Tooomik
přečtené 51
Děti nade vše
2021,
Delphine de Vigan
O knize se často na internetu i tady v komentářích píše jako o příběhu o negativním působení sociálních sítí na děti. Ano, sociální sítě dětským postavám v příběhu skutečně uškodily, je však důležité dodat, že tyto děti své soukromí na sítích nezveřejňovaly tak zcela dobrovolně, ale že šlo výhradně o nápad a režii jejich matky, která si jejich prezentací plnila svůj životní sen - získat popularitu a obdiv fanoušků. Přestože tedy jde o varování před sociálními sítěmi a podobnými výdobytky doby, román se neomezuje pouze na toto, ale také na téma výchovy, která pod sobeckým vedením Mélanie selhala, přestože si sama příliš neuvědomovala, že jedná sobecky a své děti zneužívá ve svůj prospěch. Na Delphine se mi líbí to, jak skvěle dokáže vykreslit každou postavu a že chování každé z nich má vždy určité zákulisí, které spisovatelka čtenáři poodhalí, a tak žádná postava není zcela černobílá a její životní historie čtenáři umožní pochopit, proč je její osobnost zrovna taková, jaká je. V současnosti často slýchávám, jak je dnešní mladá generace zkažená. Mnohem méně však slyším hlasy, které by odsuzovaly rodiče za výchovu, ve které jejich děti vyrůstaly. Jakkoliv si totiž někteří rodiče mohou myslet, že svému dítěti poskytli jen to nejlepší, jsou mezi nimi případy, kdy jsou rodiče natolik přesvědčení o správnosti svých výchovných metod a svého vidění toho, co je pro jejich děti nejvhodnější, že tím zcela ignorují skutečná přání a potřeby vlastních dětí, což může vést k velmi negativním důsledkům na vývoj dětské psychiky. Ne vždy musí být v rodině sobecké pouze děti, což je něco, co nám autorka neváhala připomenout. Knihu tedy hodnotím plným počtem hvězd a stejně jako každou knihu autorky i tuto doporučuji k přečtení.... celý text
Za sklem
2019,
Sajaka Murata
Mám dojem (soudě podle některých komentářů), že spousta čtenářů neporozuměla ničemu z toho, na co autorka v knize upozorňuje. Příběh rozhodně není o podivnostech japonského života a japonské kultury, pojednává o stereotypech japonské společnosti, které mají globální charakter. Je škoda, že někteří čtenáři Keiko řadí mezi "divné lidi" stejně tak, jako to dělají vedlejší postavy příběhu. Hlavní hrdinka, Keiko, je žena, která od dětství nezapadá do společnosti. Není schopna porozumět některým lidským citům a společenským zvyklostem, což jí okolí neustále připomíná. Nejde však jen o posměšky a doporučení psychiatrického léčení, nýbrž také o škatulkování - protože kým je žena, která žije již dlouhou dobu bez partnera - asexuálka, lesba, kdo? Stejně jako v naší české a kterékoliv jiné "vyspělé společnosti" se i v Japonsku ve velkém vyskytují jedinci, kteří si hrají na experty přes životy druhých, tedy v příběhu přes život Keiko. Mají dojem, že přesně vědí, kým Keiko je, kam ji podle jejích projevů zařadit a čím se ji pokusit "vyléčit". Ve skutečnosti Keiko jejich znepokojení nerozumí a žije si spokojený život sama se sebou. Kvůli napomínání a posměškům se ale stane prodavačkou v konbini, kde je chování brigádníků řízeno předepsanými pravidly, kterými se Keiko striktně řídí a stává se tak dokonalou zaměstnankyní, která na pracovišti září, neboť jí byla poskytnuta předloha toho, jak se chovat má. Zde vykonává práci, která ji naplňuje a pro kterou se cítí být stvořená. Příběh je pro mě velmi osobní záležitostí, knihu již mám uloženou v knihovně. Autorka zvolila jednoduchý jazyk, věty se čtou hladce.... celý text
Vděk
2019,
Delphine de Vigan
Delphine de Vigan patří mezi umělce, které zbožňuji a na jejichž nové kousky se nesmírně těšívám a mám vždy jistotu, že mě nezklamou. Vděk je opět plný emocí, zabývá se tématem stáří a ztrácením všeho, co se ve stáří ztratit dá, ať už to je zdraví, schopnost se bezbolestně pohybovat, přátelé, slova. Je však také o vděku, o tom nejhlubším a nejupřímnějším projevení díků, jenž postrádá veškerou konvenčnost. Vyprávění je tíživé, naplňuje srdce úzkostí, smutkem, ale i dojetím nad starou Miškou Seldovou. Ta s postupující afázií ztrácí slovní zásobu, přičemž vytracená slova nahrazuje jinými, podobně znějícími, což vede ke komickým situacím, jejichž vtip se ve čtenářově duši velmi rychle převrací v dojetí a smutek. Použitý jazyk je jednoduchý, věty tečou jako řeka, přičemž překladatelka Alexandra Pfimpflová opět dokázala, jak vynikající je překladatelka - hledání českých ekvivalentů k nesmyslně používaným slovům Mišky tak, aby byl zachován význam sdělení, je bezesporu náročné. Nezbývá mi než smeknout klobouk nad uměním mé nejoblíbenější spisovatelky a doporučit ji všem čtenářům, neboť toto je osoba, jejíž knihy mají silný potenciál na to stát se povinnou četnou.... celý text
Muffin a čaj
2018,
Theo Addair (p)
Muffin a čaj je zvláštní román. Rozhodně se nepřikláním k nadšení většiny jeho čtenářů, protože obsahuje množství nedostatků a zaškobrtnutí ve vypravování příběhu i ve srozumitelnosti přímých řečí, respektive se mi mnohdy na první pohled zdá ne příliš jednoznačné, která z promluv patří té či oné postavě :D Nicméně přes všechny ty repliky a nelogicky vložené scény, které jsou navíc dosti nepravděpodobné, jde o krásný příběh, milý, vyprávěný křehkou a citlivou duší člověka, který je podle zajímavých úvah v textu nejspíš velmi chytrý a nadějný autor, avšak ještě nemá mnoho spisovatelských zkušeností, které by mu pomohly eliminovat okaté chyby. Kniha se mi nicméně líbila a bylo pro mě příjemné si ji číst. Je sladká jako její název :)... celý text
Tohle jsem udělal
2010,
Ann Dee Ellis
Knihu jsem přečetl potřetí. Poprvé to bylo někdy na konci prvního stupně základní školy a moc dobře si pamatuji, jak jsem se tehdy nedokázal vyznat v těch časových posunech a skocích. Napotřetí jsem zjistil, že právě tato kompozice příběhu nesmírně sluší. Vyprávění chlapecké hlavní postavy Logana se uskutečňuje ve dvou hlavních rovinách, jež zobrazují časový úsek po Loganově dramatickém zážitku a časový úsek před oním zážitkem. V rámci obou rovin se navíc různě "přeskakuje", což utváří jakousi skládačku a čtenář touží dozvědět se, co se tedy skutečně stalo. Jazyk je jednoduchý, vyjadřování se pokouší přiblížit se vyjadřování teenagerů, nicméně je uhlazenější, spisovnější a bez vulgarit. Vypravěčem je Logan, který kromě popisů situací uvádí i četné dialogy, jichž se účastnil nebo jichž byl svědkem. Jedná se o čtivou knihu na jeden večer s tématy, jakými jsou šikana, domácí násilí a především nakládání s přátelstvím v nejkrizovějších situacích. Je to příběh pubertálního introverta a jednoho velkého přátelství, o jehož osudu se po celou dobu čtení toužíme dozvědět pravdu. A do všeho vstupují šikanátoři, kteří touží ubližovat, rodiče, kteří ve snaze pomoci ještě více škodí nebo učitelé, kteří nic nevidí. Z young adult žánru jsem v životě přečetl všeho všudy pouze dvě knihy, nedokážu být tedy v hodnocení velice objektivní - jednoduše nemám s čím porovnávat. Nemohu však mít jedinou výtku. Je to young adult, tedy tomu odpovídá i cílová skupina. Jak jsem již uvedl, v 11 letech jsem se v kompozici nevyznal (rozhodně netvrdím, že jiní čtenáři tohoto věku by to nedokázali), doporučuji tedy, jak už je psáno v jednom ze starších komentářů, knihu čtenářům ve věku od 13 do 15 let. Potěší ale i starší čtenáře, mohli by si ji klidně přečíst i rodiče nebo učitelé na základních školách, neboť právě jejich postavy se podílejí na tvorbě šrámů na duších hlavních postav.... celý text
Dej mi své jméno
2018,
André Aciman
Připojuji se k předešlým komentářům, knihu nelze nedoporučit. Tématem lásky se zabývá opravdu do hloubky, dějovost je značně potlačena a v popředí je vykreslen vášnivý vztah dvou mužů. Kniha se přitom výrazně liší od běžných příběhů, kde v hlavních rolích vystupují homosexuálně orientované hlavní postavy, neboť nepůsobí lacině a nesnaží se hystericky dokazovat utrpení homosexuálů ve společnosti (k tomu totiž příběhy o homosexuálech často sklouzávají a je to škoda). Naopak, v poetických větách zobrazuje krásu skutečné lásky a o nic jiného zde prakticky nejde. Obdivuhodné jsou také popisy italské přírody, venkova, měst a navození nezapomenutelné atmosféry italského léta, která čtenáře nutí ihned vyrazit do podobných míst. Film natočený podle knižní předlohy je stejně kouzelný a vzbuzuje velmi podobné emoce jako kniha, byť mnohé je značně zjednodušeno nebo zcela vynecháno. Co by však čtenáře mohlo odrazovat jsou jisté poměrně nechutné situace v poslední třetině knihy, jež jsou snad až za hranicí zvěřinné živočišnosti, nicméně jejich funkce je jasná a myslím si, že myšlenku jsem nakonec pochopil a přijal, byť se mi z toho zvedal žaludek. Na závěr si dovolím jen poznamenat, že Dej mi své jméno je krásné umělecké dílo, které i přes nižší počet stran není vhodné pro rychlé čtení, neboť právě rychlé čtení nás připraví o většinu myšlenek, které jsou zde obsaženy a především nám neumožní nechat se pomalu unášet kouzelnou letní atmosférou, v níž se odehrává příběh Elia a Olivera.... celý text
Svět podle Garpa
2015,
John Irving
Mnohovrstevné dílo, k jehož přečtení mě nalákaly názory mých spolužáků a učitelky českého jazyka na gymnáziu. Kniha je fiktivní autobiografií fiktivního spisovatele T. S. Garpa, jehož život byl skutečně zajímavý a nevšední, stejně tak i osudy jeho rodiny a přátel. Témat kniha obsahuje opravdu hodně, dějově i kompozičně mi naprosto vyhovovala, způsob nahlížení na feminismus a sexuální menšiny byl také zajímavý a jsem přesvědčen, že tolerantní a zároveň střízlivý. Vyskytují se zde i úseky z literárních děl Garpa a jeho matky, v případě Garpa dokonce o jednu kompletní povídku - smekám klobouk, kniha je jazykově i dějově velice bohatá, o kompozici nemluvě... Pro mě je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl - zvláštní a bohatá po všech stránkách. Mám jedinou výhradu, a to vůči českému překladu - těch chyb, překlepů a chybějících koncovek bylo skutečně hodně :/... celý text
