Tooomik komentáře u knih

O knize se často na internetu i tady v komentářích píše jako o příběhu o negativním působení sociálních sítí na děti. Ano, sociální sítě dětským postavám v příběhu skutečně uškodily, je však důležité dodat, že tyto děti své soukromí na sítích nezveřejňovaly tak zcela dobrovolně, ale že šlo výhradně o nápad a režii jejich matky, která si jejich prezentací plnila svůj životní sen - získat popularitu a obdiv fanoušků. Přestože tedy jde o varování před sociálními sítěmi a podobnými výdobytky doby, román se neomezuje pouze na toto, ale také na téma výchovy, která pod sobeckým vedením Mélanie selhala, přestože si sama příliš neuvědomovala, že jedná sobecky a své děti zneužívá ve svůj prospěch. Na Delphine se mi líbí to, jak skvěle dokáže vykreslit každou postavu a že chování každé z nich má vždy určité zákulisí, které spisovatelka čtenáři poodhalí, a tak žádná postava není zcela černobílá a její životní historie čtenáři umožní pochopit, proč je její osobnost zrovna taková, jaká je. V současnosti často slýchávám, jak je dnešní mladá generace zkažená. Mnohem méně však slyším hlasy, které by odsuzovaly rodiče za výchovu, ve které jejich děti vyrůstaly. Jakkoliv si totiž někteří rodiče mohou myslet, že svému dítěti poskytli jen to nejlepší, jsou mezi nimi případy, kdy jsou rodiče natolik přesvědčení o správnosti svých výchovných metod a svého vidění toho, co je pro jejich děti nejvhodnější, že tím zcela ignorují skutečná přání a potřeby vlastních dětí, což může vést k velmi negativním důsledkům na vývoj dětské psychiky. Ne vždy musí být v rodině sobecké pouze děti, což je něco, co nám autorka neváhala připomenout. Knihu tedy hodnotím plným počtem hvězd a stejně jako každou knihu autorky i tuto doporučuji k přečtení.

10 27.07.2023

Mám dojem (soudě podle některých komentářů), že spousta čtenářů neporozuměla ničemu z toho, na co autorka v knize upozorňuje. Příběh rozhodně není o podivnostech japonského života a japonské kultury, pojednává o stereotypech japonské společnosti, které mají globální charakter. Je škoda, že někteří čtenáři Keiko řadí mezi "divné lidi" stejně tak, jako to dělají vedlejší postavy příběhu.

Hlavní hrdinka, Keiko, je žena, která od dětství nezapadá do společnosti. Není schopna porozumět některým lidským citům a společenským zvyklostem, což jí okolí neustále připomíná. Nejde však jen o posměšky a doporučení psychiatrického léčení, nýbrž také o škatulkování - protože kým je žena, která žije již dlouhou dobu bez partnera - asexuálka, lesba, kdo? Stejně jako v naší české a kterékoliv jiné "vyspělé společnosti" se i v Japonsku ve velkém vyskytují jedinci, kteří si hrají na experty přes životy druhých, tedy v příběhu přes život Keiko. Mají dojem, že přesně vědí, kým Keiko je, kam ji podle jejích projevů zařadit a čím se ji pokusit "vyléčit". Ve skutečnosti Keiko jejich znepokojení nerozumí a žije si spokojený život sama se sebou. Kvůli napomínání a posměškům se ale stane prodavačkou v konbini, kde je chování brigádníků řízeno předepsanými pravidly, kterými se Keiko striktně řídí a stává se tak dokonalou zaměstnankyní, která na pracovišti září, neboť jí byla poskytnuta předloha toho, jak se chovat má. Zde vykonává práci, která ji naplňuje a pro kterou se cítí být stvořená.

Příběh je pro mě velmi osobní záležitostí, knihu již mám uloženou v knihovně. Autorka zvolila jednoduchý jazyk, věty se čtou hladce.

2 14.04.2020

Delphine de Vigan patří mezi umělce, které zbožňuji a na jejichž nové kousky se nesmírně těšívám a mám vždy jistotu, že mě nezklamou.

Vděk je opět plný emocí, zabývá se tématem stáří a ztrácením všeho, co se ve stáří ztratit dá, ať už to je zdraví, schopnost se bezbolestně pohybovat, přátelé, slova. Je však také o vděku, o tom nejhlubším a nejupřímnějším projevení díků, jenž postrádá veškerou konvenčnost.

Vyprávění je tíživé, naplňuje srdce úzkostí, smutkem, ale i dojetím nad starou Miškou Seldovou. Ta s postupující afázií ztrácí slovní zásobu, přičemž vytracená slova nahrazuje jinými, podobně znějícími, což vede ke komickým situacím, jejichž vtip se ve čtenářově duši velmi rychle převrací v dojetí a smutek.

Použitý jazyk je jednoduchý, věty tečou jako řeka, přičemž překladatelka Alexandra Pfimpflová opět dokázala, jak vynikající je překladatelka - hledání českých ekvivalentů k nesmyslně používaným slovům Mišky tak, aby byl zachován význam sdělení, je bezesporu náročné.

Nezbývá mi než smeknout klobouk nad uměním mé nejoblíbenější spisovatelky a doporučit ji všem čtenářům, neboť toto je osoba, jejíž knihy mají silný potenciál na to stát se povinnou četnou.

11 07.11.2019

Muffin a čaj je zvláštní román. Rozhodně se nepřikláním k nadšení většiny jeho čtenářů, protože obsahuje množství nedostatků a zaškobrtnutí ve vypravování příběhu i ve srozumitelnosti přímých řečí, respektive se mi mnohdy na první pohled zdá ne příliš jednoznačné, která z promluv patří té či oné postavě :D

Nicméně přes všechny ty repliky a nelogicky vložené scény, které jsou navíc dosti nepravděpodobné, jde o krásný příběh, milý, vyprávěný křehkou a citlivou duší člověka, který je podle zajímavých úvah v textu nejspíš velmi chytrý a nadějný autor, avšak ještě nemá mnoho spisovatelských zkušeností, které by mu pomohly eliminovat okaté chyby.

Kniha se mi nicméně líbila a bylo pro mě příjemné si ji číst. Je sladká jako její název :)

4 28.10.2019

Knihu jsem přečetl potřetí. Poprvé to bylo někdy na konci prvního stupně základní školy a moc dobře si pamatuji, jak jsem se tehdy nedokázal vyznat v těch časových posunech a skocích. Napotřetí jsem zjistil, že právě tato kompozice příběhu nesmírně sluší. Vyprávění chlapecké hlavní postavy Logana se uskutečňuje ve dvou hlavních rovinách, jež zobrazují časový úsek po Loganově dramatickém zážitku a časový úsek před oním zážitkem. V rámci obou rovin se navíc různě "přeskakuje", což utváří jakousi skládačku a čtenář touží dozvědět se, co se tedy skutečně stalo.

Jazyk je jednoduchý, vyjadřování se pokouší přiblížit se vyjadřování teenagerů, nicméně je uhlazenější, spisovnější a bez vulgarit. Vypravěčem je Logan, který kromě popisů situací uvádí i četné dialogy, jichž se účastnil nebo jichž byl svědkem.

Jedná se o čtivou knihu na jeden večer s tématy, jakými jsou šikana, domácí násilí a především nakládání s přátelstvím v nejkrizovějších situacích. Je to příběh pubertálního introverta a jednoho velkého přátelství, o jehož osudu se po celou dobu čtení toužíme dozvědět pravdu. A do všeho vstupují šikanátoři, kteří touží ubližovat, rodiče, kteří ve snaze pomoci ještě více škodí nebo učitelé, kteří nic nevidí.

Z young adult žánru jsem v životě přečetl všeho všudy pouze dvě knihy, nedokážu být tedy v hodnocení velice objektivní - jednoduše nemám s čím porovnávat. Nemohu však mít jedinou výtku. Je to young adult, tedy tomu odpovídá i cílová skupina. Jak jsem již uvedl, v 11 letech jsem se v kompozici nevyznal (rozhodně netvrdím, že jiní čtenáři tohoto věku by to nedokázali), doporučuji tedy, jak už je psáno v jednom ze starších komentářů, knihu čtenářům ve věku od 13 do 15 let. Potěší ale i starší čtenáře, mohli by si ji klidně přečíst i rodiče nebo učitelé na základních školách, neboť právě jejich postavy se podílejí na tvorbě šrámů na duších hlavních postav.

1 30.06.2019

Připojuji se k předešlým komentářům, knihu nelze nedoporučit. Tématem lásky se zabývá opravdu do hloubky, dějovost je značně potlačena a v popředí je vykreslen vášnivý vztah dvou mužů. Kniha se přitom výrazně liší od běžných příběhů, kde v hlavních rolích vystupují homosexuálně orientované hlavní postavy, neboť nepůsobí lacině a nesnaží se hystericky dokazovat utrpení homosexuálů ve společnosti (k tomu totiž příběhy o homosexuálech často sklouzávají a je to škoda). Naopak, v poetických větách zobrazuje krásu skutečné lásky a o nic jiného zde prakticky nejde.

Obdivuhodné jsou také popisy italské přírody, venkova, měst a navození nezapomenutelné atmosféry italského léta, která čtenáře nutí ihned vyrazit do podobných míst. Film natočený podle knižní předlohy je stejně kouzelný a vzbuzuje velmi podobné emoce jako kniha, byť mnohé je značně zjednodušeno nebo zcela vynecháno.

Co by však čtenáře mohlo odrazovat jsou jisté poměrně nechutné situace v poslední třetině knihy, jež jsou snad až za hranicí zvěřinné živočišnosti, nicméně jejich funkce je jasná a myslím si, že myšlenku jsem nakonec pochopil a přijal, byť se mi z toho zvedal žaludek.

Na závěr si dovolím jen poznamenat, že Dej mi své jméno je krásné umělecké dílo, které i přes nižší počet stran není vhodné pro rychlé čtení, neboť právě rychlé čtení nás připraví o většinu myšlenek, které jsou zde obsaženy a především nám neumožní nechat se pomalu unášet kouzelnou letní atmosférou, v níž se odehrává příběh Elia a Olivera.

8 28.06.2019

Mnohovrstevné dílo, k jehož přečtení mě nalákaly názory mých spolužáků a učitelky českého jazyka na gymnáziu. Kniha je fiktivní autobiografií fiktivního spisovatele T. S. Garpa, jehož život byl skutečně zajímavý a nevšední, stejně tak i osudy jeho rodiny a přátel. Témat kniha obsahuje opravdu hodně, dějově i kompozičně mi naprosto vyhovovala, způsob nahlížení na feminismus a sexuální menšiny byl také zajímavý a jsem přesvědčen, že tolerantní a zároveň střízlivý. Vyskytují se zde i úseky z literárních děl Garpa a jeho matky, v případě Garpa dokonce o jednu kompletní povídku - smekám klobouk, kniha je jazykově i dějově velice bohatá, o kompozici nemluvě... Pro mě je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl - zvláštní a bohatá po všech stránkách.

Mám jedinou výhradu, a to vůči českému překladu - těch chyb, překlepů a chybějících koncovek bylo skutečně hodně :/

1 16.06.2019

Parádní hororový příběh, úžasné umělecké dílko. Každá nechutnost zde má svou funkci, námět je originální, zpracování i přes minimum přímých řečí poutavé. Nezapomenutelná atmosféra, nezapomenutelný pocit, že se popisované vůně a pachy ze všech těch vět z knihy přímo linou, nezapomenutelný zážitek...

Víc chválit už není třeba, knihu doporučuji všem knihomolům a zhlédnutí filmu taktéž.

1 20.01.2019

Mnoho lidí tuto knihu odsuzuje jako "přeceňovanou". K tomu bych snad jen dodal, že na světě neexistuje mnoho věcí, které by oslovily všechny. Takže když se někde objeví člověk, který zaujme velkou masu lidí svým dílem, upoutá na sebe pozornost okolí a tím logicky i pozornost těch, na které prostě nemá šanci zapůsobit. To je normální.

Já osobně psychologickou prózu vyhledávám a Norského dřevo do mého vkusu přesně zapadá. Je o lidech, kteří jsou všemi okolo sebe nezmanipulovatelní a zakládají si na naprosté upřímnosti. Za svou odlišnost platí, svět je nechápe a oni se našli v davu. Snaží se ze svých problémů vysvobodit, pokoušejí se pomoci jeden druhému, ne vždy se to však podaří... A čtenáři jsou postavy buďto sympatické, nebo jim prostě nerozumí, neboť má k životu naprosto odlišný přístup, což je v pořádku.

Sám Murakami se prostředí Japonska snaží co možná nejvíce oprostit od rozdílů, které jej odlišují od západního světa. Proto, nebýt japonských jmen, jídel a květeny, se čtenáři zdá, že by se příběh mohl úplně stejně odvíjet třeba i v Evropě.

Hodnotím tedy pěti hvězdami, kniha mě oslovila a Murakami je mi stejně sympatický jako jeho dílo. Jistě Norské dřevo ještě někdy přečtu.

12 03.01.2019

V komentáři se nedokážu vyhnout spoilerům, takže prosím všechny, kteří tu knížku ještě nečetli, aby se mému příspěvku obloukem vyhnuli! Je to nejspíš něco víc než jen komentář, spíše "psychorozbor" z mého pohledu :D

Do světa Petra Pana mě poprvé přivedl stejnojmenný film z roku 2003 a tehdy mi bylo asi 7 let. Pamatuji si docela přesně všechny ty emoce, které ve mně onen film vzbudil. Fantazie, kterou krásná Nezemě překypovala, v podstatě komunikovala s mou vlastní představivostí sedmiletého dítěte. Díky tomu jsem měl pocit, že jsem ten svět už odněkud znal, ale dnes vím, že za to může skrytý jazyk, kterému rozumí snad jen děti a jenž nedokáže žádná jiná pohádka napodobit. Ten příběh měl v sobě všechny mé tehdejší radosti, starosti i tužby. A protože jsem toho teď, po přečtení knižní podoby, opět plný, bude můj komentář předlouhý.

Tak silně na mě samozřejmě z celého příběhu nezapůsobila pouze Nezemě, ale i hlavní postavy (Petr a Wendy), kapitán Hook a víla Zvoněnka. Měl jsem je moc rád, ne však jen kvůli jejich andělskému zjevu, kterým přinesli pohádce ještě více kouzla, ale především díky jejich chování a tomu, co prožívali - neskutečné, jak to na mou dětskou duši zapůsobilo.

Wendy si klidně odletí s cizím klukem, kterého nezná, do světa, jenž ji láká stejně jako samotný Petr. Petr bude k Wendy často bezohledný, naproti tomu ji ale bude chránit a mít ji rád. Wendy mu ale začne suplovat maminku, kterou on sám kdysi dávno opustil a když se chtěl jednou vrátit, už byl v jeho pokojíku jiný chlapec. Proto choval zášť ke všem maminkám - Wendy však byla výjimkou, protože nebyla dospělá... Celý ten příběh vlastně bojuje proti dospívání, vzpírá se mu, Petr chce zůstat navždy dítětem a hrát si, zažívat úžasná dobrodružství v Nezemi. No a Wendy je tam jeho dívčí společnicí (nepočítáme-li žárlivou Zvoněnku).

Ve filmu přirozeně došlo k tomu, že mezi oběma vznikla láska (u Wendy dříve, u Petra později, protože lásku považoval za znak dospívání, jeden z kroků vedoucích k životu, který člověka spoutá a uloží mu povinnosti jako např. starat se o rodinu a děti, chodit do práce - pro Petra noční můra), přičemž kromě platonické dětské lásky se zde objevuje i láska dítěte k rodiči a rodiče k dítěti. Zvláštní, ale ve vztahu Petr-Wendy je jak láska "milenecká", tak i mateřská. Tento prazvláštní vztah je ve filmové podobě do značné míry potlačen, takže jako dítě jsem byl ušetřen alespoň jednoho z podivných otazníků vznášejících se nad pohádkou.

No, co bych ještě k filmu dodal... Snad už jen to nejdůležitější, totiž to, co ve mně jako dítěti rozpoutalo bouři a následný pláč - protichůdné síly. Ano, těmi je celý film protkaný naskrz a v knize to je ještě horší - něco krásného příběh přinese, aby to krátce nato mohl zase zničit... Wendy Petra miluje, ale ten se tváří, že o lásce nikdy neslyšel, odmítá ji. Přitom ji chrání a sám snad lásku cítí, ale nechce si ji přiznat. Ve výsledku se k ní občas chová ošklivě, což naprosto oponuje některým scénám, které jsou až přeslazené, zdánlivě zobrazující romantické chvíle opětované lásky... Jenže jen zdánlivě, to je ten problém. Takže jako dítě jsem se rozplýval nad tím, jak moc se ti dva mají rádi, ale pak se Petr začal ujišťovat, že je to jenom "jako". Pro dítě, tedy alespoň pro mě kdysi, to byl bolestivý zážitek. Nesmím samozřejmě zapomenout na umírající Zvoněnku, kterou Petr tak krásně zachránil, ta scéna byla opravdu efektní a nesmírně působivá - to byl jeden z těch mnoha momentů, kdy si o Petrovi mohl divák opět udělat pěkný obrázek, ale v závěru byl zase zničen - když se Wendy rozhodla vrátit domů, on odmítl vyrůst a zůstal se Zvoněnkou sám v Nezemi, takže se jejich cesty rozešly.

Nyní konečně ke knize... Ta mě roztrhala na cucky, přestože jsem si kdysi řekl, že jednou mi to stačilo a víc už o Petru Panovi nechci slyšet.

Začátek je téměř stejný jako u filmu, avšak Wendy a jejím bratrům jsou rodiče ještě lhostejnější než ve filmu, Barrie si dal záležet, aby to čtenář jasně poznal - takže krásná Wendy zrazuje vaši důvěru. Odletí do Nezemě s Petrem, ten tam žije se svými Ztraceňáky (kluci, co se ztratili maminkám) a vládne jim, oni pak musí plnit jeho příkazy... Tím u mě klesá Petr... V Nezemi se kromě těchto dětí pohybují ještě indiáni, kteří nosí u pasu skalpy Ztraceňáků (!) a Barrie jen tak mimochodem vylíčí, jak se mezi sebou indiáni a Ztraceňáci občas povraždí (!). Do toho se ještě pletou piráti, kteří pobíjejí jak Ztraceňáky, tak i indiány. No a samotný Petr Pan v průběhu příběhu několik pirátů probodne (!). Nevinné to dítě, což?

Na druhou stranu je tu krásná láska Wendy, to, jak moc má Petra ráda. Okamžitě se tím vykompenzuje ta chyba, kterou učinila, když opustila rodiče a vůbec jí to nevadilo - byla ochotna se tak za Petra obětovat, což je krásné, byť v tomto případě nevýchovné. Ale nakonec jsem byl nucen se na ni zlobit, protože se k rodičům vrátila (což je dobře), avšak dospěla a vdala se za jiného muže, porodila dceru a její matka zemřela (!). Petr se k ní po letech vrátí, stále stejně malý, a uvidí Wendy dospělou - rozpláče se a nevěří, že má Wendy manžela a dceru. Cítí se být zrazen a pláče, což je důkaz jeho lásky, jsme uklidněni, protože víme, že Wendy celou dobu miloval, ale ta scéna okolo to ničí... Co z toho, když už víme, že ji má rád, když je Wendy vdaná a má dceru? Žalostné, strašné, kruté...! Pak se Petr seznámí s dcerou Wendy, odletí s ní do Nezemě, o X let později to udělá i s její dcerou a tak dokola... Proboha! Takže víme, že Petr přežije nekonečně mnoho generací dívek... Au! Jo a při jednom z těch návratů nezapomene utrousit, že už pomalu neví, kdo to Zvoněnka je a že už nejspíš ani nežije, což vypravěč potvrdí. Proč jsme se měli dojímat nad záchranou Zvoněnky, když přijde toto?! Znechutí se vám postava Petra, vnímáte to jako nepochopitelnou zradu. Které dítě by tím netrpělo? Jsem na to asi sám. Barrie rozumí dětské duši, hřeje ji a bodá zároveň.

Čtyři hlavní postavy, z nichž se každá trápí. Čtyři lidé, jejichž bolest vede k činům, které zasévají bolest mezi jejich blízké. Po přečtení dostává tato úsporná novela, která mě chytla za srdce, své místo v knihovně, které jí nic dalšího už nevezme.

Kniha poukazuje na důležitost role rodičů v životě jejich dětí, na to, jak se každý jejich čin na dítěti podepisuje. Trápí-li se rodič, trápí se i dítě, přičemž samotní rodiče to většinou ani nepostřehnou. To a mnoho dalšího, co se v životě děje zcela běžně, se zde spojí a promění se v hotové neštěstí. Každá ze čtyř postav je tak v jisté pasti.

Dávám pět hvězdiček, neboť k tomu, aby čtenáře tato kniha zasáhla, nepotřebuje pojednávat o neštěstí lidí vyvolaném válkou či jinou globální katastrofou, vystačí si se všedními životy lidí, kteří se k sobě nechovají o nic víc odlišně než kdekdo kolem nás. O to více se dokáže její příběh vpít člověku pod kůži.

16 15.09.2018

Toto je má od Anthonyho Doerra první kniha, takže jsem nevěděl, co od ní mohu očekávat. Nicméně mě většina povídek chytla přímo za srdce svými příběhy a atmosférou, která je v nich velmi dobře zachycena. Autor umí neskutečným způsobem pracovat s emocemi čtenáře, popisy prostředí jsou naprosto úchvatné a jdou ruku v ruce s příběhem.

Mnoho komentářů zde je negativních, což je určitě v pořádku. Od povídek nelze očekávat žádný strhující příběh plný dějových zvratů. Tyto v sobě však nesou tak nádherné vlny melancholie a popisů. Místy mi až naskakovala husí kůže.

Mé oblíbené: Zeď vzpomínek, Vesnice 113, Řeka Nemunas, Hlubina.

7 09.09.2018

První kniha, kterou jsem od Patrika Hartla přečetl. I přes pár drobných výtek, které k tomuto dvojrománu mám, jsem velmi rád, že jsem se k jeho čtení odvážil. Vůbec to totiž nepovažuji za špatnou volbu. Naopak.

Začal jsem Veronikou. Při svém rozhodování jsem myslel na to, že Veronika je přece jen žena a jakožto žena bude muset život ženy žít. Byl to tedy takový můj test knihy... Říkal jsem si, že pokud mě nezaujme Veronika, do které se jakožto do ženy nebudu moci tak snadno vcítit, nebude už mít cenu číst Jáchyma. Naštěstí jsem byl mile překvapen a na čtení Jáchyma jsem se dokonce těšil. Ze své zkušenosti tedy čtenáři doporučuji číst jako první tu z postav, od které očekává horší ztotožnění se s vlastní osobou. Na tom pozná, zda vůbec chce ve čtení pokračovat.

Líbí se mi nápad těch paralelních životů dvou sourozenců, kdy si navíc můžeme vybrat, který z nich přečteme jako první. Má to totiž svou funkci. V běžném životě nemáme nikdo možnost se o nikom dozvědět všechno. Často někoho odsuzujeme za nějaké jeho rozhodnutí, které my vidíme jako chybné nebo nepochopitelné. Když se ale na situaci podíváme očima toho "někoho," uvědomíme si, že v jeho kůži s ním už ve všem souhlasíme a rozumíme mu. Ne vždy to tak samozřejmě platí, ale kniha na to poukazuje. Proto nám umožnila žít jak život Veroniky, tak i život Jáchyma. Kdo jako prvního četl Jáchyma, určitě mu lezla Veronika na nervy. Když však následně přešel k Veronice, jejímu chování porozuměl.

Vůbec mi nepřekážela ona "neuvěřitelnost" příběhu, jak tady o něm mnozí píší. Celý příběh obou sourozenců je slepen z mnoha zvratů, které se v běžném životě stát skutečně mohou, byť je pravda, že ne v takovém množství a za sebou v tak relativně krátkém časovém úseku. Stále si však myslím, že primárním záměrem je ten, který jsem uvedl v odstavci výše. Ty karamboly mě nakonec bavily, přece jen nejde o to se co nejvíc přiblížit něčímu životu. Jde o to uvědomit si, že rozhodování člověka mnohdy závisí na okolnostech, o kterých my nevíme nic, protože jsme je s ním neprožili. Alespoň já jsem nad tou myšlenkou po dočtení hodně přemýšlel.

A na závěr ještě něco málo k tomu, co se mi už tolik nelíbilo... Je pravda, že od knihy, která je postavená na "všedním" životě dvou mladých lidí, lze očekávat i jakýsi výskyt sexuálních pasáží. Zpočátku mi nevadily, zdálo se mi, že tam prostě patří. Po několika kapitolách se však můj názor změnil natolik, že jsem s hrůzou čekal, kdy se opět bude něco lechtivého odehrávat. Ne vždy na to má totiž čtenář náladu a když k tomu dochází opravdu často, může ho to začít rozčilovat jako občas mě. Nevidím to však jako nějakou velkou chybu, spíš jde o otázku vkusu. Naštěstí se na to moc nezlobím.

Knihu pana Hartla jsem si vychutnal, byť mi tu chuť občas zkazila záplava pohlavních hormonů, kterými některé stránky překypují bez toho, aniž by nás na to včas upozornily. Jen díky této drobnosti, která koneckonců mnohým vadit nebude, hodnotím čtyřmi hvězdami :)

8 21.07.2018

Skvělý díl, napínavý a obzvlášť temný, s úžasnými výlety do Voldemortovy minulosti. Ale trošku mě zklamaly studentské lásky, resp. "vodění se za ruku", případně "muckání se" s nulovým emocionálním prožitím daných postav, zato s obrovským hysterickým záchvatem okolí. Možná to bylo tím, že pár situací v této knize je dle mého cítění uspěchaných.

Moc se mi ale líbí, jak skvěle jsou propracované charaktery jednotlivých postav a jejich příběhy a osudy. Moc na mě zapůsobil závěr, který emocemi na rozdíl od těch naivních lásek přímo překypoval. My, čtenáři, se tak musíme vypořádat nejen s tragédií, ale i se skutečností, že ji zavinil někdo, od koho by to málokdo čekal.

6 16.08.2017

Pátý díl s sebou opět přináší mnoho nového a napětí stoupá. Autorka nám poskytla skvělou novou učitelku OPČM a tak nám dopřála si trošku zanenávidět. Díl je navíc protkán politikou, která boj proti Voldemortovi znesnadňuje popíráním jeho existence, což je dle mého názoru další plus, neboť se nám svět kouzel trošku rozšířil. Už nejde jen o Bradavice, do hry se vmísilo i samotné Ministerstvo kouzel.

Krom toho se dozvíme spoustu nového. Harryho postava si velmi výrazně prošla za posledních pět dílů jistým vývojem, je v pubertě a sám se občas dokáže chovat jako pitomec. Jeho křehkou psychikou tak velmi snadno lomcuje nejen bezcitná a mocichtivá Dolores Umbridgeová, ale také Harryho oblíbený Brumbál a nejbližší přátelé. Do toho se ještě plete první láska a minulost Harryho rodiny, protože se ukazuje, že jeho otec nebyl tak bezchybný člověk, jak si doposud myslel a že na Snapeových jedovatých slovech vždy byl kousek pravdy. Vše nakonec završí Belatrix Lestrangeová, která Harrymu před prázdninami způsobí velikou bolest.

Pátý díl Harryho Pottera je zatím tím nejlepším, který jsem četl. Nevadí mi, že než se Harry dostane do Bradavic, musíme se prokousat téměř jedenácti kapitolami. Rozhodně mi nepřekáželo ani Harryho vzteklé jednání. Choval se tak, jako mnozí čtrnáctiletí. A necelých 800 stran bylo to poslední, co bych mohl považovat za nedostatek... nebo spíš přebytek. Zpočátku jsem se bál, že to bude plýtvání stranami, ale po přečtení jsem byl rád, že jsem se mýlil. Každá drobná informace se později ukázala jako nesmírně důležitá a ani chvíli jsem se během čtení nenudil. Koho by napadlo, že zdánlivě zbytečná zmínka o květině na okně se promění v článek v Denním věštci, který píše o vraždě?

Knihu tedy hodnotím peti hvězdami a těším se na šestý díl, od něhož čekám ještě víc temné atmosféry.

9 01.08.2017

S tímto dílem Harryho Pottera přichází i temná atmosféra pro tuto sérii typická. Nové postavy, mistrovství světa ve famfrpálu, turnaj tří kouzelnických škol, Rita Holoubková, Pošuk Moody a hlavně napětí a tajemno. Kniha se četla jedním dechem až do napínavého závěru plného děsu.

1 17.06.2017

Ve srovnání s prvním dílem heptalogie o Harrym Potterovi je Tajemná komnata dějově propracovanější a dle mého názoru zajímavější. Stvůra na hradě dodává příběhu napětí a skvělá je i postava narcistického Zlatoslava Lockharta.

1 02.08.2016

První kniha je neuvěřitelně krásně napsána. Všechna ta líčení jsou prostě dokonalá.
Smrt krásných srnců je více o životě autorova otce. Opět moc krásné. O to větší štěstí to je, že tak nádherná díla se vyskytují v tak mnohdy nepříjemné povinné četbě. Určitě doporučuji.

3 26.07.2016

První díl jsem četl podruhé po hodně dlouhé době. Předtím jsem ho ještě mnohokrát viděl ve filmovém zpracování a kniha nad filmem u mě jednoznačně zvítězila.

První díl je určen především dětem, Harry je malý a naivní, což se od jeho věku čeká. Nicméně příběh je skvělý, pár chybek a neduh se v prvním díle stejně našlo, což je důvod, který mě odradil od hodnocení pěti hvězdami. Tu pátou si schovávám pro další díly, z nichž jsem většinu již držel v ruce a vím, že jsou lepší, ne proto, že první díl je dětský. :)

4 24.07.2016