Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401632/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-c5R-401632.jpeg
4
722
722
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Odeon
Originální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
Tíživé vyprávění Mathildy a Thibaulta mě vtáhlo do problémů dnešního světa. Osamělost, úzkost a postupná destrukce uprostřed davu. Denně se prodíráme mraveništěm lidí ve veřejné dopravě. Od chvíle, kdy odejdeme z domu jsme jimi obklopeni. Přesto jsme se svými problémy zoufale sami. Oba hrdinové se dostali do situace, kdy už nevědí, jak dál. Jejich životy se ocitly v mrtvém bodě. Zoufale potřebují objemout, zachránit, nabídnout řešení. Ale nic z toho nepřichází. Protože to, co se běžně děje v románech, skutečný život většinou nenabízí.
Happy end léčí čtenářovu duši, nechá ho vydechnout a uvěřit v dobro. Ale pravda je jinde a autorka to ví. Další knihy Delphine de Vigan se brzy objeví na mém noční stolku, protože tahle kniha byla autentická, opravdová a bolavě krásná.
Kniha je pro mě velmi rozporuplná. Dějová linka hlavní hrdinky mě bavila hodně, bylo mi ji líto a držela jsem ji palce. Na druhou stranu, dějová linka hlavního hrdiny mě nebavila vůbec, postava si celou knihu stěžovala na to stejné a to mě až štvalo. Styl psaní autorky mi byl cizí a nebavil mě. Konec mě překvapil, ale nezměnil můj názor na celý děj. Kniha ve mně nic nezanechala.
Mathilda a Thilbault, dva lidé, dva různé životy. Protne jejich život věštba kartářky Mathildě , kdy osudový den bude 20.5.? Oba žijí ve velkoměstě. Můžeme si položit otázku. Tolik lidí a já jsem sám? A ještě, když je zde krutá realita běžného života, každého všedního dne a hektická doba.
Mathilda je unavená žena, která ale od života ještě něco očekává. Po smrti manžela sama vychovává své tři děti, má dobrou práci, ale co jí má změnit život. V práci byla vždy šťastná. Dokud ovšem nezačla oponovat svému šéfovi. Bohužel, jeho ego to neuneslo a začíná ji pomalu , systematicky a účelově šikanovat. Cítí se vyhořelá. Čeká pomoc, nevěří., stále doufá. Tak, jak se ale říká "Kdo chce psa bíti, vždy si hůl najde."Od přátel a spolupracovníků čeká oporu. Nikdo se jí však nezastane, odvracejí se, každý si hledí svého. Mají přece svoje problémy, rodiny, hypotéky a práci potřebují. Proč by se měli pro někoho obětovat? Nikdo z nich si nepřipouští, že jej může potkat to samé.
Thilbaut je pohotovostní lékař v Paříži. Přistěhoval se sem, protože chtěl žít ve velkoměstě. Změnil svůj život, ale k lepšímu? Našel odvahu a aby mu zůstal zbytek důstojnosti, rozejde se s přítelkyní. To mu má ale po zbytek života stačit, aby se trápil v životě o samotě a žil jen pro práci?
Už u první čtené knihy této autorky "Pouta" jsem si uvědomila, že její knihy nebudou žádná velká romantika, ale strohý, holý, někdy až krutě depresivní, ale velmi otevřený průnik do života , vnímání a pocitů jejich postav.
Moje první kniha od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan a určitě ne poslední. Po jejím dočtení jsem nad knihou docela dlouho přemýšlela, ale ani teď nedokážu přesně říct, co mě na knize tak zaujalo. Je to prostý příběh dvou lidí, dva osudy. Protnou se? Přála bych ji to, zvlášť Mathildě.
Někdy je osud záležitostí vteřiny....která nakonec život zúčastněným stejně nezmění.... anebo právě v tom tkví ten nový začátek? Možná i tak by se dala popsat kniha od Delphine de Vigan.
Muž a žena, dva hlavní hrdinové, kteří se neznají, mají své depresivní životy plné zoufalství a beznaděje, žijí ve velké Paříži, touží po společnosti někoho, kdo je bude milovat a bude jim nablízku.
Celý příběh je o touze po změně, nepřízni osudu, o vyhoření a pochybnostech o důležitosti bytí. Jde o čistou realitu se vší všední krutostí, žádný cukrkandlový román se šťastným koncem.
Jen z toho závěru mám v sobě mírný pocit rozpolcenosti a prázdnoty, ale to už je můj problém.
(SPOILER) Poutavá četba hned od počátku. Plastický popis bossingu od psychopatického šéfa a z něj plynoucí situační deprese na jedné straně a neuspokojivého vztahu, v němž jeden se plně odevzdává a druhý jen bere a citově se neangažuje, na straně druhé. Je znát, že Viganová je výborná psycholožka a myšlenkové pochody a citové stavy svých postav umí pěkně podat i čtenáři. A docela mě dostal i ten závěr – přiznám se, že jsem podlehl autorčině mámení a očekával happy-end; nakonec se však – vlastně zcela v souladu s logikou celé knihy – ukázalo, že náhoda není spolehlivý spojenec a každý si musí nějak pomoci sám.
Tuto knihu mi jen tak mezi řečí doporučila manželka. A přestože čtu obecně úplně jiné věci než manželka, tentokrát se to nějak sešlo, útlá knížka tam vyzývavě ležela...tak jsem po ní nakonec sáhl a věnoval jí jednu neděli. Jednotlivé kapitoly jsou krátké, knížka nemá ani 200 stran. A to je dobře, delší by se to nedalo vydržet. Styl je takový útržkovitý, strohý, je to spíš skládačka střípků než rozmáchlý příběh. Takhle je to akorát, a hlavně ženská linie vyprávění dovede vtáhnout. To, co hlavní hrdinka prožívá v práci, mě fakt zaujalo jako celek. Celou dobu je jasné, že se obě linie vyprávění na konci nějak protnou. Což se opravdu stane. A myslel jsem si, že to bude trošku jinak, nicméně, jak teď ve mně kniha doznívá, mám už pocit, že právě takhle to protnutí bylo "správně" a realisticky v duchu knihy. Ani později, ani jinde pro mě znamenalo intenzivní čtenářský zážitek a přináší mi chuť někdy v budoucnu od autorky ještě něco zkusit.
(SPOILER)
Hodnotit tuto knihu je těžké, stejně jako ji číst. Hlavní postavy Mathilda a Thibault se ocitají v složité situaci a touží po opoře a objetí někoho jiného a jak už vypovídá název knihy, nepotkají se Ani později, ani jinde. Kniha je psána dost úsporně, krátké kapitoly mi vadily, také "punchlines" na konci kapitoly mi přišly neskutečně otravné (př. na obrazovce počítače se Mathildě míhají rybičky tupě narážející do okrajů "akvária, Mathilda si přijde taky tak) hlavně tím, jak musí být doslovně vysvětlené čtenáři. Vůbec kniha je psaná tak, že je těžké s postavami jakkoliv sympatizovat nebo se s nimi ztotožnit, což mi vadilo. Čtenář měl sledovat jeden den dvou odlišných postav, jejichž světy se na chvíli střetly, ale nesbížily se, postavy jsou si cizí a i pro čtenáře jsou vlastně cizinci. Proč vůbec číst knihu o postavách, které jsou vám ukradené?
Na druhou stranu se mi líbily některé motivy v knížce, myslím, že skvěle zachycuje život v dnešním anonymním světě. Ubíjející cestování do práce (snad každý, kdo dojíždí déle jak 20 minut pochopil, co Mathilda prožívala v metru), lidé umírající v naprosté samotě (fenomén dnešní doby, sebevraždy osamělých důchodců jsou poměrně časté), šikana v práci, těžký úděl matky samoživitelky atd. Spisovatelka si udělala dobrou rešerši a tyto fenomény dobře zpracovala, což oceňuju 3 hvězdičkama.
P. S. Konec knihy nepovažuju za smutný. Obě postavy se celou dobu nedokázaly vymanit ze svého bludného kruhu (Mathilda zarytě - a marně vzdorovala nadřízenému, Thibault udržoval mrtvý vztah) se konečně vzdaly, oba dva prostě nechali věci běžet a rozhodli se začít znovu (Mathilda dala výpověď, Thibault se rozešel s milenkou). Kdyby skončili spolu, bylo by to jen hledání pomoci u někoho jiného, neřešení skutečného problému.
Seznámení s autorkou vyneslo plný počet hvězdiček! Už se těším na další její knihy. Určitě si je užiju stejně jako tuto.
Po druhém přečtení zvyšuji na plný počet. Tohle se fakt povedlo. Kdysi mé první setkání s de Vigan.
Když tě všednoden smete jako vagón podzemní dráhy.
Když už prostě nemůžeš…
Dvacátý květen Delphine de Vigan je plný strasti a osamělosti. Je to den, který může zažít každý. Bez výjimky.
Příběh pod příběhem…
Dva lidé na trati. Dva lidé bez naděje?
Tolik odboček, které minuli… Po kterých kdyby se vydali, četli bychom jinou knihu.
Realita bez příkras a útěchy.
Ta absurdnost všeho…
My všichni v té knize jsme.
Objevit Delphine de Vigan znamená nevycházet z úžasu… Kdo to proboha je?
Nezapomenu…
Ani později, ani jinde byla pro mě úplně jiná, než předchozí knihy od Delphine, které jsem četla. Thibaultova linka mě rozptylovala, ale ta Mathildina byla přesně pro mě. A narozdíl od mnoha komentujících pode mnou chápu ten její postupný rozklad a myslím, že jeho vykreslení i popis je velmi věrohodný.
Druhá kniha od Vigan, po které jsem sáhla. První mi vyrazila dech. No Ani později, ani jinde mě trochu zklamalo.
Téma bossingu si myslím, že je důležité. Člověk (z vlastní zkušenosti neví, kdy se něčeho takového může stát součástí - ať už z jakéhokoliv pohledu). Ale nepřišlo mi to tu příliš dobře uchopené. Sledujeme relativně mladou ženu s dětmi, která se stala obětí. A já nedokázala pochopit její chování, vše si nechala líbit, než ji pomalu začalo docházet, že to asi myslí její nadřízený vážně, a z ní už byla jen hromádka neštěstí. Nechápu, že se nesnažila něco dělat. Najít si podobnou práci v Paříži! přece nemůže být takový problém ne?
Mezitím máme linku lékaře, který mi samotný nebyl příliš sympatický, neměl tolik prostoru a vlastně ani moc nechápu jeho příběh. A hlavně jsem tak nějak čekala na ten smysl spojení těchto dvou linek do jedné knihy, a to se tedy nekonalo. Linky se propojily na konci, ale takovým stylem, který mě opravdu moc neuspokojil.
Moje třetí kniha autorky,,opět depresivní,tentokrát šikana v zaměstnání,deprese,problemy ve vztazích,,čte se to těžko,ale spisovatelka prostě umí,,,ale Pouta a Vděk ve mě zanechaly víc i slzy proběhly,,
Šikana a ponižování ze strany nadřízeného je téma, se kterém jsem se ještě v žádné knize nesetkala. Byla jsem zvědavá, jak se toho autorka chopí, tady ale byl ten největší kámen úrazu. Mně se to zpracování vůbec nelíbilo. Sice jsem nikdy nebyla v kůži hlavní hrdinky a tak nevím, jak psychicky náročné a vyčerpávající to musí být, ale zkrátka vůbec nechápu, proč se k té situaci nepostavila čelem a nezačala ji nějakým způsobem řešit. Mathilda si dál chodí do práce, nechá se vystrnadit z kanceláře, nechá si sebrat všechnu práci a nechá svého šéfa poštvat na sebe všechny kolegy. Proč to neřešila s nadřízenými? Nebo nedala výpověď? Pochybuju, že by žena jejích schopností nenašla v Paříži práci.
Druhá dějová linka byla za mě prakticky zbytečná. Thibaultův příběh nebyl ani zdaleka tak zajímavý, takže jsem vlastně jen čekala, až se cesty obou hlavních hrdinů protnou. A i v tomto mě kniha zklamala. Tohle mi zkrátka nesedlo a moc mě to mrzí, protože Delphine de Vigan píše výborně a i téma bylo velmi zajímavé. Škoda.
Depresivní knihy mám ráda, ale tohle bylo i pro mě těžké čtení. Tolik negativních emocí, prázdnoty, únavy, samoty, bezútěšnosti... Obzvláště dobře napsané byly Mathildiny části, autorka skvěle ukázala, jak se z úspěšné a sebevědomé ženy může stát (vinou šikany na pracovišti) úplná psychická troska. Happyend se pochopitelně nekonal, ale i to, že Thibault v sobě našel sílu odejít z nefunkčního vztahu a Mathilda nakonec dala v práci výpověď a zabránila tak tomu, aby ji šéf nadále psychicky deptal, hodnotím jako pozitivní kroky, které se snad časem přetaví v něco dobrého.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
“…zoufalci se neseznamují.Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí…”
“Přichází chvíle, kdy je cena příliš vysoká. Překračuje možnosti. Kdy je třeba hru vzdát, přijmout porážku…
Zdálo se mu, že ta žena a on cítí stejné vyčerpání, stejnou apatii, která je tlačí k zemi. Zdálo se mu, že ta žena a on mají hodně společného…..”
Mám ráda knížky Delphine de Vigan, dobře se mi čtou, vedou k zamyšlení, ukazují na “běžné situace běžného života”.