Tooomik diskuze

Taky hledám nějakou knihu s hrdinou trpícím psychickými obtížemi, konkrétně mýtománií (tedy chorobnou lhavostí a klamáním svého okolí z důvodu vlastní socializace a zapadnutí do společnosti). Existuje vůbec taková kniha? Budu rád za jakýkoliv tip a netrvám na tom, aby ta postava hrála v příběhu hlavní roli.

No a kromě mýtománie mě ještě zajímá obsedantně-kompulzivní porucha (zahánění chmurných myšlenek nesmyslnými rituály). Kromě filmu Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem jsem na ni nikde nenarazil.

Lenka.Vílka - jistě, o tom vím :D Mám takovou "úchylku" si některé knihy kupovat nové, zcela nepoškozené. Ale ovšem, pokud nepůjde jinak, obrátím se na antikvariáty nebo bazar.

Přidám se k zoufalým čtenářům, co svou vytouženou knihu nemohou sehnat. Sháním Parfém - Příběh vraha od Patricka Süskinda. Nedokážu se smířit s tím, že by se mi ji nepodařilo získat :D

Velmi často je v této diskuzi zmiňován Malý princ. Můj názor bude zároveň i reakcí na již starý příspěvek uživatelky Alienor, která napsala, že by byla ráda za vysvětlení někoho, kdo Malého prince rád má, a kdo by jí objasnil, proč se mu tato pohádka líbí. Dovolím si tedy popsat mé vlastní dojmy...

Malý princ je především dílko psané očima dítěte a podle toho je třeba k němu i přistupovat. Domnívám se, že právě existence dětské duše uvnitř těla dospělého člověka (Exupéryho, autora) musí vést ke vzniku knížky, kterou žádné dítě ani dospělý nepochopí. Rozumět jí může snad jen dospělák s duší dítěte, někdo, v kom dítě stále přežívá, avšak je utlačováno dospělostí :D Nevím, zda toto mé vysvětlení někdo dokáže brát vážně, ale já to tak cítím. Proto se mi Malý princ tak moc líbí, ale přesto vím, že nesahá ani po kotníky mnohým literárním osobnostem, jejichž knihy mám uložené v knihovně. Mám ho prostě jen velmi rád.

S Alchymistou je to podobně, obsahuje jistou filozofii, která někoho zkrátka nezaujme. Mně se ta filozofie zamlouvá, líbí se mi její pohled na cestu za životními sny člověka. Sám Coelho byl vystaven největší překážce při cestě za svými sny a tou byli jeho rodiče, kteří jej raději zavřeli na psychiatrii, než aby se smířili s tím, že se jejich syn touží stát spisovatelem a odmítá žít podle jejich scénáře. A to je, myslím si, důležité - vědět, co chci a umět pro to bojovat. Ale rovněž (jako Malý princ) ani Alchymista uměleckou kvalitou nedosáhne na literární velikány. Pokud si to někdo neuvědomuje, pak jej skutečně přeceňuje. Avšak já si ho pro jeho myšlenky budu číst opakovaně, líbí se mi. To je vše.

A nyní si dovolím něco zkritizovat i já :D Myslím si, že velmi přeceňovanou knihou jsou Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Knihu jsem si pořídil pro zajímavý nápad psát o stejném časovém úseku ze dvou pohledů dvou sourozenců. Ale kniha mě zklamala. Pravdou ale je, že jsem nečetl Hartlovy předešlé romány, které mohou být mnohem lepší a jež možná zajistily dobré prodeje i ostatním jeho knihám. Takže to s ním v budoucnu plánuji zkusit ještě jednou a to s jeho první knihou :)

vosje: já netvrdím, že je to hrozná knížka. Mnohé myšlenky a motivy jsou super, příběh je kouzelný a já sám se v tom snažím hledat jen to dobré. Ale jak říkám, pletou se mi tam nevysvětlitelné podivnosti. Původní nezkrácenou verzi bych si taky velmi přál mít a štve mě, že ji nejspíš nikdy nezískám.

Peršanka: O Barriem jsem už četl mnoho, prostudoval jsem si dostupné informace a zhlédl i životopisný film Hledání Země Nezemě s Johnym Deppem, který se mi velmi líbil, byť Barrieho osobu idealizuje.

Skutečně mě zajímalo, co vše mohlo ovlivnit zrod Petra Pana. Musím říct, že věci okolo Barrieho inspirace pro napsání pohádky jsou více než zvláštní, což mě lákalo zjišťovat stále víc a víc. V dětství mu tragicky zemřel bratr a jeho matka o nebohém synovi řekla, že pro ni zůstane navždy chlapcem, který nevyrostl - to je podstata Petra Pana. A v době, kdy už psal, potkal v parku rodinu Daviesových s pěti malými syny, s nimiž si začal hrát a později je za účelem her i navštěvoval. Jejich matka Barrieho před svou smrtí určila jako jejich opatrovníka. Vztah mezi nimi musel být tedy výborný, ovšem mezi lidmi se povídalo, že je Barrie pedofil. Chlapci to naštěstí popřeli, avšak Petr Davies, jemuž je připisován velký podíl Barrieho inspirace, údajně Barrieho v lásce neměl a stejně tak ani postavu Petra Pana. Spáchal navíc sebevraždu...

Líbí se mi propojení jeho skutečných zážitků s příběhem Petra Pana, ale Petrovo podivné chování (místy skutečně nevím, proč se zrovna takto choval, nenašel jsem pro to logický důvod) ve mně kreslí otazníky, zda nebyl Barrie opravdu podivín toužící po kontaktu s mladými chlapci, avšak jejich nedosažitelnost možná mohla být příčinou nedostupnosti Petra pro Wendy. Opravdu moc bych si přál o něm zjistit víc, ale z internetu jsem už přečetl vše.

Do světa Petra Pana mě poprvé přivedl stejnojmenný hraný film z roku 2003 a tehdy mi bylo asi 7 let. Pamatuji si docela přesně všechny ty emoce, které ve mně onen film vzbudil. Fantazie, jíž krásná Nezemě překypovala, v podstatě komunikovala s mou vlastní dětskou představivostí. Díky tomu jsem měl pocit, že ten svět už odněkud znám, ale dnes vím, že za to může skrytý jazyk, kterému rozumí snad jen děti a jenž nedokáže žádná jiná pohádka napodobit. Jako by příběh napsalo právě samo dítě a ne dospělý člověk, protože v sobě měl všechny mé dětské radosti, starosti i tužby. Ovšem jsou zde i negativa, která jsem jako dítě nedokázal pochopit a která mi nedala spát. A poněvadž jsem toho teď, po přečtení knižní podoby, opět plný, bude můj příspěvek předlouhý a plný prozrazujících spoilerů.

Ve filmu přirozeně došlo k tomu, že mezi oběma hlavními protagonisty vznikla láska (u Wendy dříve, u Petra později, protože lásku považoval za znak dospívání, jeden z kroků vedoucích k životu, který člověka spoutá a uloží mu jisté povinnosti). Zvláštní, ale v originálu je ve vztahu Petr-Wendy jak láska milostná, tak i láska mateřská. Tento bizarní vztah je ve filmové podobě do značné míry potlačen, takže jako dítě jsem byl ušetřen alespoň jednoho z podivných otazníků vznášejících se nad pohádkou.

Doslova bouři melancholie ve mně rozpoutaly protichůdné síly. Těmi je protkaný celý film a v knize je to ještě horší - něco krásného příběh přinese, aby to krátce nato mohl zase zničit. Wendy Petra miluje, ale ten se tváří, že o lásce nikdy neslyšel, odmítá ji. Přitom ji chrání a sám snad lásku cítí, ale nechce si ji přiznat. Ve výsledku se k ní občas chová ošklivě, což naprosto oponuje scénám, které jsou až přeslazené, zdánlivě zobrazující romantické chvíle opětované lásky. Takže jako dítě jsem měl velkou radost z toho, jak moc se ti dva mají rádi, aby se pak Petr začal ujišťovat, že je to jenom "jako". Wendy v tomto zvláštním vztahu byla navíc značně podřízená a on to bral jako samozřejmost. Pro dítě, tedy alespoň pro mě kdysi, to byl nepříjemný zážitek. A to už nemluvím o ubohých rodičích čekajících mezitím na Wendy u okna. Avšak nesmím zapomenout na umírající Zvoněnku, kterou Petr tak krásně zachránil, ta scéna byla opravdu efektní a nesmírně působivá - to byl jeden z momentů, kdy si o Petrovi mohl divák opět udělat lepší obrázek.

Nyní konečně ke knize... Ta mě roztrhala na cucky, přestože jsem si kdysi řekl, že jednou mi to stačilo a víc už o Petru Panovi nechci slyšet. Film totiž odstranil většinu těch obludných příměsí a mnohé ještě přikrášlil, kniha už tak milosrdná není.

Začátek je téměř stejný jako u filmu, avšak Wendy a jejím bratrům jsou rodiče ještě lhostejnější a Barrie si dal záležet, aby to čtenář jasně poznal. Wendy si odletí do Nezemě s Petrem, ten tam žije se svými Ztraceňáky a vládne jim, oni pak musí plnit jeho příkazy, protože on se přece považuje za velkého šéfa. V Nezemi se kromě těchto dětí pohybují ještě indiáni, kteří nosí u pasu skalpy Ztraceňáků (!) a Barrie jen tak mimochodem vylíčí, jak se mezi sebou indiáni a Ztraceňáci občas povraždí (!). Do toho se ještě pletou piráti, kteří pobíjejí jak Ztraceňáky, tak i indiány. No a samotný Petr Pan v průběhu příběhu několik pirátů probodne (!). Nevinné to dítě, což?

Na druhou stranu je tu silná láska Wendy k Petrovi. Okamžitě se tím vykompenzuje ta chyba, kterou učinila, když opustila rodiče a vůbec jí to nevadilo - byla ochotna se tak za Petra obětovat, což je krásné, byť v tomto případě značně nevýchovné. Ale nakonec jsem byl nucen se na ni přeci jen zlobit, protože po návratu k rodičům dospěla a vdala se za jiného muže, porodila dceru a její chůva Nana a matka jen tak mimochodem zemřely (!). Petr se k ní po letech vrátí, stále stejně malý, a uvidí Wendy dospělou. Cítí se být zrazen a pláče, což je důkaz jeho lásky, konečně víme jistě, že Wendy celou dobu miloval, ale ta scéna okolo to ničí – Wendy už je vdaná a má dceru. Pak se Petr seznámí s dcerou Wendy, odletí s ní do Nezemě, o X let později to udělá i s její dcerou a tak stále dokola. Takže víme, že ten kluk přežije nekonečně mnoho generací dívek (au!). Jo a při jednom z těch návratů nezapomene utrousit, že si žádný zážitek prožitý s Wendy nepamatuje a už pomalu neví, kdo to byla Zvoněnka a že už nejspíš ani nežije, což vypravěč potvrdí. Proč jsme se tedy měli dojímat nad záchranou Zvoněnky, když přijde toto?!

Znechutila se mi postava Petra, vnímám to jako nepochopitelnou "zradu". Které dítě by tím netrpělo? Zapomenout na nejvěrnější parťačku, mluvit o její smrti lhostejně a ke všemu popřít všechno to, co příběh budoval a k čemu jsme si získávali vztah - lásku. A to už nemluvím o tom, jak bylo ze strany Petra s Wendy mnohdy zacházeno, doslova jako s kusem hadru!

Byl bych skutečně velmi rád za zveřejnění dojmu kohokoliv, kdo tu knihu četl. Když se totiž na ni zeptám osobně někoho z mého okolí, pohádku buďto nezná nebo si ji nepamatuje. V druhém případě se dozvím, jak holky jako malé milovaly herce z filmu, který Petra Pana ztvárnil. To je všechno - nikdo mé dojmy nesdílí. Takže buďto je nějaký problém ve mně, nebo jsem jen nenarazil na správnou osobu. Přitom mi přijde nesmírně zvláštní, že ten zmatek a nevysvětlitelnou polaritu v pohádce nikdo nevidí. Sám přemýšlím, zda je vůbec pro děti vhodná. Hook byl ze všech postav vlastně nejméně zvrhlý, a to byl záporákem.

Rozhodl jsem se založit toto téma, neboť o knize Jamese M. Barrieho přemýšlím již poměrně dlouhou dobu a stále jsem nenašel nikoho, kdo by se nad pohádkou pozastavil se stejným překvapením jako já. Její zvláštnosti, pro mě chvílemi nepochopitelné nebo až odrazující, nejsem schopen zcela jednoduše vstřebat a velmi by mě zajímaly názory jiných čtenářů. Jde o to, jak půvabný svět Barrie stvořil, se všemi těmi postavami, které máme mít rádi, ale přitom svým chováním čtenáři "ubližují" - a přesně toto je jádrem mých rozpaků, to jak je zde vše schopno negativně působit na čtenářovu psychiku a především na psychiku DĚTÍ, kterým je příběh určen. Svůj první příspěvek rozdělím na dva, protože mi Databáze hlásí nadbytek vložených znaků :D

*nafuiuje = nafukuje :(

Zdravím :)
Jelikož jsem choulostivý na jakékoliv poškození knihy, které mě nesmírně irituje a nyní jsem doslova zoufalý, prosím vás o radu.

Při dovolené se mi kniha v kufru auta na slunci přehřála a strany jsou zvlněné, takže zavřená kniha samotná vzbuzuje dojem, že se nafuiuje. Je to příšerné. Myslíte, že se to ještě dá nějak napravit a vrátit do původního stavu? Děkuji