451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku. Vydavatelství Svoboda v edici Omnia, kniha vydána s názvem 451° Fahrenheita (viz obálka knihy) Vydání druhé Překlad - Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký Autor obálky - Leopold Dvořák Vazba brožovaná Počet stran 155 Doslov napsal Josef Škvorecký... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1970 , SvobodaOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Ray Bradbury je dokonalý a tahle jeho vize mi připadá čím dál hrozivější. Stačí si přečíst některé komentáře ke knihám na těchto stránkách a je zřejmé, že spousta lidí už vůbec nechápe, co to je literatura. Od nepochopení ke strachu a nenávisti je pak už jenom krůček.
Další a asi už i finální důkaz, že si se sci-fi rozumím asi tak, jak si rozumí kávovar s lachtanem. Tedy velmi špatně.
Jeden z bezcitných hasičů si náhle uvědomí, že je bezcitný a jelikož si nemá kde pořádně zaprcat, protože jeho stará pořád čumí na futuristickou bednu, rozhodne se, že je na čase zabojovat proti systému a tak náhle místo toho, aby knížky pálil, je začne zachraňovat - a to všechny bez rozdílu, tedy i ty, které napsal Coelhu nebo David Rath. To už tak hrdinsky nezní co?
Celý je to ušmudlaný jak kdyby to psal nějaký ezoterický pomatený hasič, jenž našel v přihrádce své hipísácké matky nějaký fláky od Faulknera. Pak se na scéně objeví ještě ke všemu mechanickej vohař a to už jsem měl sto chutí s tím praštit, i když musím tomu čoklovi dát k dobru, že aspoň všude nesral a nechcal.
Následuje finále, kdy zjistíme, že hodnejch lidí je víc a že knížky jsou dobrý a že to snad dobře dopadne a já jsem tak mohl spokojeně uzavřít bolestivou kapitolu nazvanou Palivo a sci-fi, která se snad už nikdy neotevře.
Hodně se dotýká současnosti. Knihy a četba jsou nahrazeny pasivním přijímáním "zábavy" a nám už asi opravdu chybí jen málo k tomu, abychom se sami stali nadšenými aktéry různých reality-show... Líbí se mi pozitivní závěr, naděje...
Dobrá kniha s výbornou myšlenkou. Knihy zatím, naštěstí nepálíme, ale hodně se toho dá promítnout do dnešní doby...Snad ale nebudeme muset nosit jednoho dne 451 stupňů... v hlavě.
Vitajte vo svete, kde vlastniť knihu znamená istý koniec, kde požiarnici nie sú požiarnikmi, ale majú novú úlohu : "stali se ochránci klidu naší mysli, lidmi kteří odstraňují náš palčivý, snadno pochopitelný a oprávněný strach z méněcennosti. Stali se oficálními cenory, soudci a katy." Sú to ľudia, ktorí vám vypália dom v prípade, že ešte vlastníte nejaké knihy a na ich spálenie potrebujú 451 stupňov Fahrenheita. Vitajte v spoločnosti, kde sa čítanie "nenosí", ale namiesto toho ľudia vlastnia nie televízory, ale obrovské telesteny.
Ústrednou postavou tejto dystopickej knihy je "požiarnik" Guy Montag, ktorý sa vzoprie zmýšľaniu tejto spoločnosti a následky, ktoré to bude mať uvidíte, keď si knihu prečítate. :) Je to spoločnosť, ktorá predpisuje ako myslieť, kde musia byť všetci rovnakí, pretože : "Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale všichni sou srovnaní. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních; teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by se člověk cítil bezvýznamný nebo podle nichž by se mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl!".
V tejto spoločnosti je dôležité zahltiť ľuďmi zbytočnými informáciami, až budú prehustení a budú si myslieť koľko toho vedia. : "Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika "fakty", až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si uměli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti."
Nepripomína vám to spoločnosť súčasnosti ? Kde sa pomaly vytráca čítanie a ľudia "čumia" do svojich bedien doma a v televíznych novinách sledujú "dôležité" a podsúvané informácie typu, že v lete sú horúčavy, v zime je mráz, kde sa narodilo krásne žriebätko, tuleň, či kde koho okradli, či mal nehodu, pričom detailné zábery, ktoré nie sú určené pre slabšie povahy si môžete pozrieť po reklame ?
Táto kniha v sebe nesie veľmi zaujímavé a poučné myšlienky, avšak až tak veľmi mi nevyhovoval jej štýl písania. Je však obdivuhodné, že už v 50-tych rokoch bolo napísané niečo takéto a odporúčam každému si ju prečítať. :)
FA SCI NU JÍ CÍ…..Ještě teď, hodinu po přečtení, ji mám plnou hlavu a musím na ni myslet. Udivuje mě na ni vše. Strhla mě svou nadčasovostí, dějem, stylem a v neposlední řadě obálkou. Je úžasná. Jak přebal, tak obal. Ještě nesmím zapomenout na Slovo úvodem, které je od samotného autora z roku 1976, kde vysvětluje proč knihu napsal a proč takový název. A doslov, který je nadvakrát. První je od Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání v roce 1957 a druhý je neméně zajímavý doslov k tomuto vydání od Františka Novotného. Jako celek je kniha prostě dokonalá.
„V knihách musí něco být. Něco, co si nedovedeme představit, když kvůli tomu zůstane žena v hořícím domě, něco v nich musí být. Jen tak pro nic za nic by tam člověk nezůstal.“
„Neměla rozum.“
„Měla zrovna takový rozum jako ty nebo já, možná lepší, a my jsme ji spálili.“ (str. 54)
Je to děsivá kniha.
Ale úžasná.
Jako... jak bych to... Nedá se říct, že by se mi to četlo lehce. Ale zato mi to něco dalo.
Představuju si civilizaci, která pálí knihy a říkám si, že tak daleko jsem ještě naštěstí nedospěli. Lidstvo jako celek.
Jen se obávám, že to, co sedmdesát let zpátky mohlo být možná sci-fi, se dneska začíná blížit realitě. Jestli čtu nějaké knihy proto, abych u nich nemusela myslet, tuhle miluju proto, že mne nutí přemýšlet, cítit a představovat si peklo. Mám ji ráda, i když není pozitivní.
Bohužel jak jsem psala, není to pro mne jednoduché čtivo. Bradbury mi nesedl - takže za čtyři a půl.
,,A mějte na mysli jedno: nejste důležití. Nejste nic... Vždyť ani tenkrát, před dávnými a dávnými časy, když jsme měli knížky po ruce, nevyužívali jsme toho, co jsme z nich mohli získat. Pořád a pořád jsme uráželi mrtvé. pořád a pořád jsme plivali na hroby těch chudáků, kteří zemřeli před námi..."
Naprosto dokonalá kniha, kterou už snad ani nelze řadit mezi sci-fi a fantasy.
Vždycky, když se mě někdo zeptá, jak si představuji budoucnost lidstva, odpovím: „Jako 451 stupňů Fahrenheita.'' Kolikrát jsem zaplakala nad tím, jak se někdo někde chlubil, že nečetl jedinou knihu a mě tak napadlo, že mám sice sci-fi antiutopické romány ráda, ale doufám, že nikdy neprožiji to, co v nich autoři popisují. Přesto jako by společnost podnikala patřičné kroky vedoucí přesně tímto směrem...
zajímavá kniha, řadící se směle po boku 1984 George Orwela a Konce civilizace od Aldouse Huxleyho...
Po letech odkládání jsem si doplnila své sci-fi vzdělání. Kniha se čte jedním dechem a Bradburym vytvořená společnost je chvílemi až mrazivě dokonalou paralelou k dnešní společnosti (odvrhování knih a místo toho vyzdvihování bezduché zábavy). Skvělé, dokonalé.
Kniha, která mne před mnoha lety přivedla k žánru sci-fi a díky které, se tento žánr stal jedním z mých nejoblíbenějších.
Neuvěřitelně mrazivá atmosféra, která prostupuje celou knihou. Lidé bez perspektivy, zbavení lidskosti, žijící stereotypní život, kde je zakázáno cítit. Vzpoura jedince proti totalitní společnosti a k tomu všemu ještě neustále čmuchající ohař. Výborné dílo !
Dílo mě dostalo nadčasovostí. Ač dnes to nejsou telestěny, ale všemocný internet. Knihy se naštěstí nepálí, ale také připomínají televizní stěny a chrlí se na nás takové skvosty jako Urbaníková, století staříci, Nesboové a jiné (sic možná i kvalitní), ale bezduché věci bez nějaké myšlenky. Sám nejsem bez viny, velice rád čtu odpočinkovou literaturu, ale jaký je rozdíl mezi sledováním TV a čtením "braku"?
Jedna z mála knih, která mě donutila alespoň trochu přemýšlet.
Kniha má sice v názvu teplotu při níž hoří papír a ohněm se v ní rozhodně nešetří ale při čtení mě spíš mrazilo v zádech. Myslim, že je zbytečné jí popisovat, mnozí už tady ocitovali zásadní pasáže místo mne. Vzpomněl jsem si na tuhle knihu když jsem jednou seděl v metru a četl jinou knížku. Spolu se mnou tam bylo plno lidí kteří všichni hleděli do mobilů, otupělé osvícené tváře a neklidné palce jezdily po displeji....a já si tam s tou knihou připadal až nepatřičně, jako mezi tvory z jiného světa.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
1959 | Marťanská kronika |
1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
1995 | Pampeliškové víno |
2017 | Ilustrovaný muž |
Po mnoha letech jsem se znovu vrátil k tomuto románu a musím plně souhlasit s "Hesionou", protože to co nám nabízejí média a co nemyslící konzumenti televizních pořadů jsou schopni vstřebat, tak mám opravdu obavu o "zářivé zítřky". Tento román už v šedesátých letech nastínil možnost dalšího vývoje. Tím nemyslím samozřejmě pálení knih.