Antigona
Jean Anouilh
Moderní parafráze antické tragédie o statečné Antigoně. Premiéra proběhla v paříži v roce 1944 za nacistické okupace, tímto dostává přepracování klasické tragedie úroveň sociálně historickou.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1979 , DiliaOriginální název:
L’Antigone, 1946
více info...
Přidat komentář
Tato verze Antigony se mi osobně líbila mnohem více než původní drama od Sofokla. Nejen, že je pro čtenáře srozumitelnější, zároveň jí dodává i na dynamičnosti a nadhledu nová postava "vypravěče", který děj vždy posune během několika řádek dál a zároveň dá i čtenářovi výhled na to, co se bude dít na příštích několika stranách, aniž by vše prozradil.
Štítky knihy
tragédie rozhlasové zpracování dramata parafráze
Autorovy další knížky
1979 | Antigona |
2012 | Skřivánek |
1970 | Tomáš Becket aneb Čest boží |
1966 | Medea |
1967 | Eurydika |
Na střední škole nám naše marxistická profesorka (podotýkám, že to bylo v roce 2015) vštěpovala: „Anouilhova Antigona je alegorickým protestem proti fašismu“. Protože tentýž blábol stál také v učebnici a v encyklopedii francouzských spisovatelů (oba zdroje předrevoluční), vzala jsem ho jako fakt. Teprve později – a k vlastní hanbě přiznávám, že o dost – mi došlo, že protifašistická hra by se, himl hergot, asi těžko mohla hrát ve vichystické Francii. Takže jak se to „Antigonou“ vlastně má?
První, co čtenář zjistí po otevření českého vydání, je, že kolem hry se po válce ve Francii (i v Československu) rozvinula celospolečenská debata. V tisku i ve veřejné diskusi na universitě se lidé vášnivě přeli, jestli je Antigona obhajobou francouzského odboje; nebo snad Kreón apologií vichystické vlády; případně jestli má hra vůbec politický obsah. K závěru se, jak jinak, nedošlo. Marxismus ovšem celou kontroverzi zamlčel a jako jediné možné řešení představil své. Nejprve tvrdil, že hra „kolaboruje“. (Kdyby se debata usnesla na této interpretaci, Anouilh by v poválečné Francii s největší pravděpodobností skončil jako jeho literární kolega Brasillach, tedy popraven za „ideozločin“.) To se ale nestalo, a tak se soudruzi rozhodli, že Antigona je vlastně Résistance. – A teď mám chuť promluvit si se svou středoškolskou profesorkou hlasitěji, než by bylo slušné.
Ale ke hře samotné. „Antigona“ se počítá k vrcholům francouzského dramatu XX. století – právem. Je to v podstatě polemika s antickými zpracováními, zejména s tím Sofoklovým, která považují Antigonu za kladnou hrdinku a Kreónta za zloducha. V Anoiulhově podání jde o dva důstojné protihráče, kteří oba zastupují legitimní, ale nesmiřitelné pohledy na svět: Antigona idealistický a individualistický, Kreón praktický a společenský. Skutečnost, že se publikum neshodlo, na čí straně (pokud ne na obou!) stál autor, dokládá vyrovnanost sil. A ať už má hra aktuální náboj, nebo ne, filosofické dialogy mezi oběma protichůdci zůstávají nadčasové. Nelze si u nich nevzpomenout na pirandellovské „Každý má svou pravdu“… a také na Giraudouxovu reinterpretaci Élektry. Poetika Jeana Giraudouxe, Anouilhova vzoru a inspirátora, se tak půvabně odráží v prvním Antigonině monologu, kde dívka líčí svět v šedi úsvitu...
Zkrátka „Antigona“ je dílo krásné a podnětné, slučující myšlenkové kvality s těmi literárními. Mě si získala už tím, že rehabilituje Kreónta (hurá, konečně někdo! ten člověk si to tolik zasloužil!) a dopřává mu možnost, aby obájil svůj světonázor. Vyniká ale třeba také v citlivě podaných (a samozřejmě úmyslných) anachronismech, jež antickou látku zpřítomňují čtenáři/divákovi, nebo v charakteristice „lidové“ postavy stráže.