Čičičí, kočky kočičí
Marthas: Promiňte, čtu Vás až teď. Nevěděla jsem, že se na mě obracíte.
Naše kočička také neměla žít. Maminka mého manžela ji také chtěla .....
Já vím, že je to strašný. A jsem ráda, že jste to zmínila. Ale ono se to děje už odpradávna. Takhle to prostě je. Člověk s tím těžko žije. Maminka říkala, že je těžké tolik koček uživit. To je pochopitelné. Vždyť to by měla koček celé stavení. Tak jsme říkali mamince, aby tu starou kočičku nechala vykastrovat, ale s ní nebyla řeč. Nééé, prostě ne.
(Já si dokonce myslím, že stará paní ani nevěděla, co to je. A nebo to nechtěla chápat. Resp. to odmítala chápat.
Ano, takhle to je.)
Takže.. naše kočička je prostě takováhle: někdy je milá a někdy by vám ukousla ruku.
Hlavně si myslí, že jí v bytě všechno patří. I já. Mě má prostě jako svůj majetek.
Takže.. když někdo přijde na návštěvu, prská na něj, syčí a ukazuje zuby, aby ti dotyční, co přišli věděli, že si tam nemají nic moc dovolovat. Protože všechno, všechno je její. A když jí napomenu, syčí i na mně.
Pak zaleze pod vanu (tam má svoje útočiště pro tyhle situace) a tam trpí.
A když návštěva odejde, tak jí lákám ven: "Pojď. Už jsou pryč. Můžeš vylézt."
Trucuje. Ještě je tam třeba dvě hodiny. A když jí znovu lákám ven, říká: "Ne. Nejdu. Buď si sama. Když ti byli milí ti lidé, tak si buď sama.."
Ano.... Každý ví, jak je krásný, náš převrácený svět.. a s kočkami ještě krásnější.
*
Odposlechnuto:
Zvědavost je obdivuhodná vlastnost - pokud ovšem nejste kočka.
(pravila Hetty z Námořní vyšetřovací služby)
Text příspěvku byl upraven 14.08.18 v 22:32
Aktualizace: Koťatům je už 14 týdnů a mohla by k novému majiteli. Chvíli byla nezvěstná ale našla se. Díky neschopnosti mého strýce, jsou ale asi další na cestě a bude jich víc, takže pokud by měl někdo zájem o stádo polokrevných huňatých angorských koťat, která potřebují lásku, péči, výchovu a hlavně spoustu peněz na kastraci, vakcíny a nějaké to žrádlo, ať napíše do osobky. Dostane spoustu lásky, až si na něj kotě zvykne a milého společníka.
Jo a obě jsou to holky.-( Ty nová jsou ještě v břiše a budou pouze pokud bude mít matka mléko.-(
To věřím, Medunko. Úplně vidím, jak vznešeně uražená kočka dokáže být.
Marthas, doufám, že všechno to láskyplné nadělení skončí v milujících nových rodinách!
elfos: Ano, přesně tak. Kočka dokáže dát najevo svoji vznešenost. Ona se i tak nese.
A nejvíc obdivuji, kdy se kočka posadí v takovém stylu jako panovnice. To je zvláštní pohled.
To velmi ráda pozoruji, kdy ona sedí - v takovém posedu - vzhlíží na mně opravdu jako vládkyně. Bývá to teda málokdy. Je to velice vzácné. Ale.. když to udělá, tak jí říkám:
"Ano, ty jsi tady ta panovnice. Královna." A ona ještě více zvedne hlavičku, aby ukázala svoji vznešenost.
Marthas: Kdybych měla svoji chalupu a peníze, klidně bych si založila kočičí útulek a kočičky bych si vzala.
Splnila bych i tak sen svojí dcery, která o tomhle snila už jako malá. Ale ta snila spíše o útulku pro pejsky. Ty bychom tam také vzaly.
Text příspěvku byl upraven 18.08.18 v 13:35
To Medunkavera: Pokusím se, aby ho měly. Strýc mi ovšem ještě za tu dobu nebyl ani schopen poslat fotky.-///
Musím jít a dát si někam inzerát a uvidím.
Vaše kočka je kastrovaná, že tak prská? V kolika jste ji dostala? Byla už starší, že? My máme taky Isise jako z tzv. pracovní kočky, ale jelikož k nám přišel ve 3 měsících, tak je to mazel a prská málokdy. Jen je víc lekavý.
Jen jsem chtěla podtknout, že jsou to sice sestry ale nemusí jíst spolu a na koťata si i starší kočka zvykne rychleji než na sobě stejně starou souputnici.
Marthas: Naše Oggynka byla kastrovaná, když jí byl jeden rok. Asi tak nějak, už si to moc nepamatuju. Oggynce je čtrnáct.
Text příspěvku byl upraven 01.09.18 v 16:56
ok. Tak jsem si dala inzerát, podle odezvy nečekám zázraky, ale narozdíl od strýčka dělám aspoň něco.
Ale jo, určitě někoho najdete, kdo bude chtít své holčičce, nebo chlapečkovi udělat radost a koťátko mu pořídí.
Kočka v literatuře?
Ta moje. Je to už starší slečna a vždycky, když večer čtu, tak jí přijde jako skvělý nápad - přesunout se z pelechu mezi mé oči a otevřenou knihu. Pokud to poloha četby umožňuje - klidně přímo na knihu. Následuje přeuskupování kompozice, aby byli všichni spokojeni. Kočka, já i kniha.. .)
Kočka je posedlá čistotou. To je známé.
Ale moje kočka je prostě cvok.
Celé hodiny se dokáže olizovat, pořád si z kožíšku něco vykousávat. Už mi to kolikrát leze na nervy. A už jsem s ní byla i u doktora. Žádné parazity v kožíšku nemá. Pan doktor řekl, že to dělá z nudy.
Když už mi to fakt leze na nervy, tak říkám: "Hele ty cvoku, nech toho! Já nevím, co si tam v tom kožichu pořád něco vykusuješ. Nějaký trny, drny, který v trávě posbíráš, nebo co?"
Ona úúplně ztuhne, přestane se v tom kožíšku přehrabovat, podívá se na mně těma svýma krásně zelenýma očima a říká: "Cvok si Ty. Vždyť já jsem paneláková kočka a ven nechodím.."
Dne 5.11.2018 nás ve věku 17 let opustil náš milovaný chlupatý přítel a kamarád kocourek Isis.
Budeš nám chybět, Susáku.
To je mi líto, Marthas. I když je 17 let nádherný kočičí věk.... je vidět, že se měl u vás dobře a byl s vámi rád a co jak nejdéle to šlo.
Jeden z největších zjevů anglické poezie - John Keats - věnoval (pro mě překvapivě) jednu báseň kocourovi. Konečně jsem našla vlákno, kam se hodí:
Na kocoura paní Reynoldsové
Kocourku! Dneska už máš po slávě -
co krys a myší jsi dřív nachytal,
co mlsků nakradl! Jen toč si dál
po mně ty žluté čárky mžouravě,
vrť oušky! - ale drápky laskavě
nech schované a mňoukni! Rád bych znal,
na jaký trik jsi rybky lovíval,
myši a krysy, ptáčky v doubravě?
Neliž si tlapky - snad se nestydíš?
Třebas máš astma, třebas v žáru boje
ztratils kus oháňky (sám nejlíp víš,
kolikrát ztloukli tě za kousky tvoje!)
máš kožich hebký jako v mládí, když
přes střepy na zdi chodils na výboje!
(překlad: Jarmila Urbánková)
Marthas: To je mi moc líto. Achjo, taková smutná zpráva..
Určitě ho pořád všude vidíte..
Naše Oggynka má čtrnáct, ale také na ní kolikrát vidím,
že jí není dobře.
Chodí, tak divně pomňoukává, dívá se mi do očí, jakoby mi chtěla něco říct.. a mně napadají ty nejhorší scénáře.
Ale vždycky se z toho taknějak vylíže.
Ale také nás to také čeká..
Text příspěvku byl upraven 08.04.19 v 08:21
Díky všem za soustrast. Stále si říkám, že jsme se o kocoura měli starat o chloupek lépe ale je pravda, že některé kočky se mají ještě hůře. Toulavé městské, ty, které ani neznají pohlazení, jen kopanec.
Chudák měl špatné ledviny a byl tak mimo kondici, že byla šance na úzdravu minimální.
Teď už se na nás všechny kouká ze shora. A to mají kočky přece nejradši.
Nééé Marthas, nic si nevyčítejte, že jste se měla o svého kocourka starat lépe.
To fakt néé. Určitě jste se o něj starala vzorně. A dala mu vše.
I když . . . já jsem taky taková: Když se mi něco nepovede, hned si to dávám za vinu.
Že jsem to měla udělat jinak a lépe..
Já byla s Oggynkou u doktora, říkala jsem, že chodí po bytě a pomňoukává, jakoby někoho hledala, že takhle mi to připadá. Nebo.. že jí něco bolí, trápí..
Pan doktor ji prohlédl, řekl, že je to úplně zdravá kočka (už předtím měla laboratorní testy v pořádku)
Pochválil jí i to, že má hezký kožíšek.
Pak se zeptal: "A nedošlo u vás v rodině k nějaké změně? Třeba, že děti odešly, na které byla zvyklá..?"
Říkám: "Ano, tady ten problém bude. Děti dospěly, našly si partnery a už na ní nemají čas."
Ale já jsem našla způsob, jak ji rozveselit: Ukážu jí hezkou dětskou knížku, kterou jsem si nedávno koupila a řeknu: "Chceš přečíst pohádku?"
To jste ještě nikdy neviděli ty fofry s jakýma se vyšvihne na stůl a tam už netrpělivě přešlapuje, abych se i já usadila a četla.
A když už odtahuju židli, usedám a otvírám knížku, už leží a mhouří oči a čeká, až začnu číst.
Takže já všeho nechám a čtu kočce pohádku..
Text příspěvku byl upraven 06.06.19 v 13:30
Hlavně, že je kočička šťastná. Taky jsem Isise rozmazlovala, dokud to šlo.
Četla jsem, že to žalostné mňoukání bývá časté u starších koček. Isis to poslední dobou taky dělával. Nesnášel být sám, když se šlo spát, tak takhle naříkal a to byla většina dveří pootevřená, aby mohl kam chce.
Ano, také bych to tak dělala, kdybych jí slyšela, že žalostně mňouká. Ale zatím se zdá, že je v pohodě. Chuť k jídlu má.. až moc velkou. Akorát, když jí občas koupím něco jiného, aby měla změnu, tak se k tomu jídlu plíží s ostražitostí, jako by to byl nějaký nepřítel. Když přijde až k misce, tak se uklidní, že jí to nekousne, čichne k novému jídlu, třepne packou a řekne: "Tak tohle jíst nebudu!"
A raději je celý den o hladu. Večer už to samozřejmě nevydržím a dám jí tu její oblíbenou kapsičku. Ale nemyslete si, že se na to vděčně vrhne. Ne. Zachová si svoje dekórum: pomalinku přijde k misce a milostivě se v tom šťourá.
Jinak jsem na Oggy přísná. Večer, když už jdu
spát, musí z pokoje ven.
Jen ať si je hezky v kuchyni, ve svým pelíšku. Kdybych jí měla v pokoji, tak si udělá pelíšek v mé posteli. Tak to ne.
Já mám svůj pelíšek, ona má svůj pelíšek.
Já jí také do jejího pelíšku nelezu.
Text příspěvku byl upraven 01.04.19 v 17:47
Jak už jsem psala: když jdu spát, Oggynka musí ven pokoje.
Kdyby to tak nebylo, tak já celou noc prokýchám, prosmrkám a budou mně svědit oči a budu si muset vzít prášek na alergii, který ty příznaky zmírní, ale úplně neodstraní.
Také se kočička několikrát za noc vzbudí a z nudy si vydrbává ten svůj kožich, celá postel se třese.. (tak.. když se vám někdo drbe nějakou chvíli v posteli, tak.. to je jasný, že vás to probudí a nemůžete spát.)
Celá léta nic a teď mi zjistili alergii na kočičí srst.
A už jsem dokonce dostala pár rad: "Zbavte se - nebo zbav se jí."
To, když slyším, tak mi jde pára z uší a mám chuť dotyčnému - nebo dotyčné zaklepat na hlavu a říct: "A jak to mám udělat vy prázdná nádobo. Hm? To mám jako otevřít dveře, vystrčit jí ven a říct: "Už k nám nikdy nechoď! Nebo jak?"
Přeci.. když si pořídím zvíře, musím se o něj postarat až do úplného konce.
Text příspěvku byl upraven 08.04.19 v 14:33
Medunko, milovat kočky, sdílet s nimi život a domov, a současně začít mít alergii na jejich srst, to je těžké. Váš přístup je skvělý a Oggynka má velké štěstí, že má právě Vás. Děkuji, i za ni.
Jen tak mimochodem, pokaždé, když vidím Oggyho a škodíky (což je poměrně často), vzpomenu si na Vaši Oggynku. :-)
Přeji dobrý začátek nového týdne - lidem i zvířátkům.
Děkuji elfos. Moc mně to potěšilo.
To jméno jí dal můj syn, který si byl u babičky vybrat kočičku.
To bylo poté, když jsem mu zakázala psa. Já jsem totiž úúúplně přesně věděla, jak to dopadne: Já budu mít starost o děti, o manžela, o domácnost, o chalupu, navíc zaměstnání a všichni si budou žít tralala a já budu mít ještě na krku psa. Tak to už jsem řekla NE.
A tenkrát syn sledoval seriál Oggy a škodíci a tak jí to jméno dal. Zřejmě se mu líbilo, že ten Oggy je takový dobrotivý. Prostě takový dobrák. A tak chtěl mít taky takovou kočičku.
To se ale velmi mýlil. Vybral si šelmu, která nenechá na sebe sáhnout. Teda.. nechá, ale pozor! Musíte použít jen jednu ruku. Jak použijete ruce dvě, hned se ožene tlapkou s vytaženými drápky a ještě vás seřve: "Ty jsi mně chtěla zvednout!"
Tak takovou šelmu doma máme, ale milujeme ji - možná právě pro tu hrdost a vznešenost - a nikdy bychom ji nedali.
Text příspěvku byl upraven 08.04.19 v 14:32
Vložit příspěvek