Nightlybird´s YJ Night pub

Možná je to jen "plnění sudů mhou" jak uvedl výše HTO, možná je to možno řadit k moudrům citovaným Alix. Ať si to každý přebere jak chce.
Je tady , jak jsem si povšiml podle drobných indícií, řada čtenářů, kteří se řadí k věřícím - tak mi to nedá, abych je nepotěšil (?). Vzpomněl jsem si na zajímavé pojednání o víře, jeho autorem je (mám dojem) Pascal, který je jinak asi spíš známý jako fyzik:
"Křesťanská víra je zcela racionální - pokud křesťanský Bůh neexistuje, vírou v něj člověk nic neztratí a stejně tak málo získá, pokud v něj věří. Pokud ale Bůh existuje, člověk vírou v něj získá život věčný, který by naopak ztratil, pokud by v něj nevěřil. Závěr je jednoznačný = vírou nelze nic ztratit, lze jen získat."
Vím jistě, že byla řeč o křesťanském Bohu, myslím si ale, že je to dá aplikovat na víru obecně, v jakéhokoliv Boha.. Asi to bude někde líp rozvedené v jeho Myšlenkách (to ale jen tak hádám).

Text příspěvku byl upraven 17.03.13 v 02:52

Přihodím ještě jednoho Pascala, na téma poezie: „Nevyčítejte nám nedostatek jasnosti, vždyť my si z toho děláme povolání!“

Ne nous reprocher pas le manque de clarté puisque nous en faisons profession!

Na oslavu Dne poezie jsem se začetla do hlubších vrstev téhle diskuze a zavzpomínala na dobu, kdy jsme si tady psali častěji a asi diskutovali živěji.
Teď to může vypadat, že ty krásné věci, které sem vkládáte, skoro nikdo nečte, protože reakcí je poskrovnu.
Z mé strany je to s odezvou opravdu dost slabé, ale číst sem chodím pořád a jsem ráda, že aspoň někteří vytrváváte. Díky.
A protože už se nemůžu dočkat, až přijde opravdové jaro bez sněhu a mrazu, listovala jsem si knihou, ze které jsem sem už také kdysi něco psala, knihou plnou květin a slunce.

Konikleci, v týdnu pašijovém je tak prázdno na polích, a bílá oblaka mají tak naspěch, že si nás ani nevšímají, a my bychom přece snad nějaké slovo našli a někomu po nich vzkázali ...

Vanilko, zůstati bez někoho v cizině je méně strašné než zůstati bez někoho v domově? Giocondo, den pod mrakem i mně znázorňuje věci neměnitelné. Dýka zase představuje mi úsměv o dvou ostřích, ale na konci je hrot, a neví se, leda matematicky (věříš?), kde se setkávají rovnoběžky.

Pšenice, je-li pravda, že srdce lidská mohou zkamenět, museli bychom také věřit, že i mana může zolovnatět.

Sítino, tam, kde stojíš, nějaká hvězda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo.

Plavuni, přesvědčí někdo děti, že užovka je neškodná? Ubohá bytost, když v nevinných srdcích je takový smysl pro příkladnou tvořivost slunce a pro tisíciletou pravdu!

Dell - jsem deptán jednak životem, jednak věkem a jednak tím letošním jarem nejarem. Tím, že jsi připomněla Kubovy Moje přátele jsi mi ale udělala vskutku radost a dny nejsou rázem tolik pošmourné.Dík.
HTO - na výše citovaného autora ta Pascalova promluva dozajista neplatila. Snad proto, že to pro něj nebylo psaní povoláním, ale posláním, nebo dokonce údělem na něj vloženým od Pána Boha. Kdo ví?

Text příspěvku byl upraven 22.03.13 v 00:01

Birde (mně se to zarýmovalo moc pěkně s „barde“), myslím, že jaro už je tady – chodil jsem včera ve slunci a navzdory sněhu jsem chodil v teniskách, to už je hřející, teplé, zázračné slunce. Přidám k tomu větu, která mi tě včera připomněla, když jsem četl Merl(e)a a která se mi moc líbí: Cítil jsem prudkou radost při pomyšlení, že jsem ty květiny zasadil tam, kde předtím, než jsem vystavěl zídky a navezl dobrou zeminu, nebylo nic než vyprahlý svah, neživý kámen, plocha k ničemu.

Jinak – nightlybird to zná, ale třeba někdo ne – k tomu básnictví, tohle napsal ve svých pamětech Pavel Švanda: „Na mém vnitřním odstupu od básnictví jako literárního žánru se v šedesátých letech možná podílely i některé osobní zkušenosti s lidmi z té branže. Dodnes si myslím, že básně – špatné, dobré a bohužel i ty nejlepší – píší vesměs ti, s nimiž se v běžném životě skoro nedá vyjít, na rozdíl od většiny prozaiků a výtvarníků. Rád bych žil podstatnou poezií, ale možná jsem příliš velký snob na to, abych pokorně snášel břemena standardních básnických zlozvyků, mezi něž na prvním místě patří nezvládaná náladovost. Nic na tomto světě není zadarmo, ani básnické slovo, jež nám umožňuje žít a přežít a s pomocí Boží se nezbláznit a nakonec umřít.“

HTO - jaro vypadá jinak, neošálí mne sluníčkem, musí mne praštit přes frňák všemi těmi svými vůněmi i pachy, musím vidět jak se derou z tenat ještě prochladlé půdy první kytky a nalévají se pupeny jabloní. Takže u mne se zatím nic takového nekoná (dokonce jsem ještě ani nestačil prořezat stromoví) a na rozdíl od té citace z Merla (nebylo to z Malevilu - to se mi jeví jako dost budovatelské) na mně jde spíš hrůza při představě jak stavím terásky a zídky v té stráni - děsně jsem přes zimu zlenivěl a navíc mi ani oudy moc neslouží. Tak nevím , nevím...
No a k té citaci Švandy - to tě musím zklamat. Neznal jsem jej za jeho života, ani po jeho, dodnes problematické smrti (a pochybuji - vzhledem k jeho víře - že by sám hodil hubu do Macochy). Pod ta jeho slova bych se přesto mohl podepsat, i když je neznám od něj, ale zprostředkovaně, tak říkajíc ze života. Jen bych k básníkům přiřadil ještě i výtvarníky, speciálně malíře. Znal jsem pár takových kousků, kteří vlastně byli básníky barev a tvarů. A navíc většinou chlastali jak prokopnutí a kopulovali jak červení mravenci, takže s nimi bylo častokrát zatěžko vycházet.
Jó, a to tvoje courání v teniskách ve sněhu ti připomenu, až budeš skuhrat, že máš chřipajznu a nudli u nosu. Nebo ti to připomene za pár let revma. Také si často vzpomínám na bivaky ve skalách a noci pod širákem. Nemám při vždycky úsměv na rtech, spíš škleb.

Text příspěvku byl upraven 23.03.13 v 02:57

Také už dnes sedám na schody, zídky a kameny opatrněji než kdysi coby skřítě nevycválané....

Nightlybirde, to je jiný Pavel Švanda, tento: http://www.databazeknih.cz/autori/pavel-svanda-2788 Je to tatínek mého milého přítele a tchán mé milé přítelkyně. Ten, kterého myslíš ty, toho do Macochy hodila StB.

Merle je z Výlučné vlastnosti člověka. Vzpomínal jsem u toho na zahradničení na chalupě. Nu, a stejně jako Old Shatterhand jsem si zatím neuhnal hostec, protože jsem v tom sněhu zas tak moc necoural. Každopádně moc přeju, ať je co nejdříve skutečné, zelené jaro!

Pro všechny milovníky jara (nebo květin) (nebo aspoň blbin):
http://www.procreo.jp/labo/flower_garden.swf

Hezká zahrada. Jen se obávám, že momnetálně jsou to jediné kytky, které teď máme šanci vidět rozkvétat. Na mé zahradě se choulí několik zmrzlých krokusů a sněženek a lepší to nejspíš nebude ani v nejbližších dnech. Ach jo. Jaro, kde jsi? No nic, alespoň jsem za víkend přečetla jeden a půl knihy.

Zatím se můžeme těšit z květů na zamrzlých oknech... Ale nezoufejme, podle vědců jaro prý určitě přijde, když ne letos, tak příští rok skoro najisto. (I když ve včerejších novinách jindy seriózní Jiří Peňás sýčkuje: "Jaro přišlo a zase rychle odešlo. S těmihle lidmi nechci mít nic společného, řeklo a vrátilo se do země Oz, kde bydlí.") Máš pravdu kattyV, nejlepší je zalehnout ke knize a ještě chvíli počkat.

HTO - vyjde to nastejno, neznám ani jednoho Švandu (a ani jsem žádnou v poslední době nezažil). A nediv se, že mně kluci Švandovic znátli, svého času zmátli i SE. Merleho Vyjimečné... nemám a četl jsem je tak dávno, že si jen matně vzpomínám na Chloe a pak pocitově, že se mi víc líbila Až delfín...
Pokud jde o hostec, neraduj se předčasně - hříchy (nebo pitomost) mladých let se projeví až s odstupem, ještě jsi mladý syslík a máš tedy času dost (ne, že bych ti to přál) polehávat jako Karkulčina babča.
Dámy - moje zkušenost mi praví, že si příroda prosadí svou bez ohledu na to, co si kdo přeje či myslí. Tak jen trochu optimizmu, už se vracejí první vlaštovky a už jen proto, aby holky po té cestě nepomrzly, se to musí konečně přelomit.

A jen tak trochu optimisticky až lehkomyslně (protože jako správný optimista věřím, že může být ještě i hůř, než řekl Peňás) a to i když nejsem přívržencem katastrofických teorií a scénářů:

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

A přiložím ještě polínko k úvahám o smyslu poezie a úloze básníka :

jestliže jsem porozuměl Eliu Canettimu
a jeho proslovu o úloze básníka,
pozdně a úplně potvrzuji jeho vývody:
nebýt oslavovatelem, ale uchovatelem,
vážit si tradice zasuté technikálním šutrem,
jak krtek vyhrabávat námi zničená podání,
učit lidi mluvit, učit je rozpomínání
a srát na slávu jak na placatý kámen. –

Text příspěvku byl upraven 25.03.13 v 00:55

Barilacu, to se nám tedy teď odmlčíš na dlouho, než to všechno pročteš. Ale stojí to za to.

- a tady je krásně i mlčeti.... a naslouchat.

Text příspěvku byl upraven 26.03.13 v 01:11

Utahaná jak zvěř, ale ještě nemůžu jít spát. Tak aspoň přikládám kousek muziky, která mě teď udržuje v jakž takž bdělém stavu

http://www.youtube.com/watch?v=AhR04kmcSXU

a kousek Celého života, ke kterému jsem se ještě nepročetla, ale který se mi teď objevil pro potěšení (asi je to další má úchylka, ta radost, když vidím, jaké nové knihy přišly - ne mně, ostatním.. Jak se knihovny rozrůstají a košatí.):

*

6. KVĚTNA 1948
Při latině dnes v zahradě, na chemii omluvu, klidno. V poledne návštěvou pan Zápotočný. Přišly knihy, které mi máma koupila u Topiče. Jsou to: Steinbeck: Of mice and man (česky), Oresteia (bohužel Stiebitzův překlad a já chtěl Šrámkův), Platónův Symposion, Rádiová Útěcha, Horova Kniha ticha a času, ze Sartrovy trilogie jen druhý díl (první snad pošlou dodatečně), Kosinová kronika je rozebrána, Greenův román Moc a sláva (o ten jsem měl největší zájem) též. Linhartova studie o Janu Houslistovi. Máma ještě koupila Čapkův Kalendář a dva překlady z amerických autorů, Dvě samoty a Smrtelný hřích. Snad to bude zajímavé. Ten Greene mě mrzí. Nesčetněkrát jsem jel odpoledne do města: cigarety, jitrnice, tlačítko ke zvonku, mléko, migrenal, polévka u Kopřivů atd. Jinak dost spokojen. Četl jsem Rudé právo, jen mně to trochu zahřálo krev, už si zase zvykáme jako za okupace. Jde doba mlčení. Tolstého jsem dočet druhý díl. To teď musím především přečíst. Zajímavé a pozoruhodné je líčení epizody mezi Natašou a Karaginem, dobře vystihuje povahu žen. (Ne snad, abych se mohl dovolávat vlastní zkušenosti.) Nataša, která je celý rok Bolkonskému věrna, se nechá svést krásnýma očima prázdného a užvaněného galána za tři dny. Ženské jsou v mládí takové husy.

*

Elfos, ten úryvek mi připomněl jinou knihu, Hory roků.
A objevila jsem něco, co mi přidalo trochu optimismu, přestože ani já nedovedu toto pokládat za jaro.

Dražovský rybník je kolem dokola sevřen lesem. Na jeho hrázi rostou mohutné duby. Za klidných jarních nebo letních dnů bývá hladina zcela bez hnutí a les v ní stojí ještě jednou hlavou dolů. Sedával jsem tam na betonové pecce u propusti a vydržel dlouho přihlížet hrám vodních myší a sekáčů pobíhajících po hladině.
Jednou jsem tam znovu pročítal začátek Citové výchovy, onen výjev, kdy Frederik odjížděje na prázdniny, poprvé potká paní Arnouxovou na parníku. Od té doby mi toto místo navozuje vždy tuto náladu začínajících prázdnin a velikého dobrodružství, které musí zůstat neuskutečněno. Za studentských let jsem toto veliké prázdno a očekávání pociťoval každoročně před odjezdem na venkov. Dnes je mi padesát a nikam neodjíždím a není, co by se mi přihodilo, přesto nálada je táž.
Všudypřítomný stesk. Naše tělo stárne. Ale v hlubině bytosti je cosi bez věku.
V těchto dnech nastala jakási recidiva zimy s mrazy a množstvím sněhu. Včera po polednách svítilo slunce a sníh mírně tál. Když jsem stál u Dražovského rybníka, odtékal z něho úzkým praménkem pruh tající vody. Voda crčela tím nenapodobitelným prazvukem, v němž je cítit jaro. Ten crkot je živý, oživený, živoucí. Je v něm týž život jako v mém psu, jako v křiku ptáka a jako ve mně, dokud mé srdce bije. Je radostný a oponuje nicotě. Myslím, že kdybych se ocitl na vylidněné zemi, úplně sám, a zaslechl náhle crkot pramene, musil bych mít dojem, že život nebyl vyhuben a že nejsem jediný, kdo žije.

Jé, Dell, já jsem tak rád, že citujete z téhle knihy! Měl jsem už pomalu pocit, že ji skoro nikdo nezná... Tak z ní zacituju taky.

„Říkal jsem si pak [poté, co jsem poprvé slyšel Dvořákův kvartet D moll]: v té chvíli jsem cítil – kdyby nic nebylo, kdyby kolem nás koloval jen obrovský, studený a opravdu prázdný vesmír a naše země byla uprostřed něho skutečně jen bezcenným práškem, na ní jako plíseň jakýsi život a jeho součástí člověk (lidská duše a lidské srdce) se svou jepicově vteřinovou existencí proti milionům světelných let a uprostřed tohoto prázdna zazněl na chviličku tento hlas, tato opravdová, čistá, neuchopitelná, ale jsoucí krása, mělo by to smysl! Ale tak to není: právě proto, že něco takového je a že lidská duše a lidské srdce je s to ze sebe tuto krásu vydat (a předat) a další srdce ji mohou přijmout a na okamžik ji (zde na světě dědičného hříchu) žít, to je svědectví a předzvěst ještě větší, nepředstavitelné a věčné krásy Boží. A tou je Boží Láska.“ (7. 10. 1983)

A já nebudu tak poetická, dostala jsem dáreček a o ten se s vámi částečně podělím.

Ve dvaceti má každý tvář,
kterou mu dal Bůh,
ve čtyřiceti tvář,
kterou zformoval život,
a v šedesáti tvář,
kterou si zaslouží.

A. Schweitzer

Ale toto se mi líbí nesmírně!

Jestliže jste si stavěli vzdušné zámky,
není vaše práce ztracena,
postavíte-li pod ně základy.

W. M. Thackeray

Elfos - Tommy má sice mrštné prsty, ale jako životabudič... Ve mně spíš probouzí cosi na způsob závisti a pocit " kdeže nikoliv loňské, ale dávné sněhy jsou.." A jinak jsem na tom se Zábranou ještě hůř než ty - půjčil jsem ho v knihovně (1. díl), lehce prolistoval a následně stáhl oba díly. Je to možná nemorální, ale kdož jsi bez viny, atd. K tomu, abych to přečetl jsem se ale nedostal - vždycky jen tak namátkou otevřu, přečtu kousek a zavřu. Navíc jsem zjistil, že se mi (nevím proč) špatně čte obsáhlý text na monitoru (proto asi ta podvědomá averze ke čtečkám).
Poznámka k té poslední, tebou citované větě : Jak které, některé nejen v mládí.
Tak trochu mi to připomíná povzdech lady Heston z Bromfieda "Ách, proč jsou atleti tak hloupí a inteligenti tak břichatí?" (to je jediné, co si vybavím při slově monzun - možná by bylo zajímavější, kdyby to byla představa propršené dovolené v Indii nebo v Thajsku).
HTO, Dell - přátelé, pomalu ale jistě z vás dostávám mindrák. Díky vám totiž zjišťuji, že je narůstající kvantum knih a autorů, které jsem nejen nečetl, ale o nich ani nic netušil a už to z časových důvodů prostě nestihnu - ztracený čas nedohoníš. Ale co, zato jsem párkrát slyšel slavičí tlukot (pro vás, městské děti, přilepené na zadku u kompu zde : http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&;v=qbc5ba85dvU#!).
Není to sice ono, ale lepší než plná huba sazí.
A ještě přidám - vyštracháno z poznámek z dob, kdy jsem si je ještě dělal :
Mohu jít anebo mohu stát
Mohu sedět mohu ležet
Nemohu chodit po hlavě
Mohu mluvit mohu mlčet
Mohu bdít mohu spát
Není toho mnoho co může člověk
---- mám pocit, že by to mohl být váš Slavík. Nebo zase shoda jmen?
Alix - ono to Albertovo rčení nezapře filozofa. Je to hezké, vtipné - ale odtržené od života. Kdyby na tom bylo zbla pravdy, nestačili bychom se divit, cože to potkáváme v ulicích. A řada z nás by z baráku nejspíš ze strachu vůbec nevylezla.
A podobné je to i se vzdušnými zámky - ty ku podivu dokáže stavět leckdo, častokrát i úplný moula (ten přiměřeně) nebo zasněný klokan. Horší to ale už bývá s realizací základů, ty vyžadují mnohem větší úsilí a nasazení. Někdy to dokonce bolí, ne každý je toho schopen. Měl jsem teď cukání to prohlásit za další z "knižních mouder" jako repliku na Barilaca, vzpomněl jsem si ale na Jefferse (tady ty zámky beru doslovně, nikoliv v nějaké abstraktní rovině) a odpustím si to.

Text příspěvku byl upraven 27.03.13 v 00:58

Nightlybirde, díky za slavíka, byť jeden žije i na naší ulici, což mohu dokázat fotkou; a ohromně mne potěšils tím Bromfieldem: já ho tady asi před 14 dny upravoval, tak jsem si říkal, že i když už asi není tak slavný, Když nastaly deště pro mě vždycky bude spojeno s představou jedné z těch knih, kterou si představím v každé knihovně... Mávám od Simenona.

Barilac - hlavně ne osobně. Jen pouhá reakce, byť tak trochu nesouhlasná, na tvoje vyjádření k promluvě Alix. Neznamená to, že by můj názor na citaci starého Thackeraye byl lepší než tvůj, je jen trochu jiný.
HTO - to jsem objevil na netu plno hlasů zpěvných ptáků (vlastně skrzevá tvoji a Dell citaci ze Slavíkova deníku) a prostě jsem neodolal.
Ještě poznámka k Bromfieldovi - nepovažuji si jej tolik ,jako ty, mám k němu spíš citový (?) vztah. Seznámil jsem se s ním za pobytu v tvém rodném městě (stejně jako s řadou jiných autorů) díky jedné své přítelkyni, dámě velkého rozhledu a přítelkyni Ljuby Hermanové, která mi zpřístupnila svoji knihovnu plnou autorů, na které člověk v knihkupectví nenarazil a rozevřela tak přede mnou svět literatury. Byl to takový nechtěný, ale podnětný výsledek družby s dívkami z JAMU.

Více takových družeb! Jinak, od L. F. jsem nikdy nic nečetl, ač ho máme po dědečkovi kompletního, jen jsem si všiml, vkládaje cosi sem, že Sinclair Lewis, dostav Nobelovku, řekl, že ji měl spíš dostat Bromfield. Nepovažuji ho tedy za titána (ani nemůžu), ale mám ho zapsaného, díky nějaké kresbě v komiksu (Saudek?), jako tak nesmírně populárního (byť třeba kdysi), že se prostě výtisk jeho knížky najde všude, od brněnské půdy po venezuelskou misii. To jsem chtěl říci. Ptáci jsou skvělí, mám řadu CD, ale nejlepší je sedět si u domu a poslouchat kosa, i když začíná darebák pořádně nahlas už za chvilku – a k těm dosud nečteným knihám, dnes mi jedna bulharská medievalistka, má dobrá kamarádka, poslala fotku, která se k tomu báječně hodí: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka#books3.jpg

Veselé Velikonoce všem!

Jakmile jednou byla zavazadla v domě, Larry strávil šťastný den vybalováním, a měl pak pokoj tak přecpaný knihami, že málem bylo nemožné dostat se tam nebo ven. Vystavěl si z knih baštu po místnosti kolem dokola, a za tou ohradou strávil celý den u psacího stroje a jako zmámený se tamodtud vyhrabal jenom k jídlu. Druhý den ráno vyšel v náladě nadmíru podrážděné, protože néjaký venkovan si uvázal osla zrovna za naším živým plotem. V pravidelných přestávkách zvíře vzpřimovaío hlavu a vydávalo táhlé žalostné zahýkání.

„Prosím! Není to k smíchu, že příští generace mají přijít o plody mého ducha prostě jen proto, že si nějaký usmolený hranáč přivázal blízko mého okna takového smradlavého soumara?“ zeptal se Larry.

„Ano, synáčku,“ přisvědčila máti, „ale když tě to zvíře ruší, proč ho nejdeš sám uvázat o kus dál?“

„Drahá máti, ode mne se přece nemůže čekat, že budu marnit čas honěním osla po olivových hájích. Hodil jsem po něm brožurkou o vědeckém křesťanství; co podle tebe mám udělat víc?“

Právě jsem u Lva Nikolajeviče četla:
"Jsi-li na pochybách, můj drahý, zdrž se činů."
Dobrá rada od Kutuzova nejen pro Andreje. Pro všechny, kdo cítí, jak nepokojné je srdce lidské, - vede člověka k blbinám, jen aby se něco dálo.

HTO - co to, cože tě přimělo k rozpomenutí se na Geralda. Nechce se mi věřit, že by kýs otrapa upoutal nějakého hlučného tvora u tvého domu a tím "rušil tvé kruhy".
"Hodil jsem po něm brožurkou o vědeckém křesťanství...." tak tohle mi tak trochu dost připadá jako oxymóron. Jak závěr, tak i vlastně celá věta a nepředpokládám, že by ses s ní ztotožnil.
Dell - nedovolím si tak docela zlehčovat slova klasika, přesto však...Kdybych se tím řídil, měl bych nepochybně klidnější život - nebyl by ale vlastně až nudný? Kdybychom se tím řídili všichni, možná bychom ještě dnes seděli v jeskyni a cígo si zapalovali křesáním.
Na štěstí je ale stále dost těch, majících "nepokojné srdce lidské" a tak je vlastně i o čem stále psát knihy a nejen to, dokonce i žít životy. Je lepší prožít život naplno, byť plný šrámů, než jej v poklidu proklimbat někde v koutě (omotán pavučinami jistot).

Nightlybird, omlouvám se za svou přízemnost, ale tvá poslední věta mi připomněla, pokud to napíšu správně, že se kdysi říkalo, " Je lepší se umilovat k smrti, než v domově důchodců vzpomínat na pracovní úspěchy," nebo jsem to popletla?