zlovlk diskuze

Dílo, které je s místem spojené, vypráví o nejmladším ze zmíněných tří synů umrlého; po únosu maminky si jde popovídat na mohylu s pohřbeným otcem, ale na tom přece v těch krajích a v té době nebylo nic zvláštního. Ač čerpá z dávných pověstí a zkazek, bylo sepsáno až v 19. století.

Zkusíme něco morbidnějšího.
Hledáme kopeček, jediný široko daleko, a na tom kopci hrobeček, vlastně spíše mohylu, v níž leží jeden veleslavný epický geroj. Poblíž měli chatu jeho tři synové a nebohá pozůstalá vdova, posléze ne úplně úspěšně unesená jistým vdavekchtivým pánem. Dnes se na místě, kde podle tradice stála mohyla, nachází chrám zasvěcený světci, známému spíše pro válečné činy než pro kdovíjakou zbožnost - o tomto svatém byl mimochodem natočen jeden z nejslavnějších filmů první poloviny 20. století (a původcem je neméně slavný režisér a hudbu napsal snad ještě slovutnější skladatel).
Není nutné znát přímo návrší, stačí mi jméno města.

Zločinný entomolog nás sice falešně zavádí do Českých Budějovic, správnější stopou je ovšem entomolog fušující do kynologie ve Psu baskervillském. Místem tohoto veleslavného pejskaření jsou Dartmoorská blata v hrabství Devon!

John Kennedy Toole - Spolčení hlupců. To je ta kniha, kterou hledáš, pokud ji tedy ještě neznáš.

Slonovinu vidět teoreticky mohli (třeba ve výzdobě nějaké větší katedrály), ale spíše to bude topos, což je jev pro středověk velmi typický. Píše o tom E. R. Curtius. Ve středověké literatuře a rétorice existovaly ustálené způsoby, jak nakládat s tou kterou částí textu, například s popisem příjemného místa (tráva, stín, zurčící voda, zpívající ptáci - přestože se příběh odehrává kupříkladu v místě, kde se nic takového ve skutečnosti objevit nemůže), se "sebeshazujícím" úvodem do textu, s charakterizací panovníka (který byl vždy v mládí "moudrý jako stařec") a tak dále. Topoi byla velká spousta; dnes už je ale nevnímáme stejně, jako je vnímal středověký člověk, čteme všechno víc doslova, proto může snadno dojít k desinterpretaci. Použití slonoviny k popisu různých částí těla (i když dotyčný člověk třeba slonovinu nikdy neviděl) může být jedno z takových topoi - koneckonců se dost často objevuje v Bibli, například v Písni písní, ale i jinde.

Terror od Dana Simmonse, něco mrazivějšího se v literatuře najde jen těžko. Nebo Ethan Frome (vyšlo taky jako Zima) od Edith Wharton, ale to není moc akční - drama se tam odehrává hlavně z pohledu řekněme psychologického.

Napadá mě Šlejhar a jeho Zátoka smrti (původně vyšlo jako Z okresního města), nějaký náznak věcí mystických se tam objevuje jen občas a jen letmo, ale jinak to vcelku sedí. A možná i jiné pozdní povídkové sbírky Šlejharovy, ty jsem ale nečetl.
Jako druhý tip bych jmenoval poslední povídkovou sbírku Richarda Weinera - Škleb. Jeho předchozí sbírky by se taky snad daly počítat, ale žel jsou válečné.
Vůbec expresionistické prózy by v tomhle ohledu mohly a měly být výživné.

Jestliže komunita autorových fanoušků vytváří falešné profily, aby svému favoritovi umožnila vyhrát, tak na tom "něco špatného" prostě je - prostě je to podvod. Stejně jako když si někdo vytvoří deset profilů, aby svoji knihu mohl ohodnotit desetkrát pěti hvězdičkami a vložit do doporučených, což už se tady taky párkrát stalo.
Spousta lidí si řekne "vyhrálo to na Databázi knih, tak si to koupím" a pak zjistí, že investovali do odpadu. To vrhá dost nepěkné světlo na tyhle stránky jako celek. Taky se to tady může překvapivě rychle proměnit ve smetiště reklamních agentů a zapálených propagátorů, kteří normální uživatele prostě vyženou, že.

Asi by bylo nejmoudřejší Knihu roku 2014 úplně anulovat a před vyhlášením případného dalšího ročníku se zamyslet.

Deníček jsem nečetl, ale troufám si odhadovat, že moc čisté to hlasování nebylo - autorovi známí se nejspíše hodně činili a falešných profilů asi taky nebylo za tímhle účelem založeno zrovna málo. Ale to je nešvar a podebraná pata téměř jakéhokoliv soutěžního hlasování na internetu. Možná by pomohlo, kdyby příště mohli v soutěži hlasovat jen lidé s profilem starším než půl roku, popřípadě s určitým minimálním počtem hodnocení nebo komentářů. Říkám možná, nejpíše by nepomohlo ani to. Databáze je už dost velká a navštěvovaná na to, aby měla nějaký vliv na trh ("vítězství" v Knize roku určitě přiměje alespoň pár lidí, aby si knížku koupili), takže pokusů o zneužití bude stále víc. Připravte se na to!

Snad by nebylo od věci přidat tlačítko "navrhnout smazání" mezi volby "upravit, doplnit údaje", aby se podezřelé knihy nemusely vypisovat.

Taky je třeba ujasnit, jestli má jít o literaturu anglicky psanou, nebo opravdu pouze literaturu autorů pocházejících z Anglie (takže ne např. Irsko, Skotsko). Kromě již zmiňovaného Swifta, Defoa a Fieldinga tu máme ještě neopominutelného Laurence Sterna (Tristram Shandy a Sentimentální cesta po Francii a Itálii), první gotické romány (Walpole, Reeve, Beckford, Radcliffe, Lewis - doporučuji zejména Beckforda a Lewise) a nějaké ty básníky - Pope (Uloupená kadeř), Burns (Skotskoooo!) a další.
Čteš-li anglicky, budou dané období dost vystihovat např. Ossian (pseudodruidské mýty) nebo Richardsonovy výchovné romány (Clarissa, Pamela).

Ano, pěkný vlašák - tedy ořech, nikoliv salát. Ještěže má Databáze knih Koku, která ho ruče rozlouskla!

Já bych tedy s dovolením zkusil něco zadat.
Hledáme básnickou sbírku pojmenovanou po čistícím nástroji posedlém zlým duchem; a ještě napovím, že název je ozdoben aliterací.

Julius Zeyer - Vyšehrad (velice podivuhodné pojetí českých pověstí, syrové, mystické a nejiráskovské; ale taky dost dlouhé)
Jaroslav Vrchlický - Satanela, případně Mythy
Michail Jurjevič Lermontov - Démon (v případě preference milostnějších témat)

Z lyrické poezie bys mohla zkusit Ortenovy Elegie, ty myslím dokážou hodně zasáhnout i v ranějším životním údobí.

Jane Austen je skvělá spisovatelka, ale je pravda, že se zabývá výhradně "malými dějinami" - člověk se dozví leccos o životě lidí, ale politické dějiny její romány takřka úplně ignorují. Člověk sice tak nějak tuší, že na kontinentě právě probíhají napoleonské války, zatímco na anglickém venkově se v rámci románu hrdinové vesele namlouvají a cukrují a pomlouvají, ale je to jakoby úplně jiný svět. Naproti tomu typický historický román je charakterizován právě propojením "malé" a "velké" historie, osudem lidí na pozadí konkrétní historické události; a myslím, že o to Lence jde spíše.

Britské historie se dotýká Druonova freska Prokletí králové, vypráví o panovnících Francie, ovšem ve středověku byly Francie a Anglii téměř jedna země, pokud zrovna ne politicky, pak kulturně. Jeden díl, Francouzská vlčice, se odehrává dokonce celý v Anglii. Hodně čtivý je i Ken Follett (Pilíře země, Na věky věků), jeho historické romány o středověké Anglii se sice odehrávají ve smyšleném městečku, ale různé historické události (střídání králů, mor atd.) tam přítomné jsou. Nebál bych se Bernarda Cornwella (hlavně Hledání svatého grálu o Stoleté válce a Uhtred z Bebbanburgu o Alfredovi velikém; pak třeba ještě Azincourt a další).
A hádám, že za pozornost stojí i manbookeristka Hilary Mantel (Wolf Hall, Předveďte mrtvé), ačkoliv tu jsem ještě do ruky nevzal.

Líbila se mi poznámka o Masarykovi a o tom, jaký mohl mít vliv na utváření kánonu za první republiky. Klidně to tak být mohlo. 40 let socialistické kultury jsem uváděl hlavně proto, že v té době byl mechanismus vytváření klasiky nejjednodušší a nejvíc na očích. Primární silou byl celkem průhledný režim - dalo se očekávat, že bude preferovat díla komunistických autorů, zatímco spisovatele křesťanské, humanistické a emigrantské se pokusí odsunout do zapomenutí. Slaběji se pak na tvorbě kánonu podílel disent a emigrace. Zdůrazňuji to hlavně proto, aby bylo jasné (i když to asi jasné je), že klasická díla jsou klasická nejen proto, že jsou dobrá (i když většinou jsou), ale roli tam mohou hrát i jiné věci...

Současnost (nebo první republika) je mnohem zmatenější. Kánon nevytváří jedna hlavní síla a pár vedlejších, je jich mnoho a žádná nepřevládá. Dost často jsou zcela neprůhledné - což je proti totalitní kultuře jistá nevýhoda. Jistě jsou i dnes mnohé důležité knihy opomíjeny, ale které to jsou? Otázky podobného typu jsou jedna velká spekulace, to souhlasím, ale myslím, že přínosná.

Neměla by zapadnout poznámka o neustále se zvyšující literární produkci. Pokud teď píše (dejme tomu) tisíckrát více spisovatelů než před 200 lety, znamená to, že každý rok vznikne tisíckrát více děl, jež si zaslouží být klasikou, než tehdy? Můžete namítnout, že dnes převládá vyloženě triviální literatura, ale situace nikdy nebyla jiná - připadá nám sice, že se kdysi psala samá skvostná a umělecky hodnotná díla, ale to hlavně proto, že četné bestsellery té doby už nikdo nezná (většinou zaslouženě).

Z gotických románů opravdu vřele doporučuji Vatheka, ty ostatní jsou řekněme průměrné; zajímavé hlavně svým místem ve vývoji takové literatury. Nejčtivější je asi opravdu Mnich, i když na 1200 stránek Záhad Udolfa jsem ještě nenašel odvahu, až tak olbřímí fanoušek gotiky zase nejsem.

A ještě bych podotkl, že humor je opravdu důležitá složka literatury. Skoro každé důležité dílo ho alespoň špetku (ale někdy i pořádný tuplák) obsahuje, i když to třeba není úplně tzv. řachanda. Úžasný je v tomto ohledu třeba Oblomov, když hrdina vzpomíná, jak odfoukával chcíplé mouchy na hladině kvasu na stranu, aby se mohl napít. Je možno si to představit bez pocitu intenzivní pobavenosti? Nemožno.

Být odborníkem a literárním vědcem má své výhody, ale stejně jsem přesvědčen, že na mnoho otázek v humanitních vědách stačí jen zdravý rozum a otevřená mysl - ten, kdo nezná všelijaké teorie a hypotézy, má zase tu výhodu, že jimi není zatížen.

Obávám se, že z hlediska čtivosti strhne dnešního typického čtenáře z dávnější minulosti máloco; nanejvýš nějaké fantaskní či loupežnické romány devatenáctého století. Ovšem brzy se dostaneme do doby, kdy se "klasikou starší než sto let" stanou první fantasy oddechovky, které vycházel v amerických časopisech. Strhující jsou třeba dodnes, ale status klasiky bych asi přiřadil jen některým z nich... a nejspíš ne úplně podle čtivosti.

Z hlediska intelektuálního potěšení naopak nehraje doba napsání žádnou roli - takový Tristram Shandy mohl být napsán kdykoliv. Kdyby vyšel dnes, asi ho většina lidí neocení, stejně jako ho většina lidí neocení jakožto klasiku 18. století; ale klasikou prostě je, protože měl vliv na důležité lidi.

Změny ve společnosti hrají nepochybně roli, i když se jimi nedá vysvětlit všechno. Na dobu První republiky například nahlížíme filtrem čtyřiceti let totality, která určité autory skoro zatajovala a nevydávala. Dneska už takový tlak není, ale marná sláva, sněhové koule byly puštěny ze svahu a už je nikdo nezastaví - úmyslně zapomenutí autoři (v jiném tématu jsem zmiňoval třeba Jana Čepa) zůstanou zapomenuti prostě proto, že nejsou v učebnicních, osnovách ani maturitních seznamech. Většina lidí si je nepřečte; společnost je nemá "pod kůží", jejich jméno, pokud je třeba zahlédneme v knihkupectví, nerozezní žádnou skrytou strunu, která by napovídala "tohle je klasika" - to jsou ty pocity, o nichž píše Barilac. I proto jsem vůči nim opatrný: chci vědět, odkud ty pocity pramení a jestli se na ně můžu spolehnout. Zatím mi připadne, že příliš nemůžu - na každého klasika připadá bezpočet dalších autorů, kteří jsou třeba stejně dobří a stejně vlivní, jen z nějakého (povětšinou zcela náhodného) důvodu upadli v zapomnění.

Napadá mě, že možná samovolně vzniká stav, kdy jsou autoři redukováni jen na jeden charakteristický atribut. U Zoly je to třeba nechutnost; proto se vyberou knihy o "děvkách a chlastu" a před těmi ostatními se zavírají oči. Například takový Eduard Mörike je přesně opačný případ. Považuje se u nás za ryze biedermeierového autora a uvádí se jeho Mozartova cesta do Prahy a harmonická poezie. Přitom se v jiných jeho básních objevují i temné, romantické, ba až démonické motivy - ale ty nezapadají do zjednodušené představy, a tak se opomíjejí.

"Vše, co vychází dnes - brak" - podobný pocit měli lidé vždycky, někdy silnější, jindy slabší. Vztahuje se k tomu ten povzdech Gualtera Mapa, jejž jsem tady tlumočil. Stěžuje si, že ať už napíše cokoliv, bude to bráno jako brak, ať už to bude jakkoliv dobré, protože je to "současná literatura". A za sto let to bude bráno jako klasika, ať to bude jakkoliv špatné. A to žil ve dvanáctém století!

Osobně si nemyslím, že by byl literární vědec nějak výrazně více "fundovaný" vytvářet seznamy klasických děl než sprostý sečtělec! Stačí se podívat na 1001 knih, které musíte přečíst než zemřete; to dávala dohromady skupina expertů, ale nějak zvlášť oslňujícího výsledku nedosáhli.

V Božské komedii Statius vystupuje, to je dobrý postřeh - a má tam docela významnou úlohu. Dante psal ještě v době, kdy Papiňák patřil mezi nejuctívanější poety. Sám jsem ho samozřejmě nečetl a asi ani nikdy číst nebudu - ale jeho jméno nám budiž připomínkou, jak se náhled na klasičnost nejenže posouvá, ale leckdy úplně převrací. Představa, že za pár set let nikomu nic neřekne jméno Ovidius nebo Schiller, se může zdát absurdní, ale přesně takhle to dopadlo se Statiem - z vavřínových výšin do temného sklepa zapomenutí.

Proměny klasického kánonu jsou vůbec fascinující - moc mě nenapadá, čím jsou vlastně způsobovány. Skoro mám chuť říci, že je to dost náhodné a nepředvídatelné, takový Brownův pohyb literatury. Nějaký unavený tvůrce středoškolské učebnice vybere první dílo, které mu padne do oka; začnou se o něm psát studie; z napsaných studií čerpají zase jiní. A tak dále - sněhová koule se valí ze svahu. Proč se třeba u Zoly vždycky mluví o Zabijáku a Naně? Jsou to jeho nejlepší knihy? Jsou to jeho nejreprezentativnější knihy? Ne a ne. (A pak to samozřejmě vede k rozšířeným omylům, jakože "naturalismus je o nechutnostech")

Hodnocení kvality knih jsem úplně vytahovat nechtěl, protože je to úplně jiné téma, podobně rozsáhlé a ještě neřešitelnější. Nejlepší je asi předpokládat, že dobré a špatné knihy existují, i když se třeba neshodneme (nebo úplně neshodneme) na tom, podle čeho by se to mělo poznávat a posuzovat. Myšlenka "všechny knihy jsou stejně kvalitní a hodnotné" zní sice velmi moudře, spravedlivě a rovnostářsky, ale v podstatě zabíjí značnou část diskuse o literatuře.

Když jsem se ptal, zdali je klasikem Statius, nikdo mi neodpověděl... Obávám se, že jen na sporných dílech se nejlépe ukáže, co pro nás klasičnost vlastně znamená.

Ve středověku se zpočátku jako klasičtí autoři (auctores) chápali všichni, kteří byli dostatečně věkovití. Gualter Map si ve 12. století povzdychl, že ho jeho současníci neoceňují, ale budoucí generace budou jeho slova brát za zlatá, protože bude mrtvý. Měl pravdu. Je ovšem zajímavé, že Homér nebo Vergilius byli dlouho na stejné úrovni jako nejposlednější košilatý římský epigramik. Teprve postupně se prosadila idea autorů zlatých, stříbrných apod. (mimochodem na základě biblického verše o nádobách z různých kovů)

Pokud by se měl opravdu vytvořit seznam klasických děl současné západníkultury, asi by byl vpravdě mamutí; rozhodně minimálně v tisících svazků. A někteří se o to už pokoušeli, třeba Harold Bloom. Pro mě osobně jsou zajímavější obecnější otázky, které se od kánonu klasických děl odvíjejí - například, jestli podle vás může být klasická kniha špatná. Představte si, že máte v ruce mizerně napsané dílo, které ovlivnilo celé generace dalších spisovatelů a vypovídá mnohé o své době - je to klasika, nebo ne? A co geniální dílo, které vždy znala úzká skupinka čtenářů?

Každý má samozřejmě právo mít jakýkoliv názor na jakoukoliv knihu; a pokud někdo prohlásí, že by určitou knihu do klasiky nezařazoval, protože se mu nelíbí a považuje ji za nekvalitní, je to nejspíš v pořádku. Má hašteřivost se vymezuje jen proti posuzování podle autora - zjednoduše řečeno, dobrá kniha je dobrá kniha, ať už ji napsal kdokoliv, kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu; špatná kniha je špatná kniha, bez ohledu na okolnosti vzniku.
Umberto Eco tvrdí: "Měli bychom poté, co jsme s takovými obtížemi vysvětlili rozdíl mezi modelovým a empirickým čtenářem, považovat autora za šarlatána, který píše příběh a rozhoduje o tom, jakého modelového čtenáře je třeba vytvořit, a to třeba z důvodů, ke kterým se nemůže přiznat, anebo je zná pouze jeho psychoanalytik? Povím vám rovnou, že mě empirický autor narativního textu (či jakéhokoli jiného textu) vůbec nezajímá. Vím, že tím urazím řadu svých posluchačů, kteří možná strávili mnoho času pročítáním životopisů Jane Austenové či Prousta, Dostojevského nebo Salingera. Jsem si moc dobře vědom toho, jak kouzelné a vzrušující je nahlížet do soukromých životů skutečných lidí, které jsme si zamilovali jako své blízké přátele. Stalo se pro mne velkým příkladem a útěchou, když jsem se coby netrpělivý badatel-začátečník dozvěděl, že Kant napsal své vrcholné filosofické dílo ve ctihodném věku padesáti sedmi let. Vždy jsem ovšem šíleně žárlil, když jsem si vzpomněl, že Raymond Radiguet napsal Ďábla v těle jako dvacetiletý. Tyhle vědomosti nám ovšem nepomohou rozhodnout, zda měl Kant pravdu, když zvýšil počet kategorií z deseti na dvanáct, či zda je Ďábel v těle mistrovským dílem (bylo by, i kdyby je Radiguet napsal v sedmapadesáti). Možnost, že Mona Lisa je bisexuální, je zajímavým estetickým tématem, zatímco sexuální sklony Leonarda da Vinci jsou - pokud jde o mé „čtení” tohoto obrazu - pouhými klepy."

Abychom si nerozuměli špatně - vůbec se nesnažím tvrdit, že Bible se nesnažila lidi ovlivňovat; snažila a šlo jí to velmi dobře. Nicméně to platí téměř pro jakoukoliv knihu; literatura zkrátka své čtenáře ovlivňuje. Vzpomeňme si na Clarissu a Pamelu a další romány určené k výchově mladých dívek k ctnosti. Nebo si, z trochu jiného soudku, vzpomeňme na Utrpení mladého Werthera. Chtěl Goethe, aby mladí muži páchali sebevraždu? Zřejmě ne. Chtěl se stát slavným? Zřejmě ano.

Otázkou tedy je, zda si autoři (či sestavovatelé) Bible pragmaticky uvědomovali, o co jim jde, nebo zda tvořili jaksi náhodou - a to není tak jednoduchá otázka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Otázkou je, zda je vůbec řešitelná (myslím si, že není) a zda je vůbec podstatná (myslím si, že není - nebo přinejmenším z pohledu literatury ne).