Honoré de Balzac

S Balzacom som sa prvýkrát zoznámil na strednej škole, keď sme v rámci povinného čítania čítali Otca Goriota. Neveľmi ma zaujal, odraďovalo ma množstvo mien a názvov vo francúzštine, ktoré neviem vyslovovať, no keď som sa k nemu na vysokej vrátil - no kamarátovo odporúčanie - konečne som pochopil nádheru Honorého sveta a výpovednú hodnotu príbehov jeho postáv (hoci ich mená stále neviem vysloviť a miešajú sa mi).

De Balzac rozumie ľudskej psychike, láske (bol viackrát ženatý), ctižiadosti, no aj ekonomike a finančníctvu svojej doby, takisto aj politike, no najviac ma na jeho knihách oslovuje, ako krásne jeho postavy - bez irónie a morbídnosti - zomierajú. Je to na míle vzdialené cynizmu večerného spravodajstva, kde vás oboznámia s číslami a mŕtvoly štatisticky zaraďujú medzi obete autohavárií, chorôb, veku či násilnej trestnej činnosti. Hoci Honorého postavy žijú všelijako a na smrteľnej posteli bývajú šťastní i nešťastní, nakoniec umierajú pokojne, zmierení s Bohom a ľuďmi.

"...Ale hlouběji a trvaleji než uvedení angličtí romanopisci (Lewis, Anna Radcliffová a Maturin), působil na něho Walter Scott, jehož historické romány nacházely ve Francii od r. 1820 nadšené přijetí. Balzac, který po návratu k literární činnosti napsal v jeho slohu román "Chouani" - první román, jejž vydal v r. 1829 pod svým jménem a který mu otevřel dveře pařížských salonů-, přijal od něho zásadu, že úlohou romanopisce je, ne aby ukazoval historické události, ale aby vysvětlil jejich všeobecné příčiny tím, že vylíčí mravy osob a zachytí ducha epochy. Kdežto však Scott používal této metody na minulost, Balzac jí použil na přítomnost, a to tím spíše, že byl nadán neobyčejně živým smyslem pro sociální skutečnost své doby. ..."
Předmluva J. Kopala, H. de Balzac, Výbor z díla I (Klasikové, Nakladatelství Svoboda, 1948)

Balzaca jsem přečetl a prožil coby dvaceti letý blázen. Nyní po dvaceti letech se k jeho dílu vracím a nacházím dříve mi ukryté. Ale cítím, jakobych se vracel domů... :)

Jsem zaujatý, podjatý, ovlivněný, neobjektivní, cinknutý ve všem co se týká Balzaca a jeho díla. Ztracené iluze mi evokují moment, kdy jsem poprvé vzal na vědomí jméno Balzac. Sedím v lavici na SPŠ Stavební v Liberci a paní profesorka češtiny (na střední škole je to samý profesor) nás seznamuje s Lidskou komedií. Zatímco spousta spolužáků nedbala s obligátním povzdechem: "K čemu mi to bude!", v mém nitru se cos začalo hýbat, okolní svět pozbýval jasných kontur, všechen šum se zdál být slyšen jak s hlavou ponořenou ve vodu. Tak to bývá, když nás něco posedne. Má utkvělost byla prostá. Ztracené iluze musím mít, Ztracené iluze musím číst.
Co se dělo poté není bez logické návaznosti. Kniha střídala knihu. Balzak vytvořil fungující svět. Postavy přechází mnoha díly náhodně a přesto přirozeně. Někdy mají štěk, jindy zastávají hybnou veličinu ústředního děje. S tím jsem se do té doby nesetkal. Zamiloval jsem si zvláště Balzaka vycházejícího v Knihovně Klasiků, poznámkový aparát se stal nedílnou součástí. Už mi chybějí pouze 3 knihy a budu ho mít komplet, s tím se Vám prostě musím pochlubit.
Vzácná chvíle v životě, kdy přesně víte, že tato entita vám chybí. Platón už to vyřkl. Nejen že nám chybí druhá polovička, se kterou jsme byli kdys dávno spojeni. I duše roztříštěná v krasohled prahne po dávné přirozenosti v říši ideální. Rozpomíná se na věci dávno zaváté prachem.
S Balzakem jsem jeden ztracený střípek našel.

"Výjevy ze soukromého života" líčí dětský věk a mládí s jeho omyly; "Výjevy z provinciálního života" věk vášní, výpočtů, zájmů a ctižádosti. "Výjevy z pařížského života" konečně předvádějí obraz sklonů a neřestí se všemi bezuzdnostmi, které jsou pro mravy velkoměst příznačné, neboť tam se dobro i zlo střetávají v nejúčinnějších důsledcích. Když jsem v těchto třech oddílech vylíčil sociální život, zbyl mi ještě úkol předvést vyjímečné existence, v kterých se sbíhají zájmy několika nebo všech lidí a které jsou jaksi mimo zákon: to mě vedlo k "Výjevům ze života politického". A když jsem dokončil tento mohutný obraz lidské společnosti, nemusil jsem ji ukázat v jejím nejnásilnějším stavu, kde vystupuje sama ze sebe, aby se uhájila - nebo aby dobývala? To jsou "Výjevy z vojenského života", až dosud nejméně dokončená část mého díla. Ponechal jsem ji však v tomto vydání místo, abych ji mohl včlenit, jakmile je ukončím. A konečně "Výjevy z venkovského života", večer mé dlouhé práce, smím-li tak nazvat sociální drama. Zde jsou nejryzejší charaktery a aplikace velkých zásad pořádku, politiky a mravnosti...Nesmírnost plánu, který obsáhá zároveň dějiny a kritiku společnosti, analysu jejích zlořádů a rozbor jejích zásad, opravňuje mne, jak se domnívám, k tomu, abych dal svému dílu název, pod nímž dnes vychází La Comédie humaine.
(S. Zweig: Balzac, překlad J. Koutecká, Máj 1949)

Káva sklouzne do žaludku a potom se všechno dá do pohybu: myšlenky táhnou jako prapory velké armády na bojišti; boj začíná. Vzpomínky v čele jako praporečníci nástupních vojsk. Lehká jízda se rozvinuje v nádherném trysku. Dělostřelectvo logiky se řítí se svým trénem a svými kartáči. Duchaplné nápady zasahují jako harcovníci do boje. Postavy se odívají v šat, papír se pokrývá inkoustem, bitva začíná a končí v proudech černé záplavy, tak jako skutečná bitva utone v černém dýmu střelného prachu.
H. de Balzac a jeho Hymnus na kávu...
(S. Zweig: Balzac, překlad J. Koutecká, Máj 1949)

Rebelové (překlad Mimi Úlehlová - Tilschová)
Národní Konvent zavedl 24. listopadu 1793 republikánský kalendář, podle něhož rok začínal o podzimní rovnodennosti a byl rozdělen na 12 měsíců po 30 dnech, jež tvořily 3 dekády. Zbývajících 5 dní v roce bylo zasvěceno republ. svátkům. I. vendémiare (měsíc vína 22.IX. - 21.X.) II. brumaire (měsíc mlh 22.X. - 20.XI.) III. frimaire (měsíc jíní 21.XI. - 20.XII.) IV. nivôse (měsíc sněhu 21.XII. - 19.I.) pluviôse (měsíc dešťů 20.I. - 19.II.) ventôse (měsíc větrů 19.II. - 20.III.) germinal (měsíc pučení 21.III. - 19.IV.) florial (měsíc květů 20.IV. - 19.V.) prairial (měsíc luk 20.V. - 16.VI.) messidor (měsíc žní 19.VI. - 18.VII.) thermidor (měsíc vedra 19.VII. - 17.VIII.) fructidor (měsíc ovoce 18.VIII. - 16. IX.) (pozn. překl.)

Jeho knihy mě dostaly zpátky k četbě po pubertě a je to vůbec můj první "klasik", kterého jsem četl. Jeho pečlivá popisnost a krásným jazykem provedeno vykreslení děje, mě vedou k přesvědčení, že není nic co by neuměl trefně popsat a dát toho i pořádnou dávku emocí, takže čtenář to prožívá naplno.

V Pařížské ulici v Douai stojí dům, jenž si víc než kterýkoli jiný zachoval zvenčí i zevnitř do všech podrobností ráz starých flámských staveb, přizpůsobených svou prostotou patriarchálním mravům tohoto milého kraje; dříve než jej popíšeme, je třeba zdůraznit v zájmu spisovatelů, jak důležité jsou takové poučné návody, proti nimž se stavějí lidé nevzdělaní a hltaví, kteří by chtěli prožít jen vzrušení, aniž poznali jeho původ, kteří by chtěli květinu bez zrna a dítě, které nebylo donošeno. Což musí být umění silnější než příroda? (Hledání absolutna, překlad M. Efflerová-Grafnetrová, 1948)

Vždycky je vhodný čas přečíst si něco od Balzaka ( zejména pro ta kterým až tolik nevoní květomluva Hugova:)), protože Balzac na to šel od les a píše jen to co skutečně, nelítostně vidí, to co se umí vtěsnat do život aniž bychom k tomu musel vymýšlet další jiný les plný superlativ. Rozhodl se, téměř idylicky a sportovně, popsat člověka a jeho tíseň na tomto světě a to na tolika perifériích kolika se dalo. dařilo by se dnes možná lépe takovým autorům, kdyby jsme mi pozůstálí po takových velikánech zapoměli na slovo klasika a používali při všem a všude jen slovo kniha.

Takhle vypadá v Knihovně klasiků:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Balzac,_Knihovna_klasik%C5%AF.jpg