ZaS komentáře u knih
První díl chodské trilogie nás přivádí do autorova rodného Klenčí na podzim a v zimě. Na pozadí děje popisuje velmi zajímavě lidové zvyky, nicméně hlavní dějová linka se věnuje českým sedlákům a jejich vztahu k německým přistěhovalcům. Tomu vévodí rozhořívající se spor o lesy.
Chvílemi je Baar velmi popisný, což prozrazuje, že Chodská trilogie pro něj nepochybně byla srdeční záležitostí.
Další z perel české literatury, ke které mě osud klikatou cestou dovedl. Příběh chalupníka, který se vydal navštívit syna v Praze zaujme nejen pohodovými příběhy, ale ty kdo Prahu znají i popisy města z dob, kdy mezi Olšanským a Vinohradským hřbitovem byla jen pole.
Pro mě je kniha navíc vzpomínkou na doby, kdy k nám na návštěvu jezdil můj děda a kdy jsme společně podnikali vycházky, výlety a navštěvovali divadla.
Autor na základě svých znalostí Nostradamova díla vybírá ty části, které se podle něj dosud nesplnily ale u nichž předpokládá, že se splní v kontextu následujících let. Nutno ovšem podotknout,že kniha byla zřejmě napsána někdy na přelomu 80. a 90. let minulého století. Z toho vyplývá zajímavý efekt. Autor knihy spekuluje o jevech, které jsou pro něj neuchopitelné, ale z našeho pohledu jsou už jasné. Typickým příkladem je předpověď, že Evropu zavalí mračna kobylek, které přijdou od jihu přes moře. Protože z kontextu je jasné, že jde o obrazné vyjádřenía a ne doslovné, a Nostradamus i v ostatních čtyřverších predikuje invazi z Afriky, uvažuje autor v intencích vojenské operace a výraz "kobylky" považuje za popis vrtulníků. Od roku 2015, ale Nostradamova předpověď nabyla zcela jiný rozměr. Nota bene tento jev vyplývá už z výše uvedeného popisu knihy, který zřejmě vznikl k datu českého vydání, tedy 2009.
Celkově vzato je kniha zajímavá tím, že odhadem 50% předpovědí zařadil z časového hlediska správně a popisují naši realitu. Na čtivosti jí ubírá autorem sestavovaný kontext, vycházející z reality 80.let 20. století. Bylo by zajímavé se na knihu znovu podívat za 30 let. Dokážu si představit, že i ostatní verše autor zařadil správně, jen popisují děje, které nás teprve čekají. Tato vidina je bohužel neradostná - předpovídá masivní střety mezi imigranty a původním evropským obyvatelstvem, ústící v druhou rekonkvistu.
V obecné rovině kniha znovuotevírá zásadní otázku vyplývající z úspěšnosti Nostradamových předpovědí - pokud je budoucnost daná, nemá smysl snažit se ji "budovat"; lidé jsou deklasovaní jen na pasivní příjemce nevyhnutelného.
Dugin definuje dva dominantní geopolitické celky a snaží se svou teorii doložit jak vzdálenější historií světovou, tak i nedávnou historií ruskou (především 2. pol 20. stol.) . S lecčíms se dá souhlasit, ale něco je z mého pohledu diskutabilní, jakkoliv respektuji fakt, že jako Rus je schopen nepoměrně hlubšího pochopení skrytých procesů v ruské politice a proto musím připustit, že se spíše mýlím já.
Jde každopdně o zajímavé dílo, které s posledními událostmi získalo opět na aktuálnosti. Pro mne z toho vyplývají dvě zásadní informace - potvrzení, že sametová revoluce byla připraveným projektem KGB a CIA, což už konstatovalo více různých autorů. Druhá, pro budoucnost zásadnější, je, že Jak Rusko tak Amerika vnímají velký potenciál sjednocené Eurasie a proto se k této myšlence Rusko upírá a Amerika jí brání jak může. Důsledky tohoto dlouhodobého zákulisního snažení dnes vidíme v plném světle.
Na závěr jen osobní poznámka - nevím jestli je to překladem nebo stylem autora, ale kniha se mi hodně špatně četla. Možná kombinace filosofie a ruštiny.
Platí stejné hodnocení jako u knihy "Podruhé na tomto světě" - jsou evidentně z jednoho vrhu. Tato je možná jen o málo víc orientovaná na křesťanskou víru. To jí na hodnocení nepřidává, ale ani neubírá; je to spíše konstatování.
Když Gaiman nechá lovecraftovské démony v jiné dimenzi a místo nich přidá pár pozitivních ingrediencí, dokaže napsat dílo, které lze bez nadsázky nazvat geniálním. Hvězdný prach je právě ten případ.
Večné téma hledání lásky okořeněné paralelním pohádkovým vesmírem 'za zdí', kam se dá vejít jen úzkým průchodem kousek od rodné vesnice. Co víc si může přát srdce fantasty?
Pro ty co dřív viděli film a stejně jako mne je jeho shlédnutí odrazovalo od "zbytečné" četby, krátký vzkaz - neváhejte. Film je sice dobře natočený, s exkluzivním obsazením, ale obsahuje celou řadu společensky 'korektních' přílepků a dodělávek poplatných šílené době. Kniha je neobsahuje a díky tomu filmovou verzi výrazně převyšuje.
Slabší z Vrbových děl. Skládá se z jedné novely a několika povídek datovaných do období první světové války. Jejich společným znakem je neuzavřenost tématu. Na konci chybí jakýkoliv závěr neřku-li katarze, která by se vzhledem k tématům dala předpokládat.
Naprostá ztráta času.
Po téhle knize sáhnu vždy, když na mne jde smutek, a nikdy mě nezklamala. Nota bene stejně jako všechny Vančurovy knihy. Nádherná čeština, poklidný děj a v tomto případě i ta krásná nostalgie. Balzám na duši.
Lehká, odpočinková četba na jeden den. Rozhodně doporučuji číst v zimě; četba v jarních měsících neodvratně způsobí návštěvu nejbližšího zahradnictví a v jeho důsledku značnou finanční ztrátu a to i u čtenářů-bezzemků.
Velké zklamání. Kniha detailně a "vědecky" popisuje to co všichni víme a s čím se každodenně setkáváme. Chybí tam ale nějaký zásadní závěr, a to i přesto, že sumarizovaná fakta jej doslova evokují.
Občas se dokonce sám střílí do nohy. Například kontradikcí kdy na jedné straně zdůrazňuje logický rozbor každého faktu a na druhé straně akceptuje deklasování nepohodlných teorií přídomkem "konspirační". V kontextu toho co sám hlásá, žádné konspirační teorie neexistují; jsou buď teorie věrohodně podložené fakty nebo teorie které průkaznými fakty nedisponují.
Také mě fascinuje kapitola kde popisuje zvrácenost současné vědy (nadměrná publikace, strojově generované "vědecké práce", upřednostnění peněz před čistou vědou atp.) a na závěr se diví, že lidé přestávají věřit vědcům. Kdo by ale věřil lhářům?
Pokud bych měl shrnout své pocity z četby - Koukolík pouze seřadil bulshity podle zdroje a velikosti. Nic víc. Faktickým výsledkem popsaného je, že žijeme v době eufemisticky nazývané postfaktické. Za mých mladých let se to nazývalo lží u jedinců a propagandou u států. Suma sumárum - nic objevného a tedy vyhozené peníze.
Přečteno kdysi dávno. Tehdy jsem měl pocit, že je to jako blesk z čistého nebe. Po přečtení Flammariona už vím, že Moody nebyl první badatel v této oblasti. Dal ale tématu punc moderní vědy a významně přispěl k jeho popularizaci.
Zajímavé téma, ale pojaté poněkud 'bulvárním' stylem, což je dost sráží. Pokud v reinkarnaci věříte, ničím vás nepřekvapí. Pokud nevěříte, s největší pravděpodobností vás kniha nedonutí se nad tímto tématem hlouběji zamyslet.
Třetí díl pokračuje v sestupné trajektorii. Zjevných nesmyslů přibývá a k dovršení špatného čtenářského zážitku se autor začíná vyžívat v podivných sexuálních scénách jako okopírovaných z děl nechvalně proslulého markýze :-(
Jediným pozitivním prvkem je vylíčení historie moderní říše středu, která má - ve srovnání s realitou - něco do sebe. Přesto i zde je celá řada nelogických závěrů.
Suma sumárum jde o signifikantní závěr - dobře nastartovaná sci-fi se v průběhu zvrtla na až "D kategorii".
S druhým dílem se děj začíná rozvíjet, což ale v důsledku znamená, že na povrch vyplouvají různé autorovy prohřešky - nelogičnosti, berličky a 'deus ex machiny'. Markantní je to na příkladu velmi duševně vyspělých dětí, kterých se ve duhém díle objevuje hned několik a všichni jednají a mluví s rozvahou starého muže. Autor se tak z mého pohledu nebezpečně přibližuje kategorii "pohádka",což nastoluje v sérii sestupnou tendenci kvality.
Sbírka povídek o věčném souboji člověka s ďáblem, který má mnoho podob, ale společnou podstatu - naše ego.
Obecně nejuznávanější je Kreutzerova sonáta; mě ale nejvíc zaujala titulní povídka a hlavně Otec Sergij, která asi nejvíc odráží autorovy názory i osudy.
Před dvaceti lety mi tato kniha připadala jako jedna z mnoha sci-fi - vcelku zajímavá, možná až moc komplikovaná neustálými čínskými výrazy a jmény, ale jinak čtivá. Dnes začínám mít pocit, že obsahuje i prvek jasnozřivosti, díky kterému si vysloužila o hvězdičku víc. Jen doufám, že za dvacet let to nebude "román ze současnosti".
(SPOILER) K této knize jsem se dostal spíše náhodou a bez předchozí znalosti popisovaného tématu. Zpočátku jsem se pohyboval v relativně známém prostředí šamanismu a přírodního léčitelství, takže mě nic z prezentovaného neohromilo. 'Aha efekt' se u mě dostavil až před polovinou, kdy autor začíná přemýšlet o hadech v mytologii napříč celým světem a odtud se volně dostává k DNA a vazbě mezi halucingeny a informacemi v DNA.
Prezentované teorie jsou sice fantastické, ale zároveň podložené indiciemi a celkem logické. Sice mi trochu vadila na populárně naučnou knihu přemíra vědeckých citací (které si laik stejně nemá šanci ověřit), ale i přesto je kniha celkem čtivá a zapůsobila na mě podobně jako Sitchinovy knihy.
Z knihy mám poněkud rozporuplné pocity. S popisem historických 'dějotvorných' prvků naprosto souhlasím. Je také jasné, že z historie je potřeba si brát právě to ponaučení pro lepší pochopení současných dějů. Právě v tom se ale s autorem nejsem schopen zcela ztotožnit. Vadí mi - podle mého názoru tendenční - adorace Spojených států. Jeden příklad za všechny - nepotismus v současné vrcholné politice autor dokumentuje na poměrně méně významných politicích EU namísto toho nejokatějšího co vnímá celý svět, tedy rozparcelování americké vrcholné politiky rodinnými klany oligarchů nebo lidí na oligarchy napojenými. Ať už se budeme bavit o klanech Rooseveltů, Kennedyů nebo z poslední doby o rodině Bushů či Clintonů.
Celkově tak na tři hvězdy; s ohledem na předchozí publikace k danému tématu ale dávám čtyři.
K Bucky Dentovi jsem se dostal až po Krávě (která mě hodně nadchla) a musím říct, že z první poloviny jsem byl dost rozpačitý. Není divu. Pro konzervativního středoevropana je hodně těžké vžít se do pocitů newyokského židovsko-anglosasského rastamana (taky vám přijde ta kombinace děsivá?), jehož dosavadní život nejlépe vystihuje anglický výraz 'white trash'. Nemluvě vůbec o baseballu, který tvoří nezbytné pozadí děje, ovšem pro nás je zhruba na myšlenkové úrovni famfrpálu. Nebýt jemně ironického humoru, který je přesně mým šálkem kávy, asi bych knihu odložil. Nicméně jak se přiblížíte k polovině, děj se začne dostávat do pochoptelných poloh a vy s hlavním hrdinou skutečně začnete "souznít". Tím myslím, že se sice nedostanete úplně do jeho vnímání světa, ale přinejmenším jej začnete chápat.
Samotný děj (a logicky i jeho vyvrcholení) není nijak objevný a i průměrně nadaný čtenář pochopí po pár stránkách 'kam ten freudovský vlak jede'. Ovšem v tomto případě jednoznačně platí, že cesta je cíl. Jde totiž právě o to, jak se k zjevnému konci dohrabat a to Duchovny zvládl perfektně, bez ohledu na to, že sem tam z děje vykoukne nenápadný "deus ex machina".
Kdybych měl hodnocení rozdělit, tak začátek za tři hvězdy, střed a většina druhé poloviny za pět a zbytečný epilog (jako úlitba americkému čtenáři) za dvě. Každopádně i přes zdlouhavý začátek doporučuji k přečtení.
Něco mezi historickým přehledem, zprávou o působení současné diplomacie a bedekrem. Jinými slovy pro mě vcelku neuchopitelný mix, V úvodu vcelku zajímavé povídání o působení různých historických postav naší vlasti v Říme; od Cyrila a Metoděje až po kardinála Berana. Jen bych čekal víc reálií a fotodokumentace. Prostředek je celkem nezajímavá zpráva o všech možných českých úřadech, které v Římě působí, což vnímavého čtenáře jen naštve množstvím zcela zbytečných úředníků. Na závěr potom pár tipů co dělat a nedělat, napsaných ale velmi "diplomaticky neurčitě" ve smyslu "Řím je naprosto bezpečný, ale tam a tam raději nechoďte".
První cca polovina se dá číst. Zbytek klidně vynechejte. Mimochodem při čtení druhé poloviny psané těmi úředníky se mi vybavila cimmrmanovská věta o díle,které "je psané školním a tedy kradeným inkoustem." :-)