Amerikánka
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346869/bmid_amerikanka-jZs-346869.jpg
4
653
653
Je tam láska, je tam humor a je tam aj kritika spoločnosti. Mimoriadne úspešný román Chimamandy Ngozi Adichie rozpráva o dvoch mladých Nigérijčanoch, ktorí sa rozhodnú opustiť svoju vlasť. Ona odchádza do Ameriky, on do Veľkej Británie. Amerikánka je silná kniha o láske, ktorá otvára otázky rasizmu, ale aj identity. Čo ich napokon napriek úspešnému životu prinúti opustiť vysnívaný svet a pomýšľať na návrat domov?... celý text
Přidat komentář
Tak jo, od téhle knihy jsem čekala víc. Možná nebyla pro mě, možná si z ní víc vzít neumím... Čekala jsem ucelený román s nějakou dějovou linkou, který řeší rasové otázky. Dějová linka která se ale objevila jen ze začátku a na konci. Aby se mohli řešit rasové otázky, byly jen tak ledabyle do knihy vkládány situace a rozhovory. Z počátku jsem ani nevěděla do jaké doby román zařadit, Ifimelu mi byla od prvních stránek nesympatická o Obinze jsem si myslela, že je mafián. Když se ale děj vrátil do Lagosu, do doby jejich dospívání, ty dva jsem si zamilovala. Bohužel jim bylo společně věnováno tak málo prostoru... A co mi kniha dala - prostor na přemýšlení nad určitými otazkami, byly tam zmíněny věci, nad kterými bych dřív neuvažovala, vyhledala jsem si informace o Nigérii. A moc se mi líbil konec.
Na tohle hodnocení jsem si musela dát pár dnů odstup. Přiznávám, že mě ta kniha dostala. A to v nejlepším možném slova smyslu. Je v ní několik linek, které jsou každá samostatně zajímavá a z mého pohledu úžasně podané. Téma rasy, vztahy, jaké je to začínat v cizí zemi úplně od nuly, schopnost jedince pozorovat svoje okolí.
A právě tohle je to něco, co mě na knize uchvátilo nejvíc. Způsob jakým hlavní hrdinka pozoruje svoje okolí a uvažuje nad věcmi i nad svými pocity mě dostal a nadchnul.
Autorka se dokáže člověka dotknout, jakoby svým popisem a pozorováním vzbuzovala v nás samých potřebu dívat se s větším odstupem na náš život, na nás samotné, na náš způsob myšlení.
Pro mě jedna z nejlepších knih, které jsem četla.
Amerikána je pro mne dost rozporuplná kniha. Funguje skvěle jako kniha myšlenek a zkoumání toho, jak my jako lidé různého původu chápeme a konfrontujeme identitu, imigraci, feminismus a rasu v moderní době. V tomto ohledu funguje skvěle a už jen díky tomu stojí za přečtení. Vše je navíc podáno poměrně jasně a srozumitelně . Většina myšlenek je podnětná univerzálně a člověk nemusí žít v Americe, aby byla kniha přínosná.
Ale jako román (bez ohledu na myšlenky) mě kniha nedokázala přesvědčit. Kniha nemá osobitý styl a jde pouze o rutinní, rozvláčné vyprávění, které slouží jako takové pojítko autorčiných myšlenek (Milan Kundera dokazuje že i tento způsob psaní se dá zvládnout skvěle) bez osobitého stylu. Mám pocit, že postavy nejsou něčím víc než jen konstrukty navrženými tak, aby vyvolaly specifické scénáře, rozhovory, akce, které by mohly poskytnout platformu pro nápady a názory.
I přesto jsem rád, že jsem knihu četl. Určitě doporučuji lidem , kteří chtějí pochopit, proč je téma rasismu stále aktuální.
Bohužel, po stránce literární už tolik zajímavá není.
Příběh Ifemelu a Obinzeho se mi moc líbil, kniha se velmi dobře četla a s každou další kapitolou jsem s očekáváním čekal, co se stane příště.
Jediná věc, která mi možná trošku scházela, byla větší část knihy, která by se věnovala Obinzemu a jeho životu po návratu z Anglie.
Ale jinak rozhodně doporučuji k přečtení.
Mám ráda knihy, ve kterých nahlédnu do prostředí a společností, které jsou pro mě neznámé a těžko bych se tam jinak dostala. A tady se mi dostalo plnou měrou. Život v Nigérii, život a starosti migrantů v Anglii a USA, rasismus, peripetie s afro vlasy ... Autorka píše čtivě a určitě se poohlédnu po jejích dalších knihách. Trochu mi vadila rozvláčnost.
Pro mě obohacující četba. Dozvěděla jsem se něco o Nigérii, dozveděla jsem se něco o Americe, užila si zajímavé postřehy o rasismu a přitom i zjistila, jak řeší černošky problém s vlasy. Kdyby byla kniha ještě o fous kratší, bylo by to za plný počet.
(SPOILER)
Rozsáhlý román nigerijské spisovatelky o lásce, rasových otázkách a identitě. Kniha má 7 částí. Knihu jsem už zaznamenal v minulosti, ale až nyní jsem se ke knize dostal. Knihu hodnotím na 90 %.
Hlavními postavami románu jsou IFEMELU a OBINZE, kteří jsou zamilovaní, ale jejich cesty se rozejdou. IFEMELU se rozhodla odcestovat z Nigérie do Ameriky za účelem studia, časem píše blog, který pojmenovala „Průvodce neamerického černocha po Americe,“ který má úspěch u čtenářů. Další postavou je muž OBINZE, který žije život ilegálního imigranta v Londýně. Jestli se Ifemulu a Obinze znovu po letech setkají a jejich láska bude pokračovat, se už dočtete v tomto románu.
Autorka nám přibližuje život v Nigérii a zabývá se rasovými otázkami. Ukazuje nám život emigrantů (imigrantů) v USA a v Anglii. Ifemelu a Obinze to měli těžké jakožto černoši. Ifemelu jsem měl rád a hodně si vytrpěla v USA a já jsem to prožíval s ní, protože zažila těžké okamžiky, o kterých se dočtete. V některých situacích mne nemile překvapila a já jsem se nad jejím chováním pozastavoval.. Závěr knihy je na zamyšlení a každý čtenář ho může vnímat jinýma očima..
Kniha má 550 stran a celkově se četla dobře. Autorka je rozená vypravěčka, která má určitě čtenářům co sdělit a rasové otázky rozebírá do všech detailů. V románu je také zmínka o americkém prezidentu BARACKU OBAMOVI. V románu se vyskytuje hodně postav včetně různých kamarádů, přátel a spolupracovníků hlavních postav, takže tímto se román značně natáhnul do obrovského počtu stran. Možná kdyby autorka některé části seškrtala, románu by to prospělo. Zajímavé bylo, že se v některých částech Ifemelu zabývá vlasy a jejich úpravou a péči o ně, což pro mě nebylo úplně tak zajímavé (ženy tyto části určitě ocení), ale chápu, proč se autorka těmto částem věnovala.
V závěru knihy se nachází PODĚKOVÁNÍ a POZNÁMKA PŘEKLADATELE.
Časem bych chtěl vyzkoušet knihu PŮL ŽLUTÉHO SLUNCE.
Hlavní hrdinka se mi na začátku knihy dost líbila ale postupem času mě začala trochu štvát. Rasismus, životní trable, pořádně nevěděla co chce.
O svém synovci tam píše proč to udělal vždyť měl vše. A tohle je podle mě problém.
Moje babi by k tomu řekla “svět se netočí kolem tebe”
Moc krásná kniha, čte se skvěle, je to prostě životní příběh a ty mě baví. Strašně zajímavý náhled hlavní hrdinky - afričanky na život v USA, na postoj amerických bělochů vůči afroameričanům a afričanům a naopak. Jako bělocha by mě řada věcí jednoduše nenapadla, pohled hlavní hrdinky na život v USA (a nejen tam) je velmi obohacující.
Dočteno. Z téhle knihy mám celkem dost rozporuplné pocity. První polovina se mi líbila hodně. Druhá už bohužel o poznání méně.
Hlavní postava Ifemelu popisuje neduhy, které stravují jak její rodnou zemi Nigérii (chudoba, vzdělávací systém, konflikty, korupce, politika), tak její adoptivní domov Ameriku (americké pokrytectví a superkorektnost, ale i otázka rasy, kterou předtím v Africe neměla potřebu vnímat ani řešit). Za tímto účelem si také zakládá blog, který z počátku působí jako nestranný vhled do života v USA (otevřená zpověď neamerické černošky o rase, konfliktech, kultuře, školství, společnosti, předsudcích, ale i kosmetických přípravcích a vlasech), postupem času ale Ifemelin blog mění rétoriku a stává se pouze jakýmsi jednostranným návodem jak se chovat k Afroameričanům, což bylo dosti zklamáním!
Ifemelu mi byla zpočátku velmi sympatická, to se ale bohužel s přibývajícími stránkami změnilo. Opět se z ní stala taková ta knižní postava, která vlastně neví kam patří a co chce, a to i po svém návratu do Nigérie.
Do knihy je zakomponována i milostná linka, kde vztah mezi Ifemelu a Obinzem prochází od počáteční zamilovanosti, přes plnohodnotný vztah, rozkol, odcizení, až po hledání cesty zpět k sobě.
Sympatické postavy: Obinze, jeho matka a Dike.
Sečteno podtrženo: Kniha byla rozhodně zajímavá a podnětná. Nicméně se nejednalo o takový knižní kousek, kde byste nutně potřebovali vědět, co bude dál, proto se mi také kniha nečetla tak dobře a tak rychle, jako je tomu třeba u některých jiných.
Stejne jako Purpurovy ibisek, i Amerikana se mi velmi libila. Bavi me, kdyz se z knih dozvim neco noveho, rozsiri mi to obzory, a to tato kniha splnila. Ifemelu i Obinzemu jsem moc drzela palce a tesila se, az se znovu setkaji. Asi ve 3/4 knihy me to trosku nudilo, prislo mi, ze se krome otazky rasy nic jineho neresi. Taky bych si predstavovala lepe zpracovany konec, ktery se mi zdal zbytecne natahovany. Ale i pres to to bude jedna z knih, ke ktere se jednou rada vratim.
Kniha byla pro mne napsána poměrně náročnou formou, kdy autorka odbíhála od příběhu k příběhu a někdy mi přišlo, že jsou tam pasáže jen proto, aby byl vyzvednut nějaky společenský či rasový problém, ale příběh se tím dále neposunul. Rasových problémů je navíc tolik, že jsem z nich prostě byla unavená. Dostala jsem se to fáze, kdy mi vlastně bylo jedno kdo je černý a kdo bílý. Ovšem pak mi autorka ukázala, že je to proto, že si můžu dovolit, aby mi to bylo jedno. Což rozhodně stojí za zamyšlení.
Jestli vás zajímá rasová problematika v USA, mohu knihu vřele doporučit.
Z knihy mne nejvíce bavily události odehrávající se v Nigerii, protože to pro mne bylo v podstatě první seznámení se s jejich společenským životem.
Příběh je o rase, hledání vlastní identity, hledání domova a o mnohém dalším. V některých ohledech mi Nigérie nepřišla tak odlišná od Česka. Některé pasáže mi připomněly vlastní naivitu a vyjevenost při mé první návštěvě USA, ale jinak pro mě bylo samozřejmě těžké se s postavami ztotožnit, protože jejich starosti a strasti jsou diametrálně odlišné od těch mých. Při čtení je proto důležité mít otevřenou mysl. Kniha má velký potenciál svému čtenáři mnoho předat, pokud je na to připraven. Pokud ne, bude se pravděpodobně nudit, možná ho bude čtení místy i rozčilovat. U každé knihy platí, že se musí číst v ten správný čas a vzhledem k tématu se mi zdá, že v tomhle případě to platí dvojnásob. Kniha by mohla být kratší - 400 stran by knize rozhodně slušelo více. Závěr byl poněkud nešťastný, na můj vkus příliš uspěchaný. Celkově jsem si ale čtení užila. Forma, kterou autorka zvolila, byla čtivá, bavily mě i fejetony publikované na blogu hlavní protagonistky.
Amerikána je jedna z těch stěžejních „mileniálských“ knih, které potřebovaly být napsány. Chimamanda velmi dobře reflektuje veškerá témata, jež tato generace dennodenně řeší. Vzdělání, práci, úspěch, vztahy, budoucnost a v tomto případě i velmi aktuální otázku rasy. Pro čtenáře – bělocha – je velmi zajímavé sledovat, jak je poslední zmiňované téma geograficky vázané. Obinze i Ifemelu to, že jsou černí začínají řešit až po emigraci, dřív nebyli s touto otázkou vůbec konfrontováni. Autorka dává nahlížet na věc prostřednictvím Ifemeliných blogových příspěvků, v mnoha případech nutí čtenáře se opravdu zamyslet nad tím, jak je problematika do značné míry vykonstruovaná právě ze strany bílých snažících se za každou cenu dokázat, že oni rasisti tedy rozhodně nejsou. Neméně důležitou linkou jsou vztahy – milenecké, partnerské, rodinné. Adichie pečlivě buduje pozadí každého jednotlivého vztahu, s čímž samozřejmě úzce souvisí i perfektní vykreslení charakterů. Její dialogy působí nesmírně opravdově, ale celkově je Amerikána stylisticky prostě skvostná. Kdybych ji měla přirovnat k jiným dílům, napadají mě knihy Sally Rooney, Chimamanda jde ale více do hloubky a pokrývá širší plejádu témat. Obinze a Ifemelu se oba zařadili mezi postavy, na které budu ráda vzpomínat, vykreslení jejich vztahu se mě nesmírně dotklo a celkově budu (podobně jako většina ostatních) Amerikánu doporučovat k přečtení všem.
Na rozdíl od jiných autorčiných knih je to takové upachtěné, hrdinky se zbytečně moc prožívají, nic, co by mě zaujalo natolik, abych knihu dočetla, a upřímně, absolutně nechápu ty ovace...
Tahle Ifem, Ifemelu! Příběh chudé dívky ze zkorumpované země, která v Americe potká prince (množné číslo), ale se nakonec se vrátí domů a shledá se se svým vyvoleným. Do pohádkového příběhu odvážné vykreslení rasismu, gender otázek a i trocha politiky (zvolení Baracka Obamy). Pro mě nejcennější poznání Amerikány: rasu začíná Ifemelu vnímat a řešit až v Americe .
Nejvíc mě na této knize překvapil můj vlastní nedostatek představivosti. Nedokázala jsem si dobře představit hlavní hrdinku, její život v Americe a tím spíš ne ten v její rodné Nigérii. O to víc mě příběh zaujal. Líbil se mi ten pohled zvenčí na oba světy, obě kultury, který má právě ten, kdo už ani do jednoho nedokáže pořádně patřit.
Nicméně ač jsem se většinu knihy těšila na prolnutí osudů dvou hlavních postav, právě tato závěrečná část nebyla příliš zdařilá a trochu mě zklamala.
Štítky knihy
Amerika přistěhovalci, imigranti západní Afrika Nigérie zfilmováno – TV seriál nigerijská literatura LagosAutorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Příběh nejen o vlasech :-) To mě ale asi zaujalo nejvíc, jsme tak povrchní.
Konec románu se mi nelíbil, nějak mi to k Ifemelu nesedělo.