Amerikánka
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346869/bmid_amerikanka-jZs-346869.jpg
4
653
653
Je tam láska, je tam humor a je tam aj kritika spoločnosti. Mimoriadne úspešný román Chimamandy Ngozi Adichie rozpráva o dvoch mladých Nigérijčanoch, ktorí sa rozhodnú opustiť svoju vlasť. Ona odchádza do Ameriky, on do Veľkej Británie. Amerikánka je silná kniha o láske, ktorá otvára otázky rasizmu, ale aj identity. Čo ich napokon napriek úspešnému životu prinúti opustiť vysnívaný svet a pomýšľať na návrat domov?... celý text
Přidat komentář
I já musím vyjádřit vděčnost za Čtenářskou výzvu. Nezapomenutelný příběh, rozložený na půltisícovku stran, s nezvykle reálným pohledem na rasové otázky v Americe (byť možná občas trochu přecitlivělým - což se ale dá pochopit), s popisem na realitu Nigérie, který se s vysokou pravděpodobností hodně liší od pohledu běžného Čecha. A navíc velmi čtivý.
(SPOILER)
Zas a znovu jsem vděčná za Čtenářskou výzvu, bez které bych se ke knize pravděpodobně nedostala. Celý příběh je předložen bez jakýchkoliv příkras, a v kombinaci s úžasně zajímavým prostředím Nigérie a reálných událostí této země, je kniha předurčena k tomu být nezapomenutelná.
Graficky mě kniha okamžitě zaujala, obálka je opravdu nádherná. Tyto motivy se navíc opakují u úvodu jednotlivých částí, na které je kniha rozdělena. Zmíněné členění se mi rovněž moc líbilo, sledovat mládí a počátky hlavních hrdinů, poté oddělené životní osudy jak Ifemelu v USA, tak Obinzeho v Anglii, a nakonec, po tolika hodinách čtení, poslední část, která prozradí, jak to s nimi nakonec vlastně dopadne.
A teď se dostáváme k tomu, proč si myslím, že je autorka neskutečně talentovaná. Motiv té osudové lásky je samozřejmě okouzlující a velmi vděčný, až melancholický. Během čtení jsem příběh hltala, s některými rozhodnutími hlavních hrdinů nesouhlasila, ale říkala si, že naprosto chápu, že každý z nás zažívá chvíle, kdy se rozhodne nejlépe, jak umí, a zpětně pak třeba na sebe není hrdý. A pozor, spoiler: Ano, mám na mysli životní rozhodnutí Ifemelu v podobě ignorování Obinzeho po odletu do USA, podvedení Curta, snaha spojit se s Obinzem i přes jasnou znalost toho, že je ženatý, či pochybný rozchod s Blainem. A při doplnění několika malých ukázek toho, jak se Ifemelu chová k ostatním lidem, ať už známým či náhodným, jsem si čím dál více uvědomovala, že je vlastně bezohledná, nevyrovnaná a arogantní, a životní zkušenost a plynutí času na tom nic nemění.
Abych nehanila pouze ženský element toho osudového vztahu, ani Obinzeho chování k partnerce neschvaluji. Dokáži ho však pochopit mnohem více, protože jsem v celém příběhu vnímala jeho integritu, oddanost a smutek z přerušení kontaktu s Ifemelu, která mu velmi ublížila. Jejich láska musela být opravdu neskutečně silná, že i přes to všechno ho setkání s Ifemelu po letech natolik zasáhlo, že mu připomnělo, že s nikým jiným na světě se necítí lépe.
Zpátky k výše zmíněnému autorčině talentu, i přes moje antipatie k Ifemelu se mi v tom jejich světě s nimi krásně bylo, a mrzí mě, že kniha skončila, zajímá mě, co bylo dál! A to je opravdu pouze a jen zásluhou umu Chimamandy Ngozi Adichie.
Nafrněná Ifem a Obinze, štvali mě oba. I ta jejich nehynouci láska, která nekoukala napravo, nalevo.
Pozoruhodné je, že čím blíž ke konci, tím víc mě jejich příběh vlastně zajímal. Vzhledem k výše uvedenému jsem se těšila na špatný konec.
Knížku jsem četla kvůli výzvě, ale moc se mi nelíbila. Nejde z ničeho udělat něco. Postavy nevědí kam jdou, záhadně se jim vše daří. Jednou jsou chudí a vzápětí už ne. Jejich psychologie není zrovna vypracovaná a věrohodná. Pro mě.
Že je Nigérie země, kterou nikdy nenavštivim, mi bylo jasné už před tím.
Zkrátka: hodně divný román o lásce.
Skvělý počin. Kniha je úplně mimo mé oblíbené žánry a přesto mě pohltila. Autorka mě provedla těžkým světem Nigerijců za pomoci příběhu Ifem a Obinzeho. Kniha je psaná autenticky, spousta věcí pro mě byla nových a nad spoustou jsem se nikdy nezamyslela.
Jediné, co mi opravdu vadilo bylo skákání v čase, kdy v jedné kapitole autorka obsáhla děj klidně v průběhu několika let. Občas jsem měla problém se začíst, ale i tak dávám plné hodnocení, protože surovost příběhu a realita rasismu tak zřetelně popsaná, mi ani nic jiného neumožňuje :)
Amerikánu jsem (jaké klišé!) začala číst během pobytu v USA. Tahle kniha vás nenechá nezačít si všímat věcí, které jste do té doby nevnímali, nebo vás ani nenapadly. Mě rozhodně ne, a to jsem tam nebyla poprvé. Občas jsem měla až pocit, že čtu reportáž ze života neamerické černošky v USA. Popisované rozdíly mezi americkými a neamerickými černochy a jejich strasti, u čtení o prezidentských volbách se mi až tajil dech, a to člověk věděl, jak dopadly! Bohužel, ač to pro mě byla informacemi velmi obohacující kniha, nedařilo se mi do ní začíst. Některé pasáže byly až příliš rozvleklé, aniž by měly zásadní přidanou hodnotu do celkového příběhu. I tak je to za mě kniha, kterou rozhodně stojí za to si přečíst. Vytrhne vás to z vaší bubliny, o které možná ani nevíte, že v ní žijete. A na vlasy černošek už se nikdy nebudete dívat stejně! (kolikrát já si od začátku čtení už říkala, jestli ta nebo ona používá relaxér!)
Úplně na závěr - z mého pohledu knize hodně ubírá její český překlad. Věřím, že překladatelé dělali, co mohli, některé výrazy se ale překládají těžko, a teď nemám na mysli igboštinu, ale slangovou angličtinu, a prostě to nevyzní tak, jak je pravděpodobně zamýšleno.
Nejdříve mi to přišlo zajímavé a netradiční. Tak prvních 150 stran. Souhlas s Ajrad1981, že od prvních vztahů bylo vše tak natahané, pořád omílané. Hovory s kamarády toho a toho o tomto a tomto. Netradiční pohled černochů z Afriky, co přijeli do Ameriky (nikdy mě nenapadlo tento problém sledovat, že může být tak vyhrocený a zajímavý). Od poloviny se to začlo táhnout a ten konec bych klidně vystřihla.
Kniha mě zpočátku bavila, popis života v Nigérii, tam se člověk ani v literatuře moc nedostane. Bavila mě i Ifemelu v Americe, tedy na začátku, zhruba ke Curtovi. Pak se mi to zdálo moc stejné a zkrátila bych to. Obinze v Londýně byl fajn vsuvka, ale ke konci to pak v zase moc natahoval, než se rozhodl.
Ale jsem ráda, že jsem si přečetla zas jiný druh literatury.
Po dočítaní tejto knihy sa už nikdy nebudem na účesy Michelle Obamovej či Beyoncé pozerať tak ako predtým... :)
No vážne – ak mi niečo táto kniha dala, tak predovšetkým autentický vhľad na radosti a starosti (najmä teda starosti) amerických černochov a neamerických černochov v Amerike (a áno, dala mi aj povedomie o tom, prečo to rozlišovať).
Napriek hrúbke bola kniha strhujúca, bez nudných pasáží a hluchých miest, veľmi dobre a rýchlo sa mi čítala, v podstate som často zabúdala, že je to román, skôr som mala dojem, že čítam dlhú pútavú reportáž, tak hodnoverné sa mi všetko zdalo.
Aby som však bola úprimná, hoci sa mi hlavná hrdinka Ifemelu a jej osudy zdali vierohodné, za frajerku, kamarátku, zamestnankyňu, klientku, spolubývajúcu či dcéru by som ju nechcela – vo všetkých týchto rolách bola jednoducho príliš sebecká (hoci zo strany autorky tam skôr bola snaha vykresliť ju ako sebavedomú a úprimnú).
A celkom určite to nebola „silná kniha o láske“ – to, čo spájalo Ifemelu a Obinzeho, bola možno vášeň, spriaznenosť, neskôr povedomie spoločnej minulosti a pod., minimálne správanie hlavnej hrdinky však malo od skutočnej lásky ďaleko (píšem ako šťastne vydatá žena).
Tiež mi ako katolíčke prekážalo negatívne vykreslenie kresťanstva – presnejšie, autorkou opísané negatívne javy sa nepáčia ani mne a pranierovanie si zaslúžia, nezdá sa mi však objektívne, ak sa zobrazujú izolovane od tých pozitívnych, ktorých je nesporne viac, a ak celkový obraz vyvoláva dojem, že tie pozitívne vlastne ani nie sú.
PS SPOILER: Happy end na konci? Sotva. Ifemelu sa celý čas od príchodu do Nigérie správala nezrelo, a hoci kvôli nej Obinze opustil ženu, veľmi silne pochybujem, že v reáli by im to s Ifemelu klapalo (nevraviac o jej nulovom záujme o Obinzeho dcéru).
K nějaké té "Africe" jsem se chystala už delší dobu, takže letošní výzva jen urychlila mé vlastní plány. Amerikánu jsem zvolila nejen, protože mi byla doporučena, ale i protože Nigerie patří mezi africké země, které jsou mi díky pár mým přátelům o něco bližší než jiné.
Musím říci, že mě kniha mile potěšila. Je velmi dobře čtivá, zajímavá, trochu jiná než běžně známé evropské nabo americké romány, ale tenhle "vlastní styl" není na škodu. Příběh Ifemelu a Obinzeho byl velice věrohodný a velmi dobře zasazený do pozadí v nichž se odehrává. Žádný americký sen hned od přistání, ale tvrdá realita.
Navíc nejde jen o samotný příběh, ale knihou autorka předává jasné sdělení. Autorka nepředkládá tématiku rasismu ufňukaným stylem, který bychom možná očekávali, ale vysvětluje, nabízí zamyšlení i řešení. Co se týče tématiky "rasy" je z knihy trochu cítit, že je více adresovaná americkému čtenáři. Evropský a především český rasismus je jiný. Nejsme zatíženi otrokářskou historií. Náš rasismus je spíš xenofobní. Přesto, nebo právě proto, má kniha co říci i čecháčkovi s provinčním myšlením, který vnímá "černocha" jako někoho méněcenného, zaostalého nebo v horším případě i potenciálně nebezpečného.
Trochu nepohodlných bylo možná příliš mnoho dějových linií a drobných zápletek, z nichž některé vyzněly do ztracena a neměly pro děj žádný velký význam. Konec, ačkoliv byl jinak děj velmi dobře zpracovaný, byl trochu moc "přisládlý" a na té věrohodnosti celému románu trochu ubíral, byť samozřejmě "hepyjend" potěší.
Hvězdu strhávám za překlad, nejen že u korektury nejspíš pospávala redakce, protože místy chybí části vět a jsou tam neopravené překlepy, ale našly se i závažnější chyby.
Tohle je přesně můj šálek kávy, přesně typ knížky, které chci číst. Svěží hrdinka, která je naprosto uvěřitelná, řeší banální každodenní věci i svoje osobní životní směřování, autenticky se směje, vzteká a zoufá si, a pak o svých zážitcích píše s nadhledem na svůj blog: Průvodce neamerického černocha po Americe. Rasový kontext je v knize prakticky všudypřítomný. A pro nás Čechy, pro které je černošství pořád hlavně velká exotika, protože je jich tu tak málo, je to poučné. O mnohých témat mě ani nenapadlo někdy přemýšlet - jaký je rozdíl mezi americkým a neamerickým černochem? Myšlenka, že teprve v Americe se člověk stane černým, mě šokovala ("Drazí neameričtí černoši, když se rozhodnete jet do Ameriky, stáváte se černými. Přestaňte se ohrazovat: Já jsem Jamajčan nebo já jsem Ghaňan. Americe je to jedno. Že jste doma "černí" nebyli - no a co.) To, že si některé černošky narovnávají narovnávají vlasy brutálně silnými chemickými relaxéry, aby vypadaly víc "standardně", mě překvapilo.
"Proč musíš tohle podstupovat? Zapletené vypadají tvoje vlasy úžasně. A když sis posledně copánky rozpustila a nechala si vlasy jen tak volně... Měly takový objem a jiskru, vypadaly ještě úžasněji.
S vlasy, které mají objem a jiskru, bych mohla dělat konkurz na doprovodnou zpěvačku v džezové kapele a zabralo by to, ale na tenhle pohovor musím vypadat profesionálně, což znamená ideálně rovné vlasy, a když už vlnité, tak po bělošsku - jemné, splývající vlny nebo přinejhorším kudrny, ale nikdy drobné afrokudrlinky."
Přes tyhle rasové vsuvky děj skvěle plyne a knížka je sice kousavá, ale zároveň obrovsky pozitivní a taky zábavná, i když to vzhledem k těžkým tématům nevypadá.
Hlavní hrdinka Ifemelu je boží, a to, že je někdy taky trochu otravná, vyplývá z toho, jak otevřeně je knížka napsaná, měla jsem pocit, že čtu myšlenky reálného člověka.
Po navštěvě rodičů poprvé v Americe: "Na Ifemelu působili jako cizí lidé. Vypadali stejně, ale zmizela důstojnost, na kterou se pamatovala, a místo ní zbyla jen jakási omezená, provinční dychtivost. (...) Oba pózovali před obchodním domem a po Ifemelu vyžadovali, ať zabere celý nápis. Sledovala je s ironickým úsměvem, za což se cítila provinile - vzpomínky na ně opatrovala jako drahokam, a přece, když se teď s nimi konečně znovu shledala, dívala se na ně s úsměškem."
Na začátku mi chvíli trvalo se začíst, ale jak kniha postupovala, čím dál víc jsem propadala jejímu kouzlu. Zamýšlela jsem se nad rozdílným vnímáním světa z pohledu rasy, žen, chudých, bohatých a střední třídy. Zajímavé. Poprvé jsem četla knihu od africké autorky a i to byl zážitek, vidět Afriku jejíma očima. Bavily mě věty v jazyce, který jsem skoro nedokázala přečíst, jak je tomu našemu vzdálený. Asi si budu muset od autorky najít něco dalšího. O hvězdičku méně dávám prakticky jen za slovo "jseš", které se v textu často objevovalo. Protože mě tahle rádoby spisovná forma slova "seš" nebo spisovně "jsi" vytáčela. Ale to samozřejmě není chyba autorky.
V době, kdy se hojně hovořilo o divadelním představení Amerikánka, jsem si koupila knížku Amerikána, abych se rozhodla, zda do divadla zajít. Jaké bylo moje překvapení, že jedno písmenko v názvu hraje takovou roli. Udělalo mi radost, že se knížka hodí do letošní výzvy, a tak jsem se dala do čtení. Kdyby byla knížka o 100-150 stránek kratší, neublížilo by ji to. Některé rozhovory byly příliš rozveklé a občas mi přišlo, že snaha otevřít co nejvíce témat, působilo neučesaně. Naopak za ten uspěchaný konec ubírám další hvězdičku. Jinak kniha byla čtivá a dohledávala jsem si k ní další informace. Autorka mě zaujala, že si ráda přečtu i její další knihy.
Rozsáhlý sociální román reflektující rasové rozdíly a sociální třídy ve společnosti nejen mezi bělochy a černochy, ale také mezi černochy samotnými - jinak se, dle slov autorky, v Americe přistupuje k americkým černochům, jinak k lidem černé pleti ze zemí Třetího světa.
Hlavní hrdinka Ifemelu si nebere ve svých článcích, kterými jsou proložené jednotlivé kapitoly, servítky. Až mi místy přišlo, že je její nevole zaměřená zejména na sociální a politický americký systém přehnaná.
Líbila se mi skladba kapitol, popis rozdílného života v rodné Nigérii a mnohými adorované Americe, sebevědomé názory... Čtivý román, na který čtenář po odložení knihy hned nezapomene.
Je mnoho knih, na které po dočtení snadno zapomenete. Amerikána ovšem není tímto případem.
Adichie přináší osvěžující a upřímný pohled nigerijské imigrantky na politiku, vztahy mezi muži a ženami, feminismus, rasové napětí v Americe a další podnětná témata. Její poučné a až šokující postřehy jakožto outsidera, doprovází vtip a jedinečné postavy. Dialogy jsou skvělé a napsané tak, že se od nich nemůžete odtrhnout. Prostřednictvím příběhu dvou mladých lidí, kteří se na nějaký čas rozdělili a ocitli se tak každý v jiné kultuře, rozebírá autorka morální dilema a oběti, které jsme ochotni přinést na cestě za úspěchem. Nebo alespoň za pocitem úspěchu.
Ifemelu a Obinze vystupují jako hlavní postavy. Poprvé se potkají jakožto teenageři v Nigérii a brzy se do sebe zamilují. Každý se pak ovšem vydá jinou životní cestou, Ifemelu se odstěhuje do Ameriky a Obinze zkusí štěstí ve Velké Británii. Jejich vztah sledujeme v průběhu let. Vidíme, jak se mění, chátrá a znovu se rodí. To samé platí o samotných protagonistech. Neustále se vyvíjejí, přehodnocují svá rozhodnutí a dospívají.
Autorčin styl psaní je překrásný a máte-li možnost si titul přečíst, rozhodně tak udělejte. Vřele jej doporučuji:)
Nebýt ve čtenářské výzvě téma - kniha od afrického autora, tak si tuto knížku asi nepůjčím....Mnohokrát jsem si říkala, že už prostě dál číst nebudu, nemohla jsem se vůbec začíst. Ale pak jsem si říkala, že bych zase stejně musela hledat jinou knížku pro tohle téma, takže jsem nakonec knížku zdolala. Nemůžu říct, že by byla úplně špatná, byly tam pasáže, které mne dokonce i bavily. To jak se Ifemelu protloukala v Americe, Obinze zase v Anglii, jejich pracovní i soukromý život.....Musím říci, že Ifemelu mi zase tak sympatická nebyla. Občas jsem se ztratila i v různých nigerijských jménech. Ale četla jsem už v životě asi i horší kníhy, některé i nedočetla, takže tato nebyla zase tak hrozná. A celou knihu je řešeno velké téma Rasismus.......
Knížka, která mě příjemné překvapila. Musím říct, že od afrického autora jsem nikdy nic nečetla, což je ostuda.
Velmi silný příběh, kde je obsažena hlavně otázka rasismu, ale i postavení žen ve společnosti, vztahy můžu a žen, ale není to romantika. Autorka mě donutila se nad spousty věční zamyslet, určitě si od ní ještě něco přečtu. Rozhodně doporučuji.
Velmi zajímavý příběh z jiného světa, o liedech z jiné kultury, kteří jsou nám ale v hlavních věcech podobní.
Místy trochu zdlouhavé, proto dávám 4/5.
Štítky knihy
Amerika přistěhovalci, imigranti západní Afrika Nigérie zfilmováno – TV seriál nigerijská literatura LagosAutorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Knihu jsem si přečetla v rámci plnění Čtenářské výzvy 2022, jinak bych po ní nesáhla. Kniha je rozhodně čtivá, to se musí uznat. Avšak hlavní hrdinové mi byli bytostně nesympatičtí. Uhranutá nejsem.