zlovlk diskuze u autorů

Houellebecqa jsem dlouho opomíjel ze tří příčin. Zaprvé jsem se obával, zejména vinou poprasku kolem románu Podvolení, že se jen snaží lacině nasbírat body na skandálním tématu politického islámu. Zadruhé jsem slýchával, že je jeho psaní věnováno jen umaštěnému sexu, cyničnosti a dalším nepěkným věcem. A zatřetí jsem nikdy nedokázal napsat jeho jméno, natožpak jej vyslovit. Ukázalo se, že pouze třetí z těchto bodů je validní.

Houellebecq je totiž ze všech spisovatelů, které znám, patrně nejpovolanějším a nejnadanějším hodnotitelem současného světa a jeho problémů a proměn. Dokonce i na ten islám, na nějž má vzhledem k matčině konverzi patrně dost ostrou osobní pifku, zvládá nahlížet dost trefně – a to i přesto, že zrovna Podvolení je z jeho textů dost možná nejvachrlatější. Michel toho nicméně nabízí mnohem více: zejména skvostné vivisekce některých posvátných krav západní civilizace.

Tím míním především tupou vyprázdněnost korporátní kultury, připomínající také v mnohém sektářství a marnou honbu za něčím, o co nikdo nestojí, ale proti čemu se veřejně nesmí promluvit – nejste-li náhodou odvážní a neumlčitelní spisovatelé. Mám na mysli též drsnou maskulinitu, jež byla sice moderní západní kulturou postavena na obdivný piedestal, avšak pouze teoreticky, neboť prakticky o plešatějící půlku populace nikdo moc nestojí – takže všichni ti pánové, kterým bylo celý život říkáno, že jsou vrcholem potravního řetězce a všichni ostatní mají od přírody za povinnost jim sloužit, nyní v lepším případě pijí a zabíjejí se, v horším případě zakládají různější incelofašistická hnutí. Právě sexuální frustrace je jedním z Houellebecqových velkých témat; stejně dobře ovšem dokáže napsat bez pomoci zdrobnělin a metafor skutečně rozkošnou erotickou scénku, a to je jedno z největší umění.

S podobně záviděníhodnou obratností dokáže zachytit vyprázdněnost života akademika (Podvolení), vědce (Elementární částice), ajťáka (Rozšíření bitevního pole) nebo prostého frustrovaného úředníka (Platforma). Mám podezření, že pokud se za tisíc let bude z naší doby číst pár děl charakterizujících celou epochu, tenhle Francouz do toho kánonu dokáže proniknout. Podobně jako jeho hrdinové pronikají do... žen a islámu.

Největší z mystagogů českých. Přinejmenším se to o něm říká. Čaroděj na úrovni devadesát devět. Výrobce psychotropního pepřového spreje, jenž je dovedně maskován coby verše. Pokud jste intelektuálně citliví, doporučuji jeho poezii zapíjet mlékem, jinak ji nerozdýcháte.

Březina je megaloman v tom nejlepším slova smyslu. Dokáže čtenáře zahltit jak kvantitou, tak kvalitou svých symbolů. Snad si myslíte, že takové slunce je dostatečně majestátním a velkolepým pojmem. Březinovi to nestačilo, a tak do boudoirů svých básní uvedl rovnou miliardy nejvznešenějších sluncí. Všechna jeho slova jsou nesmírně mocná a bičují duši.

Osobně jsem ho neznal, ale mám takové tušení, že to byl také muž neobvykle pevné vůle. Běžný básník totiž jen tak psát nepřestane. Když zjistí, že jeho čas pominul, často tvoří dál a dál a pomalu umělecky vyhasíná. Nebo odjede do Afriky. Nebo prostě umře. Ne tak Březina! Když pošel symbolismus, přestal veršovat také tento démon české poezie. Navždy.

Že by byl anglický pseudonym něčím kuriózním? Ani ne. Je to něco, co si čtenáři zjevně přejí, vzhledem k tomu, že překladové knihy z angloamerického prostředí mají na našem trhu několikanásobně vyšší odbyt než původní česká literatura. A vlastně i než jakákoliv jiná překladová literatura
Docela se divím, že anglicky znějící pseudonymy u nás nejsou častějším jevem.

Fosilizovaný nerd z dob tlustých skel a vlasů připlácnutých k hlavě, který přežil až do dnešních dob a rozhodl se, že bude většinu ostatních autorů fantastiky používat coby mopu.

Píseň ledu a ohně je vražedně čtivá a k prasknutí přecpaná nezapomenutelnými postavami. Sci-fi příběhy z dílny pana Martina se zase mnohdy vyznačují tak hlubokou melancholií, až se divím, že nevyvolal ve světě novou "wertherovskou" vlnu. Jeho horory nezůstávají pozadu - nevyznačují se sice lacinou strašidelností, zato však atmosférou tak hustou, že by se NEDALA krájet, a hlubokou lidskostí.

GRRM je zkrátka spisovatel mnoha talentů, expert na americký fotbal a dobré jídlo, nekonečné puntičkářské přepisování, napínání fanoušků a v neposlední řadě i na veselky. Poveselte se s ním také!

Extrémní případ spisovatele "zahradníka". Nadhodí nějakou tu situaci a od ní pak nechá děj plynout samospádem. Pokud jsou postavy realistické, je to samozřejmě výtečný způsob, jak se vyhnout nesmyslnému chování. Nestává se, že by některý hrdina jednal v rozporu se svým charakterem jen proto, že by mu za zády práskalo zamýšlené vyznění díla devítiocasou kočkou.

Jinak mám ale radši puntičkářské "architekty", kteří knihu do nejmenšího detailu sepisují celé roky a u kterých je děj zřetelně dotčen neviditelnou rukou autorovou, ať už za účelem tím či oním. Kingovy knihy jsou zkrátka až příliš podobné skutečnému životu - jakkoliv to může znít absurdně.