Autorita
Jeff VanderMeer
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/498454/bmid_autorita-ozr-498454.jpg
3
137
137
Jižní Zóna série
< 2. díl >
Autorita, druhá část románové trilogie Jižní Zóna od Jeffa VanderMeera přináší řadu odpovědí na nejznepokojivější otázky týkající se Oblasti X… ale rozhodně nejde o odpovědi, které by snad přinášely klid. Oblast X, krajina, která jako by byla až zlomyslná, obklopená neviditelnou bariérou a záhadně zbavená téměř všech známek civilizace, existuje již třicet let. Jediný kontakt s ní zprostředkovává v podobě expedic vládní agentura, která je tak tajná, že se na ni téměř zapomnělo: Jižní Zóna. Po bouřlivých událostech zdokumentovaných v Anihilaci vládne v agentuře chaos. Vedením Jižní Zóny je nově pověřen John Rodriguez, zvaný též „Šéf“. Tým, s nímž musí pracovat, je nedůvěřivý a zoufalý, ale po ubíjejících výsleších, objevu ukrytých poznámek a hodinách znepokojivých videonahrávek Šéf začíná do tajemství Oblasti X přece jen pomalu pronikat. Jenže každé nové odhalení přináší zneklidňující skutečnosti nejen o agentuře, které se zavázal sloužit, ale i o něm samotném.... celý text
Přidat komentář
Tohle bylo strašně zvláštní čtení. Anihilace mě dostala, i když nehltavě, ale pomalu a plíživě, takže po Autoritě jsem sáhla hned, jak jsem ji dostala. Začátek, respektive skoro první polovina, je děsně divná. Šéf divnej a nesympatickej, ostatní zaměstnanci Jižní zóny stejně tak. Zajímavé útržky, co by mohly navnadit (myš, květina, kresby) zůstávají skoro nevyužité. Hovory s bioložkou úplně o ničem. Půlku knihy se vlastně vůbec nic neděje. No... a pak se cosi stane (i když vlastně ani nevím, co byl ten zlomovej okamžik - poslední rozhovor s Bioložkou u jezera?) a já to vlastně ani nemohla odložit. Ten závěr je fascinující - ta, jež přišla za Grace se smaragdovým závojem, se mi bude zjevovat ještě dost dlouho... a pro Šéfovo čekání, sledování zpráv a útěk a odchod nemám slov. Pořád to nechápu, nechápu většinu motivů (jak v tom všem sakra figurovala šéfova matka a proč?), jsou to dílky mozaiky, která pořád není složená. Ale dojem to vyvolalo zatraceně silnej. Takže za mě velice dobrý, určitě si chci pořídit i poslední díl... a pak si to celé začnu číst pomalu znova.
V prvním díle jsme byli svědky toho, jak jakási neuchopitelná jinakost jménem Zóna X působí na osobnost a psychiku člověka. Dnes se podíváme na to, jak na člověka působí blízkost této jinakosti a podivnosti. Jak vědomí toho, že tajemství zóny nikdy nerozluštíme, jak se tato frustracující skutečnost pomalu ale jistě proměňuje v rezignovanost ba paranoiu. Kniha tedy opět řeší hlavně psychické stavy hrdinů, než aby oplývala třeskutým dějem. Zároveň se ale střípků, které příběh posunují vpřed, samozřejmě dočkáme. Jejich dávkování je pečlivě rozvrženo a nutí k dalšímu čtení. Přesto nejde o klasické fantasy či sci-fi a to je třeba mít na paměti. Jde spíše o pocitovku, plnou melancholie, absurdních výjevů, paranoie a hlubokého smutku ba beznaděje... A to je to, co mě baví.
První díl se mi docela líbil. Po roce si však pamatuji jen hruhé obrysy děje a při rozečítání tohoto druhého dílu jsem zjistila, že mě příběh již celkově nezajímá. Je mi to líto ale v sérii pokračovat nebudu, celkový námět mě nezajímá tolik abych se prokousávala dalším dílem.
Proč se všichni
bráníte slovům
jako „mimozemský“
nebo „z vesmíru“,
když o Oblasti X mluvíte?
Zatím co se Anihilace odehrávala v Oblasti X, zamořenou podivnou formou, pravděpodobně mimozemského, života, odehrává se Autorita v polovojenské Jižní Zóně. Což je oblast před Oblastí X a střeží právě vchod do postiženého místa. Navíc první kniha je vyprávěna bioložkou v ICH formě, kdežto zde, je něco jako „vypravěč na pozadí“. (určitě je pro to nějaký přiblblí název) Ústřední postavou je John „Šéf“ Rodriguez, říkejme mu jen Šéf.
Citát: Když to vypadá, že se někdo od posledně změnil, přesvědčí se, že se nezměnil on.
Opět velmi povedený psychologický sci-fi. Jeff VanderMeer má vytříbený smysl pro větnou tvorbu, pomalá dávkování napětí a několik zásadních zvratů. Vždycky, když se Šéfa snaží někdo rozhodit nějakým tvrzením nebo činem, překvapí vás Šéfova reakce. Také v podtextu pomalu cítíte, že se blíží něco, čemu možná ani nechcete rozumět. Je tu hodně mrazivých scén. Například nález rostliny a myši – opravdu mrazivé. Jenže pak zjistíte, že to je jenom počátek něčeho hodně velkého.
Malá ochutnávka:
Kartografku našli u ní doma, seděla v křesle na zadní terase.
Antropoložku našel její manžel, zaklepala mu na zadní dveře ordinace.
Bioložka byla nalezena na zarostlé parcele několik bloků od jejího domu, jak hledí na rozpadající se cihlovou zeď.
Stejně jako členové předchozí expedice si ani jedna nevzpomínala, jak se z Oblasti X dostala zpět přes neviditelnou bariéru.
V určitých ohledech Šéf do Jižní Zóny přišel, aby vyluštil rébus, zmocňoval se ho ale pocit, že místo toho začíná rébus luštit jeho. Není to nic akčního a nečekejte, že byste se snad v nějaké pasáži zasmáli. Ne, tak to v Jižní Zóně už dávno nefunguje. Navíc má to perfektní konec. To jsem tleskal. Jo, opět jsem si to užíval. Někdy je potřeba si přečíst něco nad čím musíte přemýšlet, něco vážného a nebezpečného, něco, co vás na pár dní totálně rozhodí. Rozhodně za plný počet.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )
Citát: Co by asi mohlo vstoupit do světa šest metrů vysokou a tři a půl metru širokou chodbou?
Z Anihilace jsem byl nadšený a to hodně. Při čtení Autority jsem se však musel několikrát podívat na obal knihy, jestli nečtu náhodou něco úplně jiného. Nečetl jsem. Bohužel. Autor se rozhodl podívat na příběh a záhady Oblasti X z druhé strany. Mohlo to být skvělé, ale bylo tam až příliš zbytečného balastu, který příběh nikam neposouval, četl jsem spíše ze setrvačnosti, ale nikterak mě to výrazně nebavilo. Knihu zachraňuje až poslední 1/4, která byla naopak skvělá a já dostal konečně to, na co jsem se těšil od dočtení Anihilace. Mám nutkání si přečíst třetí díl, ale asi to nechám chvíli uležet. Bojím se, aby to nebylo opět takové utrpení jako Autorita. Každopádně mě to do Oblasti X stále táhne!
2. Díl je na trochu racionálnější notu, nicméně se úplně neskutečně táhne, a přitom se nedá přeskakovat, protože vám unikne v tom zmatku nějaký zastrčený detail. A ve výsledku se stejně nic nevyřeší.
Vyrazne slabsi pokracovani prvniho dilu (Anihilace), ktere je ale stale o hodne lepsi nez unyly a zbytecne natahovany treti dily (Adaptace), kterym me autor presvedcil, ze ho ze sveho hledacku spisovatelu sci-fi mam zase vyradit.
Autorita trpí obecným nedostatkem 2. dílů trilogie. Neukáže nám nic nového a slouží hlavně jako odpich pro finále, které se bude odehrávat až v díle třetím. Takže ano – většina knihy není příliš zajímavá a vcelku zdlouhavě se vrací, vysvětluje a seznamuje nás s dalšími postavami příběhu a Šéf je opravdu zvláštní hrdina. Ale nevadí. Pro mě byl hlavním vkladem druhého dílu fakt, že mě držel ve stavu napětí, nedaleko oblasti X. Takže i když by kniha jako samostatný celek neobstála, jako součást trilogie za 3*.
Autorita objasnila některé události, naznačené v Anihilaci, ale stále nic nevysvětlila a drží čtenáře v mlžném oparu nekonkrétnosti, plíživého neklidu, pocitu blízkosti něčeho divného a nebezpečného. Celkově se četla o něco hůře, než Anihilace, protože dost stránek zabraly kapitoly z osobního života ústřední postavy, které nejsou psány kdovíjak atraktivně a ani nemají nějaký zásadní význam pro rozvoj příběhu, ale ta halucinogenní bizarnost, tentokrát okořeněná poctivou dávkou rozkladu a úpadku, prožírajícího se až do niter lidských duší, ta funguje pořád na výbornou. Vlastně mi ani nějak zvlášť nevadí, že mnohé aspekty tohoto příběhu stále nechápu...ten prožitek z něj je stále svým zvráceným způsobem okouzlující. Ale hutná sevřenost prvního dílu mi zde přeci jen trochu chybí.
Nedočetla jsem. Tohle prostě nešlo. Tolik zbytečných vět, do detailu popsaných pocitů, myšlenek, vzpomínek někoho s kým se mi ani po 2/3 knížky nepodařilo navázat žádný "vztah". Je to úplně něco jiného než první díl. Jediné světlé chvilky byly výslechy bioložky.
V "Anihilaci" autor obklopil čtenáře spoustou nezodpovězených otázek a především surreálnou atmosférou, "Autorita" do skrumáže matoucích pocitů přihazuje solidní porci frustrace. V průběhu četby jsem si připadala jako při sledování seriálu "Twin Peaks": postavy byly silně podezřelé až úplně šílené, většinu doby jsem nechápala co a proč se děje, přesto jsem podlehla fascinaci. Společně s agentem Johnem Rodriguezem alias Šéfem jsem se (marně) snažila zorientovat v Jižní zóně, organizaci zkoumající Oblast X a její projevy. V závěru byla naše snaha korunována částečným a naprosto pochybným úspěchem, nezbývá tedy než doufat, že alespoň závěrečná "Adaptace" poskytne více vodítek, jak se v tom snovém bordelu zorientovat.
Hodnotím podobně jako první díl: ani tentokrát se mi nečetlo lehce, v příběhu jsem měla větší hokej, ovšem s Šéfovým charakterem jsem se identifikovala snadněji (v porovnání s bioložkou a těmi ostatním podivínkami z dvanácté expedice). Maximálně 70%.
Pokračování Anihilace vysvětluje, proč byla mise předchozí knížky neúspěšná. Organizace "Jižní zóna", což má být pobočka nějaké americké špionážní agentury, působí stejně chaoticky jako výprava z předchozí knížky. Už po pár expedicích muselo být jasné, že Area X účastníkům ovlivňuje mozek a že tento způsob průzkumu nikam nevede.
Nový ředitel se plácá po pracovišti, zpytuje "mommy issues" a jediná záhada spočívá v tom, kdo je ten tajemný instruktážní "Hlas". Bez tohoto dílu by se sága bez problémů obešla.
VanderMeer správně usoudil, že podruhé už napoprvé do Oblasti X vstoupit nejde (aspoň ne bez předělu) a udělal jedinou smysluplnou věc; otevřel okno do blázince, co má v popisu práce se tvářit, že celý ten fantasmagorický cirkus Oblasti kočíruje, přičemž z něj tajně víc a víc vyšiluje.
Jaké informace z Oblasti pronikají ven a do jakých báboviček se je snaží vměstanat zaměstnanci agentury? Jak tyto deformované informace ovlivňují kroky lidí, co do Zóny posílají jiné lidi? Kdo tomu šéfuje? Ožívají věci, když se na ně nedíváme?..
..Celá agentura a lidi v ní lapení mi chvílemi přišla ujetější, než samotná Oblast a já se celou dobu nemoh zbavit dojmu, že čtu něco od Davida Lynche. Nějaký v lese ztracený scénář k hodně divnému revivalu Městečka Twin Peaks. Vůbec mi zatím oba díly přišly hodně...podprahové, intuitivní..?
Každopádně zajímavé.
Čtěte Autoritu; pravda, je krapet slabší, než Anihilace. Ty 4 zaplaťpánbů **** ale pořád rád dám.
Miesto je iné, postavy sú iné, atmosféra je iná, jediné čo zostáva je pocit, že čítate sen niekoho strašne divného.
Ako pokračovanie jednotky ma to v podstate trochu sklamalo (pretože prečo sakra nie sme v oblasti x) ale ako stand-alone surreálna paródia na špionážne romány (nie také, kde pobehujú nahé ženské a na každej strane niečo vybuchuje, ale také čo písal Le Carré, keď to ešte vedel) to malo svoj vlastný dekadentný pôvab. Ak to niekedy niekto bude točiť, dúfam, že to bude Terry Gilliam.
Dávam o hviezdičku menej, nie preto, že by tomu oproti jednotke niečo chýbalo, ale naopak preto, že tu bolo čosi navyše. Tak 60 strán odhadom.
První třetina mě hrozně bavila, víc než první díl a pak se to začalo zahušťovat. Možná to nesedne každému, ale mě se to líbilo, hlavně všímavosti k detailům a způsobem podání. Chce to ale pekelné soustředění, jinak se v tom člověk lehce ztratí. Žádnej mainstream, delikatesa pro náročné.
U tohohle dílu jsem se paradoxně bála mnohem víc než u jedničky, možná proto, že to bylo zasazené do normálního světa a bylo tam víc lekaček a paranoidních stavů. A taky už to nebylo psané formou deníku, er-forma je pro budování hororové atmosféry přímočařejší (což není výtka vůči jedničce, já deníky ráda). Flashbacků do dětství tohoto protagonisty bylo pocitově méně, za což jsem ráda, i proto, že byl trochu míň zajímavý než Bioložka. Oproti Anihilaci dvojnásobný rozsah, ale mnohem méně nových poznatků. Některé věci mi přišly dost na hlavu, například nedomyšlenost experimentu s králíky (jako vážně si nechám půlku zvířat utéct a nechám je volně množit se po okolí, když nevím, jestli nejsou něčím nakažení?) nebo za vlasy přitažená identita Hlasu. Jsem zvědavá, jestli to třetí díl nějak uspokojivě uzavře, trochu se obávám, že ne. Ale jinak bavilo.
VanderMeer vzal veškerá očekávání fanoušků (dnes již kultovní) Anihilace a hodil je do koše. Autorita je natolik odlišná vyzněním, až je svým procedurálním vyšetřováním schopná čtenáře ukolébat k hlubokému spánku. Naštěstí je závěrečná třetina natolik bizarní a poutavá, že zapomenu na výše zmíněná negativa a o (malou) hvězdu nadhodnotím (sic objektivně by si zasloužila méně).
Po Anihilaci jsem se hodně těšil na pokračování. Příjemný příběh plný tajemství a psaný deníkovou formou. Až s Autoritou jsem si uvědomil, jak je psaný styl důležitý pro osobitost celé knihy. Autorita je vykleštěná ode všeho, co dělalo Anihilaci zábavnou. Není proto asi nejlepší nápad porovnávat oba díly i když patří do stejného universa. Je to trochu škoda, protože se srovnání samozřejmě automaticky nabízí. Při čtení Autority jsem se nemohl vzdát pocitu jisté sterility. Je to prázdné a až příliš obyčejné. Na Anihilaci jsme přeci milovali tu jedinečnost a tajemství. Necháme ale styl stylem a popojedem.
Co se týče příběhu, tak je taky o několik úrovní níž. Problémem je, že se autor až příliš soustředil na formování různých skrytých frakcí. To je poněkud zvláštní rozhodnutí, když počátek série byl stavěn na záhadném habitatu a drsném přežívání postav. Oceňuji sice snahu vložit do hry nové postavy, ale ve skutečnosti slouží jen jako pouhá kulisa. Nejsou dokreslené a propracované. Kromě přibližně dvou postav (bioložka a když přimhouřím oko tak Whitby) jsou ostatní nedůležití. Sem tam něco kváknou, ale děj to neposouvá. Čímž se chci dostat k ději jako takovému. Spoilerovat nebudu, ale oproti předchozímu dílu je to opět slabší. V podstatě nedostanete žádné odpovědi. To mi nevadí. U této série je osobité nadhazovat další otázky bez odpovědí. Problémem je, že nadhazuje těch otázek fakt málo. Jasně, přichází s několika pěknými teoriemi (terroir), ale ty ždíme do poslední kapky, až se začne ten dobrý nápad stávat otravným.
Je plno důvodů, proč být na Autorita nasraný. Přitom to není tak špatná kniha. Jen jsem čekal víc. Nebýt hrstičky (asi tak dvou) rozkošných plot twistů, tak bych se nebál jít s hodnocením níž. Subjektivně zklamání. Doporučeno fanouškům Jižní zóny, kteří jsou schopni zkrotit své nároky. Budete to totiž potřebovat.
Druhý díl Jižní Zóny přináší perspektivu těch, kteří stojí za organizováním tragických misí do Oblasti X a potýkají se s frustrací, že ani po třiceti letech nejsou schopni zformulovat jedinou smysluplnou větu, která by jim o dané lokalitě cokoliv objasnila.
Děj navazuje na události 12. expedice, hned v počátku se dozvídáme, že se většina účastnic "vrátila", ale přepisy z jejich výslechů rozhodně neodpovídají tomu, co si čtenář prožil skrze první díl. Příjemné mrazení v zádech a vědomí, že se děje něco nepřirozeného, nastupuje téměř okamžitě - jen aby se změnilo v tichý podkres v pozadí... eh, korporátního dramatu. S nálepkou "přísně tajné", pochopitelně.
Čtenáře tentokrát provází tzv. "šéf", nemastný neslaný chlapík, právě dosazený do vedoucí pozice organizace. Jeho snahu se zorientovat a najít alespoň jednu uspokojivou odpověď na to, co se v Oblasti X sakra děje, neustále provází a notně narušuje mocenské pošťuchování se zástupkyní bývalé ředitelky. Přítomní vědci, kteří postupně pochopili, že jakákoliv vědecká metoda jim zkrátka nevyplivne žádné srozumitelné výsledky, propadají laxnosti, podivným teoriím a hraničnímu šílenství. Veškeré materiály, které po sobě zanechala bývalá ředitelka, jsou chaotickou směskou papírů a poznámek, která se ubírá zdánlivě slepými uličkami prapodivných teorií. Pravidelné hlášení tajemnému nadřízenému našeho "šéfa" rozčiluje, protože pořád nemá, co by vlastně hlásil...
Pomalu, místy až hypnoticky sugestivně stavěný text, přináší několik odpovědí, které záhadu Oblasti X přeci jen trochu objasňují. Už víme, že oblast působí na vše, co jí projde; avšak nyní máme zjistit, jak působí na to, co je už notnou řádku let v její blízkosti zvenčí. A pak je tu otázka oné vytyčené hranice - je moudré předpokládat, že je tak pevná a neměnná, jako samotné slovo, kterým ji označujeme?
Zní to dobře, ale jak už bývá smutným osudem prostředních dílů, i v tomto případě jde většinou o výplň před velkým závěrem. Atmosféra je budovaná dobře, ale postupně upadá a opětovně bobtná jen v určitých scénách, které jsou sice mistrně znepokojivé až hororové, ale už nevyváží naprostou odtažitost postav. "Šéf" si drží takový rádoby-profesionální odstup, že ani čtenář s ním nenaváže rozumné pouto, většina vědců ztělesňuje klišé podivínských géniů a armádní složka poblíž Hranice přesně naplňuje definici zelených gumáků, kteří jsou tak blbí, až mi bylo smutno. (Střežíme bezprostřední hranici podivné oblasti, kde údajně došlo k ekologické katastrofě, ale nemáme ponětí, co se skutečně děje - buď nám to neřekli nebo je nám to jedno - ale co může být špatného na tom, že pravidelně lovíme a obědváme místní divou zvěř?)
Velice pomalé tempo knihy, udusaná atmosféra podivna a nemožnost přilnout k jakékoliv postavě dělá z druhého dílu slabší zážitek. Přesto jsem zvědavá na závěr a chystám se na třetí díl.