Ječmínek diskuze

Když mě kniha po třetině nebo půlce nezaujme, odložím ji a sáhnu po jiné. Ale když už se protrápím až skoro ke konci, dočtu ji. Pobavil mě Hudis s tou Zlodějkou knih. Souhlasím s pistalkou, že by nikdo neměl hodnotit knihu, kterou nedočetl. Já to teda nedělám. Nedočetl jsem v životě už spoustu knih a vůbec toho nelituji. Ušetřil jsem tolik času na lepší věci.

Franta Kaštan, Bosí rytíři, Veselé povídky a co ještě, Kocour Mikeš, Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti, ...

U úžasné knihy Život před sebou (i když občas se mi chtělo smát i brečet zároveň) a pak u detektivek Loriana Macchiavelliho (např. Včera, dnes a možná zítra). U některých dalších knih jsem se taky smál, ale potichu.

Po knihách jsem sahal už od malička. Nikdo mě k tomu nevedl, bylo to prostě ve mně. Měl jsem oči navrch hlavy, když jsem si prohlížel obrázky v leporelech. A jen co jsem se naučil číst, hned jsem začal prozkoumávat domácí knihovnu a také obecní knihovnu v naší vesnické škole a domů jsem nosil zatuchlinou vonící poklady a louskal jsem stránku po stránce a ještě jsem netušil, že se ze mě stává závislák.

U mě jsou to samí muži! Např. Remarque, Foer, Steinbeck. Podařilo se mi udělat žebříček svých 100 nejlepších přečtených knih a zjistil jsem, že až na 65 místě je první žena-autorka (Dům duchů - Allendeová). A zdá se mi, že podobné je to i u jiných čtenářů-mužů. Proč se mužům víc líbí knihy napsané muži? Píší ženy spíš pro ženy a nebo prostě píší odjakživa hůř? Já vím, je tu Christie, Rowlingová, Meadová, Austenová, Němcová, ..., ale jejich knihy málokdy zařadí dospělý chlap mezi ty, které ho chytnou za srdce. Nebo se pletu?

S vámi.
A ještě najdu asi dva tři lidičky ve svém okolí. Knihomolů je kolem mě málo. A před některými známými raději tajím, že jsem vášnivým čtenářem. Podle nich totiž dospělý chlap má po návratu z práce (pokud se z práce nevrací až pozdě večer) nadělat dříví, posekat trávu, postát se sousedy s flaškou piva v ruce, pohrabat se v autě, pobýt s rodinou, ulehnout k televizi a pak (pokud u televize neusne) ulehnout k manželce. Ale číst? Tolerují maximálně tak detektivku na dovolené.
Pozor, současní studenti mě nejspíš teď nepochopili. Pochopí až později, až vstoupí do praktického života.

Snažím se mozek zaměstnávat vždycky jen jednou věcí. Ke čtení si hudbu teda určitě nepouštím. Ani nechápu, proč bych to dělal. Ale teď mě napadá, že poslouchám hudbu při mytí nádobí.

Chodím do knihovny a vůbec se knih neštítím. A jestli na nich číhají nějaké prťavé breberky, které mi hopsnou na ruce a pak následně do mé tělesné schránky, aspoň se posílí moje imunita (jak píše Trina1). Je to vlastně bezbolestné očkování. Co nás nezabije, to nás posílí.

Nejhorší knihy zpravidla nedočítám, takže je ani nehodnotím, protože by to nebylo fér. Za nejhorší pokládám béčkové a nelogické výtvory. A pár jsem jich také dočetl. Například: Hannibal od Thomase Harrise (kterého mám jinak rád), Tanečníka od Deavera, Sběratele polibků od Pattersona, ....

Přečetl jsem jenom 17 knih, takže vám předložím jen 4 knihy, které se mi hodně líbily: Hrozny hněvu (Steinbeck), Romeo, Julie a tma (Otčenášek), Kafka na pobřeží (Murakami), Popraviště (Ajtmatov). A největší zklamání: Milionář z chatrče (Swarup).

Já přečtu v průměru tak dvě knihy za měsíc. Souhlasím ve všem s WEILEM. Se čtením nespěchám, snažím si to užít, vychutnat. Když mě některá kniha začne hodně nudit, dám jí šanci tak do třetiny či poloviny a pak ji navždy odložím - člověk má čas omezený a tolik knih ještě čeká na přečtení. A ten problém s pamatováním knih? Knihy, které jsem měl rád v dětství a v dospívání nikdy nezapomenu - některé z nich jsem tehdy četl několikrát. No a od střední školy už to řeším tak, že si jednoduše píšu čtenářský deník a navíc když se mi kniha hodně líbí, seženu si ji a vystavím v polici. Mám takovou "zlatou" knihovnu a občas se tam kochám těmi poklady, přerovnávám je, listuji v nich, občas si z některého přečtu aspoň kousek znovu. Jak píše WEIL, že prošel vývojem, tak já taky a velkým. Ale to asi za život projde každý čtenář.

Kniha leží na nočním stolku a čeká, až přijdu a vezmu si ji s sebou do postele. Podložím si hlavu polštářkem, knihu si dám na prsa a čtu. Nejraději čtu večer před spaním - to podle únavy vydržím číst tak od 5 do 30 minut, ale už se mi párkrát stalo, že přečtu jen půl stránky a chrrr ... Občas čtu taky před supermarketem, když čekám a čekám a čekám ... To mám knihu v autě na volantu.

Naprostý souhlas s herdekfilekem. Ty komentáře jsou vlastně fáááááááááájn! (A to už nejsem nejmladší)

Elektonické knihy nikdy číst nebudu! Nezačnu přece podvádět své papírové miláčky, které mám upřímně rád a kterým jsem věrný už mnoho let.

Ponorka - Scortia+Robinson, Večerní zprávy - A. Hailey, Mstitel - F. Forsyth, Šest dnů Kondora - J. Grady, Mayday - T. Block.

Čtenářský deník si vedu a mám pocit, že mi to ještě víc zvyšuje požitek z četby. Knihu si přečtu, zapíšu stručný děj, připojím krátký komentář, třeba: "Nic moc, začátek dobrý, závěr nudný a naivní". A pak si vezmu červenou pastelku a pěkně přes celý ten text si vyrobím velkou známku - jako ve škole od jedničky po pětku. Už tam mám asi 500 knih. Občas si deník prolistuju a oživuju si paměť hlavně u knih s dobrou známkou. Kniha, kterou já čtu, ví, že pokud je dobrá, fakt na ni nikdy nezapomenu. Já vím, jsem trochu cvok, ale za to můžou geny, jsem totiž rozený archivář, kronikář, zapisovatel.

Nejvíc mě asi naštve, když se začtu do nadějné knihy, začátek se mi zalíbí, ale pak se to pokazí a nakonec usoudím, že to byla ztráta času. Daleko lepší je, když poznám hned na začátku knihy, že to není nic pro mě. Pak se snažím aspoň do půlky vydržet, abych jí dal šanci, a když furt nic, odložím ji na věčné časy.

Mám spoustu jiných zájmů, takže na čtení mi nezbývá tolik času, kolik bych si přál. Když přečtu 2 knihy za měsíc, jsem spokojený. Hlavně se snažím číst v klídku a pohodě, nechvátat, nepřeskakovat, prostě si to užít. Dávám přednost kvalitě před kvantitou. (Ale tou kvalitou myslím knihy, které se líbí mně, nikoliv knihy, které uznává odborná kritika).