Ako chutí moc
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63058/bmid_ako-chuti-moc-Vw4-63058.jpg
4
534
534
Po viac ako dvadsaťročnej prestávke sa do slovenskej literatúry vracia Ladislav Mňačko. Mladšia generácia už jeho meno ani veľmi nepozná - od roku 1968, keď po invázii piatich armád Varšavskej zmluvy emigroval z Československa, sa vytratilo z dejín literatúry, z učebníc, encyklopédií, nehovoriac o verejných knižniciach či bežnej publicistike. A pritom to bol autor, ktorý v päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch vzbudzoval neobyčajne veľkú pozornosť svojimi knižkami i žurnalistickými vystúpeniami. Spomeňme aspoň jeho reportážne diela Kde končia prašné cesty (1962) a Oneskorené reportáže (1963), romány Smrť sa volá Engelchen (1959), Ako chutí moc (1967). To všetko boli knihy, ktoré sa čítali, o ktorých sa debatovalo, ktoré ostro nastoľovali boľavé spoločenské problémy-slovom pripravovali a presadzovali to, čo vyvrcholilo v roku 1968. V literárnej tvorbe pokračoval aj v emigrácii a predpokladáme, že i tieto texty sa čoskoro dostanú do rúk nášho čitateľa (najmä eseje Agresori, Siedma noc či satirický román Súdruh Munchhausen). Nie je náhodou, že zo starších Mňačkových kníh sme siahli po znovuvydaní románu Ako chutí moc. Aj keď je jeho obsahom briskná analýza životného osudu bývalého revolucionára, odbojára a neskôr popredného straníckeho a štátneho činiteľa, ktorého vplyv nekontrolovateľnej moci postupne rozkladá mravne, ľudsky, ale aj politicky v chmúrnych päťdesiatych rokoch, môžeme ho rovnako dobre čítať aj ako knihu o neostalinských mocipánoch posledného dvadsaťročia; ide o ten istý mocenský mechanizmus, o ten istý systém a o ten istý demoralizujúci vplyv moci na jej nositeľov. Preto je toto dielo aktuálne i dnes a môže znova pozitívne prispieť k našej súčasnej spoločenskej obrode.... celý text
Přidat komentář
Kniha, kterou by si měl přečíst každý, nemohu se zbavit dojmu, že je stále hodně aktuální.
Koupil jsem náhodou v náchodském antikvariátu. Pamatuju, jak o tom často mluvli na Svobodný Evropě. Možná tam bylo i čtení na pokračování. Četlo se mi dobře a občas přišla husí kůže, jak mi to skoro až zhmotnilo tu hnusnou dobu. Velmi dobré.
Víte, kterou píseň Jardy Hutky označili soudruzi za absolutně antikomunistickou? Budete se tomu smát, je to halekačka Kamna s verši:
Potvora jedna, zlověstně hučí,
je celá zarudlá, všechny nás zničí,
sálá a myslí si: však já vám zatopím,
jenže já, hrdina, vůbec se nebojím, uá, uá ...
Mňačkova kniha Jak chutná moc byla také zakázaná. Mj. i proto, že Mňačko bez okolků popisoval soudruhy ze stranické špičky, jak chčijou svorně, generálního tajemníka strany nevyjímaje, u příkopu silnice, obklopeni svými ochrankami a doma jsem se ušklíbal nad tím, že Bůh nad námi je prost tělesných potřeb, kdežto Brežněv musí někde smrdět na hajzlu. Smích je potravou duše chudých a ponížených.
Knížečku mám již hodně dlouho. Když jsem ji četl v hluboké normalizační době, skoro bych se bál mluvit o čem a kom je. Zdálo se mně, že takových lidí znám ve svém okolí několik. Soudruhů, které nechala tehdy strana „vyrůst“ a oni se rudou knížkou oháněli. Bohužel, poplatné v každé době.
Kniha, kterou když jsem kdysi četla v době nesvobody, působila jako bomba. Na tehdejší dobu odvážná, průlomová. Nahlas pojmenovala něco, co bylo v literatuře doposud zakázané. Hodnotím tehdejšíma očima, přiznám se, že knihu jsem od té doby nečetla, nemám ji k dispozici, pamatuji si jen vyznění, nikoliv obsah. Na dnešního čtenáře už možná působí jinak...
Kniha o státníkovi, kterému moc zatemnila mysl. Vzhledem k době, ve které vznikla, je poměrně odvážná, nicméně téma zůstalo nevyužité. Na činy mocného muže mohlo být např. pohlíženo jeho vlastníma očima a poté do kontrastu postavit pohled lidí v jeho okolí, těch, kterých se jeho rozhodnutí dotýkala. Tomuto je v knize věnován minimální prostor a je to škoda, protože právě toto by mohlo být mimořádně zajímavé. Místo toho je kniha plná vzpomínek jeho kdysi-kamaráda, kterého od sebe (stejně jako ostatní lidi) odehnal a který se zamýšlí, co se to s kdysi rovným a racionálním člověkem stalo, kdy a jak se to v něm zlomilo. Samotné téma toho, co všechno dokáže natropit člověk, který vzhledem ke svému postavení trpí mesiášským komplexem a pocitem vlastní dokonalosti, zůstalo nevyužito.
Kniha, kterou by si měl přečíst úplně každý.
Kniha charakterizující, už jen samotným faktem, že vůbec vyšla, počátek přelomu 1967/1968, rokům které mnohým z nás výrazně změnily život, a mnohým dalším, nedovtipnějším i jejich pohled na stát a společnost ve které tehdy žili, na tehdejší skutečnost.
Až se mi podaří přečíst si ji po letech znovu, napíši samozřejmě více.
"Je neuvěřitelné, jak se za podobných historických situací opakují tytéž chyby. Už od doby lovců mamutů. Člověk je ještě stále ve své podstatě lovcem mamutů. Mamuti už sice dávno neexistují, ale člověk se dodnes žene za co největším kusem masa. A všechna civilizace a všechna kultura jsou jen na to, aby tuto jeho prapodstatu maskovaly."
Velmi aktuální kniha. I když byl její děj zhuštěn do tří dnů, kombinace vzpomínek vypravěče a popis neutěšené současnosti umožnil vytvořit si plastický obrázek zlomení jednoho charakteru.
Je až zarážející, jak může morálku jednoho člověka změnit to, že může rozhodovat o osudech jiných. Nevím, zda tomu tak skutečně je, retrospektivně je možné vidět už prakticky jen ty pokřivené osoby se strachem ze všeho a o vše. Snad o statečnosti a morálním ukotvení Ludvíka Svobody ve vojenské části jeho života nemůže být pochyb, jakmile se ale dostali komunisté k moci, šla veškerá morálka stranou. V boji za beztřídní společnost, k níž byly dějiny tak jako tak předurčeny, není na něco, jako je morálka, svědomí nebo pouhopouhá úcta jednoho člověka k druhému, místo.
Bylo to smutné čtení.
"Už dávno měl odejít z funkce, na kterou nestačil, kterou nezvládl. Díky jemu rostly a množily se stále větší chyby a škody. Nebyl schopen jim zabránit, neměl ani potřebný rozhled a intelekt - a ani vůli, vyhýbal se odpovědnosti, odmítal rozhodovat sám i o bezvýznamných záležitostech. Bylo dost vážných důvodů, pro které už měl dávno opustit křeslo, na něž nestačil."
Kniha o státníkovi, kterému moc zatemnila mysl. Vzhledem k době, ve které vznikla, je poměrně odvážná, nicméně téma zůstalo nevyužité. Na činy mocného muže mohlo být např. pohlíženo jeho vlastníma očima a poté do kontrastu postavit pohled lidí v jeho okolí, těch, kterých se jeho rozhodnutí dotýkala. Tomuto je v knize věnován minimální prostor a je to škoda, protože právě toto by mohlo být mimořádně zajímavé. Místo toho je kniha plná vzpomínek jeho kdysi-kamaráda, kterého od sebe (stejně jako ostatní lidi) odehnal a který se zamýšlí, co se to s kdysi rovným a racionálním člověkem stalo, kdy a jak se to v něm zlomilo. Samotné téma toho, co všechno dokáže natropit člověk, který vzhledem ke svému postavení trpí mesiášským komplexem a pocitem vlastní dokonalosti, zůstalo nevyužito.
Můj první Mňačko. Fascinující analýza života rudého revolucionáře, který se mění v ustrašeného aparátčíka, který soupeří o moc se stejně mocným papalášem. Smrt jednoho přivodí i pád druhého. Odvážná, skvěle napsaná kniha.
Kniha: život ve veřejné anonymitě a ve stínu velkého komunistického vůdce. Frankova tvář visí na řemínku jeho fotoaparátu Hasselblad. On sám je velkovýrobcem veřejných tváří, jejich retušérem, dodavatelem, popularizátorem a součástí soukolí, které vytvářelo veřejné legendy o pomyslné velikosti malých, o významu bezvýznamných a o kráse ošklivých. Moc korumpuje. Jak ti chutná všechna ta moc, kterou jsi měl v rukou, Ty mrtvý? Vůdcovský typ, který přestane vést sám sebe, ztrácí právo vést jiné.
Jak se člověk v politice mění a jak dovede chutnat moc, bude stále aktuální téma napříč všemi politickými stranami. Tato kniha by měla být zahrnuta do povinné četby studentů všech středních škol.
Bože, jak pravdivé, jak mrazivé, jak hrůzné, jak depresivní, jak předvídavé, jak poplatné v každé době. A pozor, historie se opakuje.
Kniha nejen o komunismu. Proč? Protože moc chutná stejně za jakéhokoliv režimu.
Příběh hrdiny, který se kdysi nebál o svůj život, ale postupem času se začal bát o svoji moc. Příběh člověka, který dokázal být oporou všem, aby pak všechny odvrhl, všech se bál. Příběh člověka očima jeho přítele, spolubojovníka, fotografa mně připadal jako protipól Orwellova románu 1984 - v něm autor ukazuje ovládání bezmocných mocnými, zde ukazuje autor ovládání mocných sebou samými, svým strachem, svým okolím. Působivý román, který i přes časový odstup neztrácí svoji aktuálnost, mění se jen kulisy, posouvá se časová rovina. Chuť moci však zůstává.
Velmi zajímavá a poutavá kniha. Už jsem o komunismu četla spoustu knížek a tahle byla úplně jinak pojatá a opravu stojí za přečtení.
Velmi pěkně vykreslené postavy, prostředí a situace, kdy je na misku vah dána lidskost a přátelství a na druhé straně posedlost mocí a touha vše a všechny ovládat.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
I při opakovaném čtení pořád dobré a nadčasové, moc chutná každému v jakékoliv době.