333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
Teď zpátky domů:
Maličká se staví proti houfu, který se k ní řítí po rozhoupané lávce a přelévá se přes ní. Tu vyběhl Lipka z houštiny. Zasáhl do boje, aniž to původně chtěl, jednal nesmyslně, proti svým zvykům. Bez námahy rozehnal houfec fakanů jen o málo větších než Helenka.
„Usoplenci!“ zalyká se podupané děcko. „Smradi!“
Vsunula odřenou pěst do Lipkovy ruky. Gesto, jímž dala najevo celému světu, kdo za ní stojí a s kým budou muset ode dneška počítat.
Lipka její vlhkou ruku neodstrčil, a propásl tak poslední příležitost. Neuvědomil si, že ho maličká právě navždy zařadila do krajiny své duše, v níž praskal vítr pod zářící oblohou.
Zrodilo se neuvěřitelné kamarádství.
Zrodilo se vcelku z ničeho, jako všechny veliké věci.
Helenčino usilovné přání se zhmotnilo.
Našla si bratra.
ANO!
Knedliku, děkuji nejen za správnou, ale zejména za expresní odpověď. Odcházím "do hajan" od čistého stolu.
Dobrou :-)
Dobrou noc a krásné sny - třeba nějaké příjemné toulání pastvinami mezi krásnými srnci :-)
Na zítřejší ráno jedna lehčí, jak svou povahou, tak uhádnutím. :-)
"Nenechte se vyrušovat, milánku," řekl mi. "Jen pokračujte v záslužném díle!"
Usadil se pod olivou, aby přihlížel. S Bubilyou se vážně domlouvala delegace čtyř starších.
"Sou to moudrý lidi, šéfe, a děláte jim těžkou hlavu. Že prej vám nedělá dobře sbírat tendle sajrajt do piksel vod cigaret. Prej to pro dospělýho chlapa není normální. Prej byste měl rači sbírat známky nebo korálky nebo placatý kamínky... co chcete, jenom ne tendle sajrajt."
Nějaký derviš s vytřeštěnýma očima vyrazil rozzuřeně z davu. Bubilya utekl a schoval se za mnou.
"Tenhle chlap se hrozně vzteká šéfe. Je kapku padlej na hlavu. Prej ho urážíte, pliváte na jeho mužnost. Tak malá pikslička je prej dobrá leda pro dítě nebo drobnou slabou ženskou, ale ne pro něj. Prej by takovejch piksliček klidně naplnil třeba dvacet, esli ne víc..."
Nestačím se divit, jaký to vzalo spád, co jsem tady chvílí pár nebyl. A s potěšením zjišťuji, že to také nabralo - mimo hravost - také trochu "vyšší rozměr". Bereme do rukou knihy, které jsme hodnou chvíli nečetli, nebo dokonce vůbec nečetli. A to je to, co se mi líbí.
A prožívám ten lítý boj o suché z nosu, který tady, tam i onde proběhl a kterého jsem se - jsa zaneprázdněn - nemohl zúčastnit a tak jsem vlastně tuhle válku prohrál.
Tak jsem aspoň vložil do komentářů úryvek ze Steinbeckovy Na Plechárně.
Dobrou noc.
Dovedl mě do vrátnice , soudruh s kolťákem našel mou legitku , prohlížel podobenku a něco se mu nezdálo. Bez řečí jsem si stáhla vlasy z čela , aby mi proboha věřil , že jsem to já ........ .ana ,Pod Žižkovem 26.
Hodil mi občanku a já šla .Ani se štítem , ani na štítě , panebože , jak asi musí být Pavlovi a Ivošovi , ti tohle mají dennodenně.
Bylo mi na nic , na zvracení , na omdlení , na umření .
Nejraději bych se dala vypsat z té beznadějné organizace zvané Lidstvo.
Kulhal mezi troskami domu, chytal se za poraněnou nohu, když zůstávala vzadu, mluvil, kňučel a řval na ni rozkazy, proklínal jí a handrkoval se s ní, aby pro něho pracovala, když to teď bylo životně důležité. V temnotě uslyšel volání několika lidí a výkřiky. Dostal se na zadní dvorek a do uličky za domem. Beatty, myslil si, teď už nejsi problém. Vždycky si říkal, nezkoušejte problémy rozluštit, spalte je. A vidíš, teď jsem udělal obojí. Sbohem, kapitáne.
Koka, tohle nám nedělej. Dávat takový úryvek za současného počasí je skoro proti lidskosti.
Rád bych si hrál, ale musím jít trhat ostružiny.
Co už teď, když jsem to sem dala?! Spálit to nejde, když je to v compu, tam to tady nechám, ať se to škvaří, snad se najde někdo, kdo má nějaký hasící přístroj a udusá to.
(ostružiny - ty já ráda!)
Ano. A uvedu i autora: Ray Bradbury.
mhutani, a teď nám ty "zatop" nějakým hezkým úryvkem.
Drze dám úryvek poněkud delší. :-)
Za deset měsíců se z nich stali archeologové; a jejich dům se podobal muzeu.
V síni se tyčil starý dřevěný trám. Vzorky nerostů zatarasily schodiště a na zemi podél celé chodby se táhl obrovský řetěz. Vysadili dveře mezi dvěma pokoji, kde nespali, a zahradili samostatný vchod do druhého, aby ze dvou místností vznikl jeden prostor.
Kdo překročil práh, vrazil do kamenného koryta (galskorománského sarkofágu), pak jeho zrak upoutaly nejrůznější železné předměty.
Na čelní stěně trčelo ohřívadlo na dvou kozlících a krbový plát představující mnicha, jak laská pastýřku. Na poličkách kolem dokola byly svícny, zámky, svorníky, matice. Podlaha mizela pod úlomky červených tašek. Stůl uprostřed stavěl na odiv ty nejvzácnější pozoruhodnosti: drátěnou kostru čepce ženy z Caux, dvě hliněné popelnice, medaile, notu z opalinového skla. Čalouněné křeslo mělo na opěradle krajkový trojúhelník. Kousek drátěné košile zdobil stěnu vpravo; a skoby pod ním. udržovaly ve vodorovné poloze unikátní výstavní kus - halapartnu.
V druhém pokoji, do kterého se sestupovalo po dvou schodech, byly staré knihy přivezené z Paříže a ty, které po příjezdu objevili ve skříni. Křídla dveří byla vysazena. Pokoji říkali knihovna.
Genealogický strom rodiny Croixmarů sám zabíral zadní stranu dveří. Pastelový obrázek dámy v šatech z doby Ludvíka XV. tvořil na táflování protějšek k portrétu ***ova otce. Na římse pod zrcadlem bylo vystaveno černé plstěné sombrero a ohavný starý dřevák plný listí, v němž kdysi hnízdili ptáci.
Dva kokosové ořechy (patřily ***ovi již od jeho mládí) ležely na krbu po stranách majolikového soudku, na němž seděl obkročmo venkovan. Vedle ve slaměném košíčku ležel desetník, který prošel útrobami kachny.
Před knihovnou se vypínala komoda vykládaná lasturami s plyšovými ozdobami. Na ní stála kočka držící v tlamě myš, zkamenělina ze Saint-Allyre, skřínka na ruční práce rovněž z lastur a na skřínce v karafě s lihem byla hruška libernice.
(Hvězdičky nahrazují dvě různá jména.)
Napadá mě:
Gustave Flaubert - Bouvard a Pécuchet aneb Byli jednou dva písaři
Je zajímavé, jak je to lehké, když člověk něco zná – Bouvarda a Pécucheta bych byl poznal už podle té první věty.
Už jsem zde. Musel jsem vás nechat trochu vychladnout, aby jste se moc nepřehřáli. Napadlo mě, to tady trochu opepřit trochou kvalitní poezie. Věřím, že to nebude problém:
,,Zmazané modráky seprané do běla.
Páchne z nich kořala nuzáků.
Neplaneš. Nehoříš.
Jen hrbol lopatek nemužný
ční mezi žebráky na schodech kostela,
svlečený do gala.
Mrzáku, žebrej!
Snad uspoříš na malý úplatek z almužny."
Je nepochybné, že v těch řádcích se se básník zpěvný s kryl, který podobně jako Thor mlátí do štítů barbarství v nás svými slovy jako zbraněmi, obdařen ne snad jednou, ale mnoha Múzami.
Kdo to as byl?
Je to Karel Kryl - Zbraně pro Erató.
Text příspěvku byl upraven 02.08.13 v 22:56
Výborně! Přišlo mi vhodné takového velkého basníka zde připomenout.
Předávám štafetu.
Vložit příspěvek