A bohové se vracejí

31.12.2024

Přestože to v proklamativně ateistickém Česku není tak vidět, doba, ve které žijeme, je právem nazývaná dobou post-sekulární. Tomu by před pár dekádami nikdo nevěřil, protože podle sociologů 20. století mělo přece náboženství pomalu zanikat. V této knize Pavel Hošek nejprve popisuje, jaká byla doba náboženská, jak odešla a proč, a jak a proč se nyní vrací náboženství/spiritualita do společnosti. A popisuje to opravdu výborně, kniha je čtivá, přehledná, stručná, argumentačně umírněná i argumentačně poctivá. Prostě skvělá!

Na dobu, kdy náboženství tvořilo zeď proti chaosu světa nebo bylo stabilizačním faktorem společnosti se zde nenahlíží s nostalgií. Je to pryč a už se to nevrátí – a ohlížet se přes rameno na jednotu a bezpečí posvátného baldachýnu z nás udělá vlastní vinou jen nehybné solné sloupy.
Masivní pokles společenského významu náboženství byl proces, který měl své příčiny, ideové i neideové (zkušenosti náboženských válek, touha po autonomii člověka a jeho vykročení z "dětských kalhot" a další). To autor analyzuje nejen sociálně-historicky, ale reflektuje to i teologicky, což je mimořádně zajímavé, protože dokáže předložit i teorie, které sekularizaci vidí pozitivně – třeba mizení Boha jako Boží výchova k samostatnosti a zánik nezralých forem víry, tedy postupné zrání člověka před druhým příchodem Krista. K hlubšímu promýšlení zve také přemýšlení nad tím, že sekulární kultura není samonosná, ale žila a žije z morálních modelů křesťanství (a bez nich? komunismus, nacismus...) tak moc, že je vlastně implicitním nositelem křesťanské tradice. Zajímavé…

Jenže lidská duše nikdy sekularizovaná nebyla, je plná démonů, draků a příšer. A potřeby bezpečí a velkého příběhu. A s tím souvisí návrat náboženského vnímání – ekonomický růst v tomto selhal, stejně jako různé ideologie. A globalizace na jedné a atomizace na druhé straně jako určující prvky našich životů? To nás leckdy tak děsí, že k náboženstvím utíkáme, protože ta vytváří celostní alternativu utrápeným a nejistým duším (ale také riziko úspěchu sekt a bizarních hnutí). Rozpolcenost světa zkrátka vede k volání po jednotě a stabilitě – to funguje i jako kompenzace úzkosti, nejistoty a ohrožení. Nemusí to být vždy negativní, ale nelze přehlédnut značné riziko fundamentalismu, fanatismu a náboženskému násilí jako „divadlu hrůzy“ v kosmickém boji Dobra a Zla.

Jaké bude vracející se náboženství? Jistě jiné, protože doba je jiná: v „supermarketu svobody“ nutně musí dojít také k demonopolizaci náboženské nabídky.
Jak na to reagovat? Církve se mohou přizpůsobit duchu postmoderně roztříštěné doby a smířit se s tím, že budou jen dodávat kamínky do mozaiky. Ale to pak o některé tradiční věci z církevní nabídky nejspíš velký zájem nebude: pokora, sebezápor, pokání, askeze... Na druhé straně budou církve, které se proti duchu doby zatvrdí a radikálně odmítnou dobu, aby byly ostrovem bezpečí. Církvím prvního typu může chybět „slanost“, církvi druhého typu pak hrozí pýcha a falešně horlivá zbožnost. Ale je možná nějaká zlatá střední cesta? Nějaký matematický průměr?
Obecně platí, že je třeba se vyvarovat radikálnímu odmítnutí (ale bez ztráty kritické funkce, kterou církve nesou a mají nést) i automatické legitimizaci světa. Radikální odmítnutí vede k sektářskému myšlení a vyhrocenému vztahu se světem (z obou stran), falešnému pocitu „obce dokonalých“. Na opačné straně hrozí, že církev ztratí ze svého pokladu to, co aktuální doba nepovažuje za hodnotné a bude jen poskytovat duchovní rozptýlení.
„Důležité je rozumně a citlivě volit správný mix pro každý konkrétní okamžik působení ve světě. Úkolem církve je vnášet do světa víru, naději a lásku a zpřítomňovat zde Boží království. Být zároveň prostředím autentické spirituality a zároveň otevřeným společenským hnutím vnímavým k otázkám doby.“

Naštěstí máme oprávněnou naději, že budoucnost církve neleží na nás, ale že je dílem Ducha svatého. To ale neznamená, že budeme sedět na zadku a čekat na parusii. Když už jednou víru máme, musíme ji rozvíjet a něco dělat (Bůh nemá jiné ruce než ty naše, říká se), ale zase na druhou stranu víme, že osud církve nezáleží na našich skvělých pastoračních nápadech a evangelizačních strategiích, ale na milosti Ducha. Je to paradox, jasně, ale jen zdánlivý, platí přece Ignácovo: „Modli se, jako by všechno záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě, zda budeš spasen“.