Ariel
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330833/bmid_ariel-hOu-330833.jpg
4
175
175
Druhá básnická sbírka Sylvie Plathové nazvaná Ariel, vydaná v roce 1965, tedy dva roky po autorčině smrti, patří k nejslavnějším angloamerickým básnickým knihám dvacátého století. K jejímu kultovnímu statusu samozřejmě nemalou měrou přispěl příběh obestírající její vydání: mladá, nadějná, půvabná básnířka, zmítaná od dětství úzkostmi a depresí, si po rozpadu svého manželství vzala život; texty z její pozůstalosti pak vydal její manžel a otec jejích dvou dětí, básník Ted Hughes – a ukázalo se, že Ariel je autorčino opus magnum… Výsadní postavení Sylvie Plathové v rámci moderní angloamerické literatury ovšem není způsobeno jen oním tragickým příběhem, nýbrž především nespornou silou její poezie: Plathová je básnířka nesmírně sensitivní, básnířka přetavující veškeré podněty zvenčí v zcela svébytný, bolestný výraz, který je přitom v básních reflektován, pozorován jaksi z odstupu, s drsnou a všeprostupující ironií.brbr K věhlasu autorčiny poezie v českém kontextu pak bezesporu přispěly překlady Jana Zábrany, pro něhož Plathová představovala velké, uhrančivé téma. Překladu sbírky Ariel se věnoval bezmála dvacet let – a nad hotovým dílem si poznamenal: „Žádná ženská mě v životě neutahala tak jako Sylvia Plathová (…) Do těch básní se nelze dostat paklíčem, spíš to chce rozrazit skořápku jako ořech – a pak začít pracovat se střepy (…) Budu rád, jestli tenhle překlad přežiju. Poněvadž je to spíš zápas, spíš rvačka, při které jeden škrtí druhého – spíš tohle než překlad.“... celý text
Přidat komentář
Sbírka má napříč básněmi konzistentní vyznění. Vypovídá o pocitech nevolnosti, paralýzy, zbytečnosti. Vrací se bílá a černá barva, chlad, smrt a mluvčí básně v nich vnímá vlastní strnulost a ohroženost. Jediné, co plyne jsou neodbytné myšlenky. I skutečnosti, které bychom běžně vnímali pozitivně (vlastní děti, narozeninový dárek) se stávají ohrožujícími.
Autorka se nebojí neologismů (dobových) a drobných jazykových experimentů.
Mám jen trochu pocit, že právě neodbytnost myšlenek vede k rozmělňování jinak působivých výpovědí (moc slov).
A taky, že nezanedbatelnou část působivosti sbírka má kvůli autorčině osudu, ne sama jako text.
Poezii čtu spíš výjimečně, k básním Sylvie Plathové jsem se dostala přes knihu „Euforie“ Ellin Culhedové a částečně autobiografického románu Sylvie „Pod skleněným zvonem“.
Bez prožití autorčina tragického osudu je moc těžké básně přijmout a aspoň částečně pochopit, no ono je to těžké i tak, ale autorčin životopis je tak krutý, tak zoufalý, tak moc smutný, že teprve s jeho znalostí je možné, aspoň pro mě, tyhle temné, divné, a přesto dost působivé básně - nebo spíš výkřiky - číst a snad jim i trochu porozumět. Čirou náhodou jsem při pátrání po osudech a díle Sylvie Plathové (po přečtení obou shora uvedených knih ani nelze jinak, drápek se zachytí) narazila na netu na bakalářskou práci o autorce a jejím díle a velmi zajímavý rozbor básně Táto (Daddy), moc mi to pomohlo při četbě těchto poněkud těžko přístupných básní.
Pokud se do sbírky Ariel pustíte, doporučuji aspoň nejdřív přečíst doslov překladatele Jana Zábrany (vydání 2000), i tady může být klíč k téhle náročné poezii. A číst po kousíčkách, větší množství naráz nelze strávit...
Báseň Táto, i se znalostí života autorky a jejího ambivalentního vztahu k dominantnímu chladnému otci, který předčasně zemřel, je pro mě vrcholem celé sbírky.
*
...“Tam na té fotce, kde tě mám, táto,
stojíš ve škole u tabule jak přibytý,
máš důlek na bradě, tam nemáš prasklé kopyto,
ale ďábel jsi stejně, kdepak, ani to
ti nepomůže, ty jsi ten černý, jasně, to jsi ty,
kdo mi rozkřáp křehké rudé srdce jako střep.
Bylo mi deset, když jsem ti šla na pohřeb.
Ve dvaceti jsem to tady chtěla vzdát
a vrátit se k tobě, k tobě, a už napořád.
Když nic, tak ty kosti jsem ti chtěla dát.“...
(z básně Táto)
------------
Hodnocení hvězdičkami se protentokrát vyhnu, nejsem toho schopná, v hodnocení se potácím podle toho, jak kterou báseň jsem byla schopna vstřebat.
Neobvyklá poezie Plathové odráží její tristní psychický stav, který nakonec vedl až k její předčasné smrti. Místy chaotické a podivné obrazy se nebojí dotýkat tabuizovaných látek, jako jsou nacizmus, čímž se vrací i k původu svojí rodiny, která pocházela z Německa. Vlastně i díky Zábranově doslovu jsem spoustu obrazů hned zpětně pochopil (např. včelařství), ale nějaký skrytý smysl mi nadále zůstal skryt... no jo, já a chápání poezie, to nejde úplně dohromady.
Sylvia Plath je pro mě jakýsi tajuplný exemplář, který mě do jisté míry pohlcuje a fascinuje, a do jisté míry zneklidňuje a nenaplňuje. Doposud její kult přiživuje spíše její osobní život a přes obrovský intelektuální rozsah jejího života - nevyhnutelnost tomu všemu utéct a ztratit se ve verších. Některé zaujaly, jiné ne.
I didn't call you
I didn't call you at all
Nevertheless, nevertheless
You steamed to me over the sea
Fat and red, a placenta
Paralyzing the kicking lovers.
Cobralight
Squeezing the breath from the blood bells
Of the fuchsia. I could draw no breath,
Dead and moneyless
Overexposed, like an X-ray.
Who do you think you are?
A Communion wafer? BlubberyMary?
I shall take no bite of your body,
Bottle in which I live,
Ghastly Vatican
I am sick of death of hot salt.
Green as eunuchs your wishes
Hiss at my sins
Off, off eely tentacle!
There is nothing between us
- pro mírně porouchané jednotlivce z řady nás krásně pomatené psaní
"Ariel" jsem četl ve stejné chvíli jako "Pod skleněným zvonem", což mi usnadnilo čtení poezie a její pochopení. Sylvia Plath má specifický styl psaní, její metafory jsou velmi originální a líbí se mi i způsob, jakým dovede nastavit atmosféru. Většinu jejích básní jsem četl několikrát, protože až tehdy mi excentrická přirovnání dala smysl a já je dokázal pospojovat dohromady. Za sebe "Ariel" doporučuju - pro mě to byl opravdu příjemný zážitek (byť mnohdy depresivní a hutný).
Po přečtení knihy jsem byl na rozpacích. Verše působí kultivovaně, ale je v nich ukryta roztříštěnost a možná i náznaky šílenství. Autorka mi připadala nevyrovnaná a celkově tak působí i její sbírka.
V doslovu Jan Zábrana vysvětluje, jak obtížný byl překlad. Podotknu, že stejně náročné bylo vnímání jejích básní. Ale po seznámení se s životem autorky již více chápu.
Přesto jsem rád, že česká básnická kultura tvoří jiný rozměr, protože pokud tohle je nejoblíbenější americká autorka minulého století, pak můj obdiv k našim básníkům stoupl o 100%.
Pro objektivnost musím uvést, že několik básní má v sobě potenciál. TÁTO, VISELEC, JITŘNÍ PÍSEŇ. V nich je lidskost skloubena s poetičností ducha.
A pro dokreslení...
Sbírka je sestavena jejím bývalým manželem dva roky po její sebevražedné smrti.
Věnována jejím dětem, z nichž jedno ukončilo svůj život rovněž sebevraždou...
I z těchto konstatování si můžete udělat obrázek o básních samotných...
Z větší části tomu nerozumím, ale přesto to na mě působí a některé strofy to vystihují zcela přesně...
K tejto zbierke sa opakovane vraciam – obrazovo je veľmi inšpiratívna, vďaka čomu zakaždým ponúkne niečo nové. Keď som ju čítal prvý krát, nachádzal som tam iba tému bolesti a depresie, no každým ďalším čítaním a životnou skúsenosťou dokážem v poézii Sylvie Plath nájsť omnoho viac. Nové vrstvy, nové témy a najmä po dokumentárnych filmoch a po prečítaní si The Bell Jar ju vnímam ako autorku trochu odlišne, respektíve vďaka románu mám viac kontextu pre poéziu.
Jedná sa o druhú zbierku básní, vydanú až posmrtne, 2 roky po samovražde autorky – s tým, že ju upravoval a reorganizoval jej manžel, významný britský básnik Ted Hughes. Básne v nej sú ovplyvnené Plathovej depresiou a skúsenosťami s pokusmi o samovraždu, s liečbou na psychiatrii, no taktiež materstvom, rodinnými vzťahmi či každodenným životom. Vo výsledku sa teda jedná o zbierku, ktorá je autentická nielen v témach, ale aj v sile: metafory sú často temné, brutálne, až násilné či extrémne (príkladom môže byť jej stotožňovanie sa so Židovkou v koncentračnom tábore a porovnávanie jej otca s nemeckým nacistom). Verše sú plné krvi, blednúceho sveta, chladu a vnútornej izolácie, samoty, ale rovnako tak snahy nájsť silu vyplávať z vlastného dna. Sylvia Plath v Ariel vystupuje až hrdo, vzdorovito a jej úprimnosť hraničí s nenápadnou drzosťou. Ako autorka sa nachádza v tragickom bode, kedy akoby už nemá čo stratiť – nepotrebuje sa teda cenzurovať.
Otáznou však je glorifikácia ľudskej tragédie, obdiv smutných životov autorov konfesionálnej poézie. Pre človeka so skúsenosťami s depresiou, úzkosťami a podobne je to možnosť nájsť pochopenie, objaviť spôsob, ako sa dá o svojich pocitoch a problémoch hovoriť, súčasne však – logicky – zbierka neobsahuje odpovede, nenachádza dostatok svetla, ktoré by čitateľa vytiahlo „preč z tmy“. Naopak, nie som si istý, či človek, ktorý podobné skúsenosti nemá, dokáže v tejto zbierke niečo nájsť. Ako hovorím, nejedná sa len o vyjadrenie smútku, ale aj o akési poznanie, o veľmi cynické komentovanie života, o poetickú perspektívu; no všetko má (či už pre kontext alebo nie) veľmi temnú atmosféru plnú beznádeje, hnevu a smrti a východiskový bod sa nachádza práve v stave depresie.
Zbierka je však svojim zvláštnym spôsobom nádherná, komplexná, hlboká a silná a v kontexte modernej poézie sa jedná o významné až kultové dielo.
Její básně jsou tak upřímné... krásné a jak člověka při čtení bolí. Sylvia Plath vytvořila ze slov klíč k pochopení sebe sama, v těchto verších hledala a nacházela, kdo vlastně je. Vložila do nich svou energii, temnou i zářivou, až jí samotné žádná nezbyla. Už od dob Skleněného zvonu cítím k autorce zvláštní pouto,, které Ariel ještě umocňuje...
Básně mladé básnířky, které jsou plné emocí a zvláštních metaforických obratů. Z básní čiší nespokojenost, deprese i nesmírná touha vše přenést na papír, odkrývají ale také část příkoří, se kterými se autorka nedokázala vyrovnat. Doporučuji si před čtením básní přečíst něco málo o autorčině životě, alespoň z části to pomůže porozumět jejím pocitům i básním.
Impressed. Asi to je môj pocit. Je to ale náročná poézia, vyžaduje dávku pochopenia. Ale ako človek, ktorý vie, aké je umierať zaživa a cítiť to trasenie dušou, len aby už bol koniec života, som vedela mnoho veršov pochopiť, bolo to z toho cítiť. Niektoré básne som čítala viackrát a nechala sa unášať jej slovami. Niektoré som možno nepochopila, ale precítila.
Tak tohle bylo na mě už trochu moc náročné, přiznávám bez mučení. Krásné, ale často nepochopitelné obrazy. Unikal mi význam, i tak jsem ale dočetla a nechávala na sebe tenhle její svět působit. Někdy není třeba všemu rozumět.
Ostré, drsné,temné, dechberoucí.
Umírat
je umění,jako všechno ostatní.
V tom já se vyznám přímo skvěle
To já umím tak,že to pálí,že je to jak peklo vřelé.
To já umím,že to cítím v celém těle.
Mám poněkud rozporuplné pocity. Asi proto, že téma sbírky mi není úplně vlastní. Je to hodně depresivní - pochopitelně - a místy to na mně bylo až trochu moc. Celé dílo je hodně metaforické, což mám ráda, ale obzvlášť na začátku jsem se dost ztrácela v tom "co tím chtěla básnířka říci". Postupně jsem si ale zvykla a zlepšilo se to. Z celé sbírky sálá horečnatost a potřeba přenést své myšlenky na papír, vlastně ne... ne myšlenky... spíš pocity. Autorka je v knize tak obnažená, až mě to děsí. Hluboce to na mě zapůsobilo, přesto mám pocit, že jsem knihu nečetla v tu úplně nejlepší dobu, ještě se k ní někdy vrátím, teď bylo asi ještě trochu brzo... (Proto zatím jen 4*)
Jinak vydání z roku 1984 má perfektní doslov, rozhodně doporučuji přečíst, navyšuje požitek z četby :D
"Partir - c'est toujours mourir un peu, odejít znamená vždycky trochu umřít, říká starý francouzský verš. Někteří ale odcházejí, aby žili. Poněvadž odejít - a v jejím případě tomu tak bylo - neznamená vždy nutně přestat tento svět milovat. A nepřestat jej milovat je ta jediná možnost, jak svou při s ním neprohrát."
Jan Zábrana, Poezie Sylvie Plathové, březen 1983
Jsem přeexponovaná jak rentgenový paprsek žhnoucí silou poezie Sylvie Plathové.
Autorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 |  Hrana |
Velmi pekna smutná poezie která, baví i dalším přečtení.
Kuryri
Na mise listu slovo slimaka ?
Moje ne.Kdepak.To mě neláká
V konzerve kyselina octova
Tu se mi nechce brat doslova
Prsten co v slunci zlaté zabliskal
Lži samé lži a navíc zal
Na listu mráz ten neposkvrneny
Kotel co věcné bubla, hovori
jenom sám k sobě na vrchu každé z devíti černých Alp
V zrcadlech poprask. S jakou zlobou tristi i moře to své sede -
Ach lásko, lásko moje roční dobo