100 nábojů: Posmrtné blues
Brian Azzarello , Eduardo Risso
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/164520/bmid_100-naboju-posmrtne-blues-R6S-164520.jpg
4
37
37
100 nábojů série
< 8. díl >
Blues pro Minutemana Wylie Times přicestuje do New Orleansu s hlavou plnou vzpomínek na Rose a s kufříkem od agenta Gravese. Wylie Rose miloval, a teď je mrtvá, a právě Gravesův kufřík mu dopomůže zjistit pravdu o její smrti. V kufříku je pistole, stovka nevystopovatelných nábojů a fotografie pana Shepherda. Toho pana Shepherda, který též přijíždí do města doprovázený Dizzy Cordovou. To, že se všichni sejdou ve stejný čas na stejném místě, nemůže být náhoda. Další bitva Gravesovy soukromé války s Trustem se totiž odehraje právě v New Orleansu.... celý text
Literatura světová Komiksy
Vydáno: 2013 , BB artOriginální název:
100 Bullets: The Hard Way, 2011
více info...
Přidat komentář
Ten příběh z New Orleans je vynikající, za mě nejspíš i lepší než HLAS KRVE. První a poslední sešit v samostatných povídkách řádně posunou děj.
Tak v 50. sešitě je nám odvyprávěn příběh ostrova Roanoke a slova Croatoa(n), kterýžto se skutečně stal a dodnes není spolehlivě vysvětlen. Příběh nám poví nový minuteman na scéně - Victor Ray. V sešitě 37 vypráví Graves Shepherdovi, že právě aktivoval jednoho minutemana v Chicagu - myslel jsem, že mluví o Dizzy - nemluvil o ní, ale o Victorovi, kterého jakoby náhodou oslovil na ulici. On to má ten ďábel Azael fakt promyšlené od začátku do konce, každý detail na půl huby řečený má svůj význam, třeba i o 40 sešitů dále. Ve stejném sešitě se také bavili o tom, že "další na řadě je Předák," padla jména "Netvor nebo Svatý - a o Svatém se prý radši nemluví."
Zbylých sedm sešitů této knihy je strhující jízdou skrz New Orleans a pasti na medvědy, ve strhující kresbě a kulestrhujících barvách. Wylie Times se konečně probudí a v Trustu je hned na to už pouze 11 rodin. Dizzy se nám taky probere a evidentně byla naprogramována na Shepherda, který se nakonec projeví jako milovník divoké přírody:) Tady se opět ztrácím ve vztahu Graves-Shepherd, který ještě stihne oznámit Lonovi do basy, že Medici potřebuje velitele proti Gravesovi + chce i ten obraz, o který šlo v 5. knize a který má (pravděpodobně) Megan Dietrichová. Lono souhlasí a evidentně nebude problém dostat z basy vraha policajtů. Padne i věta "Pes zabil parchanta v L.A." Potřetí se nám taky dostane vzpomínka na akci, kdy šest minutemanů upálí pravděpodobně sedmého z nich.
Takže si to shrnu ohledně těch minutemanů:
MIlo Garret - Parchant (mrtvý)
Lono - Pes
Victor Ray - Déšť (1. aktivovaný po Atlantic city)
Cole Burns - Vlk nebo Předák ?? (Vlk je prý s Gravesem, ale Předák byl aktivovaný hned po Viktorovi, což na Colea taky sedí)
Wylie Times - ??
A zůstává nám Svatý a Netvor, s tím, že mám jenom 5 jmen. Patřil mezi minutemany i Curtis Hughes? A to mi přináší další otázku - pokud jich to všech sedm přežilo, koho to teda Trust sejmul v Atlantic City?? No, těch otázek by bylo mnohem více, ale radši se vrhám na další díl. Tato série je návyková a rozhodně v TOP 3, co kdy u nás vyšlo!
Temný příběh táhnoucí se jako melasa. Posmrtné blues obsahuje nejméně jednu scénu, kterou si budu pamatovat až do konce svého života (Gabe a železa). Až si z vás bude někdo zase utahovat, že máte rádi komiksy, dejte jim přečíst tohle.
Jedinou chybkou, která mě osobně trhala od čtení byl fakt, že dialogy jsou někdy zvláštně trhané a bubliny na sebe ne vždy lehce navazují. Obávám se, že jde o chybu nezkušeného překladatele.
"Posmrtné blues" je skvěle vystavěnou knihou a jako kdybyste s posledními stránkami skutečně slyšeli trumpetu, která po velkém finále náhle odumírá. Azzarello udělal pořádný zvrat, což se mu vydařilo, a čtenář tak může alespoň napjatě očekávat, co přijde dál a jak se jednotlivé postavy na šachovnici rozmístí Jak to tak vypadá, jejich místa jsou naznačena, ale ještě nedošlo k rošádě. Je pořád na co se těšit. Více: http://www.comics-blog.cz/2013/11/385-100-naboju-8-posmrtne-blues-90.html
/"To je svět k posrání."/ Většina knih má tak jeden dva vrcholy, ze kterých si čtenář sedne na prdel. Posmrtné blues má čtyři a z každého mrazí, při jednom jste až znechuceni světem, ve kterém se tyhle věci dějí. Tenhle díl je ve znamení odpovědí, ale na každou odpověď připadá další otázka a tempo je přímo strhující. Vrchol série, kde se objevuje můj zatím nejoblíbenější Minuteman a kde se vedle ponurých časů patnáctého století dokáže stříhat brutální střílečka. Zcela přirozeně, zcela samozřejmě.
Jednoduše geniální. Jak po stránce scénáře, tak po straně bravurní kresby. Vychutnával jsem si každý sešit dobrou půl hodinu a několikrát jsem se málem udělal, slečny v trolejbuse jen lačně zíraly, já ale neměl na jejich lascivní podbízivé pohledy ani pomyšlení;) Risso je mistr noiru, velmi sexy noiru a hutnému Azzarellovu gradujícímu propletenci dělá přesně tu kulisu, kterou potřebuje k tomu, aby člověka ke čtení přikoval bez šance se odtrhnout. Každá dobrá kniha má v sobě jeden okamžik, který má takovou sílu, že mne vcucne a nechává mne prožít příběh doslova na kost. U takového Zločinu a trestu to byl sen s koníkem, zde to byl "hod pastí". Tam se čelisti zasekly a vyplivly mne až u začínající hostiny kojotů. K ději a kresbě by to tak bylo vše, tam zkrátka nenajdu chybu a skládám velkou poklonu. Připomínku mám opět k překladu - jako chápu, že buran z předměstí co mu jeho bachratá stará rve do řiti stojánek na lampu mluví stylem to bylo "takový kurevský hustý viď?", k té střední nižší třídě to sedne, ale nemuseli by tak mluvit kultivovaní agenti a představitelé té největší smetánky (i když Shepherd OK). No nic, tyhle připomínky se stejně odrážejí od zdi dlouhodobě jako příslovečný hrách a celé to dokonalé počteníčko mi to kazí už jen málo. Nevím co dalšího k tomu dodat. Snad jen - "CROATOA". (když jsem si to řekl několikrát sám nahlas, tak jsem se vůbec "neprobudil", škoda...nebo spíš zaplať pámbů:)
Tak, pokud jsem u minulého dílu psal, že dochází jen k pomalému posunování a rozestavování figurek na šachovnici, tak v této knize se poměry na šachovnic zcela změnily a samozřejmě zcela jinak, než jsem očekával. Nejdříve je tedy v knize jubilejní 50. díl, který je spíše historickým exkurzem, ale rozhodně ne nedným, který osvětlí vznik Trustu a Minutemanů. A pak už se neworleanské blues smutně rozezvučí naplno a vypráví příběh nejen několika hlavních, ale i zajímavých vedlejších postav, z nichž málokdo z toho vyjde s čistým štítem. Ale s tím se v této sérii tak nějka počítá. Každopádně několik situací mne opravdu dostalo (asi jako opravdu dobré procítěné blues) a tak je z toho pro mne asi zatím nejlepší díl.