Amerigo & Magalhães
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/426182/mid_amerigo-magellan-EZQ-426182.jpg
5
39
39
Proč se Amerika jmenuje Amerika a ne Kolumbie podle svého objevitele? Italský mořeplavec Amerigo Vespucci ji neobjevil, a nebyl ani tím, kdo jako první překročil Panamskou šíji a spatřil Tichý oceán, aby dokázal, že jde o nový kontinent. Zúčastnil se několika výprav do Nového světa, ale nevedl je. Ovšem psal o nich. Ale jen díky souhře mnoha neuvěřitelných náhod a omylů, které jsou samy o sobě fascinující příběhem, jenž nemá v historii obdoby, dostal nový kontinent jeho jméno. – Těmito otázkami se zabývá Zweigův životopisný román Amerigo (1944), první část svazku. Druhá část Magalhães (1938) je věnována slavnému portugalskému mořeplavci a jeho neuvěřitelné plavbě kolem světa, kterou podnikl v letech 1519–1521, která s konečnou platností dokázala, že je Země kulatá.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Historické romány
Vydáno: 2019 , Beta-DobrovskýOriginální název:
Amerigo / Magellan
více info...
Přidat komentář
Amerigo (60%): popis vydavatelských chyb, kvůli nimž nakonec jméno kontinentu je přisouzeno někomu jinému než objeviteli. Hodně suché, nic o příslušných výpravách, jen bádání mezi tiskaři.
Magalhães (100%): to bylo úplně něco jiného, výborně zpracovaný životopis mořeplavce, který se vypracoval z ničeho, byl prostým námořníkem, až na pozici admirála, ovšem nuceně pod jiným (španělským) králem, aby vedl svoji vysněnou výpravu na cestu kolem světa, tedy primárně k Ostrovům koření směrem na západ a dál. Líbilo se mi, že s M. jdeme celým jeho životem a podrobně peripetiemi přípravy velkolepé výpravy 5 lodí, čemuž byla věnovaná více než třetina celého románu protkaného fakty. Zbytek je již plně diktován samotnou výpravou a je z autorova místy velmi vzletného slohu zřejmé, jak sám osobně velmi obdivoval odvahu, pečlivost a zkušenost Magalhãese. Používá spoustu zdrojů, tedy zachovalých písemných dokladů a zpráv (leccos je dokonce přiloženo, velmi zajímavý je seznam všeho vybavení, které musel Magalhães sám připravit a propočítat s ohledem na ne úplně známé trvání plavby a zcela neznámé možnosti zásoby doplňovat po cestě).
"Žádný historický čin není skončen tím, že je dokonán, nýbrž teprve tehdy, když byl zaznamenán pro budoucnost. To, co nazýváme dějinami, není součtem významných činů, které se kdy v čase a prostoru přihodily; dějiny světa zahrnuje jen a pouze onen malý ozářený výsek, popsaných na stránkách zachovaných do budoucnosti. Bez Homéra by Achilles nebyl ničím. Bez kronikáře by každá postava zůstala stínem a každý čin by se rozplynul v nekonečném moři událostí. Věděli bychom žalostně málo o Magalhãesovi a jeho činu, kdybychom měli jen tu jednu dekádu, záznam deseti dnů od Petera Martyra, stručný dopis Maximiliána Transsylvana a několik suchých poznámek z deníku lodivodů. Jedině tento nenápadný rhodský rytíř /Ital Antonio Pigafetta/, tento přespočetný a nadbytečný účastník vylíčil Magalhãesovy činy pro potomstvo podrobně."
A co vůbec autora vedlo k napsání příběhu trochu se vymykajícího jeho (historického) záběru...? Sám v úvodu na to odpovídá: "Autor by si měl při každé knize uvědomit, jaké pocity, jaká osobní pohnutka ho k volbě jeho předmětu dovedla. Já sám mám o niterném původu této knihy naprosto jasno. Vznikla z poněkud neobvyklého, ale velmi naléhavého pocitu: ze zahanbenosti.", kterou odstartovala jeho plavba přes oceán do Argentiny. Plavba převelice pohodlná, přesto zdlouhavá až úmorně nudná. Zahanbilo ho, když si uvědomil, jaké útrapy a nástrahy čekaly na dávné mořeplavce, zejména když hledali první trasy a docilovali prvních rekordů...(aniž to i tušili, protože stejně jako M. se domů už nevrátili, neb na cestě přišli o život).
A ještě poznámka k vydavateli: nepotěšil mne, ani já jej nepotěším - těch překlepů a chyb včetně faktických ( _Quadalquivir_ jako "zářný" příklad)
Ako vždy v prípade Zweiga je aj v knihe Magellan čítanie pútavé, všetky fakty podané zaujímavo a napínavo.
Škoda, že sa nezachovalo z tejto plavby viac prameňov, mohla by byť kniha obšírnejšia a možno by aj tie udalosti boli trochu iné. Inak je to skvelá kniha, ktorá obohatí a poučí čitateľa.
jsem nadšen, kniha dle mého gusta. Snad jen bych to nepovažoval za román (resp. dva romány v jedné knize), jde dle mého soudu spíše o historickou literaturu faktu.
Část o Vespuccim je intelektuální dobrodružství vzešlé z bádání v zaprášených archívech a knihovnách. A je opravdu zajímavé.
Magellan je dobrodružnější podstatou svého činu. Krásný popis úžasného činu.
Oceňuji Zweigovo zaujetí a vášeň, která knihu provází.
V knize by se snesla mapa.
Stefan Zweig opět zpracoval zajímavé lidské osudy svým strhujícím způsobem líčení. Snad proto Zweig za život napsal pouhé dva romány – v jeho podání je totiž i realita tak dechberoucí, že vymýšlet si vlastní příběhy je holá zbytečnost.
Žádné z Zweigových děl, které jsem přečetla po Světě včerejška, nedosahovalo dokonalosti, ba geniality jeho pamětí. Přesto se mi tahle monografie líbí: po celou dobu, co jsem měla knihu rozečtenou, jsem myslela na postup Magellanovy výpravy a objevení úžiny mezi Patagonií a Ohňovou zemí mi připadalo jako aktuální událost.
Magellanova část je sice jaksi epičtější, ale ta Amerigova představuje dobrodružství jiného druhu, intelektuální, myšlenkové. Obdivuji Zweigovu odvahu, s níž se odvážil napsat drama odborných omylů, a poutavost, s jakou se mu to podařilo.
Za velký přínos pro sebe pokládám, že jsem se konečně dozvěděla o původu těch exotických jmen, která jsem poprvé slyšela v VI. třídě na hodině zeměpisu, a od té doby jsem je brala jako danost: Tierra del Fuego podle věčných ohňů, které hořely v dálce mrazivého, hornatého jihu, aniž se námořníkům podařilo setkat s jejich původci; Rio de Janeiro podle sv. Januaria, na jehož svátek bylo objeveno; Patagonie, země lidí s velkýma nohama, podle obrů, kteří ji obývali; Ladrony, Zlodějské ostrovy, podle domorodců, kteří si odnesli z lodí, co se jim líbilo. Také jsem nedávala z ruky glóbus a mapu Jižní Ameriky. Nevzala jsem na vědomí, jak je Pacifik obrovitý, dokud jsem nečetla o svízelném propátrávání této oceánské masy den po dni, s hladem a kurdějemi.
Obdivuji Zweigovu takřka univerzální jazykovou znalost. Překládá si sám prameny z latiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, francouzštiny i angličtiny. Není to lecjaký popularizátor, nýbrž člověk odborně vybavený. Navíc připojuje vlastní návrhy na řešení problémů, kterým nelze upřít důvtip.
Co mě však rozčiluje, je jeho podání po lopatě: přijde mi, že z čtenáře dělá trochu hlupáka. Je opravdu potřeba vyprávět naloďování materiálu jako pohádku? Také moralizující vsuvky mi přišly zbytečné a nijak zvlášť hluboké (že svět zůstává nevděčný ke svým velikánům, všichni vědí). Výsostné jazykové mistrovství Zweig prokázal ve Světě včerejška, kdežto jeho ranější díla podle mě nijak nevynikají. Je mi líto, že to musím říci, protože mám autora ráda, ale tak to vnímám.
Celkově 4,5/5 hvězdiček za knížku, která se mi výborně četla v lecčem mě obohatila.
* „Vespucci byl první, kdo popsal nový svět, a jen proto ho nerozvážně oslavují učenci, pro které je slovo víc než čin.“
* „Oba [Kolumbus a Amerigo] neměli ani sebemenší potuchy […], že deset generací učenců a geografů bude štvát jejich stíny proti sobě v boji o stín jediného jména.“
* „Nejvyšší duchovní štěstí tvůrčí povahy: být zodpovědný jen sám sobě.“
Zweig je nepřekonatelný. Je to má druhá kniha jeho a opět absolutní mistrovství - obsahové i jazykové. Není větší oslavy chlapské odvahy, krásného lidství, nezastavitelné touhy nebo obrovské píle a vytrvalosti než historické životopisy Zweiga. Tolik pozitivní energie a zároveň pochopení pro naše slabosti, vše smícháno s vírou v úspěch, vlastní schopnosti či spravedlnost. Krásný pateticky hrdinský sloh, kdy i čtenář je pyšný na to, že jeho předkové dokázali to, co dokázali a říká si, proč to nedokážu já? Anebo dokážu? Zweig nutí čtenáře zamýšlet se nad vlastním posláním - není naším úkolem tady být jen pasivními příjemci osudu, ale my sami máme být tím, kdo určuje a mění běh světa. Tak jako například Magalhaes.
Skvěle napsané "životopisy", tak jak to Zweig umí.
Krásně zpracovaná histroie, fakta, úžasně čtivě podáno. A tak se mohu dnes v klidu pustit osobně do vyprávění, dětěm, známým, o tom, jak to "tenkrát" bylo.
Kniha se skládá ze dvou různých a na sebe nenavazujících částí. První část, věnována kmotrovi Nového světa, je nevzrušenou obhajobou učence, jeho zápalu a popisuje nepochopení okolního světa, který si své názory, emoce či mindráky vtěluje do lidí, jejichž činy přetrvají věky a jsa nesmrtelní, těžko se mohou zabývat žabomyšími spory. ***
Druhá část je tak trochu jiný historicko-dobrodružný román, ostatně jak je u Zweiga zvykem. Autorovi nejde ani tak o vylíčení příhod a útrap hrdinných námořníků, spíš se jedná o oslavu lidského ducha, železné kázně, sebeobětování při vědomí konání činů, jež jedince nastokrát převyšují.. ****
Stačily jen dvě knížky - Marie Stuartovna a Amerigo/Magellan - aby se Stefan Zweig zařadil mezi mé oblíbené spisovatele a abych se zamilovala do jeho stylu vyprávění. Obě části knihy mi velmi rozšířily znalosti o tomto období objevů, kdy se lidé s tak nejistými vyhlídkami a pro nás primitivními prostředky vrhali do neznámých končin oceánů. Zejména příběh Magellana, který Zweig tak úchvatně zpracoval, mě úplně pohltil, často i uprostřed přednáškového sálu jsem se s námořníky houpala na vlnách a prožívala napjaté okamžiky, kdy musel Magellan prokázat svou neuvěřitelnou houževnatost a tvrdost, aby dosáhl svého cíle. Skoro mi bylo do pláče, když sám umírá ještě na půli cesty a celé dílo za něj dokončí někdo, kvůli kterému málem celá výprava přišla vniveč. Kniha si natrvalo vyhrazuje právo na místečko v mé knihovně a určitě se k ní budu vracet :)
Kniha má dvě části, první věnovaná Amerigu Vespucimu by mohla být podstatně stručnější. Přestože jsem se o něm rád něco dozvěděl, nudil jsem se. Opakem byla rozsáhlejší část věnovaná Magellanovi, ta byla jak poučná, tak skvěle čitelná.
Jako všechny knížky od Stefana Zweiga i tato je velmi hezky napsaná, plná informací a zajímavostí. Hodnotím třemi hvězdičkami a to jenom z toho důvodu, že se neorientuji v zeměpisných údajích do té míry, abych udržela pozornost a četla s takovým zaujetím, jaké si knížka zaslouží - je to tedy mnou a ne knihou.
Musím se přiznat, že doposud jsem nikdy nepřemýšlela o tom proč se Amerika jmenuje právě Amerika. A pokud jsem se o tom kdysi učila, už jsem to dávno zapomněla. Až v této knize jsem se poučila, že je pojmenována po Amerigu Vespuccim a to ještě omylem, nebo spíše díky celé řadě omylů.
Druhá, větší část knihy je věnována Fernao Magellanovi, portugalskému mořeplavci.Jako první obeplul svět, čímž podal důkaz o tom, že zeměkoule je kulatá a objevil průliv mezi Patagonií a Ohňovou zemí, který mu umožnil proplout z Atlantického oceánu do Tichého oceánu.
Magellan mne jednoznačně okouzlil. Především svou velkorysostí v otázkách náboženství a lidskostí s jakou jednal s obyvateli jím objevených ostrovů. Kniha stojí za přečtení nejenom pro obohacení znalostí, ale i pro krásu slova, jímž je psána.
Štítky knihy
mořeplavba renesance Evropa Amerika objevitelské cesty Atlantský oceán, Atlantik badatelé a objevitelé Kryštof Kolumbus zámořské objevy hrdinové
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
Za mě trošku rozporuplné hodnocení. Zweiga čtu nesmírně ráda a jedním dechem. Tady jsem se občas přistihla, že se mi nechce číst, že mě ty zdlouhavé popisy tolik nebaví. První část knihy je, bohužel, k zapomenutí, ale věřím, že kdo se tímto tématem zaobírá podrobněji, to bylo poučné.
Druhá, obsáhlejší část je opravdu velice zajímavá, ale i zde byla místa, kde autor zabředl do nezajímavých popisných částí. Ano, tento druh literatury si to žádá, ale u ostatních děl tohoto váženého pana spisovatele jsem nepociťovala ani na chviličku náznak zdlouhavosti, či snad dokonce nudy.
Ovšem posledních 100 stran bylo dechberoucích a ještě dlouho budu přemýšlet na paradoxem jeho smrti, jeho neuznanosti po mnohá léta, přivlastnění si jeho úspěchu jinými lidmi, hloupostí a falší mnoha lidí, kterými byl obklopen.
Smutné.