Autobus sebevrahů
Arto Paasilinna
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16778/bmid_autobus-sebevrahu-JQT-16778.png
4
455
455
Novinka oblíbeného finského spisovatele vypráví o skupině nešťastných Finů a Finek, kteří už od života nic dobrého nečekají a rozhodnou se spáchat hromadnou sebevraždu. Luxusním autobusem se vydají až na nejsevernější mys Evropy, kde se chtějí vrhnout do vln Ledového oceánu. V rozhodujícím okamžiku se ale ukáže, že mnoha sebevrahům se vlastně umřít nechce. Neustále sebevraždu odkládají a po mnoha dobrodružstvích nakonec doputují až na nejjižnější mys Evropy. Paasilinnovi hrdinové a jejich osudy jsou humorné i dojemné: chovatel sobů Uula Lismanki prchá před spravedlností, protože okradl americké filmaře při stavbě sovětského koncentráku v Laponsku o statisíce dolarů, kožešinový farmář Sakari Piippo chtěl předvádět cvičené norky, oblékl svou ženu do sexy prádla z norkových kožešin, ale přišel o norky i o manželku... Ve vážnější rovině můžeme Paasilinnovu knihu číst jako svéráznou oslavu života - se smrtí si zahrávat můžeme, ale se životem ne.... celý text
Literatura světová Humor
Vydáno: 2006 , HejkalOriginální název:
Hurmaava joukkoitsemurha, 1997
více info...
Přidat komentář
Četla jsem v únoru 2011. Podle mých poznámek:
Parodie, satira, ironie. Vše o finském člověku, který je asi víc náchylný k sebevraždě. Legrační?!
Čtivé. Asi nejlepší ze všech knih autora.
Moje první kniha od tohoto autora. Parádní oddychovka. Krasne se čte. Krásný humor...To byla banda:D
Na knihu jsem narazila náhodou díky čtenářské výzvě a jsem za to nesmírně ráda! Nevážně o vážných věcech, velmi lehce a čtivou formou. Za tenhle počin tleskám a určitě zkusím další knížku tohoto autora.
První kniha, kterou jsem od Paasilinny četla, a asi nejlepší. Můj upřímný údiv nad stupněm grotesknosti a šíleností absurdních situací, jaké dokázal autor pro své hrdiny vymyslet, už žádná jeho kniha nepřekonala, a takové salvy smíchu už žádná nikdy nevyvolala. Dokonalé antidepresivum.
Autobus sebevrahů je čtivou a zábavnou knihou. I přesto, že není výslovně humoristická, je odlehčená a pozbývá sentimentu, který by s tématem, o němž hlavně pojednává, mohl souviset. I přesto, že je Paasilinna označován za „mužského“ spisovatele, na mě tento román díkybohu nijak „mužsky“ nepůsobil. Naopak oceňuji jeho vypravěčský styl, z něhož s radostí pociťuji sklony k absurditě, což ale soudím jenom dle obsahu jeho dalších románů. Postavy jeho románů jsou nám blízké a často řeší úplně stejné problémy jako my, nemluvě o tom, že velmi často nejsou spokojeni v zemi, v níž žijí, čímž se překvapivě nabourává obraz severní Evropy jako společenského a státnického ideálu.
Prvních pár stránek jsem se neustále ptala, co to proboha čtu? (Jedná se o mé první setkání s autorem.) Ale potom se to tak nějak rozjelo a naprosto mě to chytlo. Originální, vtipné, severské, bláznivé...
Toto je mé druhé setkání s tímto autorem a přišlo mi to o špetku lepší, než "Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude".
Obecně u tohoto spisovatele oceňuji originalitu jeho napádů. Nicméně pokud jde o zpracování, tak tam mám pocit, že to občas trochu pokulhává. Kniha místy ztrácí tempo a například linie s detektivem Rankkalou zůstala prakticky nevyužitá. Přitom mohla velmi dobře oživit děj.
Naopak velmi dobře jsem se pobavil u dvou scén. První se týkala toho jak sebevrazi paří na chatě u jezera a na závěr zapálí altán. A druhá, kterou zmiňoval v komentáři Garik, jak se sebevrazi v motelu utkali s partou skinheadů.
Shrnutí: průměrná odychovka, která u mne na pár místech vykouzlila úsměv.
Opět mě tato kniha nezklamala,ale zajímalo by mě jak by Arto napsal kdyby Tempobus opravdu s částí sjel .
Můj druhý Paasilinna. Kniha opět šoupe s postavama jak při promenádě. Tentokráte jsem však šel tak trochu na jistotu, páč se mě dotýká a zajímá téma celé knížky. Jinak je to prostě takový autorův standard. Moc jsem se nesmál, ale četlo se to dobře. Za zmíněné téma přihazuji jednu hvězdu navíc.
Možná jsem čekala trošku něco jiného, ale kniha mě určitě nezklamala. Svým způsobem je i zábavná, pokud máte rádi černý humor a umíte brát věci s nadhledem.
Knížku bych pomyslně rozdělila na tři části – v první se potkává zakládající trojice budoucího spolku sebevrahů, a ta je vážně brilantní. Přesně můj šálek černého a absurdního humoru. Ve druhé části se seznamujeme s osudy ostatních sebevrahů, což je spíš lehce skličující než humorné čtení. Ve třetí části se celá smrti chtivá partička vydává na cestu po Evropě, takže opět není nouze o ztřeštěné situace. Kdyby se býval styl udržel po celou dobu jako v první části, uvažovala bych o pěti hvězdičkách, takhle dávám „jen“ čtyři.
opět povedené dílo, není to ale nic nového ani neočekávaného - autor sází na obdobné vypravěčské postupy a tragikomické postavy jako v jiných románech
Tak nějak mi tato kniha nesedla. Autobus plný sebevrahů/nesebevrahů, celý příběh se nese v duchu užívání si cesty (flákání se), ani humor mi moc nepřirostl k srdci. Ze začátku jsem knihu chtěl dokonce odložit kvůli tomu, že mě čtení o tomto tématu vůbec nebavilo, pak se to sice trošku rozjelo, ale celkový dojem z knihy to již nespravilo.
Môj prvý Paasilinna a dojem výborný. Netradičný štýl, humor asi nie pre každého. Už mám v pláne ďalšiu od neho.
Autobus sebevrahů se čte jedním dechem a čtenář si užije mnohé naprosto nečekané situace plné humoru a satiry. Kniha se sice zabývá pochmurným tématem sebevraždy, přesto působí až bláznivě a čtená vás bude bavit.
Vynikající oddychová četba pro všechny věkové kategorie. Skvělé počtení!
"Zatímco on se o sebevraždu nikdy nepokusil, jeho kamarád je zkušený harcovník, před nímž je třeba za jeho vytrvalost smeknout."
Sebevrazi mi byli sympatičtí.. Jsem ráda, že jsem na knížku narazila a určitě si přečtu další.
Docela příjemná kniha s velmi specifickým humorem... Musím říct, že jsem si knihu náramně užívala, prožívala jsem s hrdiny jejich cestu přes půl Evropy až k samému závěru..
Autorovy další knížky
| 2005 |  Stará dáma vaří jed |
| 2006 | Autobus sebevrahů |
| 2006 |  Les oběšených lišek |
| 2004 | Zajícův rok |
| 2005 | Chlupatý sluha pana faráře |
Nedočteno. Velké těšení někdy prostě bývá velké zklamání. Nějak mi ty džouky vždycky proběhly mezi prsty, jako by tam ani nebyly, a to mě pěkně štve, No nic, třeba to spolu zkusíme někdy jindy... ;)
Edit 2022: furt nic... ️