Ani sami bohové
Isaac Asimov
Nové vydání jednoho z nejlepších děl Isaaca Asimova, které neprávem stojí ve stínu jeho cyklu Nadace a Roboti. Sám autor o něm řekl, že je psáno „nad hranicemi možností“, což se v příběhu projevuje zejména pro „technokrata“ neočekávaným a uhrančivým citovým nábojem. Ani sami bohové patří neoddiskutovatelně do zlatého fondu světové sci-fi. Vynález Pozitronové pumpy, která umožňuje téměř zdarma a neomezeně čerpat z blízkého paralelního vesmíru energii, přivedl lidstvo do éry hojnosti a blahobytu. Skupina vědců však zjišťuje, že obě universa jsou těmito energetickými přenosy narušována. Pokud se lidstvo nevzdá snadno nabytého pohodlí, zaniknou oba vesmíry. Kniha, která je dnes aktuálnější než kdy předtím, představuje velmistra žánru na vrcholu sil.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2014 , Argo , TritonOriginální název:
The Gods Themselves, 1972
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha přidělena na 3 části. Velmi se mi líbila část z prostředí měsíce a velmi oceňuji ztvárnění paralelního vesmíru a jeho bytostí.
Jak mám sci-fi rád, tak toto šlo úplně mimo mě. První část mě navnadila, ale druhá to zase celé pohřbila, třetí už to nezachránila. Kniha by měla být označována jako konverzační - sci-fi – drama/román. Ve finále, už to není ani sci-fi…
Velmi dobře napsané sci-fi o paralelních světech a civilizacích a vzájemné závislosti. Neměli bychom se chovat tak, jakoby jen nám Vesmír patřil.
Nevěřila jsem, že pokud se prokoušu přes první část, která byla trochu nudná, dostane se mi až takového prima čtení.
Ona totiž první část popisuje vznik přístroje umožňujícího čerpání energie z jiného vesmíru, nastíní fakt, že by to časem mohl být problém a přinese otázky, co s tím, proč a kdo/co to vyřeší.
Odpověď dorazí z jiného vesmíru.
Druhá část knihy slibuje výlet do paralelního vesmíru, v němž žijí bytosti nám naprosto fyzicky nepodobné. Tedy... autor používal popisy velmi vzdálené tomu, co považujeme za přirozené pro nás - lidi, ale nevyhnul se, což je moc dobře, běžným palčivým otázkám v rámci rodin (rozmnožování) a společností, vzdělání a vědění, odpovědnosti..., čímž vlastně mimozemšťany docela polidštil.
Nevím, jestli by byli rádi.
Třetí část dokončí celý příběh na Měsíci. Tam se totiž o osudu vesmírů rozhodne.
O den později: koukám, že kniha je skoro padesát let stará. Není to znát. Jistě, tehdy se sci-fi psala jinak, ale to je důvod, proč mnozí starší SF kousky ocení, pokud se chtějí zamyslet a mladší, když mají potřebu se bavit.
Neplatí to vždy, abych neznehodnocovala modernější tvorbu. To vůbec nechci.
Tři kapitoly, tři různorodé lokace - Země, paravesmír, lunární město - a brilantní Isaac Asimov s teorií pozitronové pumpy. Už od úvodního Poněkud obšírného věnování je jasné, že tady půjde o vysoce koherentní vědecko-fantastický román v plném významu onoho popisného žánrového označení. Asimov nám tady rafinovanou a přehlednou formou dává nahlédnout do kuchyně, v níž se tříbí vědecké poznání, takže i laici brzy pochopí, proč v našem vesmírném univerzu nemůže existovat izotop plutonia 186, provede nás paralelním světem měkkýšů a tvrdýšů, aby nás nakonec vystřelil na Měsíc a nenásilnou cestou nám předestřel teorii vzniku vesmíru. Jeho snažení je zábavné, poučné a místy i strhující. Pravdou je, že v poslední kapitole už příběh malinko ztrácí razanci a začne se tvářit tajemněji, než je nezbytně nutné, ale to je koneckonců jen můj subjektivní pocit a na faktu, že mě čtení bavilo, to v zásadě nic nemění.
Asimova jsem mel rad jako dite, pak mne scifarny prestaly bavit, takze na tuhle jsem asi ani nenarazil. Ted po letech mne to fakt chytlo. I kdyz to ma vsechny mozne scifi ingredience, je to porad hlavne o lidech.
Tři knihy v jednom. Začátek je sice přesuché hard sci-fi, kde člověk nad definicemi wolframu a izotopů plutonia přemýšlí, má-li vůbec pokračovat dál, s rostoucím počtem stránek ale zároveň přibývá i zábavnosti a autorovy imaginace. A pak najednou přijde konec první části a z laboratoří a myšlenek na prolomení různorodých problémů (vědeckých i osobních) dostáváme příděl popisů vztahů v trojpohlavním systému tvorů paralelního vesmíru - včetně autorem vytvořených alternativních fyzikálních pravidel, umožňujících hrátky s "prolínáním hmoty" - a tempo už nepoleví. A i když se třetí část vrací zpět do našeho vesmíru, dostává čtenář třetí odlišnou dějovou linku "měsíčňanů", která jako by vypadla ze série Expanze (knihy Leviatan se probouzí a další...). Vše je navíc propojené jedním důležitým tématem. A i když je kniha psaná pomalým "papírem šustícím" stylem Asimova se spoustou dlouhých dialogů, výsledný dojem stojí určitě za to.
Ta myšlenka je skvělá, ale část s obláčky mi chvílu zabrala než se mi dostala pod kůži. Nakonec z toho byla ta zajímavější linka. Nicméně některé pasáže trochu nudily. Určitě mám od něho oblíbenější knížky.
Moje prvotina od Asimova a hned taková pecka. Jedná se o klasické rozvláčné sci-fi, tak jak ho měli čtenáři za starých časů rádi (já i dnes). Dnešní sci-fi mi moc nesedí, ale Asimovovy knihy jsou pro mě lépe přijatelnější.
První část dobrá. Druhá část velmi originální, nejzajímavější a také nejvtipnější (výborný úlet alternativního sexuálního fungování rodiny v paravesmíru, to mě fakt bavilo!); zápletku však potenciálně rozvíjela tak monumentálně, že bylo vlastně jasné, že rozuzlení musí být zklamáním. Netrpělivě jsem hltal třetí část, abych se dozvěděl, jak to dopadne; zklamání bylo velké. Celá třetí část působí oproti prvním dvěma odbytě, rozvláčně, a obsahuje příliš mnoho pseudovědeckých rozborů, kterým jsem vůbec nerozuměl. Jak už tu bylo řečeno, tři části spolu téměř nesouvisí; souvislost je jen v rovině společného teoretického problému s energií, ale děj, dílčí zápletky a postavy se mezi jednotlivými díly neprolínají. Souhlasím také s tím, že je z textu cítit autorova nadutost a samolibost. Závěr samotný je vysloveně trapný amerikánský demokratický a zamilovaný happy end (egoistický měsíční vědec je přehlasován "láskyplnou" většinou a tím je zmařen jeho záměr; a žena emancipovavší se z jeho vlivu má sex s pozemšťanem, který záměr vědce odsuzuje, ačkoliv o chvilku dřív se s měsíčňankou shodli na tom, že láska je důležitější než sex). Z toho je mi blivno. (To už radši roztomile naivní odér spásného komunismu v některých slabších Strugackých.) Sečteno podtrženo: 1. část velmi slibná, 2. část svým způsobem geniální, ale 3. část a samotný závěr to celé dost shodily.
Bohužel mě kniha neoslovila. Nejvíc se mi líbila část s Duou, ale ostatní mě krajně nebavilo. Myšlenka zajímavá, ale asi ten styl psaní prostě není můj šálek čaje. 2*
Prislo mi to nedotazene. Navaznost mezi tremi dily minimalni. Komunikace mezi svety utata hned v zarodku. Souhlasim, ze si autor trochu masiruje ego. Na druhou stranu napady ve vsech trech povidkach jsou fascinujicim zpusobem silene.
Tři škodolibě a samolibě zamaskované povídky! Ta první jakžtakž, u té měl Asimov skončit. Druhá je uf ..., bylo tam něco jako svět neustále prcajících triagonál nebo tak něco, až trochu příliš nápadité, prostě bizár který nenajdete ani pornhubu. A třetí povídka byla takový technologický skanzen měsíční kolonie u které se dozvíte, že na měsíci je jiná slabší gravitace a aby to bylo jasné zopakuje to autor asi strokrát. Takže múj první pokus s Asimovem nevyšel.
Jestliže Asimov prohlásí, že v těžce v nadlimitním psaní stvořil tenhle román a považuje jej za svůj beletristický vrchol, tak jediné, co vidím na něm jako nadlimitní je míra autorovy samolibosti a nadutosti. Autor začíná extrémně sebevědomě s historkou, kterak k plutoniu-168 přišel, posléze samolibě vyzývá, že všem svým souputníkům dokáže, jak umí napsat skvělou vědeckotechnickou beletrii i k nicneříkajícím termínu jakožto počatečnímu podnětu, navíc to celé velkohubě věnuje a tím nasadí takové očekáváni, že vás následné zklamání kopne přímo mezi oči. Po přečtení jeho biografie je mě jasné, že si úvodní kapitolou vyřizoval ješitně účty se svým univerzitním kolektivem, ale jde bohužel o to nejlepší z celé knihy. Tahle kniha je průser jako celek. Ano Asimov i tak neuvěřitelnou školometskou patlanici o parentálech a emocionálách napsal celkem čtivě, ale je to tak neuvěřitelné grafomanské intelektuálně vymasturbované samolibé hovno, že to přerazilo i celkem slušný dojem z první kapitoly. Autor intelektuálně exhiboval, ale mě to vůbec nebaví.
--------------------
Posuďte sami:
Svého levootce a středomatku skoro neznala. Už pro ni neměli význam. Pouze její pravootec, její parentál, její tatínek, nyní podsaditý a široce roztažený. Neměl hladké křivky jako racionál, ani nebyl chvějivě nestejnoměrný jako emocionála, a Dua vždycky předem věděla, co jí chce říct.
--------------------
Samotná myšlenka pumpy je velmi originální, i paralidi a jejich univerzum je dokonce superoriginální, ale tady šla originalita težce na úkor kvality. Po návratu děje zpět na zem, respektive na měsíc jen prolézáte ten měsíc jako by vás vedl turistický průvodce po technologickém skanzenu. U toho Asimov vytáhne svoji lacinou dlouhatááánsky rozvíjenou erotickou linku, která mě sice bavila v Nadaci, ale už ne tolik v Robotech úsvitu, kde šlo o očekávanou spisovatelskou kartu, která měla ochutit jinak nudnou vatu ubíjejícího dialogového psaní nižší kvality. Tady je ten samý problém, jde o samúčelný vlhký autobiografický sen stárnoucího samolibého dědka, kterým chce dramaticky proložit hromady nudných popisných vycpávek. Vyvrcholení příběhu je sice fajn, ale mělo to zůstat jen u formátu povídky desetinového rozsahu. Možná jsem poznamenaný tím, že jsem se předchozí řadou dvanácti skvělých Asimovových knih namlsal, každopádně tohle ja ta nejútrpnější věc, co jsem kdy jako čtenář zvládl prokousat.
Pořádná klasická rozvláčná sci-fi, jak jsme ji měli za starých časů rádi. Líbila se mi střední část, čili popis paravesmíru.
Čitateľské utrpenie á la Asimov. Jeho písanie určite bavilo, mňa čítanie nudilo, ba priam ubíjalo. Rozsahom mal zostať pri poviedke a úplne vypustiť prostrednú, mňa neskutočne iritujúcu časť, aj so všetkými emociály, parentály, racionály a tvrdýši. Katastrofa. Zbytočné informácie o sexuálnom živote triád. V poslednej časti popis športovania na Mesiaci, úplná zbytočnosť, tak ako v prvej časti neskutočne dlhá pasáž o lúštení písma Etruskov je ďalšou zbytočnosťou. Pár kníh som od Asimova čítal a všetky ma niečím štvali. Asimov mi nikdy neulahodil a pochybujem, že mi niekedy v budúcnosti ulahodí. Myšlienka pumpy je originálna, o tom nemôže byť pochybností, no je utopená v balaste tisícov nič nehovoriacich a tým pádom zbytočných slov. Nemôžem si pomôcť, ale Asimov mi pripadá ako samoľúby nadutec - o tom svedčí už úvod knihy, kde sám seba vychvaľuje a postupne o tom čitateľa utvrdzuje v priebehu "deja" nenápadnými, ale podprahovými narážkami na svoju veľkoleposť. Bez pardónu, ale súpútnik Arthur C. Clark je o niekoľko tried lepší spisovateľ, Isaac Asimov mu nesiahal naozaj ani po členky.
Toto bola 12-ta kniha ktoru som od Asimova cital. A definitvne najvacsia katastrofa, trpel som prakticky az do konca.
Na začátek je dobré říci, že kniha je rozdělena do třech oddělených částí.
První část je krásně vědecká a teoretická. Máme tu několik vědců protagonistů, který objeví neexistující izotop. Postupně zjistí o co se jedná. Tato část pro mě byla úplně skvělá.
Pak přišla druhá část. Tady čtenář prvních několik stran vůbec netuší co vlastně čte. Postupně pomaličku dostává další informace a celek se postupně skládá dohromady. Musím však říci, že tuto část budete buď milovat nebo nenávidět. Nic mezitím není.
Třetí část působí poměrně futuristicky, protože se odehrává na Měsíci. Dozvíme se jak je život na Měsíci jiný, jak se tam správně pohybovat atd.
Celkově kniha působí hodně nadčasově. Má spousty zajímavých a velice originálních nápadů.
Celkové hodnocení 50%
Autorovy další knížky
2009 | Nadace |
1993 | Já, robot |
2009 | Nadace a Říše |
1993 | Konec Věčnosti |
2010 | Druhá Nadace |
(SPOILER) Příběh, zápletka, a zpracování postav je super, ale já osobně jsem čekal trochu něco víc - zejména od té třetí části. Přišlo mi trochu nerealistické, že (SPOILER) Hallam byl svržen díky jednomu článku v novinách; taky jsem čekal, že Estwald se ještě objeví, takto skončila druhá část - o paralelním vesmíru jsme se již poté nic nedozvěděli. Nicméně se to četlo velmi dobře, začetl jsem se, a hlavně jsem dychtil vědět, jak to vše skončí. I když to nakonec neskončilo tak (dobře), jak jsem si přestavoval, autor opět dokázal, že umí napsat čtivý a chytlavý román.