Mezi dvěma stíny diskuze

Pirandellovy povídky tvoří vlastní základ jeho díla, jsou jakýmsi skicářem, kam zachycoval své nálady a přízraky, a navíc svědectvím jeho nevyčerpatelné Lust zum Fabulieren. Jsou zásobníkem, odkud bral náměty většiny svých dramat. Pirandello sám shrnul nejlepší z nich do 24 svazků o 365 novelách se souhrným názvem Povídky na celý rok, žádaje v předmluvě k prvnímu vydání čtenáře, aby je považovali za malá zrcátka, obrážející svět v celé jeho rozmanitosti, s žalem i veselím. V povídkách, stejně jako v románech, dramatech a komediích setkáváme se znovu a znovu v nejrůznějších podobách s tématem, z něhož vyrůstá celé Pirandellovo dílo: je to vášnivá vzpoura, zoufalý výkřik odsouzení a obžaloby a zároveň beznadějná touha po plném, upřímném, přirozeném životě. Tato vzpoura, úzkost a rozčarování člověka v „odlidštěné“ společnosti je však vyslovena bez patosu, jazykem čistým a střídmým, s ironickou civilností toho, jenž umí vidět frašku v tragédii a slzy uprostřed smíchu. Bylo řečeno, že Pirandello je italský Čechov; až si dočtete povídky našeho výboru, který se snaží podat pokud možno věrný obraz motivické různorodosti novelistické tvorby autorovy, posoudíte sami, nakolik má tato definice pravdu.... celý text