Bál šialených žien
Victoria Mas
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/465914/bmid_bal-sialenych-zien-8Kg-465914.jpg
4
402
402
Každý rok sa v polovici pôstneho obdobia koná v ústave pre choromyseľné ženy netradičný bál. Celý Paríž sa v tento večer oddáva tónom valčíka a polky v spoločnosti žien v maskách kolombín, cigánok, vojakov či mušketierov. Dve sály – na jednej strane mentálne zaostalé dievčatá a epileptičky, na druhej hysterky, pomätené ženy a maniačky. Tento bál nie je nič iné ako jeden z najnovších experimentov doktora Charcota, ktorý sa snaží urobiť z chovankýň v Salpetriere normálne ženy. Eugénie, Louise a Genevieve sa ocitli medzi nimi a Victoria Masová vo svojej prvotine vyrozprávala ich pohnuté osudy, ktorými poukazuje na postavenie žien v 19. storočí.... celý text
Literatura světová Fantasy Historické romány
Vydáno: 2020 , Ikar (SK)Originální název:
Le Bal des folles, 2019
více info...
Přidat komentář
Zajímavé téma, pěkně se to četlo. Klidně by to mohlo být rozepsáno podrobněji na více stranách. Ani si nedokážu představit jak se některé ženy cítili, když je neprávem někdo z rodiny odložil do tohoto "šíleného domu".
„Není potřeba něčemu věřit, aby to existovalo."
Kniha inšpirovaná udalosťami, ktoré sa diali za dverami sanatória Salpêtrière. Mňa táto kniha bavila od začiatku až po samotný koniec. Je až neuveriteľné, ako ľahko sa žena ku koncu 19. storočia mohla ocitnúť v sanatóriu. Stačilo dostať, vtedy obľúbenú nálepku hystéria, a bolo. Vôbec by mi nevadilo, keby bol príbeh viac obsiahlejší.
"Na vyšetřovně si už dva lidé nejsou rovni. Jeden rozhoduje o osudu druhého, druhý mu věří na slovo. U jednoho jde o kariéru, u druhého o život."
"Pravda častokrát není o nic lepší než lež. Ostatně člověk nevolí mezi pravdou a lží, ale mezi jejich důsledky."
Na začátek jen chci říct, že moje feministické já trpělo s každou stránkou knihy víc a víc. Pro mě nepředstavitelné bezpráví žen v 19.století.
Co je na knize opravdu zajímavé, je téma. Nemocnice nebo “blázinec Salpêtrière.
Přiznám se že jsem knihu čekala trochu víc obsáhlejší. Je škoda že se příběh neponoří víc do hloubky.
Hlavní hrdinka v této knize je velmi sympatická, ale mluví s duchy. Je to přece blázen, duchové neexistují. A jestli jo, stejně je to jedno, přece naši rodině nebude dělat ostudu. Šup s ní do Salpêtrière.
V knize je také zajímavá “léčba choromyslných žen. Tak moc mi jich bylo líto. A pro mě nepředstavitelné praktiky.
Od závěrečného bálu jsem čekala mnohem víc a konec mi přišel dost uspěchaný ale i tak vám knihu ráda doporučím. Je to poutavé čtení.
Podle knihy by měl být natočený i film. Na který se teda musím kouknout.
Knížka se mi líbila, i když to úplně nebyl můj šálek kávy. Po přečtení jsme shlédla zfilmovanou verzi, a i ta se mi líbila.
Zkusím i další knihy od autorky, pokud budou přeloženy, protože píše poutavě a zajímavě. A doporučuji.
(SPOILER) Knížka mě překvapila, jak je tenká a na to, jaké má recenze, jsem čekala něco víc. Něco víc dramatičtějšího, víc rozepsaného, rozsáhlého, víc všeho, aby kniha ve mě něco zanechala. Četla jsem dvě podobné knihy, kde jsou dívky zavřeny do podobných ústavů proti své vůli (Tmavé stěny Willardu, Dívky od svaté Magdalény) a nad těmi dodnes přemýšlím a dodnes ve mě zanechaly nějaké emoce (a to je už nějaký rok zpátky, co jsem je četla). Tahle knížka nejde vůbec do hloubky,chybí mi různé popisy a vyobrazení. Datumy u každé kapitoly jsou dobré pro představu, do jaké doby příbeh zasadit, více se s dobou autorka nezaobírá. Což je škoda, ale dá se to překnousnout. Ale popis pobytu v hospitalu chybi téměř úplně. Vše je stočeno zejména na Eugenii a Genevievu, z autorčinina popisu je pohled jen na to, jak Eugenii drží proti své vůli a jak se na "šílených" dělají lékařské pokusy v hypnózách (ale více není rozebíráno). Jak Genevieva dojde k prozření, že Eugenie není šílená, je velmi chabě popsáno. Knížka spojená s duchařinou má rozhodně větší potenciál, který autorka nevyužila, zejména, pokud stojí na pravdivých jménech a některých událostech, a jak již někdo psal, prostě psané stručněji, než by si zasloužilo. Možná, kdybych tuto knihu četla jako první s touto tématikou.. Takto mě ale úplně neoslovila.
Kniha se dobře četla,téma bylo zajímavé. Ale kniha mohla být rozsáhlejší. Příběhy postav více rozepsané. Celé to bylo jak z rychlíku.
Tahle knížečka má vlastně jednoduchý, myslím i předvídatelný příběh, který ale není tím podstatným. Autorka se snaží ukázat pravdivý dobový status ženy, jejíž postavení je nicotné. Popisuje osudy čtyř žen, propojených mezi stěnami blázince... Popisují se experimenty, které se tu opravdu děly a vystupují zde skutečné osobnosti tehdejší doby, z tohoto místa... Samotný bál, byl také skutečný, bylo to každoroční zpestření pro Pařížskou smetánku, mezi kterou vypustili internované ženy...
Ta bezmoc tehdejších žen, machismus, ten tehdejší standard, který je v dnešní době nezkousnutelný... Celé čtení se ve mě střídalo rozhořčení, se zcela sobeckým vděkem za to, že jsem se narodila v současnosti....
Paříž 19.století a ústav pro ženy zavřené v Hospitálu Salpetriere (blázinec).
Na jejich umístění měli vždy podíl muži z rodiny-manželé, otci a bratři a kde neurologové prováděli pokusy s choromyslnými. Děj je čtivý a plyne rychle.
Kniha byla příjemným překvapením. Velmi se mi líbil námět i prostředí, do kterého autorka děj uvedla. Líbí se mi i zařazení reálných historických postav.
Můžeme sledovat osudy 4 silných žen, které se ocitnout v ústavu pro choromyslné. Jsou ovšem všechny čtyři vážně šílené? Co to znamená, být šílený? Proč nikdo nepovažoval za šílence doktora, který záměrně vyvolával hypnózy, přičemž poslední vyvolání skončilo částečným ochrnutím anebo otce, který do ústavu zavřel vlastní dceru?
Děj je svižný, čte se v podstatě sám a máte ho přečtený za chviličku :) Určitě doporučuji všem.
Nejsou tu
žádné hodiny,
a tak se každý den
jeví jako zastavený,
nekonečný čas.
Už to, že věří, je pomoc.
Eugénie vídává mrtvé. Což samo o sobě je dnes přehlédnutelný fakt. Jenže ono se s tím někomu svěřit v roce 1885 – to je zaděláno na průser. Smutný byl fakt díky komu se vlastně hlavní hrdinka dostala do léčebny pro chorobomyslné v Paříži. Sanatorium má romantický název Salpetriere (přízvuky si domyslete). Nejsou tu žádné hodiny, a tak se každý den jeví jako zastavený, nekonečný čas. A vlastně si skoro ihned oblíbíte všechny místní svěřenkyně. A posléze začnete sympatizovat i s jednou místní sestrou. Sestra Genevieve má v příběhu hodně prostoru a v podstatě je i hybnou silou událostí, jenž se později stanou.
Malá ochutnávka:
Ale ten člověk byl kacíř. Jeho knihy by se měli spálit!
To by znamenalo přiznat, že má velký vliv.
Je to záležitost módy, zapomene se na něj. Ostatně kdo dneska doopravdy zná jeho jméno?
Mluvíte o tom člověku, který obhajuje existenci přízraků?
Duchů.
Blázen!
Prohlašovat, že duch přežívá hmotu, je proti vší logice.
Ačkoliv je obsah příběhu docela dost proti mužům, kteří v tomto období měli nad ženami rozhodně hodně navrch, jsem rád, že paní spisovatelka z nás zase neudělal tak velké idioty. Taky jsem rád, že nepřidala lesby, geye a dalších asi 56 pohlaví. Například Knihu duchů, která se stala jakýmsi symbolem příběhu, napsal muž. Příběh je napsán jednoduchým ženským jazykem. Je to jakási funkční explicitní prezentace romantizovaných postav-obětí, přímočaré sdělení s nekomplikovatelnou předvídavostí. Jak už svěřenkyň nebo doktorů.
Citát: Spánek jí umožňuje přestat se zabývat tím, co bylo, a neznepokojovat se tím, co bude. Spánek je její jedinou chvilkou oddechu od událostí, které ji sem před třemi roky přivedly.
Příběh se spíše zaměřuje na život v ústavu a chování místního osazenstva. Zavítáme hlavně na období, kdy se blíží důležitá událost. Setkání pacientů s Pařížskou smetánkou, která se uskuteční uspořádáním maškarního bálu. Jediné, co se dá hodně příběhu vyčíst je jeho až moc lehký konec. Od tohoto roku 1885 jsem čekal rozhodně tvrdší a gotičtější zakončení. Do příběhu jsem se okamžitě začetl. Má jednoduchou osnovu, příjemné postavy a lehce se stupňující děj.
Citát: Mystické myšlenky se léčit nedají.
Pařížská společnost, konec 19. století a kontroverzní masopustní bál v ústavu pro choromyslné - zajímavé téma i poutavá obálka. A po přečtení jsem byla také velice spokojená!
Do hospitálu Salpêtrière se nechce dostat z vlastní vůle snad nikdo. Tento pařížský ústav je totiž nechvalně proslulý díky svým chovankám - ženám nejenom duševně nemocným, na kterých věhlasní neurologové prováděli nejrůznější pokusy a pořádali veřejné ukázky hypnózy na hysterických pacientkách, ale také se sem umisťovaly takové ženy, které se například provinily tím, že mají nějaký vlastní názor. Což tehdy, obzvlášť u žen, nebylo příliš žádoucí.
Do spárů tohoto vězení pro nepohodlné ženy se dostane i mladá Eugénie. Ta se doma babičce svěří s tím, že vidí duchy zemřelých lidí a ti s ní komunikují. Babička, ta, které Eugénie nejvíce důvěřovala z celé rodiny, si však toto tajemství bohužel nenechá pro sebe, a tak Eugéniin otec ihned předá dceru do péče ústavu Salpêtrière. To se přece nehodí, aby dcera tak váženého pařížského občana blábolila o tom, že vidí duchy!
V ústavu Eugénie hledá podporu a pomoc u vrchní sestry Geneviève, která se dlouhodobě nemůže vyrovnat se ztrátou své vlastní sestry. Když jí ale Eugénie prozradí některé věci o zesnulé, které nemůže nikdo jiný vědět, začne i sama Geneviève pochybovat o správnosti umístění Eugénie do ústavu.
Každoročně se v Salpêtrière pořádá masopustní bál, na který má přístup i široká veřejnost. Mezi pařížskou smetánkou je tento ples vzrušující událostí. Přípravy na bál vrcholí a každá chovanka se na něj nesmírně těší. Pro většinu pacientek je to jediná příležitost v roce, kdy se setkají s někým mimo zdi ústavu. A také jedinečná šance pro Eugénii, kdy by se teoreticky dalo uprchnout!
Moc se mi líbil popis prostředí i téma ústavu jakožto odkladiště pro ženy, které narušují zavedené společenské pořádky. Nechybělo ani napětí a pocit bezmoci nad nespravedlivými osudy žen internovaných v ústavu. Klidně bych snesla i větší počet stran, ale i tak se na těchto necelých 200 stranách rozehrál pěkný příběh. Moc doporučuji!
Za mě by to mohlo mít klidně xkrát více stran, protože ně to pohltilo od začátku do konce. Doporučuji
Zajímavé téma, pěkně se to četlo. Klidně by to mohlo být rozepsáno podrobněji na více stranách. Ani si nedokážu představit jak se některé ženy cítili, když je neprávem někdo z rodiny odložil do tohoto "šíleného domu".
Další kniha hrůz, jež muži páchali na ženách...
Není to žádná fantasy, ale povídka, nebo novela z větší části dle skutečnosti.
Nebo jako zachycení procesu, jímž se z místa azylu, záchrany a léčby stane strašlivé vězení, v němž se bezprávně internuje, terorizuje a mučí pro vědu či mnohem spíš pro slávu tyrana. Co by dnes bylo skandální, bylo tehdy pokrokové, co je pokrokové dnes, za to nás příští generace vědců odsoudí.
(SPOILER)
Líbil se mi náhled do Salpêtrière, ale doufala jsem ve více podrobností ohledně tehdejší společnosti a postavení žen obecně a žen nemocných. Škoda, že tam nebylo více z pohledu Charcota, dodalo by to knize hned jiný rozměr. Příběh Eugénie před hospitalizací byl zajímavý, ale krátký a upřímně s trochu podivným zvratem v chování babičky. Nadpřirozný námět příběhu spíše ubíral, ale to hlavně protože jsem měla jiná očekávání.
Samotný bál byl sám o sobě bohužel jen naznačen a konec byl tak prapodivně urychlen. Dokonce by mě zajímalo i jiné pojetí toho, jak by si Geneviève začala uvědomovat hrůzy, které se před ní celé roky odehrávaly. Nebylo to španté čtení, ale kniha měla určitě mnohem větší potenicál.
Velké plus za autentické zprostředkování atmosféry ústavu pro choromyslné Hospitálu Salpêtrière v Paříži v osmdesátých letech 19. století. Na tehdejší dobu asi běžná léčba i žádoucí izolace pacientek s neurologickými poruchami, dnes to však působí opravdu šokujícím dojmem. Veškeré to předvádění nemocných žen na poloveřejných vystoupeních, léčba za pomoci hypnózy, pohled na pacientky jako na pouhé objekty výzkumů nebo lákavé atrakce pro bohaté Pařížany. Autenticky působí i věhlasný neurolog té doby Jean Martin Charcot.
Plus i za pohled na nesvobodné postavení žen té doby, něco, na co už dnes pomalu zapomínáme, a co přesto stále překvapuje. Ale tady už pro mě začínají minusy, zdá se mi, že to autorka s těmi muži bídáky ve snaze o názornost trochu přehnala, všichni muži jsou panovační autoritářští násilníci nebo aspoň sobci bez kouska citu, jen jeden jediný je snad vykreslen v lepším světle, ale i ten má zprvu nálepku váhavce a zbabělce.
Vztahy trochu zjednodušené, postavy příběhu mi připadají spíš jako ilustrace, než věrohodně jednající živoucí lidé. Občas se v jejich jednání objevují nepochopitelné zvraty (milující chápavá babička, milující chápavý otec lékař). A duchařská zápletka mi tady drhne, bez ní by bylo všechno uvěřitelnější. Připadá mi to spíš jako YA literatura, ale nakonec proč ne...
Štítky knihy
prvotina zfilmováno francouzská literatura psychiatrie sanatorium, ozdravovna hysterie konec 19. století
Veľmi zaujímavé spojenie dvoch úplne odlišných svetov - parížskej smotánky a nemocnice pre choromyseľné. Príbeh s niekoľkými reálnymi postavami tiež ukazuje, ako sa formovala medicína na konci 19. storočia.
"Sny sú nebezpečné. Hlavne keď závisia od niekoho iného."
"Spánek jí umožňuje přestat se zabývat tím, co bylo, a neznepokojovat se tím, co bude."