40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/336450/bmid_40-dni-pesky-do-jeruzalema-Dcp-336450.jpg
4
2985
2985
22letý muž jde pěšky 1400 kilometrů do Jeruzaléma. Pořád se ztrácí a je trochu nešikovný, potká ale dobrý lidi. Jak to skončí: do Jeruzaléma dojde, ale pak ho na letišti málem zabije raketa. Komu to můžeš koupit: komukoliv ve věku 14–99 let se smyslem pro humor. Seznam alergenů: obsahuje vtipy o náboženství a tlustých lidech.
Přidat komentář
40 dní pěšky do Jeruzaléma rozhodně není typický cestopis. Středobodem textu totiž není cizí kultura, její zvyklosti, zajímavosti a odhalování neznámého, nýbrž Čech, který se jednoho dne sebral a vyrazil do ciziny, aniž by si o té cizině něco zjistil. Zjistíme tak, jaké strasti mohou potkat člověk na pěší pouti, co princ Ládík jedl, kde spal, s kým a o čem si povídal či znakoval a jaké myšlenky a vtípky ho cestou napadaly. Pro čtenáře prahnoucí po běžném cestopise by tak kniha mohla být v zásadě nezajímavá. Nového přináší pramálo.
Všichni ostatní by však mohli ocenit jednu zásadní věc - i připomenutí samozřejmého může působit jako svěží vítr, když se to dobře podá. 40 dní pěšky do Jeruzaléma je totiž nejen o jedné obyčejně neobyčejné cestě, je ale hlavně o lidech. A pokud bych měla zvolit knihu, která nádherně dokazuje, že lidé jsou v zásadě všude stejní a že kulturní rozdíly často nehrají až takovou roli, jakou bychom jim rádi přisuzovali, byl by to právě tento titul. Muslim, Žid, Čech, Turek, Kurd, Arab. V jádru člověka je to vlastně jedno, protože všude jsou blbci a všude jsou lidé ochotní pomoci.
Sarkasmus, smysl pro humor a schopnost udělat si legraci ze sebe i svých strastí je jen třešnička na dortu. Jen ta repetice táhla spíše k přerušované četbě.
Dodatek: Nové vydání. Kupte nové vydání. Ta obálka! Ta vnitřní úprava! Po dlouhé době zase láska na první pohled.
Mě se tenhle kluk a jeho vyprávění moc líbí. A pokud se zase někam vydá a napíše o tom,tak si to zase s chutí přečtu.
V porovnání s Ládíkovou druhou knihou je jeho prvotina milým pokusem, v druhé knize je vypsanější. Ale je to fajn knížka o pěším putování, která mě často rozesmála ...
Láďa Zibura o světě kolem sebe sice vůbec nic neví, ale jednou se odhodlá a rozhodne se na výpravu napříč Tureckem do Jeruzaléma. A jelikož umí psát a ještě k tomu je sebekritickej a slušně ironickej, tak lidi mu to docela žerou. A já se nedivím. Jeho povídáním v této knize jsem se také pobavil. Ale možná, že svojí délkou upadl do mírného stereotypu. To co ze začátku působí neuvěřitelně dobrodružně, ke konci vyzní dost obyčejně. I tak ale uznávám. Knížka se četla hezky a příběh to musel být parádní. Třeba se jednou dočkám a potkám ho i osobně.
40 dní pěsky do Jeruzaléma. Naprosto senzační kniha, doporučuji každému, kdo se chce pobavit a zároveň poznat cizí kulturu a možná se od ní i něčemu přiučit. Psáno velmi odlehčeně, kniha je velmi čtivá, až mě mrzí, že neměla více stran. Ladislav Zibura byl obdařen darem od Pána Boha - darem vynikajícího psaní, už se jenom těším na další tvorbu.
Při čtení se u některých pasáží nešlo nesmát nahlas. Mé okolí si klepalo na hlavu, jestli jsem normální. Těším se na jejich reakce :).
Knihu jsem si vzala na cesty a přiznávám, že se na mě spolucestující chvílemi dívali podezíravě, ale zasmání jsem se prostě neubránila.
Na knihu mám dost podobný pohled jako Kmotr99. Vyhýbám se humoristické literatuře, protože mě většinou obtěžuje, jak autor neustále tlačí na pilu a doslova mě nutí, abych se bavila. Ladislav Zibura tak urputný nebyl, takže jsem knihu četla s chutí. Nejvíce jsem se ale těšila na střípky úvah, zajímavosti z navštívených oblastí a ze života lidí, které autor potkal. Líbí se mi sebeironie a nadhled nad samotnou poutí. Více než urputné humoristy nesnáším urputné esoteriky a "prodejce" duchovního osvícení. Přesto v knize najdete poselství, a to autor nikomu nenutí, spíše se s ním podělí. Lidé nejsou dobří a špatní podle toho, na jakém místě a do jaké kultury/víry se narodili.
Další jeho knihu z cest si rozmýšlím, protože netuším, jestli má autor ještě co nabídnout. Obavy z toho, že otevřu "totéž, jen zasazené do jiné oblasti" mě zatím brzdí (nevím, jestli tentokrát drobné postřehy nepřeváží nuda nad stejným stylem). Ale zvědavost asi zvítězí a alespoň dvě kapitoly zkusím.
Klidně bych ubral na humoru. Smysl pro (sebe)ironii a sarkasmus s autorem sdílím, ale tady toho bylo příliš i na můj vkus (a některá přirovnání mi přišla až moc vycucaná z prstu).Tím jsem si ale dojem nenechal zkazit. Pozitivní nálada z toho přímo srší a víc než vtipy jsem ocenil různá zamyšlení, postřehy a praktické rady. Například návod na to, jak si zlepšit náladu, když je vám na pouti zrovna mizerně je myslím aplikovatelný univerzálně. Cestování miluju a Zibura je pro mě velkou inspirací.
vtipné, oddychové, svěží. Vzhledem k tomu, že jsem cestoval delší dobu po Turecku autostopem, tak jsem tam nalezl podobných situací v pohostinné mentalitě Turků.
Bez debaty pět hvězd. Musela jsem se od čtení násilím odtrhávat, abych si knížku „šetřila“ a vydržela mi aspoň na tři dny. :o) Ladislavova „totální asertivita“ mě sice dost často nechávala v němém úžasu a nad jeho nehoráznou drzostí jsem jen kroutila hlavou, ale fakt je, že s jiným přístupem by se tak daleko nejspíš nikdy nedostal. A taky by to rozhodně nebylo tak zábavné. :o)))
„ ‚Když potřebuješ laskavost, vydej se za lidmi, kteří jsou ještě chudší než ty,‘ píše se v Hroznech hněvu. [ ... ] Chudé lidi jsem na poutích poznal přesně tak, jak popisuje Steinbeck − se vší jejich laskavostí, ochotou pomáhat, zkušenostmi a nadhledem. Stačí lidem důvěřovat a otevřít se jim. A musím říct, že se má naivní důvěřivost na cestách nikdy neobrátila proti mně. Snad i proto, že lidem dávám příležitost ukázat to nejlepší, co v nich je. Proč to vlastně říkám? Jde mi jen o to, že symbolem poutnictví se pro mnoho lidí stal Paulo Coelho se svou knihou Poutník: mágův deník. Popravdě tomu moc nerozumím. Všem bych doporučil, ať si před cestou raději přečtou Steinbecka. Věřit v lidi mi totiž přijde důležitější než věřit v zázraky a sebe sama. Což ovšem není nic proti Coelhovi − čtou ho příliš hezké dívky na to, abych přiznával, že ho nemám rád. No a tady vidíte, jaké myšlenky se mi na cestě občas honí hlavou. Co jiného taky mám celý den dělat, že?“ :o)
Úžasně vtipný cestopis, který rozhodně nechce házet jenom superlativy, jak je báječné se vydat na pouť. :-) U některých hlášek jsem se "řezala" smíchy.
LZ jsem zažila poprvé na besedě z jeho druhé pouti po Asii a jeho historky mě neuvěřitelně bavily. Určitě tomu přispělo i to, že celá beseda trvala asi 90min a byla doprovázená fotkami. Papír má tu nevýhodu, že snese všechno a problém je, že když jdete pěšky, tak se toho zas tolik neděje. Knížka je tedy trochu roztahaná. Určitě ale stojí za přečtení. Už jen proto, že vydat se někam sám (a bez mapy) chce odvahu, že jít pěšky bolí a že občas je důležité zbavit se předsudků a chovat se pokorně, aby se nám naskytly ty nejlepší zážitky.
Je to milé a zábavné, akorát toho humoru by mi stačilo méně stránek, ke konci už mě to trochu unavovalo.
Jinak obdivuji tu statečnost. Mě to nepohodlí, nejistota, tma, cizí lidé a samota neláká. Já si o tom, co vidím, musím hned s někým povídat. Ale chápu, že někomu to vyhovuje, mám jednoho takového doma a musím ho krotit, aby mi někde moc dlouho neputoval.
Mnohokrát jsem se během čtení této knihy rozesmála tak, že to nešlo zastavit:) ... opravdu některé "hlášky" byly úžasné. Knihu na toto téma jsem četla prvně, a mohu říct, že jsem byla příjemně překvapená. Povedené.
Lehkost, nadsázka, ironie a takové zážitky, že jsem i já najednou zatoužila být dobrodruhem :) Skvělá oddechovka. Jediné, co mě štve, je, že mám to původní vydání s tím nehezkým přebalem! :D
Štítky knihy
přátelství deníky humor Turecko Izrael cestopisy cestovatelé poutníci české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Někdy prostě nejlepší a nejhezčí příběhy píše sám život. A tak Láďa Zibura, který není žádný spisovatel, napsal prostě knihu o tom, co se mu dělo, když si vzal batoh na záda a vyrazil napříč Tureckem, aby došel až do Jeruzaléma. Dotazy některých, jestli všechno v knize se skutečně stalo, nebo si to autor vymyslel, mi přijdou celkem zcestné, vzhledem k tomu, že v knize není nic tak neuvěřitelného a skvělého, co se Zibimu stalo, že by si to musel vymýšlet. Láďa Zibura nám nechtěl popsat jak vypadá Turecko a Izrael, nechtěl nás vzít na ta nejúžasnější a nejkrásnější místa pro obě země typická. Chtěl nám ukázat, že i v tak "obávaných" zemích jakými Turecko a Izrael jsou, žijí srdeční a milí lidé. Prostě nám jen popisoval svoje každodenní radosti, když našel u někoho nocleh, když si s ním dal někdo šálek čaje, pozval ho na večeři nebo jen kus řeči, i strasti, kdy neměl kde složit hlavu, došla voda a vedro bylo až k padnutí. Chtěl nám ukázat, jaké kouzlo má pěší turistiky a nejspíš chtěl i motivovat lidi, aby vypnuli monitory, nasadili krosny a vyrazili. A možná se trefil, po dočtení jsem měla chuť vzít si bágl a vyrazit :)