Deník všedního smutku diskuze

Tato kniha se nesnaží podat autobiografii generace Palestinců, která si tváří v tvář dlouholeté okupaci vytvořila vlastní jazyk. Představuje spíše dějepis drobného hlasu ryjícího znak do skal Galileje, jež se proměnily v celu a rámovaly obzory. Potom se otevřela brána do světa vyhnanství a dalších válek. Psaní je teprve na počátku a dává vlasti nový tvar, a neptáš se, co je za ní dál. Hlas zvučí v mnoha proudech do bezbřehých dálek a je si vědom, že za nimi doznívá do prázdna. Palestina, překypující vlastní osobitostí a naší krví, pobízí k dílu, jež ji všemi nástroji zázraku znovu přetvoří, osvobozuje nás a uchvacuje do zajetí, bez úniku. Jsou hranice země určeny trasou vytyčenou naší krví? Bitvy nekončí a jazyk se neustaluje. A tyto stránky nevyprávějí příběh, ale zaznamenávají, jak se rozezníval drobný hlásek, který trochu pohnul prvním balvanem. Vlast se vzdaluje a přibližuje. A v každodenním smutku, v každodenní smrti, píšeš, anebo se snažíš psát, aby tento všední smutek trochu polevil, aby byl snesitelný. M.D.... celý text