A přesto říci životu ano: (Psycholog prožívá koncentrační tábor)
Viktor Emil Frankl
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/172309/bmid_a-presto-rici-zivotu-ano-0ef-172309.JPG
5
783
783
Svazek A přesto říci životu ano spojuje dva texty zakladatele logoterapie, psychiatra s českými kořeny Viktora Emanuela Frankla (1905–1997). V díle Psycholog prožívá koncentrační tábor, jež vzniklo během necelých dvou prosincových týdnů roku 1945, popisuje to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně dramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy bezprostřední osobní zážitky z tábora smrti s pomyslnou reflexí a dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí – Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Psychologie a pedagogika
Vydáno: 1996 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Trotzdem ja zum Leben sagen: Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager, 1946
více info...
Přidat komentář
„Musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. Profesionální filozof by řekl, že zde běží o kopernikovský obrat: že to už nejsme my, kdo se ptá na smysl života, nýbrž. že se ocitáme v roli dotazovaných, těch, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které správně zodpovíme nikoli mudrováním nebo planým mluvením, nýbrž činem, správným chováním. Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny.“
Každé svědectví o životě člověka v nacistickém táboře je pro mě cennou možností dozvědět se něco o člověku, jaký opravdu je – protože to se právě ve vyhrocených situacích vždy nějak vyjeví. Zároveň to ale u mě naráží na hranice mé empatie, mojí schopnosti vcítit se do situace druhého. A tak jsem si někdy i říkal, jestli má ještě smysl číst další vzpomínky, pouštět si další dokument, dívat se na další film, když je to sice pokaždé zasahující pohled do konkrétního osudu, ale když přitom zůstávám stále tak vzdálen tomu, abych opravdu rozuměl tomu, co může prožívat lidská bytost vystavená tak bezpříkladné krutosti a zbavena své důstojnosti.
Viktor Frankl nabízí klíč k uchopení tak extrémního zážitku (neříkám k vysvětlení nebo pochopení, to se prostě vysvětlit ani pochopit nedá, maximálně opravdu jen nějak uchopit a zkusit zpracovat). Najít smysl v utrpení, najít v něm nějaký svůj vnitřní úkol. A protože je to systematicky přemýšlející psycholog, neomezil se pouze na promýšlení osudů vězňů v koncentracích, ale dal téhle myšlence obecnější směřování, vytvořil přímo základ pro metodu, pomocí které lze chápat a vykládat vztah člověka ke světu. A právě tímto zobecněním je jeho text tak podnětný i pro lidi, žijící mimo jeho dobu a nesdílející s ním zásadní ohrožení jeho existence.
Dá se namítnout, že se jedná o falešnou útěchu, opium člověka? Snahu najít smysl tam, kde žádný smysl není? A to prostě proto, že v opačném případě by člověk musel čelit devastujícímu vědomí, že jeho existence není víc než biologická danost, která nahodile vznikla a může stejně tak snadno zaniknout? Ano, tak se dá argumentovat.
Ale já jsem souzněl s Franklovým pohledem i proto, že je v souladu s mým obecným náhledem na život jako na něco, co mi bylo darováno milujícím Bohem. A že existuje něco jako celkový smysl, který nemusí být vidět omezeným lidským pohledem, protože lidskou perspektivu přesahuje. Jak k tomu ostatně došli už Kazatel a Job ve Starém zákoně.
Hodně jsem také při čtení myslel na svatou Terezku, na Etty Hillesum a na Nicka Cavea (knižní rozhovor s ním jsem četl souběžně a nestačil se divit, jak dobře Frankla doplňoval a jeho teze nevědomky ilustroval!) - tedy na lidi, kteří ve svém životě dokázali rány a neútěchy vstřebat a dokonce použít jako zdroj vlstního duchovního růstu. Na příkladech životů těchto osobností se dá ukázat, že láska k lidem (konkrétním i celkově k lidstvu) a pocit vděčnosti může být základem lidského života nejen navzdory utrpením, ale jaksi díky nim. Vypadá to strašně divně, když to takhle napíšu, já vím. Jako bych nějak oslavoval soužení a trýzeň nebo snad doporučoval vyhledávání utrpení. To určitě ne. Jen se mi zdá (a Viktor Frankl mi to potvrzuje), že nějakou záhadou je možné najít v našich životech smysl a naději i tam, kde vše působí nesmyslně a beznadějně.
A to je hodně dobrá zpráva, myslím.
„Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně. Neboť nemá smysl jen život aktivní, který člověku umožňuje vytvářet hodnoty tvůrčím způsobem; a také nemá smysl jen život, tedy život, který dává člověku příležitost naplňovat se prožitky krásy, ať v umění nebo v přírodě; svůj smysl má dokonce i život, který sotva poskytuje šanci uskutečňovat hodnoty tvůrčím nebo zážitkovým způsobem (jako například život v koncentračním táboře), který ponechává takřka jen onu poslední možnost, jak utvářet svůj život smysluplně, a to ve způsobu, jakým se člověk postaví k vnucenému vnějšímu omezení své existence. Život tvůrčí i poživačný je mu už dávno zapovězen. Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní.“
Už je to 15 let, co jsem knížku četla. Tenkrát mě neskutečně zasáhla, ráda bych se k ní po letech vrátila. Do dnešního dne si pamatuji tu větu, že si člověk je schopný zvyknout na všechno. Nejde "pouze" o holocaust, jde o smysl života, o neskutečnou vůli žít, o vnitřní síle človeka...Měl by si přečíst naprosto každý..
Pro ty, kterým připadá, že jejich život postrádá smysl. A pro ty, kterým dělá problém cítit vděčnost.
Kniha útlá svým rozsahem, ale velká svým obsahem. Těžké téma, ale psané lehkým perem. Autor zde dává odpovědi na mnohé otázky, které jsem si již dříve kladla, když jsem něco četla o koncentračních táborech. O tom, jak lidská psychika funguje v takto extrémních podmínkách. Otázka dobra a zla. A hlavně co všechno může mít vliv na to, zda člověk přežije. Je fascinující, jak autor vše dokázal pojednat velmi objektivně, s odstupem a nadhledem, bez známek hořkosti a touhy po pomstě.
Ťažké čítanie na sobotu večer. Príbeh rozpráva svetoznámy neurológ a psychiater Viktor E. Frankl po prepustení z koncentračného tábora.
Kniha od svojho 1. vydania v r. 1946 obletela celý svet, predalo sa z nej viac ako 10mil kusov a bola preložená do viac ako 30 svetových jazykov.
Ak máte chuť na zmysluplné a náročnejšie čítanie ODPORÚČAM
Knihu považuju za jeden z vrcholů literatury. Ta lehkost, nadhled s jakou je psaná je opravdu jediná a jedinečná. Vysoko se musí vyzdvihnout i práce s lidskou myslí a otázkou viny.
Celá kniha je psaná velmi mírumilovně a klidně, což je k neuvěření vzhledem k datu jejího prvního vydání. Žádné ukřivdění ani senzace; věci se děly a pojďme se z nich poučit. Napříč celým obsahem se V. E. Frankl vyhýbá kolektivní vině. Resumé knihy tkví právě a nejen v tom, že jediný způsob, jak členit lidstvo, je na dobré a špatné.
Krásná kniha.
Dlouho jsem ji měl v knihovně, ale nedokazal jsem si představit druhou část knihy, která není faktickým obrazem války. A nyní litují, že jsem ji nepřečetl už před lety. První část knihy, faktická stranka je sondou do života v konc.taboře a je výborná. Ale ta druhá posouvá knihu do úplně jiné roviny, kdy jsem zažil smršť emocí. Otázka, proč lidé přežívají tak, že věří, že zítřek bude lepší, mě fascinuje už dlouho. Lidská mysl je úžasná a najít si něco, kvůli čemu přežíjeme cokoliv, je neuvěřitelná vlastnost. Nemluvě o tom, že autor sám je psycholog, a dívat se na válku jeho očima je velmi poučné.
Už název knihy určuje, co můžete čekat. Život v koncentračním táboře je sám o sobě natolik bizarní zkušenost, že i kdyby o tom napsal knihu člověk, který celou dobu seděl na vrátnici, tak by to bylo silné čtení. O to zajímavější je podívat se na věc z pohledu někoho, pro nějž je zkoumání lidského chování profese.
První část knihy popisuje autorovy myšlenky z pozorování života v táboře a druhá část je filozofická divadelní hra, kterou na základě svých zkušeností sepsal. Ta mě zase tak neoslovila.
Možná i jeden z důvodů, proč vlastně autor přežil, bylo, že doufal v to, že o tom šílenství bude moct jednou přednášet. Základní myšlenka, kterou si z knihy beru je, že člověk může být dost silný na to, aby dokázal určovat, jakým způsobem bude vnímat svůj život. Vždy lze najít kontext, který vám může pomoct vnímat situaci tak, abyste mohli nalézt ten správný cíl, i když jste třeba v koncentračním táboře a nejspíš většina z vás zemře.
Esenciálna publikácia, ktorá by nemala chýbať v knižnici nikomu, kto sa ako tak zaujíma o psychológiu a o to, ako mohlo vyzerať žitie vo vyhladzovacích táboroch počas druhej svetovej vojny.
Viktor E. Frankl, nám čitateľom ponúka sondu do svojho života - a nie len do toho svojho -, ale aj do života miliónov iných, ktorí si museli vytrpieť tento akt voči ľudskosti. Nehumánny, neľudský, nespravodlivý, zbytočný, zbabelý - aj týmito slovami by sa dal popísať prečin, ktorí spáchali nacisti na existencii tých, ktorí boli nútene vrhnutí do života v lágri. Viktor Emil Frankl dokázal nájsť proti liek na túto situáciu, ktorou bola okrem iného neoblomná vôľa, ochota nevzdať sa, neustále myslenie na svoju manželku. No hlavným aspektom sa nakoniec stalo to, že aj napriek najnepriaznivejším podmienkam, v ktorých sa môže jedinec ocitnúť, dokázal nájsť a dať životu zmysel. Týmto svojím prístupom sa snažil obohatiť čo najväčšie množstvo osôb.
Trofám si říct, že tohle patří mezi klasiku v oboru. Jak psychologie, tak literatury o holocaustu. První část je popisná. Autor ale popisuje nejen vnější podmínky vězně v koncentračním táboře, ale i jeho vnitřní život, právě to "prožívání" v názvu knihy. Cílem je ukázat, že i v té nejneutěšenější situaci může člověk nacházet smysl svého života. Druhá část "Synchtonizace v Birkenwaldu" je dramatické ztvárnění jedné epizody z koncentračního tábora. Kromě přímých účastníků, zde vystupují i zemřelí, a jednání a myšlení protagonistů je komentováno Sokratem, Spinozou a Kantem.
Knihu jsem četla na doporučení dcery a nelituji. Autora obdivuji, že text dokázal sepsat nedlouho po propuštění z koncentračního tábora. Je to silná výpověď a zároveň psychologické pojednání. Čtení to nebylo lehké, ale bylo pro mě obohacující. Frankl odmítá kolektivní vinu a říká, že i v utrpení je smysl života...
Franklov prístup k životu a terapeutická práca sú mi blízke, sám som chvíľu uvažoval nad výcvikom v logoterapii (skončil som ale v inom smere). Ku knihe sa opakovane vraciam.
Kniha samotná obsahuje niekoľko časti - Franklove zápisky z tábora, prepis divadelnej hry a výňatok z reči pri spomienkovej slávnosti (trocha ma mrzí, že nejde o celú reč, výňatok má iba dve strany, avšak o to intenzívnejšie).
Žijeme v dobe, kedy sa aj napriek historickým dôkazom a žijúcim preživším holokaustu niektorí ľudia odvažujú tvrdiť, že holokaust nikdy neexistoval a bohužiaľ stále majú medzi ľuďmi veľkú podporu. Z rodnej hrudy spomeniem napríklad bývalého policajta a samozvaného historika, ktorý si vydal svoje názory knižne a vlastným nákladom (súdny proces s ním prebieha už veľmi dlho). V politike máme niekoľko nacistických ("národniarskych") strán.
Frankova kniha by podľa mňa aj z tohto dôvodu mala byť zaradená na zoznam povinného čítania v školách a o zverstvách holokaustu by sa v nich malo otvorene hovoriť.
Knihu jsem přečetla na doporučení po besedě s přeživší holokaustu. A nelituji, obsahuje tolik hlubokých myšlenek, že ač útlá knížečka, zanechá silný dojem.
Knihu jsem přečetla na základě doporučení. Pojednávat o životě v koncentračním táboře. Autor zavrhuje kolektivní vinu, což mě bylo sympatické, protože každý stát má dobré a špatné lidi. A to že převažují vic špatní, neznamená, že takoví jsou všichni. Autor to moc hezky popsal, a každému doporučuji si přečíst.
Je to jedna z těch knih, které s člověkem otřesou a znejistí ho. Připomene mu, že leckteré přechodné nepohodlí, které zažívá, se dá celkem snadno přejít. Nutí k zamyšlení. Idea knihy v citátu Nietzscheho, že kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese každé jak, má však, dovolím si s přeživším z koncentračního tábora častečně nesouhlasit, svou mezeru. Podceňuje roli náhody.
Na konci vydání je krásná Franklova řeč k 50. výročí anšlusu Rakouska. Některé myšlenky ve zkratce: "Přisuzovat Rakušanům, kterým je dnes mezi 1 rokem a 50 lety retroaktivní kolektivní vinu považuji za zločin... Byl by to návrat ke klanově chápané odpovědnosti podle nacistů... Mladé lidi by tento přístup nahnal do náruče starých nacistů a neonacistů."
Autor dochází k názoru,že na svĕtĕ existují jen dvĕ lidské rasy:,,rasa"slušných lidí a,,rasa"neslušných lidí.To,že slušní lidé jsou v menšinĕ,a že v menšinĕ vždy byli a pravdĕpodobnĕ i budou,s tím se musíme vyrovnat.Nebezpečí hrozí teprve tehdy,jestliže nĕjaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné-když dojde k negativnímu výbĕru.Proti tomu však není žádný národ imunní.A v tomto smyslu je holokaustu schopen v zásadĕ každý národ.Toto jsou závĕrečná slova autora přeživšího pobyt v nĕkolika koncentračních táborech.
Tuto knihu jsem měla na svém to read listu asi deset let (ani nevím, proč tak dlouho) a za tu dobu jsem si o ní udělala až příliš velké iluze. Nedočetla jsem ji, i přesto že je tenká, zdálo se mi, že se až moc vleče. Zapamatovala jsem si myšlenku, že je třeba nalézt smysl ve vlastním utrpení, aby se to utrpení lépe snášelo.
Vzala som z police Hľadanie zmyslu života, keďže aj my doma prežívame neľahké obdobie. A konštatujem, že druhé čítanie ma oslovilo podstatne viac ako prvé. Zrejme je to tým, že mi slová pána Frankla hovorili priamo z duše a do duše. Veľmi oceňujem formu, akú zvolil pre svoj text. Nie srdcervúce zážitky, ktoré po prečítaní spôsobia akurát ďalšie bôle, ale vždy účelne popísané reakcie ľudí v tých najvyhrotenejších situáciách (či väzňov alebo dozorcov). A na základe toho psychologický rozbor ľudského konania. Skvelé! A logoterapia - autor bol múdry a pokorný muž, ktorý veľa zažil, pochopil a precítil. Jeho "duchovné dieťa" je teda rovnako hlboké a pravdivé. Úplne sa s ním stotožňujem. A som veľmi rada, že mi svojou knihou pomohol, je naozaj nadčasová. Ďakujem.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) divadelní hry hledání smyslu života svoboda psychiatři holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 1996 |  A přesto říci životu ano: (Psycholog prožívá koncentrační tábor) |
| 1994 | Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie |
| 2006 | Vůle ke smyslu |
| 2016 | Utrpení z nesmyslnosti života |
| 2006 | Lékařská péče o duši |
Přes veškerý respekt k panu Franklovi - ačkoliv se v knize najdete pár zajímavých myšlenek, kvůli kterým stojí za to si ji přečíst, tak bohužel jsem od ní čekala více. Popis života v koncentračním táboře i důsledky z toho vyplývající se více méně zas tak neliší od výpovědi jiných vězňů - ačkoliv nebyli psychologové došli často ke stejným postřehům. Předpokládám, že ve své době byl Frankl jedním z prvních, kteří dokázali to, co se v táborech dělo nějak systematičtěji pojmenovat a za to samozřejmě zaslouží uznání. Asi jsem měla prostě od knihy moc velká nereálná očekávání a čekala jsem hlubší nahlédnutí do využití logoterapie a to se mi kromě pár spíše filozofických myšlenek nedostalo. Nebo prostě je to mými vlastními životními zkušenostmi a tím, že sama se podvědomě principy popisovanými v knize řídím, že mě osobně to nezasáhlo tak hluboko jako jiné čtenáře... Nicméně jako krátké (100strankové) a přesto hutné nahlédnutí na hrůzy koncentračních táborů s důrazem na prožívání uvězněných lidí, je to dobře zpracované a mohu ostatním doporučit.
Druhá část knihy - filozofická divadelní hra - mě bohužel neoslovila.