Václav Bělohradský

Část eseje Václava Bělohradského v Salonu Práva: "Tentokrát na Západ. Jak se ve 20. století unášela střední Evropa", konkrétně pasáž nazvaná "Havlovo sofisma".

"Po roce 1989 byla rychlá integrace do západních struktur vyhlášena za hlavní cíl naší zahraniční politiky. Moralizující rétorika Václava Havla – prezidenta, volajícího po globální ochraně lidských práv – dala ale českému sofismatu o liberálním Západu novou dimenzi: připsala ekonomicko-vojenskému aparátu Západu právo hájit, co Západ sám prohlásí za „lidská práva“, bez ohledu na svrchovanost ostatních států, protože „hodnoty a principy“ jsou nadřazené pozitivnímu právu. Stejně jako u Masaryka je jádrem Havlova sofismatu odtržení pojmu Západ od reálné historie jeho světové nadvlády.
Václav Havel povýšil strategické zájmy oligarchie západního vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu na „univerzální lidské hodnoty“, a zajistil jí tak obrovský legitimizační náskok před všemi ostatními mocenskými oligarchiemi.

Tato verze sofismatu o liberálním Západu, do níž je vepsán především Havlův odpor k „politické politice“ devadesátých let převládla v politické kultuře českých postkomunistických antikomunistů.

Západ se pro Havla stal kompenzačním „velkým prostorem“, kam bylo možné unikat z „malé české politiky“. Promítl do západních vojensko-ekonomických struktur svou představu o politice jako „službě pravdě“, jeho tragédie byla ale v tom, že pojal naivně západní demokracie jako režimy, kde „intence struktur“ jsou i „intencemi života“ a „co je legální, je i legitimní“.

Bombardování Srbska bez mandátu OSN v roce 1999 se mu tak jevilo jako „první válka vůbec, vedená ne na obranu zájmů, ale principů a hodnot“. Tento ochotně-pomahačský postoj k americké ekonomické a vojenské moci poté stvrdil podpisem Dopisu osmi z ledna 2003 na podporu Bushovy irácké „války ve lži“."

Jednou se o Václavovi Bělohradském bude hovořit jako o největším česky hovořícím filozofovi a jako o prorokovi, který dokázal pojmenovat témata/problémy doby dříve, než si jich veřejnost vůbec všimla. Jako u všech velkých myslitelů platí i u Václava, že s jeho návrhy řešení(a pragmatického vnímání české politické scény) nelze vždy na 100% souhlasit, ale jeho percepce a konceptualizace témat ve vás na 100% zasejí semínko pochyb (pochybuji,tedy jsem).
Narozdíl od drtivé většiny univerzitních intelektuálů nazírá Václav civilizační problémy výlučně z perspektivy smyslu pro veřejnost (nikoliv z pohledu přínosu pro nějakou úzkou elitu nebo individuum (ego)), své přednášky si zásadně nenechává honorovat(proplácí se mu cesťák a případné ubytování) a velmi provokativním (a pravdivým) způsobem nazírá soukromý statek (jako podmnožinu veřejného)...a to jest prosím bytostný antikomunista (spíše antibolševik), který kvůli tomu musel strávit většinu života v italské emigraci.