kní diskuze u knih

Čítanka
Vjatrovyč listuje. A jako gurmán, který si dokáže vychutnat propagandistickou rovinu textu, pokyvuje hlavou. "V roce 1943 chtěli Němci, aby se Ukrajinci přidali na jejich stranu. Vytvořili divizi Halič. V téže době vznikla UPA - Ukrajinská povstalecká armáda, která proti Němcům bojovala. UPA zvaná banderovci. Ta lidi nabádala, aby do divize Halič nevstupovali. Jenže ruská propaganda tuto divizi Halič používá jako důkaz o tom, že Ukrajinci kolaborovali s Němci. Přitom uvádí, že divize Halič, to jsou právě ti banderovci. Vidíte?" ukazuje Vjatrovyč.
Tenhle mladý historik byl sám osočen, že přepisuje dějiny. Že mladý historik byl sám osočen, že přepisuje dějiny. Že historii Ukrajiny naopak líčí v pastelovějších barvách.
"Za Juščenka totiž byla najednou na Ukrajině svoboda slova. Začali jsme otevírat archivy. Dost materiálů bylo zničeno, ale přesto, v tom co zbylo, bylo možné zahlédnout pravou tvář komunismu. Tehdy se ruská propaganda vyděsila. 'To je ukrajinská propaganda!' začalo se ozývat z Moskvy. Ale jakápak propaganda? Měli jsme poprvé v rukou dokumenty," vypráví Vjatrovyč.
"Stal jsem se v Rusku personou non grata. Člen ruské dumy Konstantin Zatulin řekl v televizi, že Vjatrovyč pomáhá Juščenkovi oblbovat Ukrajince a takoví lidé by vůbec neměli mít právo žít," svěřuje.
Nyní však listuje a přitom si pro sebe mumlá : "Ha! Tohle přece není UPA, to je policie! A tahle fotka, ta je z jiného roku. Ha! A tady - úplně jiná událost!"
Pak zvedne hlavu a spokojeně pronese: "Absolutní mix. Užitečná publikace. All inclusive! Sebraná ruská propaganda v jediné knize. Je tam kolaborace s nacisty, banderovci, nacionalismus, antisemitismus. A obvinění současné Ukrajiny z toho všeho."
Je očividně ve svém živlu: "Ta kniha dokazuje, že současná ruská propaganda používá stejné argumenty jako ta sovětská... Způsob sovětské propagandy ostatně zůstal v hlavách spousty lidí, takže ruská propaganda má na co navázat. Stačí oprášit starou linii, banderovce zmodernizovat na neobanderovce, majdanovce... a jede se dál!"

Alej mrtvých dětí
Volodymyr Vjatrovyč, šéf ukrajinského Institutu národní paměti, sedí v kavárně nedaleko pražského Klementina a se zájmem knihou listuje.
"Tyhle fotografie z Majdanu jsou profesionální a řada z nich pochází ze světových agentur. Zajímalo by mě, kolik z nich je kradených," říká historik. A na několika snímcích je opravdu mikroskopickým písmem napsáno Reuters.
Vjatrovyče však zajímají hlavně historické snímky, kteé mají ilustrovat krvavou minulost Ukrajiny.
Jeho oči se zastaví na straně 48. Je na ní fotografie mrtvých dětí, přivázaných ke stromu ostnatým drátem. Podle knihy důkaz řádění banderovců na Volyni. Druhá světová válka.
"Tahle fotka má zajímavý příběh. Říkalo se, že pochází z '43. až '44. roku. Tyto malé polské děti prý udusili a zabili banderovci. A takto je přivázali ke stromu. Tato fotografie byla publikovaná před dvaceti lety a posléze se vyrojila řada pamětníků, kteří vyprávěli, že tu hrůzu viděli na vlastní oči. Nebyl to jen jeden strom. Byla to celá alej, lemovaná takto usmrcenými dětmi! Dostala přezdívku Cesta ke svobodné Ukrajině," vypráví Vjatrovyč.
S tímto dokumentem sse prý ruské propagandě povedl majstrštyk. "Když ji viděli v Polsku, rozhodli se udělat památník svým obětem. Předlohou měla být právě ta fotografie," vypráví historik..
A památník skutečně vznikl. "Jenže pak novináři začali po té události pátrat. A zjistilo se, že ta fotografie nemá s Poláky nic společného. A dokonce ani s druhou světovou válkou. Je mnohem starší. Pochází z roku 1922. Poprvé vyšla v učebnici psychiatrie, jako dokument případu vyšinuté matky, co zabila svoje děti," vysvětluje Vjatrovyč.
Jak to, že se tedy původní verze dál šíří? "Na Ukrajině neexistují autorská práva na historické snímky. Když někdo nějakou fotku uveřejní, kdokoli ji může kopírovat a šířit dál," říká historik.
Co na to biskup Ignatius? Jsem v pokušení, ale nemohu. Nemohu jej citovat. Zakázal mi to. K našemu nebuplikovatelnému rozhovoru se ještě dostaneme. Mohu však snad alespoň prozradit, co mi poradil. Dát is fotku do Googlum, alespoň sto odkazů bude potvrzovat jeho verzi. A to přece už musí stačit. Určitě najdu i články o polském pomníku... Stokrát opakovaná fotografie. Stokrát opakovaná historie o krvelačné cestě k urkajinské nezávislosti se pak stane pravdou?

Neprotestujte!
Záhadný biskup svým ovečkám (je jich prý ve východní a střední Evropě na patnáct tisíc) radí, aby neprotestovaly. "Jen v případě, kdy sstát omezuje svobodu víry... má křesťan... právo nenásilně odporovat... Nic takového... se však na Ukrajině neděje. Křesťané... by se tedy neměli na současném konfliktu politické opozice vůči státní moci podílet," varuje Ignatius ve svém česky psaném kázání. Vzápětí přechází do útoku proti jindy znesvářeným urajinským duchovním, kteří se na Majdanu překvapivě semkli a společně s demonstranty se modlili a snažili se mírnit napětí. Podle Ignatia jsou to právě oni, kdo - jak se píše v titulu knihy - stojí na špatném místě. Majdan podporovali, "i když si museli být plně vědomi brutálního násilí, kterého se tito neobanderovci dopouštějí", rozohňuje se tajemný muž.
Máme tu tedy novou terminologii: neobanderovci. Vyobrazeni jsou pak v knize bohatě na fotografiích, jak bijí nebohé policisty, tedy Berkut.
Pokud však jde o Rusy, ty biskup vykresluje pouze slovy "laskavost těchto stařenek a stařečků, vůně a chuť čaje i zvláštní kořeněná chuť přeclíků...!

Jenom klid, budu pokračovat.

Rudá kniha (autor Magdalena Sodomková, magazín LN, 4.7.2014)

Útržek z hovoru. Zaslechnuto v autobuse směr Vysočina. "Hlavně že jsme mu léčili nějaké Ukrajince z Majdanu. A co nebozí policisté, ten Berkut, proč těm u nás nikdo nepomáhá?"
Zvláštní kniha. Rudý obal. Výmluvný název: Na špatném místě... Podtitul: O křesťanech, Banderobcích a Ukrajině nedávné a dnešní. Autor? Z fotografie přes černé obroučky brýlí hlení na čtenáře Jaroslav Ignatius Vokoun, který se svému publiku představuje jako biskup.

Kdo je to? A je to skutečně biskup?
Podle informací české řeckokatolické i římskokatolické církve ne. "Mohu Vám potvrdit, že ten člověk není a nikdy nebyl žádným, ani řeckokatolickým, ani římskokatolickým biskupem. Musel by být jmenován papežem. A to určitě nebyl, protože to se zveřejňuje. A když není papežem jmenován nebo potvrzen, a přece ho někdo vysvětí, tak je ihned automaticky exkomunikován; on i ten, kdo ho vysvětil," vysvětluje Ladislav Hučko, hlava české řeckokatolické církve.
Možností je tu ale podle něj víc. "Pokud by se vydával za biskupa, tak buď ho někdo vysvětil z pravoslavných, nebo jsou tady ještě sekty. A nebo ho vůbec nikdo nevysvětil," říká biskup Hučko.
Trocha googlování a kontakt na Ignatia je na světě. Na webu s národní koncovkou .ru vyběhne mailová adresa i telefon.
"Haló?" ozve se ženský hlas. "Cože? to je soukromé číslo. Ne, opravdu nemám s žádným biskupem nic společného."
Mailová komunikace je o chlup úspěšnější. "Děkuji za váš zájem, velmi se omlouvám, ale neposkytuji již řadu let žádné rozhovory komerčním (světským) médiím. +Ignatius."

Rozezlení civilisté
Tak tedy nic. Co však hlásá "biskup"? "Tak jako muž, který je aspoň trochu gentleman, má problém uhodit ženu a dostává se do nepříjemné situace, když na něho žena fyzicky zaútočí, protože gentlemanství v něm oslabuje obranné reflexy, tak podobně má voják (či policista) vážný etický problém, když je vystaven konfrontaci s agresivními civilisty. Každý voják je cvičen, že jeho posláním je chránit civilisty... Jak se mají muži v uniformě vypořádat se situací, kdy proti nim stojí masa rozezlených agresivních až brutálních civilistů, před nimiž by měli chránit jiné civilisty?" táže se Ignatius ve své knize, jejíž výtisky nyní poštou přicházejí do českých knihoven.
Vzápětí přichází s výkladem, jak číst současné dění na Ukrajině. Jeho text je prý inspirován rozhovorem "s českými vojáky a vojenskými policisty".
Kterými?
"Po velmi pečlivé úvaze, k níž mě vedla nedávná vražda soudce Oleksandra Loboděnka, jsem z původního rukopisu odstranil všechny informace, které by mohly kohokoli přivést na stopu lidí, kteří mi umožnili vyslechnout jejich vzpomínky... Proto jsem původní velmi osobní svědectví v textu nahradil obecnějšími formulacemi..."
Čeho se Ignatius bojí?
"Zloba a rasová nenávist šířená masově mezi Ukrajinci od počátku třicátých let až do druhé poloviny čtyřicátých let minulého století přežila i do třetí a čtvrté generace a stala se opět politickým programem mnoha současných Ukrajinců, nechci riskovat a u vést kohokoliv do nebezpečí ohrožení života."

Ha! - Diskuze! Nightlybirde, kápls na to. O téhle knize vyšel velice, ale VELICE zajímavý článek ve včerejším magazínu LN. Uvažuju o tom, že jestli na něj nebude odkaz, opíšu sem nebo do zajímavostí pár výňatků.

http://vdownload.eu/watch/12204832-jan-svankmajer-замок-отранто-otrantsk-253-z-225-mek-the-castle-of-otranto-1977.html

Tak to jsi šťastný člověk, Gnomo - tolik skvělých nepřečtených tutovek máš ještě před sebou - ó, jak ti závidím!!

15.06.2013

Tak to teď začíná vypadat, že tahle kniha je vlastně non-fiction!...

15.06.2013