Andělé. Teologické úvahy

30.06.2019

„Každý člověk je bezbranný, i dospělý, silný, chytrý. Člověk není u člověka v dobrých rukou – ani u druhých, ale ani sám u sebe. Tak je spása lidí ohrožena a od počátku je pociťována potřeba ochránce a průvodce. Potřebují ho nejen děti a slabí, ale i ti, kteří se cítí silní, a ti možná nejvíc. Církev říká: nejsi sám. Tvé já je v rukou někoho, který tě vidí a vidí Boha, hledí na jeho tvář a v jeho světle na tebe.“

Psát teologicky o andělech je ošemetné. Protože představa andělů se v mysli běžného člověka dost posunula. Vybavujeme si různá roztomilá baculátka vypouštějící šípy lásky, všelijaké okultní bytosti nebo Ivana Trojana. Snad jen obvyklý protipól andělů, ďábel, je staletími lidové fantazie od své původní podoby vzdálen víc.
Také křesťané mohou cítit ve vztahu k andělům rozpaky, máme je možná příliš spojeny s dětskou podobou víry (notoricky známé „andělíčku, můj strážníčku“) a při přímluvných modlitbách zase vypadají jako nepotřebný mezistupeň mezi samotným Bohem a oblíbenými svatými.
Otec Guardini obhajuje andělské bytosti chytře a působivě. Mimo jiné se zaměřuje na úlohu osobního anděla v každodenním životě, to bylo pro mě nejpodnětnější. Úplně nejvíc mě zaujala možnost přímluvné modlitby přímo k andělu-průvodci bližního, jehož prospívání mi leží na srdci. Hned jsem si to vyzkoušel :-)

Na tuhle malou knížečku ale nezapomenu z jiného důvodu. Četl jsem si ji totiž v brzkém ranním světle v karmelitánském klášteře v Kostelním Vydří (dokonce ještě mnohem dřív, než se ozvalo první ranní zvonění!), ve stavu ztišeného okouzlení, s vědomím blízkosti Boží i blízké přítomnosti lidí, kteří jsou mi drazí. V takovém rozpoložení srdce a mysli se víra v dobrého strážného anděla jevila jako něco docela samozřejmého.