Ako chutí moc
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63058/bmid_ako-chuti-moc-Vw4-63058.jpg
4
541
541
Po viac ako dvadsaťročnej prestávke sa do slovenskej literatúry vracia Ladislav Mňačko. Mladšia generácia už jeho meno ani veľmi nepozná - od roku 1968, keď po invázii piatich armád Varšavskej zmluvy emigroval z Československa, sa vytratilo z dejín literatúry, z učebníc, encyklopédií, nehovoriac o verejných knižniciach či bežnej publicistike. A pritom to bol autor, ktorý v päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch vzbudzoval neobyčajne veľkú pozornosť svojimi knižkami i žurnalistickými vystúpeniami. Spomeňme aspoň jeho reportážne diela Kde končia prašné cesty (1962) a Oneskorené reportáže (1963), romány Smrť sa volá Engelchen (1959), Ako chutí moc (1967). To všetko boli knihy, ktoré sa čítali, o ktorých sa debatovalo, ktoré ostro nastoľovali boľavé spoločenské problémy-slovom pripravovali a presadzovali to, čo vyvrcholilo v roku 1968. V literárnej tvorbe pokračoval aj v emigrácii a predpokladáme, že i tieto texty sa čoskoro dostanú do rúk nášho čitateľa (najmä eseje Agresori, Siedma noc či satirický román Súdruh Munchhausen). Nie je náhodou, že zo starších Mňačkových kníh sme siahli po znovuvydaní románu Ako chutí moc. Aj keď je jeho obsahom briskná analýza životného osudu bývalého revolucionára, odbojára a neskôr popredného straníckeho a štátneho činiteľa, ktorého vplyv nekontrolovateľnej moci postupne rozkladá mravne, ľudsky, ale aj politicky v chmúrnych päťdesiatych rokoch, môžeme ho rovnako dobre čítať aj ako knihu o neostalinských mocipánoch posledného dvadsaťročia; ide o ten istý mocenský mechanizmus, o ten istý systém a o ten istý demoralizujúci vplyv moci na jej nositeľov. Preto je toto dielo aktuálne i dnes a môže znova pozitívne prispieť k našej súčasnej spoločenskej obrode.... celý text
Přidat komentář
Už jen fakt, že na začátku knihy skočíme na pohřeb člověka o kterém autor vypráví po celou knížku mě zaskočil. Zajímavě pojednání o moci a jejím působení na člověka, který ji dostane do rukou až moc a proč jakýkoliv politický systém nebude nikdy ideální. Protože moc chutná moc dobře.
Četl jsem už před časem, přesto si stále pamatuji, že na mě hluboce zapůsobila. Jde o perfektní studium, jak moc dokáže rozložit člověka a jeho morální zásady. Obávám se, že je aktuální i dnes.
Pátá hvězdička za odvahu něco takového tehdy napsat a vydat. Číst tohle za socialismu byla opravdová lábuž. Je to přesné, nemilosrdné a pravdivé. Mnoho dnešních hajzlíků na vyšších i středních místech by se tam mohlo najít. Bohužel je to tak, kulisy se mění, aktéři zůstávají. Šit!
Ze začátku jsem se lekla (ono když na první stránce najdete slova jako katafalk, pohřeb, smuteční síň, není se čemu divit), ale mé nadšení rostlo s tím, jak se přede mnou v různých retrospektivních útržcích odvíjel příběh nikdy nepojmenovaného (!) státníka se všemi jeho ctnostmi i neřestmi. Podle mě největší hodnotou celé knížky je vystižení atmosféry doby (i když je to samosebou pouze odhad - osobně jsem ji nezažila), která dovedla přetavit kdysi schopného člověka v slabošského, ustrašeného a unaveného muže s neslavným koncem. Mrzel mě jen závěr (poněkud rozvleklý a nadbytečný - jako by Mňačko potřeboval naplnit nějakou normu rozsahu) a až překombinované vztahy (nejen) se ženami (skutečně musela být každá - Margita, Judita, Licka, případně vdova "blonďatá lasice" - v nějakém 3- a víceúhelníku?). Jinak ovšem opravdu velice vydařené a (bohužel) nadčasové. Myslím, že při čtení v kterékoliv době může člověk najít paralely...
Ukázky:
Určitě se v průběhu doby sám přesvědčil, že nejeden jeho "škrt pera" přinesl místo prospěchu katastrofu. Ale vždycky to zavinili ti druzí. Chtěli podkopat jeho pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, předkládali mu naschvál k podpisu špatné podklady.
Nakonec už se bál rozhodnout o čemkoliv. O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho už se vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se.
(1990, s. 65)
Patřil k těm, kteří objevili nepřítele ve straně. Uhnízdili se v ní kdejací úchylkáři, kariéristé, intelektuálové, měkkýši, agenti... Ven s nimi než se jim podaří zničit revoluci.
Čistil. Čistil a vymetal. Osvědčil se. Poslali ho vyčistit zasviněný kraj. Žádali od něho - buď rozhodný, pevný, tvrdý, neúplatný. A nesentimentální. Neboj se tvrdě zasáhnout a pamatuj, že když se kácí les, lítají třísky. Pro třísku tě nikdo nebude volat k odpovědnosti.
Kácel tedy. Třísky lítaly. Vykácel kraj, povolali ho výš. Prosekával se odspodu. Podtínal pozici "doktorského kabinetu". Myslel už tenkrát na to, že by mohl jednou stanout v čele jiného, nedoktorského kabinetu, o němž by mohl s pýchou prohlašovat, že ani jeden z jeho spolupracovníků nemá akademický titul?
Les se ovšem vykácí rychle, ale nový dorůstá hrozně pomalu. Nebyla jeho tragédie, že se najednou ocitl na holé pasece? Rozmáchlý dřevorubec neměl do čeho zatít. Velikáni padli. Žádný kmen už mu neclonil slunce. Tyčil se nad okolím, sám velikán. Velikány podťal. To znamená, že velikány je možno podtínat. Také jeho, velikána, je možno podtít.
(1990, s. 114)
+ v 17. kapitole jsou hezké úvahy o smyslu života, co pomáhá člověku dojít naplnění - zda moc, láska, dobře vykonané dílo, sláva... Stojí za přečtení.
Ako chutí moc je jedno z tých výnimočných diel, ktoré vzniknú, keď talentovaný autor píše na tému ktorej rozumie, je s ňou bezprostredne spätý a vie ju podať jedinečným spôsobom. Ako sám Mňačko napísal, hlavná sila diela spočíva hlavne vo vtedajšej horúcej aktuálnosti témy, o literárnej stránke diela však až tak vysokú mienku nemal. Ja ako čitateľ však musím skromne nesúhlasiť a povedať, že Ako chutí moc je aj po formálnej a literárnej stránke brilantné dielo a pôvodný slovenský Mňačkov text je tak krásny ako len slovenský text môže byť. Nie, nebojte sa, nečakajte archaizmy a poetické frázy. Toto je moderné dielo a moderný text pre každého čitateľa, pre ktorého je daná téma potencionálne zaujímavá. A áno, v istom zmysle stále znepokojivo aktuálna.
Nejsilnější stránkou téhle knihy je skutečnost, že to ani nemusí být fikce. (Ne)skutečně mrazivá zpověď o životě aparátčíka
70 % obsahu knížky odtušíte z názvu. Člověk, který propadl moci a analýza jeho života od bývalého přítele. Děj jako by nebyl ani tak důležitý, nějaké ženské, to ano, ale hlavní je postupný přerod z nadšeného regionálního revolucionáře na alkoholickou trosku.
Ladislav Mňačko se jakožto žurnalista nezapřel a celé je to věcné, rázné, stručné. Otázkou je, jestli je to dobře, či nikoli.
Rozhodně doporučuji ke čtení. Některé pasáže jsou trochu nudnější, ale líbilo se mi, že "příběhy" o státníkovi nešly chronologicky, ale tak nějak na přeskáčku - pro mě velké plus knihy.
Možná, že jsme všichni tak trochu pozlacené vrány. :)
Přiznávám se hned na začátku, že knihu Jak chutná moc čtu asi potřetí a pořád obdivuji vypravující Mňačkův styl, popisující přerod svého přítele v mocného komunistu, třímajícího v rukou téměř neomezenou moc a jeho pád. Knihou se nese jisté temné zlo, strach, špehování i v tak osobním a pohnutém okamžiku, jakým je pohřeb. A přitom se ani nedozvíme, jak se hlavní hrdina jmenuje. Fantazie.
Právě dočteno. ¨
Kniha o jednom odvážném partizánovi, dobrém komunistovi, normálním chlapovi, který prostě měl to štěstí že neuhořel, a tak vyhasnul. Nevím co tím chtěl Mňačko říct, možná chtěl jen pokárat politiky, že se nechovají a nežijí úplně na 100 procent. Protože dnes se podle mě dějí horší věci, než co je v knížce. Chápu proč knížku zakázali, ale dnes by se ještě mohli chlubit, že i ti co sešli z cesty byli na dnešní poměry v normě. Uvidím, nechám to uležet, a myslím že si odnesu víc než jen to, že pohřby jsou na prd.
Románem \"Jak chutná moc\" (1967) se p. Mňačko zapsal už kvůli tomu názvu. Představuju si, že když člověk coby spisovatel vymyslí takto jedinečný název pro román, tak napsat tu knihu je už pak maličkost.
Literárne kvality tejto knihy nie sú v súlade s hodnotou jej posolstva, ale aj tak, vlastne práve preto, treba si ju prečítať.
Souhlasím s nightlybirdem: tato kniha je aktuální stále a podobně jako například některá Orwellova díla bude - dle mého názoru - aktuální vždy. Moc chutnala, chutná a bude chutnat stále a je úplně jedno v jakých barvách. Román je bohužel takovou osnovou pro životopisy většiny revolucionářů a mladých bojovníků, kteří svůj boj nakonec "vyhráli"... Mňačko se zde velmi umně a bez zbytečného patosu vypořádává s vlastní frustrací z vlády komunistů v 50. letech, kterým sám původně aktivně a z upřímného přesvědčení pomáhal k moci. Velmi zajímavé a nadčasové čtení.
bikerbm - ona ta kniha byla nepochybně ve své době aktuální, aktuální natolik, že byla na indexu, tj.zakázaná. Nechci se přít, zda Mňačko napsal lepší knihy. Někdy je ale důležitější než literární hodnota knihy její pravdivost. Nebo se snad pletu?
A navíc si nemyslím, že by svou aktuálnost ztratila - stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a vidíme, že moc chutná i dnes. Barva se mění, koryto zůstává.
tak s touto knížkou jsem měla děsnou zkušenost ... našla jsem ji na půdě u rodičů, udělala referát ve IV. na gymplu v češtině a odnesla si dvojku z chování
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Mrazivě aktuální téma, mistrně ztvárněné, naprosto dokonalé ve svém žánru. Děj umožňuje nahlédnout zpět do doby, kdy samozřejmé je nemyslitelné...a přesto nebo právě proto je tak poplatné jakékoliv době, jakémukoliv systému, protože moc chutná vždy...