Nightlybird´s YJ Night pub
Tos napsal tak krásně, že jsem si řekl, že ti musím poslat rybičku, ale ostré závorky mi to nevezme. Tak prostě:
díky!!
Když jsem psal komentář k Nohám z Kalymnosu, nepřesně jsem zacitoval verše. Nedalo mi to a trápil jsem paměť. Bezvýsledně. Později jsem ale při hledání něčeho úplně jiného narazil na poznámku z dávných časů a hle :
Jan Červený - regionální básník z Mělnicka (zemřel 1997 v kmetském věku 95 let) :
Dítě si maluje.
Dítě si maluje hořící rybu
s očima z jaspisu.
Jeho sen bolí
jako sen člověka.
Sextantem citu
chce najít polohu
neznáme lodi,
která má na přídi
napsáno ŽIVOT.
Dítě si maluje hořící rybu.
Chaluhy u břehu hnijí
a studí.
Netuším co a jestli něco napsal - v témže roce se narodila řada básníků, namátkou GUILLÉN, POUND, HUGHES, ale také třeba Toyen a určitě řada dalších kumštýřů.
Byl to asi plodný rok.
Text příspěvku byl upraven 29.05.13 v 01:27
Jé, to je krásné!
Pochlubím se také něčím krásným: dostal jsem k narozeninám (které jsem měl už dříve) Bibli v amhárštině.
Tak jó, ukecal jsi mne. Ale stejně si myslím, že amhárština je na čtení poněkud úděsná - a to vůbec netuším, jestli je k sehnání nějaký slovník (aby člověk věděl, co vlastně čte). A ještě by mne zajímalo, jestli je obsahově totožná s klasickou Biblí. Přece jenom v Etiopii je křesťanství vnímáno poněkud odlišně (aspoň mám ten dojem) a mohly by tam být i apokryfní knihy. Jsem zvědavý, jestli z toho něco přelouskáš.
KarlaP tady v blozích svým vyznáním o 18.sonetu W.S. (mimochodem pěkným) spolu s následnými komentáři rozvířila řeč nejen o sonetech a Wilíkovi, ale taky padla zmínka o překladech.
Protože mi přítel HTO poslal překlad sonetu 97., který mne zaujal (neuvádím jej tady - to nechám případně na něm, pokud to uzná za vhodné a možné) z pera mně zcela neznámé paní jménem Zuzana Šťastná, která podle té ukázky bude překladatelka par excellence ve smyslu známého Zábranova :
„Nevím, proč bych se měl do autora vciťovat, nevím, jak by to mohlo prospět mé překladatelské práci. Pro překladatele jsou důležité dvě věci: pochopit a umět. Všimněte si, že o ‚sebeidentifikaci‘, o ‚vciťování‘ a ‚splývání‘ hovoří zpravidla nepříliš dobří překladatelé…“
A vůbec mne to přimělo přečíst pár úvah jak o překladatelích, tak i překladech a poezie obzvlášť - bylo to docela zajímavé. Proč vám to tady ale říkám? Docela rád bych se seznámil i s jinými překlady jmenované - a přiznám se, že jsem až dosud ke své škodě nijak nesledoval kdo, koho a jak překládal. Takže pokud někdo na něco narazíte, dejte vědět.
Text příspěvku byl upraven 11.06.13 v 01:00
Našla jsem tady na DK překladatelku toho jména, netuším však, je-li to (kdo by odolal! Myslím - tomu jelitu) ona, a u všech knih, nebo je jich víc téhož jména - škála žánrů těch přeložených knih je dost pestrá.
http://www.databazeknih.cz/prekladatele/zuzana-stastna-534
Pokusím se na ni sehnat kontakt a pokud svolí, dal bych sem ten překlad; takhle bez dovolení mi to připadá nehezké.
Ovšem napíšu vám o jiném překladateli, dnes téměř zapomenutém, přestože si vysloužil přezdívku „Český Mezzofanti“, v roce 2011 to bylo 150 let, co se narodil.
P. Alois Koudelka – ovládal více než třicet jazyků, z většiny z nich i překládal. První přímé překlady z arménštiny, gruzínštiny a turečtiny pochází od něj. Jak píše Kdo byl kdo českých a slovenských orientalistů, afrikanistů a iberoamerikanistů, „serióznost jeho překladatelské práce dokládají poznámky v zachovalém exempláři díla gruzínského básníka Važa Pšavely“.
„Nejdřív jsem se vždycky hleděl naučit gramatiku, potom jsem se naučil slovník, potom vazbu slov a vět a už jsem se pustil do překládání. Někdy to bylo ovšem velmi těžké. Tak například jsem si musel sám sestavit islandsko-český slovník, a to přes islandsko-dánský slovník. Nebo jsem si sám sepsal gruzínskou mluvnici. Většinou mi pomáhali cizí spisovatelé a nakladatelé tím, že mi poslali nějakou knihu, ze které se dalo cizí řeči nejlépe učit.“
Knihy si většinou opatřoval sám; podle svých slov za ně zaplatil dobrých 200 000 korun: „Byl jsem na venkově, nic jsem nepotřeboval, karty jsem nehrál, a tak jsem kupoval knížky.“
Tady je podrobný portrét: http://www.svetovka.cz/archiv/2007/12-2007-portret.htm
elfos, to je ona. Middlemarch, opravdu skvostně přeložený!; a Orwell, to je Zuzana Šťastná. Sehnal jsem na ni e-mail, tak jí zkusím napsat.
kham - do hospody jakéhokoliv typu se nevtírá, ale vchází – to slovo „vetřít“ navozuje pocit nezvaného hosta a tohle není anglický privátní klub, ale pub, kam může vstoupit kdokoliv a je úplně jedno, jestli chce chvíli posedět, protože ho bolí nohy, nebo jen tak pokecat, ať už s někým či jen do zakouřeného stropu.
Osobně jsem s Edwardem Stachurou nepřišel do styku, nic mi to jméno neříká. To mi ale nebrání abych odhadl, že bude asi básníkem zachycujícím tzv. obyčejný běžný život. Do jisté míry s ním mohu souhlasit, že poezie je zakletá v každodenním žití. Ano, život může být poezií i hororem. Nemohu ale souhlasit s jeho názorem, že čtené básně nejsou poezií. K sakru, je přece známé úsloví „pro oči nevidí“, které zná každý kdo něco zapatrošeného hledal! Nebo mé oblíbené „jinak voní seno koňům a jinak zamilovaným“. A je smyslem, ne-li přímo posláním básníka, aby mi poskytl svůj pohled na svět okolo mne a umožnil mi tak prohlédnout, aby mi zprostředkoval pocity koně i zamilovaného i když momentálně nejsem jedním ani druhým.
A když to řeknu hodně nadneseně, básník musí byt mocen právě svým slovem probudit princeznu poezii ze zakletí všednosti a představit ji nám, obyčejným lidem, v celé její kráse.
Pokud je tedy hoden toho označení básník. No a pokud ne, potom opravdu psaná a čtená báseň není poezií.
To všechno ale ten Polák docela jistě ví – jinak by sám verše nepsal a nezpíval by :
Život je krásný (http://www.youtube.com/watch?v=Kxm680KrkOE). To by se snad mohlo někomu líbit.
elfos – ano, je to ona, nenašel jsem ale žádný překlad poezie od ní, jen to co mi poslal HTO a spíš bych si chtěl ověřit, jestli to nebyl „náhodný jev“ s tím 97. sonetem.
HTO – ten Koudelka byl bezesporu fenomenální polyglot. Je ale otázka, jaký byl překladatel. To ale dnes už neposoudíme, i kdybychom se k nějakému jeho překladu dostali – pro velký časový odstup. A podobně jako on se prý učil jazyky Schliemann – přečetl si gramatiku a naučil se slovník. Otázkou zůstává, jak to bylo s mluvenou řečí a výslovností.
kham - v tomhle osobně vidím největší přínos a smysl tohohle projektu. Nejen, že se tady setkávají čtenáři nejrůznějšího věku, vzdělání, zaměření, etc., ale člověk si tady ustavičně rozšiřuje obzory, dovídá se nové věci, tříbí si myšlenky a názory. Potkává autory a jejich knihy, s kterými se na cestě životem minul. Stachura je typický příklad - chlapík mé generace s mentalitou mně blízkou a já ho potkávám po více jako třiceti letech ex mortem, abych zjistil, že ho neznám. Tak přidám taky jednu jeho báseň, na kterou jsem narazil (překlad Miroslava Zelinského) :
Dopis pozůstalým
Umírám
za viny své i svou nevinnost
za prázdnotu, kterou cítím každým kouskem těla i duše
za prázdnotu, která mě trhá na cáry jako noviny
s křiklavými nicneříkajícími slovy
za možnost splynutí s Bezejmenným, Záslovným,
Neznámým
za nový den
za nádherná scestí
za výhled nad výhledy
za skutečný přelud
za tečku nad ypsilonem
za tajemství smrti
v úleku a hrůze a potu čela
za ztracenou samozřejmost
za ztracené klíče k porozumění
Text příspěvku byl upraven 16.06.13 v 01:25
Dnes vám povím historku z vojny. Když jsem nesplnil jakýsi úkol, zadaný mi velitelem a nejapně se vymlouval, že jsem zapomněl, řval tento kapitán malé postavy, zato silného hlasu :
"Nightlybird, když seš blbej a hovno si pamatuješ, nechlastej v armě pivo a kup si sešit a piš si to. Já si taky všechno píšu!!!"
Jeho lahodný a líbezný řev se nesl přes buzerák zcela jistě až do okolních vísek.
Pointu historky nejspíš pochopíte, ale pro jistotu :
"Čtenáři, když jste blbí a neznáte pravopis svého rodného jazyka, zapněte si kontrolu pravopisu v kompu, já to pro jistotu taky dělám."
Připadá mi, že jsem tady nebyla strašně dlouho. Dočetla jsem vše, od Mirkových veršů (mám ráda obrazy, barvy, takovéhle nahlížení světa, ale hlavně obdivuju schopnost to vše převést do slov) přes nádhernou Hořící rybu a všechny úvahy až po upozornění na funkci "kontrola pravopisu". No, určitě teď začnu dělat chyby, které jsem v životě nedělala. :-)
A vítám mezi námi Khama, i když jsem tento podnik nezaložila, vidím to tak, že počet míst zde není omezen.
Snažím se uspořádat svou elektronickou knihovnu a nedá mi to, do některých knih nahlížím, takže samozřejmě tohle pořádání nebere konce, ale popravdě řečeno je to mnohem zábavnější než pouhé kopírování a přesouvání souborů. :-)
A vracím se tak ke knihám, které jsem léta neviděla.
Tak třeba toto - (Nejdříve poznámka autora z konce knihy):
Verše, shrnuté zde v definitivním vydání, vznikaly většinou v první čtvrti XX. století a nesou její pečeť. Neměnil jsem v nich nic ani neupravoval, nechť svědčí o době a třeba proti autorovi.
Sbohem, čtenáři.
K.T.
V Praze na podzim 1945.
VZPOMÍNKA Z MOSTU
Ve vzduchu chvěl se sametový třpyt
a po zemi hra stínů
a my zasedli zlaté víno pít
u otců kapucínů.
Den hříšně kvet a smál se askesi
až ve klášterní ticho
a páter Němec vzdychal: Poesie!...
Šňupl a hladil břicho.
Řím, Vicklef, Hus a přísní papeži
ustoupli brzo vínu.
Nu, na morálce málo záleží
u otců kapucínů.
A páter Wolfgang šeptal o ženách
famosní historie.
Já ovšem cítil v tváři horký nach,
což oficielní je.
Můj vlasatý druh refrémoval svět
(hrál dynamit v tom roli)
a kácel trůny. Páter Wolfgang hled!
Svět potřebuje soli.
Den hříšně kvet a mně táh hlavou sen:
ty, zmlklá, sedíš u mne,
paprsek slunce padá roztříštěn
na tvoje čelo dumné
a světelná hra, kterou plál tvůj vlas,
dostačí, drahá, zcela,
by pokrytecká ctnost a asketický mráz
i tato krčma-cela
poznaly pyšnou slávu života
a blaho slunných výší.
Ty vzdálená, než sen můj ztroskotá,
buď zdráva! Ještě číši!
Dell - to ti nepřipadá, ono to tak je. Ale na druhou stranu se tady nic zásadního či světoborného neřešilo a tak jsi o nic nepřišla. Je ale dobře, že jsi se ozvala. Vím, je to kolikrát trochu komplikované - jednou není nálada, jindy zase čas....
S tou knihovnou jsi mi připomněla, jak jsem po stěhování přerovnával svoje (papírové) knihy - měl jsem je jen vytahané z krabic a halabala nastrkané, kam se vešly. To byla jiná rachota, než e-booky. Vyluxovat, vyhnat pavouky (rozzuřené), zaevidovat (část knihovny s osobními poznámkami, starými fotografiemi předků, seznamem knih, částí grafických listů a různými osobními poklady se mi záhadným způsobem ztratila) a hlavně každou vzít do ruky a zvážit zda ponechat, nebo vyřadit...A pochopitelně zalistovat aspoň v těch oblíbených.
Ale inspirovalas mne. Mám po hardu rozstrkáno porůznu plno článků, celých knih i různých útržků (v *.pdf, *.doc, *.jpeg) - budu se do toho muset pustit a nějakým systémem to zpacifikovat - teď když něco hledám, je to na úrovni špičkového hororu a začasté propadám zoufalství a beznaději.
K básni - Tomana nijak v lásce nemám, nevím proč. Žádného tedy v knihovně nemám a tohle na mne působí jaksi melancholicky. I když jsem nikdy "u otců kapucínů" nebyl, vyvolává to vzpomínky na jiná místa s podobnou atmosférou. To je ale prokletí stáří - člověk už ani tolik nežije život, jako vzpomíná na život prožitý.
A ozvi se časem.
Text příspěvku byl upraven 28.06.13 v 01:35
Uspořádání té "papírové" knihovny pořád odkládám, po posledním stěhování, kdy jsem knihy jen zhruba roztřídila a jen místy seřadila podle abecedy, se nic nezměnilo, rozhodně tedy ne k lepšímu, spíš se původní chaos postupně rozlézá. To pořádání na disku je možná jen taková alibistická klička pro oddálení toho hlavního.
Toman není ani mým favoritem, ale když už tu nějakou knihu mám, hlavně tedy když je to poezie, snažím se v ní najít něco, co by mi bylo aspoň trochu blízké.
A taky - přece sem nemůžu dávat pořád jen Skácela. :-)
Nebo Ivana.
Pěší pomocníci lovců
vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče,
v pampeliškách stojí chrti
se žlutýma očima.
Pampeliškové pírko vletí do okna pokoje,
v němž jsem dlouho nebyl.
Po zahradě Barbařině chodím
a hledám dveře, které tu nikdy nebyly.
Dell - na rozdíl od Tomana Iwanův Zimohrádek mám (cha-chá, za dnes neuvěřitelných 6,50 Kčs), takže Pampelišky mi byly jasné. Zamotalas mi ale hlavu se ? zahradou Barbořinou ?, tu jsem marně hledal a navíc mi poslední verš zarezonoval v paměti a připomněl mi jakéhosi Poláka a jeho báseň, ve které si stěžuje na zedníky, kteří postavili dům a neudělali dveře a vyslovuje domněnky, co všechno by těmi dveřmi bývalo mohlo přijít. Mimo jiné "telátko s růžovým čumáčkem a zavlhlýma očima". Takže s dveřmi je začasté potíž, stejně jako s mojí pamětí.
Text příspěvku byl upraven 03.07.13 v 00:45
Nightlybirde, to nebyl žádný chyták, je to hned za Pampeliškami. :-)
A Barbara - zasklená veranda s proutěnými křesly, tužky v krabici od doutníků, zvíře ze Stromovky, zkrátka vše, co se stalo ve snu, který byl domem Barbařiným - to se mi asi z celého Zimohrádku líbí nejvíc, ale na vložení sem je to přecejen hodně dlouhé.
A vůbec, domy, dveře, máš pravdu, to jsou věci, o kterých se dá psát, číst a přemýšlet pořád.
Dell - nevnímal jsem to jako chyták, je tolik zajímavých veršů a prozaických úvah všelijakých, že člověk často pro jedny zapomíná na druhé a navíc ani snad nikdo nemůže znát a vědět všechno. A to nemluvím o tom, že paměť kolikrát funguje zajímavě, často uchovává útržky všelijakých drobností a opomíjí podstatné věci. Kdybych nebyl v té noční chvíli líný a zalistoval v Zimohrádku, tak bych musel narazit na Sen o Barbaře, opravdu je to dlouhé na opisování. Ale není to dlouhé na zamyšlení a nedivím se, že se ti to tak líbí.
Každopádně mne to teď přimělo tu útlou knížku (to druhé vydání je rozsahem větší) znovu pročíst (byť mým stylem) a za to ti dík.
Z podzimní mlhy jdu po dlouhé době přímo do hospůdky.
Dlouho jsem tu nebyla a vůbec je tu nějak prázdno.
Je tu se mnou ale Emanuel Frynta a já se podělím, on určitě někdo přijde.
"Sedíte nad překladem, všechno je vám dokonale jasné, slova se vám jen hrnou ze všech stran a stačí vybírat ta nejpřesnější a nejpřiléhavější. Vy nejste ovšem lajdák a v každé byť sebemenší nejistotě se radši ještě díváte do slovníku, jestli snad nenajdete vhodnější synonymum, jestli tam náhodou není výraz o chloupek výstižnější. Práce jde kupředu a když je hotová, máte takový sladký a blažený pocit, že nikdo ve vašem okolí i dál nemá čistší pracovní svědomí, než je to vaše. Jenomže překlad vyjde tiskem, vy potkáte kolegu překladatele, on vám věc pochválí, poklepá na rameno, a při loučení jen tak jakoby mimochodem řekne: »Prosím tě, ale tam na straně 231, třetí řádek zdola - nemá tam být místo husa spíš žehlička?« Vám utkví strana 231, v mrákotách se rozloučíte, a doma zjistíte, že to anglické goose vám skutečně nějakým selháním z obou významů, které má, vybavilo ten, o nějž v daném případě nešlo. Nedá se nic dělat, pro tohle selhání na zlomek vteřiny budete napříště platit za pitomce. Zvlášť u těch, kdo sami nikdy nepřekládali a mají doma slovníček angličtiny pro první stupeň výuky.
A tady vám pomůže už jen náš překladatelský patron, svatý Jeroným. Vezmete si latinské Matoušovo Evangelium, hlava 19, verš 24, a čtete: »Facilius est camelum per foramen acus transire, quam divitem intrare in regnum caelorum.« »Snáze jest velbloudu projíti uchem jehly, nežli bohatci vstoupiti do království nebeského.« Takhle to pochopil svatý Jeroným. Takhle! A v originále bylo: »Snáze projde kotevní lano uchem jehly«, žádný velbloud. Taková bota! A ten velbloud teď straší ve všech biblích po celém světě. To o té mé botě aspoň ví jen pár lidí, řeknete si a cítíte, jak vám patron pomohl. A zároveň si pomyslíte, že jestli církev učinila svatého Jeronýma patronem překladatelů se zvláštním ohledem na tohoto velblouda, byla to od ní moudrá a hlavně dobrotivá volba."
Dell - nejen ty, ani já tady dlouho nebyl. Měl jsem k tomu ovšem docela prozaický důvod. Vysedávat tady v prázdném lokále a eventuálně trousit nějaká pofiderní moudra - musel bych si připadat jako naprostý dement. Kdysi před časem jsem tvrdil, že čtenáři jsou svou podstatou introverti a četba je pro ně jakýmsi unikem od reality do světa v kterém se uzavírají - jen oni a kniha (nebo tak nějak podobně jsem vedl řeč). Bylo mi to docela dost vyvraceno - životní realita ale dává za pravdu spíše mně. A tak jsem to tady tak trochu zazdil. Připojil jsem se k hráčům a chvíli si hrál. Nejsem ale zrovna ten správný typ hráče - považuji to do jisté míry za ztrátu času a tak jsem v okamžiku, kdy jsem zjistil, že mi to víc bere než dává, s hraním přestal.
No, a když jsi se tady objevila a navíc s Fryntou, musel jsem zareagovat.
To, co tady říkal, je opravdu zajímavé - málokdo si uvědomí, že není žádná sranda překládat. Ty chyby jsou tam hned vidět - a navíc je naše národní vlastnost, že vždycky víme líp, jak se to či ono mělo správně udělat. Ať jde o fotbal, nebo o překlad knihy.
Je pravdou, že je překladatel a překla-datel. Frynta patřil na štěstí k těm prvním. A ani se na něm příliš (pokud vím) nepodepsala doba. Bavili jsme se před časem s HTO o překladech i o vlastní tvorbě pod "cizí firmou", které byly v minulosti často existenční nutností, o těch všech problémech, které to ssebou neslo a dodnes nese (v souvislosti s prezydentem krokadilů) a připomnělas mi Fryntova slova : Ta doba byla ukrutná. My si nestěžujeme, protože jsme si tento způsob života vybrali! (volně podle jeho ženy Ady).
A není od věci ani vzpomenout, že byl i básník (i když leckdo nonsens poezii neuznává) a tak věren zvyku přidám jeho Nosorožce:
Být nosorožcem není snadné –
což dítě nebo člověka
dost často vůbec nenapadne,
a někdy ani zdaleka.
Je k tomu nutná tlustá kůže
a celá řada různých vloh.
A ani to nic nepomůže,
když není na rypáku roh.
Být nosorožcem někdo jiný,
například kozel nebo pes,
zvlád by to sotva z poloviny
a vůbec by se neunes.
Začal by mečet nebo štěkat,
podávat packu nebo výt,
a kdyby toho musel nechat,
stal by se z něho škarohlíd.
A svěřit to i třeba krávě,
dopadlo by to podobně –
z čehož je vidět, jak je správné
být si sám sebou osobně.
Rýmuje se to, dokonce i myšlenka je k nalezení (a všimne si jí i prosťáček - jen jestli ji bude ochoten akceptovat).
Text příspěvku byl upraven 13.09.13 v 00:28
Úplně liduprázdno tu nebývá.. Akorát to není tak vidět. Poměrně často tu tiše, někde v ústraní a šeru sedávám, a těším se pročítáním zdejší kroniky, listováním v Knize návštěv.
Emanuel Frynta je obdivuhodný člověk. S tím překládáním má pravdu, krásně vyjádřeno.. a trochu podobně to mají i korektoři. Mohou pročítat knihu x-krát dokola, a zase tam něco uvidět. Fascinující navíc je, jak je každý překlad téhož textu odlišný, dokonce i pokud je oba stvořil jeden překladatel. Nikdy to není nachlup stejné.. ani nemůže.
A jsem ráda, že šťastným děním osudu uchem jehly prochází velbloud. :-)
*
A já tu tiše, no teď poněkud hlasitěji (viditelněji) jásám, že se někdo vrací i ke klasickému povídání a nejen hádání knížek :-)
S Fryntou zatím žádnou zkušenost nemám, nicméně společnost mi dělá úžasný pan Baudelaire.
SPLEEN
Když jako sarkofág je nebe těžké, nízké
a padá na duši, jež sténá pod nudou,
když vše až k obzoru je do obruče stisklé
a černé dni jak noc, ba truchlivější jsou;
když země podobá se mokré hladomorně,
kde jako netopýr se tluče naděje,
do stropu naráží svou hlavou nemotorně
a plachou perutí o shnilé veřeje;
když liják rozepne své širé pavučiny
a imituje mříž velkého žaláře,
když národ pavouků své tenké stíny
až někam do mozku ti zticha rozestře;
tu zvony najednou zuřivě vyrukují
a spustí do nebes své hrozné reptání
jak duše bez vlasti, jež tmou se potulují
a kvílí urputně až do vyčerpání.
A vozy pohřební, bez bubnů, bez kapely,
pomalu sunou se v mé duši; pláče krev
chudinka naděje, a sprostý strach, teď smělý,
vztyčuje na mou skráň černou svou korouhev.
Emanuel Frynta byl úžasný. Dovolím si okopírovat kousek ze Zábrany (Celý život): „Když si vzpomenu, jak Frynta „umíral“, když dal něco z ruky – z obavy, že to není dost dobré, dost dokonalé, jak nepublikoval skvělé překlady, které v mládí dělal jen pro sebe, ani ve chvíli, kdy doslova smrděl korunou, protože se domníval, že nemá právo dát „ven“ nic, o čem si myslel, že by se to dalo, „mohlo“ jednou třeba udělat líp! V padesátých letech mi Frynta kolikrát četl své překlady Hölderlina, Chlebnikova, Morgensterna, Pasternaka… Když jsem ho po deseti letech, někdy v roce 1965, žádal, aby mi z nich něco dal pro Hosta nebo později pro Sešity, odepsal mi, že „je mám ve vzpomínce zidealizované“, a dal mi jen pár věcí z Pasternaka (...)
Díky za ten skvělý výpisek o sv. Jeronýmovi (konečně jsem si koupil jeho Dopisy!), na oplátku přikládám jiný omyl v překladu Bible: „Když (...) MARTIN LUTHER překládal v letech 1522—1534 bibli z hebrejštiny, narazil v textu na jméno zvířete saphan, se kterým si nevěděl rady. Protože však potřeboval užít nějaké obecně známé zvíře, nahradil v překladu saphana králíkem. A tak v bibli mluví král Šalamoun o slabém národu králíků, který nalezl svoje útočiště ve skalách, ačkoli ve skutečnosti šlo o damany. Také král David mluví o tom, že skalní štěrbiny se staly útočištěm králíků, ačkoli i zde je míněn daman — saphan.“ (Zd. Veselovský, Sloni a jejich příbuzní)
Tato diskuze byla uzavřena a není možno do ní vkládat nové příspěvky.