451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33119/stupnu-fahrenheita-33119.jpg
4
3825
3825
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku. Vydavatelství Svoboda v edici Omnia, kniha vydána s názvem 451° Fahrenheita (viz obálka knihy) Vydání druhé Překlad - Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký Autor obálky - Leopold Dvořák Vazba brožovaná Počet stran 155 Doslov napsal Josef Škvorecký... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1970 , SvobodaOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Kniha se mi četla velice špatně. Opravdu si nepamatuji knihu, kterou bych odkládal skoro po každé přečtené stránce. Ale na druhou stranu poselství knihy, její nadčasovost a genialita jsou skoro neskutečné.
I přestože se mi kniha moc dobře nečetla a jako o jedné z mála knih můžu o této knize prohlásit, že už jí znovu neotevřu, tak si myslím, že by si jí měl přečíst každý.
Krátký román z dystopické budoucnosti, ve které je společnost otupělá televizními stěnami a jinými technologiemi, díky níž slepě přijímají skutečnost, že stát vede neustále války a mládež se běžně baví násilnostmi. V tomto světě jsou jedním z klíčových aspektů tzv. požárníci, kteří nehasí oheň (domy jsou už ohnivzdorné), ale vyhledávají a pálí knihy, jež jsou považovány za škodlivé. Jedním z těchto požárníků je Montag, který začíná o svém poslání pochybovat.
V knize je spoustu skvělých nadčasových myšlenek a poměrně dobře se čte. Určitě oceňuju, že něco takového bylo napsáno v 50. letech, kdy se toho ještě tolik o totalitních režimech nevědělo. Za dokonalou knihu ale 451 stupňů Fahrenheita nepovažuju.
Bradbury se na můj vkus příliš často vyžívá v emocionálním popisování různých skutečností. Takže i když má často našlápnuto na zajímavou akci (např. je tu nebezpečný robotí pes, který nesnáší hlavního hrdinu), často je napětí trochu rozmělněné v dlouhých popisných odstavcích. Místo nich bych se radši více dozvěděl o načrtnuté dystopické společnosti a konkrétních lidech v ní. Je tu třeba velitel požárníků, který je pro hlavního hrdinu nebezpečným protivníkem, ale má evidentně velmi načteno. Vystupuje proti knihám, ale dokáže mnoho z nich citovat a využívat je k ospravedlnění názoru, jak jsou nebezpečné a jak vám udělají v hlavě guláš. Z nějakého důvodu mi to ale nepřipadá moc důvěryhodné, že by se někdo tak vysoce postavený netajil svými znalostmi knih. Nevidím u něho žádnou motivaci, proč by je měl tak nenávidět, když se vlastně v knihách tak vyžívá.
451 stupňů Fahrenheita je velice zajímavá kniha, která má stále co říct, ale jako dobrodružný příběh není až tak působivá.
Sedm nespálených knih z deseti.
Je těžké napsat něco o takové klasice, jejíž příběh skoro každý zná. Já jsem pochopitelně také věděl "o čem to je", ale překvapilo mě, s jakou poetikou to bylo napsáno. Některé pasáže jsou akční, jiné vyloženě lyrické. Myšlenky 451 stupňů Fahrenheita se samozřejmě dají vykládat různě. Bradbury ji údajně psal mimo jiné jako reakci na Mccarthismus, v komunistických státech pochopitelně také silně rezonovala a dnes ji často citují lidé, kteří se bojí nových médií a komunikačních prostředků. Možná proto, že otázky, které si pokládá jsou staré jako lidstvo samo, zůstává nesmrtelných 451 stupňů Fahrenheita.
Kniha se mi líbila. Zajímavé téma - svět, ve kterém jsou zakázány knihy, a pokud se přijde na někoho, kdo je schovává, tak knihy budou spáleny.
Hlavní myšlenkou bylo, nezapomenout na knihy, číst knihy, udělat si svůj vlastní názor, dát přednost knize před televizí. :)
Viděl jsem i film, který se mi také líbil. Film se v některých částech liší od knihy.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem deset nebo dvanáct let pálil. Tak jsem si myslel, že by nám knihy mohly pomoct.
Není to dokonalá kniha. Je sice skvěle napsaná, ale někdy se zdá příliš roubovaná. Není to příběh o ději, akci a pointě, i když v něm ani jedno z toho nechybí. Je to spíš podobenství. Zdá se absurdní? To podobenství bývají, aby dokázala vyslovit to, co mají na jazyku.
Stejně tak to není příběh o cenzuře, jako spíš o osamocení a prázdnotě.
Doufám, že se takové doby nedožiji, resp. že ani nenastane. Skvělá kniha, která vtáhne do děje a nutí k zamyšlení, nad společností i sebou samým.
K 451 stupňům Fahrenheita jsem se vrátila po dlouhých letech, abych si osvěžila čtenářskou paměť a znovu si uvědomila jak skvělý příběh to je... a je.
Je úžasný !!
Vize budoucnosti z roku 1953, budoucnosti, kterou možná teď už částečně prožíváme a zcela jistě se časem propracujeme i k jejím koncům, je děsivá a poetická zároveň. Z pohledu dnešního světa si nelze neuvědomit, jak plíživě zato neochvějně, nás obklopuje a pomaličku stravuje. Měl Bradbury možnost nahlédnout do budoucnosti? Nebo byl jen citlivý a vnímavý k dění okolo sebe a dokázal jednoduše analyzovat, k čemu nás pokrok, věda a vlastní děsy přivedou? Těžko říct. S odstupem času jen musíme pokorně přijmout fakt, že popsat to, co viděl nebo cítil, dokázal naprosto bravurně. Žádné složité konstrukce, technické popisky, nová/cizí slova... Jen příběh člověka, kterému se podaří zastavit se, zamyslet se a lehounce nadzdvihnout záclonku toho "high-tech" světa okolo sebe. Na pokraji sebedestrukce a zkázy nalezne naději, smysl a vlastní život. Jednoduché - krásné.
Jsem moc ráda, že se tato kniha stala povinnou četbou.
„Bez vyspělé technologie se civilizace v nejhorším případě obejde, ale bez kultury ne, bez ní přestane být civilizací." -- z doslovu Františka Novotného.
Těžko lépe popsat poselství tohoto nadčasového díla.
Kniha plná hlubokých myšlenek. Chvílemi mne až mrazilo, jak to připomínalo nějaký z dnešních problémů...ale snad na tom nejsme ještě tak špatně. Tato kniha říká jedno: ,,Nenechte si diktovat, co si máte myslet nebo dokonce úplně nepřestaňte myslet. Nedopusťte, aby někdo ovlivňoval vaše názory!!!" A taky nesmíme ničit knihy, je toho hodně, co nám mohou říct. Rovněž konec příběhu bych chtěla vyzvednout, autor zde hezky ukazuje, že když nám je nejhůř, uchylujeme se zpět k přírodě, ze které pocházíme.
451 stupňů Fahrenheita nám překládá podobný příběh jako George Orwell, varuje nás kam spějeme a do jaké budoucnosti naše kroky kráčí, ale přesto asi né dost důrazně. ,,No tak, krize je za náma a všechno je v pořádku. Ovečka se vrací ke stádu. Všichni jsme ovce, které čas od času zabloudí.”
Má cenu opakovat, že se jedná o geniální čtení, které vás nepustí, dokud nezavřete přečtenou knihu? Za mě tedy hodnocení to maximální, pro šedivý, nelaskavý podzimní den ideální četba.
Komentář? Jaký? Po komentáři triatlet už není co dodat. Jen jsem nechápala,jak dlouho mě kniha míjela. Už dlouho se mi nestalo,že bych u čtení zatajovala dech a prý méla vytřeštěné oči ( právě mi to sdělil partner,když o knize nahlas přemýšlím). Víceméně jsem po něm chtěla utvrzení,že se tohle přece nemůže nikdy stát. Opravdu nemůže?
Bradburyho budúcnosť nie je ani tak totalitou (Hitlerovo nemecko, Stalinovo rusko) ako skôr totálnym kapitalizmom. V konečnom štádiu sú tieto režimy síce celkom podobné, no autorov svet má niekoľko čŕt, ktoré ho oveľa viac spájajú s tým našim, súčasným. Nekonečná honba za ilúziou slobody a šťastia, potreba vlastniť novú väčšiu TV, masmédiá vnucujúce človeku názory a produkty, potláčanie slobodnej myšlienky a voľby. Svet, ktorého pravidlá, nech to znie akokoľvek neuveriteľne, sme prijali dobrovoľne. Podobne ako My, alebo Kallocain, dielo oplýva ťažkou depresívnou atmosférou, no na rozdiel od menovaných, Bradbury v ľudstvo verí a vkladá doň nádej (návrat k prírode a múdrostiam minulosti obsiahnutým napríklad aj v knihách). Prial by som si, aby dielo bolo bývalo aspoň o 50-100 strán dlhšie, niektoré pasáže mi prišli príliš uponáhľané.
Pro lidi knihomilné je to román až strašidelný, znepokojivý a pravdivý. Hodnotu knih Ray Bradbury velice krásně vyjádřil a snad nejsem sama, kdo úpěl a chytal se za hlavu, když požárníci a společnost jako taková dopouštěli na myšlenkách, příbězích a moudrosti takové hrůzy. V tolika věcech se popsaný svět podobá tomu dnešnímu - školský systém, povrchnost, vtíravé reklamy a další vzruchy atd. atd. Ale opravdu jsem šťastná, že žiji v naší zemi, kde je úcta ke knihám ve čtenářské základně pevně ukotvená. Kéž by to vydrželo a láska k poznání a nádherné češtině (staré i nové) nevymřela.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Kniha plná nadčasových myšlenek čtenáře vybízí k zamyšlení.