Jean Giono citáty

francouzská, 1895 - 1970

Citáty (14)

Bída je jediné břemeno, které je tím těžší, čím déle ho nosíme.


Být Francouzem, v tom není žádná sláva. Je jen jediná sláva, být naživu.


Číhaje na lišku Panturle zachytil vítr, krásný, silný vítr, pěkně prudký a svobodný, ne ten větřík, pohrávající si s míčkem, nýbrž krásný vichr s širokými plecemi, vrážející do všeho, co v kraji potká. Když jej tak viděl, Panturle si řekl: ‚Tenhleten, to je pašák!‘ (Hlasy země)


Dlaždice byly čisté a umyté a u škopku na nádobí, v široké puklině, přetínající dlaždice až k černé hlíně, vypučela zeleňoučká bylinka s těžkou květnou hlavičkou. (Aršula si ji tam nechávala pro potěšení. Říká jí Kateřina a mluví s ní, když umývá nádobí.) (Hlasy země)


Já přece umím řeč sýkorek: už jsou na schodišti haluzí, už na zemi, už u mých nohou; ke mně přec ještěrky se tak blíží, že mne obráceně vymalují na zlatých bulvách svých očí; na mne přec lišky pohledy upírají a pak rázem vědí, kdo jsem, a mile přejdou; jsem přece tvor s nimi srostlý onou velikou tíhou pahorků, jalovčím, tymiánů, divého vzduchu, travin, nebes, větru, deště, kterou nosím; mám přece víc útrpnosti s nimi než s lidmi, je-li tedy někdo, pro něhož tato veliká přehrada měla padnout…


Kdo je tvůj přítel, to můžeš jen v nouzi a chudobě poznat.


Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Ale když pomyslím, kolik bylo třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakéhokoliv vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodně díla božího. (Muž, který sázel stromy)


Má-li charakter člověka prozradit své skutečně výjimečné kvality, musíme mít to štěstí pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let. Pokud je tato jeho činnost prosta všeho sobectví, je-li myšlenka, která ji vede, bezpříkladně velkomyslná, je-li naprosto zřejmé, že se nikde nepídila po odměně, a že navíc zanechala na světě viditelné známky, pak ovšem stojíme, bez možnosti mýlky, před nezapomenutelným charakterem. (Muž, který sázel stromy)


Mlčící neznamená moudrý. Jsou zamčené zásuvky, byť jsou prázdné.


Na louce se zavlnila tráva a vítr to nebyl; proto Panturle uviděl užovku; byla oděna novým hávem a čile se vlnila svou cestou. Když doběhla na konec louky, vrátila se; bylo vidět, že nemá na práci nic jiného, než plavat celým tělem ve svěží zeleni. (Hlasy země)


Neustálé střídání naděje a zklamání ničí i ty nejspolehlivější vlastnosti. Muž, který sázel stromy


Radosti nikoho neuštvou.


Tak sešli z dobré cesty do ztracených končin, kde nebe bylo přitisknuto k zemi tak silně, že si pod ním museli cestu razit hlavou. (Hlasy země)


Uvědomuje si tu nespokojenost, kterou doma měli, ten mráček na Aršulině tváři, obyčejně krásné jako hladina. To přejde. To je teď jisté. Pochopil. To přejde toho dne, kdy bude v Aubignanu, v posledním domě, v Panturlově domě, položen na stůl pecen, teplý a těžký pecen, chléb, který si vyrobí oni sami, oni tři: on, Aršula a země. (Hlasy země)