napětí až do konce.
Tematicky se trochu podobá Cimburovi, ale (jak je z názvu patrné) v tomto případě nejde jen o hrdinův vývoj osobní, ale především duchovní. Od mladických omylů sledujeme pouť českého exulanta v Americe až k jeho duchovnímu poznání. Baar staví na zvláštním kontrastu - odmítání Boha v konzervativním prostředí vlasti a jeho "objevení" v daleké, nicméně novotářské cizině. Jakkoliv se tento děj zdá být fádní, opak je pravdou. Snad proto, že u většiny lidí je duchovní zrání součástí vstupu do středního a vyššího věku. Díky tomu se i v takto exotickém příběhu hodně čtenářů alespoň částečně najde.
Jen na okraj - Baar tu vysloveně adoruje českou komunitu v Americe, stejně jako Spojené státy samotné (musíme si ale uvědomit, že to jsou Státy konce 19. století). Materiální podstatu USA vnímá jako pokrokový prvek. Byo by zajímavé vědět, jak by hodnotil dnešní USA, kde je materialismus dotažen ad absurdum.
Velmi pěkná kniha vzpomínek na J.Š.Baara psaná dcerou jeho dlouholetého přítele.
Tři novely z prostředí kléru.
Farská panička je příběh služky, která se postupem vypracovala na hospodyni a intrikami ovládla veškeré farní hospodářství. Ačkoliv se jedná o první část knihy, je z mého pohledu spíše slabší.
Naopak je tomu u Kohoutů. Ti se zpočátku zdají být poměrně slabým a schematickým obrazem ideologického souboje socialisty a katolíka, což je v kontextu dneška spíše okrajový spor, nicméně postupem času se z toho stává souboj liberalismu a konzervativismu, a tedy pro dnešek nanejvýš aktuální téma. Závěr je potom přímo věštecký a přesně odráží současný společenský marasmus. Jediné pozitivní na tom pro čtenáře je zjištění, že to co prožíváme není až tak zase nový problém.
Krátká závěrečná povídka On tomu věřil je už jen povzdechem nad karierismem, který se pochopitelně nevyhýbá ani církvi.
Suma sumárum jde o tématiku ryze církevní, kterou můžeme chápat i jako Baarovu radu budoucímu kléru. Protože ale podstatu tvoří běžné lidské vlastnosti - chamtivost, hádavost a karierismus, má hodně co říci i laikům.
Text vpravdě barokně košatý čte se zprvu trochu těžce, leč s postupujícím dějem vtahuje svého čtenáře stále více a více do soukolí fenoménu, jímž "světoznámé" lázně v Kuksu a hrabě Špork - což vpravdě jedno jest - bez jakékoliv pochybnosti byly.
V předchozím odstavci jsem si dovolil trochu parafrázovat styl autora, jehož román popisuje slavný spor mezi Šporkem a královskými úřady resp. jezuity z pohledu knihovníka Domu filosofů. Reálie měl pan Žáček nastudované velmi přesně. Jen mě trochu překvapilo, že do knihy nezakomponoval Šporkova pobočníka Rakovského. Zdá se, že tento jediný pramen buď neznal nebo neuznával.
Celkově je ale román velmi čtivý a potěšil mne nejen dobrým zpracováním tématu, ale i občasnými perlami, které se v textu objeví. Z těch duchovních je to postava Juana de Mariany, kterého jsem dosud neznal. Ze světských bych vybral například citát, popisující mezigenerační zkušenost starou jako lidstvo samo: "Tihle mladí lidé trpí omylným pocitem, že Historie se nacházela při jejich příchodu na svět teprve v zárodečném období a teprve oni jsou povoláni vtisknout chaosu řád..."
Londona mám zafixovaného jako autora dobrodružné literatury a asociovaného hlavně s Bílým tesákem, což nikdy nebyl můj šálek kávy. Díky tomu jsem málem minul velmi zajímavou knihu na téma reinkarnací, což je o to mrzutější, že je velmi často citována napříč celým světem umění.
Jakkoliv mi děj přijde děj trochu schematický a styl někdy příliš rozvláčný, téma samotné je velmi zajímavě podané. Díky pohledům do minulých životů se tak dostáváme k několika příběhům se společným hrdinou.
Je zřejmé, že téma reinkarnací bylo Londonovi vlastní, což u jinak hodně sociálně až levicově orientovaného autora může překvapit.
Tuto knihu jsem četl jako kluk v Pionýrské sedmičce a považoval jsem ji za mírně propagandistické socialistické sci-fi. Přesto mi celkem utkvěla v paměti. Když jsem na ni znovu narazil, překvapil mě v anotaci rok vzniku daleko před bolševickou revolucí, tak jsem se rozhodl k ní vrátit.
Srovnání s klasiky žánru typu Haggarda je přesné. Romantický děj je jednoduchý a odpovídá přsně žánru "rodokapsu", nicméně má silný sociální podtext, který tehdy soudruhy zaujal. Za obzvláště dobrý počin nakladatele považuji přetištění i s původními ilustracemi.
Kniha se dá přečíst za jedno odpoledne u vody.
Cronin mívá sice zajímavá témata, ale forma je nakonec vždy spolehlivě shodí. I tento román dojíždí na dvě slabiny anglosaské tvorby - zbytečná rozplyzlost příběhu, daná patrně smlouvou na počet normostran, a implementace "současných narativů".
Nutno ale podotknout, že tentokrát se mu málem povedla gradace v závěru. Škoda, že ji nesmyslně pokazil "trojitým koncem"; býval by bohatě stačil ten první.
Soudce Ti jako odpočinkové čtení nikdy nezklame. Ačkoliv když tento díl nepatří k těm nejlepším příběhům, i tak je ideálním doplňkem pohodového letního víkendu.
Memoáry Šporkova pážete jsou sice trochu idealizovaným pohledem na život barokního mecenáše nicéně i tak jsou zajímavé. Autor své vzpomínky sepsal 40 let po Šporkově smrti, zjevně bez jakéhokoliv poznámkového aparátu, takže jsou zatížené drobnými časovými nepřesnostmi. Ty ale odstraňuje edice muzea v Kuksu, které knihu pro vydání opatřilo upřesňujícími poznámkami.
Vzhledem k malému formátu a počtu stran jde o četbu na jedno odpoledne, která vás vtáhne do počátku 18. století.
Český charakter či povaha je téma omílané snad od nepaměti. Věřím, že kdyby existovaly podrobné zápisy z památného výstupu praotce na Říp, objevily by se podobné úvahy i tam.
Na zvláštním významu získává ve všech dějinných obdobích národa. Není tedy divu, že před sto lety, v roce 1924, tedy krátce po obnovení české samostatnosti, se k němu vyjádřil i Jiří Mahen. Bohužel pro běžné čtenáře svou úvahu pojal natolik filosoficky, že valnou většinu zájemců o téma asi odradí. Aby toho nebylo málo, mnoho svých úvah, jakožto vášnivý divadelník, ilustruje na postavách dramatických, což ovšem předpokládá rozsáhou znalost klasických her.
Bojím se, že většina knihu prozkoumá metodou rychločetby a zaměří se na vybrané myšlenky. Pokud ani to nebudete chtít, pak doporučuji alespoň závěrečný odstavec, který podtrhne smysl celého díla - tedy oponenturu všem malověrcům, kteří tu už staletí žvatlají nesmsly o národě lokajů či rovnou 'untermeschů'.
Jak správně číst? Zdánlivě zbytečná otázka (obzvláště tady, na Databázi), nicméně v Mahenově obsáhlém pojetí nezahrnuje pouze samotnou četbu, ale i rady jak si zorganizovat knihovnu a jak vytvořit pomocný aparát od seřazení až po organizaci výpisků a výstřižků.
Je sice pravda, že pro většinu dnešních čtenářů půjde spíše o úsměvnou četbu na jedno odpoledne, nicméně i tak stojí za přečtení (nebo alespoň prolistování). V některých věcech vám potvrdí to co dávno víte (např. 'proč číst?') v jiných dá nahlédnout do stylu práce "aktivních čtenářů", tedy těch, kteří se nespokojí s přečtením knihy a maximálně s jejím zhodnocením na Databázi, ale chtějí se k přečtenému vracet, vyhledávat zpětně myšlenky, citáty a pod. Prostě těch, kteří si budují skutečně obsáhlý poznámkový aparát. Pro mě překvapivý je v této části pohled autora slavného plakátu "Braňte knihu!" https://bulletin.skipcr.cz/bulletin/Bull16_125.htm , který formoval mé dětství, na podtrhávání a marginálie v knihách. Naštěstí zdůrazňuje "ve VLASTNÍCH..." Ale i tak. :-)
Mimochodem bylo by zajímavé vědět, jak by asi Mahen hodnotil dnešní svět e-booků, audioknih apod.
Zajímavá kniha obsahující velmi neortodoxní pohled na bitvu (nebo v kontextu autorovy teorie spíše "false flag" operaci) na Bílé Hoře. Jakkoliv se stěžejní myšlenka může zdát neuvěřitelná, autorův pohled je logický a byť je - pochopitelně - podložen jen nepřímými důkazy, určitě jej nelze apriori zavrhnout. Naopak celá řada faktů pro něj svědčí, vč. osobnostních profilů Lobkowitze a Thurna, kde s autorem souhlasím bezezbytku. Zajímavá je i uvažovaná souvislost mezi Bílou Horou a Komenského Labyrintem. Netradiční ale platná je i paralela mezi bělohorskou a mnichovskou zradou, včetně akcentace následné emigrační vlny. To vše jsou argumenty, které autorově teorii přidávají na věrohodnosti.
Velkým mínusem je bohužel chybějící korektura a to nejen jazyková, ale i obsahová. Místy se fakta opakují a text se stává proto méně čtivým; redukce až téměř na polovinu by mu jen prospěla.
Neotřelý pohled na vztah Šporka a jezuitů je sice zřejmě historicky podložený autorovým výzkumem, ale bohužel mu úzkostná snaha o historickou přesnost ubírá na čtivosti. V zásadě jde zjevně o sled archivně doložených údajů, doplněný jen nepřímo doloženými spekulacemi. Z historického hlediska postup nepochybně správný, nicméně z literárního velmi neuspokojivý. Škoda, že autor místo románu nezvolil populárně-naučnou formu.
Protože Vidlákův blog čtu pravidelně už od dob covidových, nečekal jsem, že by mě kniha nějak zvlášť překvapila. Přesto se tak stalo. Pokud totiž čtete jednotlivé denní fejetony bez přerušování a navíc tematicky seřazené, vytvářejí mnohem souvislejší a tudíž i čtivější celek. Díky tomu také mnohem více vynikne autorův svébytný styl. Ve výsledku tak vzniklo něco velmi podobého Čapkovu Zahradníkově roku - dovlím si tedy použít stejnou radu. Nečtěte to na jaře, protože po dočtení neodvratně skončíte v nejbližším zahradnictví. A to v tom lepším případě. V horším si pořídíte domů malotraktor.