Tooomik
přečtené 51
Parfém: Příběh vraha
2006,
Patrick Süskind
Parádní hororový příběh, úžasné umělecké dílko. Každá nechutnost zde má svou funkci, námět je originální, zpracování i přes minimum přímých řečí poutavé. Nezapomenutelná atmosféra, nezapomenutelný pocit, že se popisované vůně a pachy ze všech těch vět z knihy přímo linou, nezapomenutelný zážitek... Víc chválit už není třeba, knihu doporučuji všem knihomolům a zhlédnutí filmu taktéž.... celý text
Norské dřevo
2005,
Haruki Murakami
Mnoho lidí tuto knihu odsuzuje jako "přeceňovanou". K tomu bych snad jen dodal, že na světě neexistuje mnoho věcí, které by oslovily všechny. Takže když se někde objeví člověk, který zaujme velkou masu lidí svým dílem, upoutá na sebe pozornost okolí a tím logicky i pozornost těch, na které prostě nemá šanci zapůsobit. To je normální. Já osobně psychologickou prózu vyhledávám a Norského dřevo do mého vkusu přesně zapadá. Je o lidech, kteří jsou všemi okolo sebe nezmanipulovatelní a zakládají si na naprosté upřímnosti. Za svou odlišnost platí, svět je nechápe a oni se našli v davu. Snaží se ze svých problémů vysvobodit, pokoušejí se pomoci jeden druhému, ne vždy se to však podaří... A čtenáři jsou postavy buďto sympatické, nebo jim prostě nerozumí, neboť má k životu naprosto odlišný přístup, což je v pořádku. Sám Murakami se prostředí Japonska snaží co možná nejvíce oprostit od rozdílů, které jej odlišují od západního světa. Proto, nebýt japonských jmen, jídel a květeny, se čtenáři zdá, že by se příběh mohl úplně stejně odvíjet třeba i v Evropě. Hodnotím tedy pěti hvězdami, kniha mě oslovila a Murakami je mi stejně sympatický jako jeho dílo. Jistě Norské dřevo ještě někdy přečtu.... celý text
Petr Pan
2015,
James Matthew Barrie
V komentáři se nedokážu vyhnout spoilerům, takže prosím všechny, kteří tu knížku ještě nečetli, aby se mému příspěvku obloukem vyhnuli! Je to nejspíš něco víc než jen komentář, spíše "psychorozbor" z mého pohledu :D Do světa Petra Pana mě poprvé přivedl stejnojmenný film z roku 2003 a tehdy mi bylo asi 7 let. Pamatuji si docela přesně všechny ty emoce, které ve mně onen film vzbudil. Fantazie, kterou krásná Nezemě překypovala, v podstatě komunikovala s mou vlastní představivostí sedmiletého dítěte. Díky tomu jsem měl pocit, že jsem ten svět už odněkud znal, ale dnes vím, že za to může skrytý jazyk, kterému rozumí snad jen děti a jenž nedokáže žádná jiná pohádka napodobit. Ten příběh měl v sobě všechny mé tehdejší radosti, starosti i tužby. A protože jsem toho teď, po přečtení knižní podoby, opět plný, bude můj komentář předlouhý. Tak silně na mě samozřejmě z celého příběhu nezapůsobila pouze Nezemě, ale i hlavní postavy (Petr a Wendy), kapitán Hook a víla Zvoněnka. Měl jsem je moc rád, ne však jen kvůli jejich andělskému zjevu, kterým přinesli pohádce ještě více kouzla, ale především díky jejich chování a tomu, co prožívali - neskutečné, jak to na mou dětskou duši zapůsobilo. Wendy si klidně odletí s cizím klukem, kterého nezná, do světa, jenž ji láká stejně jako samotný Petr. Petr bude k Wendy často bezohledný, naproti tomu ji ale bude chránit a mít ji rád. Wendy mu ale začne suplovat maminku, kterou on sám kdysi dávno opustil a když se chtěl jednou vrátit, už byl v jeho pokojíku jiný chlapec. Proto choval zášť ke všem maminkám - Wendy však byla výjimkou, protože nebyla dospělá... Celý ten příběh vlastně bojuje proti dospívání, vzpírá se mu, Petr chce zůstat navždy dítětem a hrát si, zažívat úžasná dobrodružství v Nezemi. No a Wendy je tam jeho dívčí společnicí (nepočítáme-li žárlivou Zvoněnku). Ve filmu přirozeně došlo k tomu, že mezi oběma vznikla láska (u Wendy dříve, u Petra později, protože lásku považoval za znak dospívání, jeden z kroků vedoucích k životu, který člověka spoutá a uloží mu povinnosti jako např. starat se o rodinu a děti, chodit do práce - pro Petra noční můra), přičemž kromě platonické dětské lásky se zde objevuje i láska dítěte k rodiči a rodiče k dítěti. Zvláštní, ale ve vztahu Petr-Wendy je jak láska "milenecká", tak i mateřská. Tento prazvláštní vztah je ve filmové podobě do značné míry potlačen, takže jako dítě jsem byl ušetřen alespoň jednoho z podivných otazníků vznášejících se nad pohádkou. No, co bych ještě k filmu dodal... Snad už jen to nejdůležitější, totiž to, co ve mně jako dítěti rozpoutalo bouři a následný pláč - protichůdné síly. Ano, těmi je celý film protkaný naskrz a v knize to je ještě horší - něco krásného příběh přinese, aby to krátce nato mohl zase zničit... Wendy Petra miluje, ale ten se tváří, že o lásce nikdy neslyšel, odmítá ji. Přitom ji chrání a sám snad lásku cítí, ale nechce si ji přiznat. Ve výsledku se k ní občas chová ošklivě, což naprosto oponuje některým scénám, které jsou až přeslazené, zdánlivě zobrazující romantické chvíle opětované lásky... Jenže jen zdánlivě, to je ten problém. Takže jako dítě jsem se rozplýval nad tím, jak moc se ti dva mají rádi, ale pak se Petr začal ujišťovat, že je to jenom "jako". Pro dítě, tedy alespoň pro mě kdysi, to byl bolestivý zážitek. Nesmím samozřejmě zapomenout na umírající Zvoněnku, kterou Petr tak krásně zachránil, ta scéna byla opravdu efektní a nesmírně působivá - to byl jeden z těch mnoha momentů, kdy si o Petrovi mohl divák opět udělat pěkný obrázek, ale v závěru byl zase zničen - když se Wendy rozhodla vrátit domů, on odmítl vyrůst a zůstal se Zvoněnkou sám v Nezemi, takže se jejich cesty rozešly. Nyní konečně ke knize... Ta mě roztrhala na cucky, přestože jsem si kdysi řekl, že jednou mi to stačilo a víc už o Petru Panovi nechci slyšet. Začátek je téměř stejný jako u filmu, avšak Wendy a jejím bratrům jsou rodiče ještě lhostejnější než ve filmu, Barrie si dal záležet, aby to čtenář jasně poznal - takže krásná Wendy zrazuje vaši důvěru. Odletí do Nezemě s Petrem, ten tam žije se svými Ztraceňáky (kluci, co se ztratili maminkám) a vládne jim, oni pak musí plnit jeho příkazy... Tím u mě klesá Petr... V Nezemi se kromě těchto dětí pohybují ještě indiáni, kteří nosí u pasu skalpy Ztraceňáků (!) a Barrie jen tak mimochodem vylíčí, jak se mezi sebou indiáni a Ztraceňáci občas povraždí (!). Do toho se ještě pletou piráti, kteří pobíjejí jak Ztraceňáky, tak i indiány. No a samotný Petr Pan v průběhu příběhu několik pirátů probodne (!). Nevinné to dítě, což? Na druhou stranu je tu krásná láska Wendy, to, jak moc má Petra ráda. Okamžitě se tím vykompenzuje ta chyba, kterou učinila, když opustila rodiče a vůbec jí to nevadilo - byla ochotna se tak za Petra obětovat, což je krásné, byť v tomto případě nevýchovné. Ale nakonec jsem byl nucen se na ni zlobit, protože se k rodičům vrátila (což je dobře), avšak dospěla a vdala se za jiného muže, porodila dceru a její matka zemřela (!). Petr se k ní po letech vrátí, stále stejně malý, a uvidí Wendy dospělou - rozpláče se a nevěří, že má Wendy manžela a dceru. Cítí se být zrazen a pláče, což je důkaz jeho lásky, jsme uklidněni, protože víme, že Wendy celou dobu miloval, ale ta scéna okolo to ničí... Co z toho, když už víme, že ji má rád, když je Wendy vdaná a má dceru? Žalostné, strašné, kruté...! Pak se Petr seznámí s dcerou Wendy, odletí s ní do Nezemě, o X let později to udělá i s její dcerou a tak dokola... Proboha! Takže víme, že Petr přežije nekonečně mnoho generací dívek... Au! Jo a při jednom z těch návratů nezapomene utrousit, že už pomalu neví, kdo to Zvoněnka je a že už nejspíš ani nežije, což vypravěč potvrdí. Proč jsme se měli dojímat nad záchranou Zvoněnky, když přijde toto?! Znechutí se vám postava Petra, vnímáte to jako nepochopitelnou zradu. Které dítě by tím netrpělo? Jsem na to asi sám. Barrie rozumí dětské duši, hřeje ji a bodá zároveň.... celý text
Pouta
2018,
Delphine de Vigan
Čtyři hlavní postavy, z nichž se každá trápí. Čtyři lidé, jejichž bolest vede k činům, které zasévají bolest mezi jejich blízké. Po přečtení dostává tato úsporná novela, která mě chytla za srdce, své místo v knihovně, které jí nic dalšího už nevezme. Kniha poukazuje na důležitost role rodičů v životě jejich dětí, na to, jak se každý jejich čin na dítěti podepisuje. Trápí-li se rodič, trápí se i dítě, přičemž samotní rodiče to většinou ani nepostřehnou. To a mnoho dalšího, co se v životě děje zcela běžně, se zde spojí a promění se v hotové neštěstí. Každá ze čtyř postav je tak v jisté pasti. Dávám pět hvězdiček, neboť k tomu, aby čtenáře tato kniha zasáhla, nepotřebuje pojednávat o neštěstí lidí vyvolaném válkou či jinou globální katastrofou, vystačí si se všedními životy lidí, kteří se k sobě nechovají o nic víc odlišně než kdekdo kolem nás. O to více se dokáže její příběh vpít člověku pod kůži.... celý text
Zeď vzpomínek
2016,
Anthony Doerr
Toto je má od Anthonyho Doerra první kniha, takže jsem nevěděl, co od ní mohu očekávat. Nicméně mě většina povídek chytla přímo za srdce svými příběhy a atmosférou, která je v nich velmi dobře zachycena. Autor umí neskutečným způsobem pracovat s emocemi čtenáře, popisy prostředí jsou naprosto úchvatné a jdou ruku v ruce s příběhem. Mnoho komentářů zde je negativních, což je určitě v pořádku. Od povídek nelze očekávat žádný strhující příběh plný dějových zvratů. Tyto v sobě však nesou tak nádherné vlny melancholie a popisů. Místy mi až naskakovala husí kůže. Mé oblíbené: Zeď vzpomínek, Vesnice 113, Řeka Nemunas, Hlubina.... celý text
Okamžiky štěstí
2016,
Patrik Hartl
První kniha, kterou jsem od Patrika Hartla přečetl. I přes pár drobných výtek, které k tomuto dvojrománu mám, jsem velmi rád, že jsem se k jeho čtení odvážil. Vůbec to totiž nepovažuji za špatnou volbu. Naopak. Začal jsem Veronikou. Při svém rozhodování jsem myslel na to, že Veronika je přece jen žena a jakožto žena bude muset život ženy žít. Byl to tedy takový můj test knihy... Říkal jsem si, že pokud mě nezaujme Veronika, do které se jakožto do ženy nebudu moci tak snadno vcítit, nebude už mít cenu číst Jáchyma. Naštěstí jsem byl mile překvapen a na čtení Jáchyma jsem se dokonce těšil. Ze své zkušenosti tedy čtenáři doporučuji číst jako první tu z postav, od které očekává horší ztotožnění se s vlastní osobou. Na tom pozná, zda vůbec chce ve čtení pokračovat. Líbí se mi nápad těch paralelních životů dvou sourozenců, kdy si navíc můžeme vybrat, který z nich přečteme jako první. Má to totiž svou funkci. V běžném životě nemáme nikdo možnost se o nikom dozvědět všechno. Často někoho odsuzujeme za nějaké jeho rozhodnutí, které my vidíme jako chybné nebo nepochopitelné. Když se ale na situaci podíváme očima toho "někoho," uvědomíme si, že v jeho kůži s ním už ve všem souhlasíme a rozumíme mu. Ne vždy to tak samozřejmě platí, ale kniha na to poukazuje. Proto nám umožnila žít jak život Veroniky, tak i život Jáchyma. Kdo jako prvního četl Jáchyma, určitě mu lezla Veronika na nervy. Když však následně přešel k Veronice, jejímu chování porozuměl. Vůbec mi nepřekážela ona "neuvěřitelnost" příběhu, jak tady o něm mnozí píší. Celý příběh obou sourozenců je slepen z mnoha zvratů, které se v běžném životě stát skutečně mohou, byť je pravda, že ne v takovém množství a za sebou v tak relativně krátkém časovém úseku. Stále si však myslím, že primárním záměrem je ten, který jsem uvedl v odstavci výše. Ty karamboly mě nakonec bavily, přece jen nejde o to se co nejvíc přiblížit něčímu životu. Jde o to uvědomit si, že rozhodování člověka mnohdy závisí na okolnostech, o kterých my nevíme nic, protože jsme je s ním neprožili. Alespoň já jsem nad tou myšlenkou po dočtení hodně přemýšlel. A na závěr ještě něco málo k tomu, co se mi už tolik nelíbilo... Je pravda, že od knihy, která je postavená na "všedním" životě dvou mladých lidí, lze očekávat i jakýsi výskyt sexuálních pasáží. Zpočátku mi nevadily, zdálo se mi, že tam prostě patří. Po několika kapitolách se však můj názor změnil natolik, že jsem s hrůzou čekal, kdy se opět bude něco lechtivého odehrávat. Ne vždy na to má totiž čtenář náladu a když k tomu dochází opravdu často, může ho to začít rozčilovat jako občas mě. Nevidím to však jako nějakou velkou chybu, spíš jde o otázku vkusu. Naštěstí se na to moc nezlobím. Knihu pana Hartla jsem si vychutnal, byť mi tu chuť občas zkazila záplava pohlavních hormonů, kterými některé stránky překypují bez toho, aniž by nás na to včas upozornily. Jen díky této drobnosti, která koneckonců mnohým vadit nebude, hodnotím čtyřmi hvězdami :)... celý text
