Baletky
Miřenka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547168/bmid_baletky.jpg
4
888
888
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou — předpisový úsměv jim spadne a obličej se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemohou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na taneční konzervatoři a pražského života v divokých devadesátých letech.... celý text
Přidat komentář
Syrova a cynicka... to jsou pro me 2 slova spojena s touto knihou. Balet miluju (ale neumim), ze to je priserna drina a nejtezsi existujici sport, jsem davno vedela. Prikra a drsna vyuka tance je asi proste kolorit tohoto umeleckeho oboru, ale jakym zpusobem se zachazi s detmi... ano, zoceli je to, ale jak je od autorky patrne, take dokonale znici. Asi si knihu znovu neprectu, ale v hlave mi nechala hodne veci k hloubani a rozhodne me presvedcila, ze moje deti balet nikdy profesionalne delat nebudou ????
Toto je kniha, která mi vzala těch pár iluzí, které jsem měla o baletu. Mám ho moc ráda, ale myslím, že už se na něj nebudu přístě nebudu dívat se stejným okouzlením. Věděla jsem, že je to dřina, že v uměleckém prostředí vládne rivalita a aktivní kariéra baletek je krátká. Dokázala jsem se vcítit do toho, že baletka po skončení kariéry musí cítit prázdnotu a nenaplněnost. Ale že je taneční konzervatoř nejen plná dřiny, ale také ponižování, arogance moci a šikany profesorů a že jejich přístup ty mladé holky tak strašně fyzicky i psychicky poškozuje, to mě zasáhlo. Je to tak tvrdý svět, který má vychovávat "elitu", ale jehož vedlejším produktem je, že desetileté děti přestávají jíst a jen o trochu později objevují zvracení, projímadla, alkohol a drogy. Chtěla bych věřit, že to byly metody let devadesátých, ale možná jsou nutné k tomu, aby baletky vychovaly, aby z nich vytvořili "unifikovaný produkt". Jak v závěru Miřenka Čechová píše: "Vís, proč jsou baletky navenek tak milý, skromný, usměvavý a submisivní? Protože jsou zkrocený. Víš, jak se krotí medvíďata? To je prostě hodíš na rozpálenou plotnu a oni začnou bolestí poskakovat na zadních, což potom na povel opakujou i bez plotny. Ta zkušenost je zformovala."
Na druhou stranu ale je určitá útěcha v tom, že některé baletky to mají jako Natálie. Neměla ambici být sólovou tanečnicí a našla se v operním baletu: "Jsme jen jedno z koleček celý tý jevištní mašinérie, tam opravdu nejde o nějakej individuální výkon. A já miluju bejt na jevišti. Ne kvůli sobě, ale kvůli tý voni divadla a kvůli hudbě."
Zajímavé byly i další linky knihy - nalezení nepoznaného bratra, vyrovnávání se se změnou pohlaví blízkého člověka, ale hlavně role rodičů ve výchově dívky, která v deseti letech odchází na internát a na niž už nemají vliv. Soucítila jsem s matkou, která ač nerada a jistě i s vědomím rizik a nástrah pouští dceru na internát do vzdálené Prahy, kde na ni bude mít minimální vliv. Dočasné citové odcizení matky a dcery bylo asi logickým vyústěním toho, že každá žila v úplně jiném vesmíru. Přesto byla její máma člověkem, který poskytoval velikou podporu hlídáním toho, aby jedla alespoň o víkendech, tím, že byla pyšná na její úspěchy a že nakonec byla jediná, kdo hrdince nevyčítal rozhodnutí nevěnovat se po absolutoriu baletu.
Miřenka Čechová v rozhovorech říká, že knihu vydala i proto, aby uchazečky o studium na konzervatoři i jejich rodiče věděli, o čem to je. Nemyslím si, že by je tato kniha měla odrazovat, ale jen přivést k obezřetnosti. Nemůžeme dětem zakázat jít si svou cestou, jen je na ní bedlivě sledovat, fandit jim a věřit, že co jsme do nich vložili, bylo dost na to, aby svou cestu zvládli se ctí a aby je dovedla k nalezení štěstí, spokojenosti a sama sebe. A to se autorce nakonec podařilo.
Moc jsem se na tu knížku těšila. Balet mě fascinuje odmala. Důvod, proč dávám jen 3 hvězdy je, že jsem čekala něco jiného. Je to podle mého názoru víc osobní zpověď o dospívání a katarzi než vhled do baletního světa. Možná, že kdybych měla jiná (žádná) očekávání, hodnocení by bylo vyšší.
Cesta za snem, kdy ze sebe obětujete tolik, že ztrácíte sama sebe. Chvíle jistoty jen s těmi, které jsou podrobeny stejné řeholi, jako vy. Nová rodina s pravidly, o kterých se nediskutuje. I přesto hledáte únik, hledáte sama sebe. Nacházíte druhou tvář svého snu a s tím i nejistotu, jestli toto je cíl, za kterým jdete. Jedinou jistotou tanečního světa je, že ve třiceti budete stará a nepoužitelná .... pokud budete živá....
Přečteno jedním dechem.
Dál už jen 100% souhlas s komentářem jizi.
Baletky přináší pohled pod skořápku dokonalých piruet a špiček. Kniha je velmi krátká a její strany nejsou vždy popsané celé, takže ji budete mít opravdu rychle přečtenou. Baletky jsou sice prezentovány jako román, ale vzhledem ke svému rozsahu a stylu vyprávění bych spíše přistupovala k označení novela. Neobvyklé pozadí baletního světa a neotřelý styl vyprávění rozhodně knihu dělá ještě zajímavější. Příběh je vyprávěn méně užívanou du-formou. Celá kniha je postavena na jednoduchých stylizacích a odbornost ponechává stranou. Naopak si ráda odskočí pro nějaké to vulgární slovo a spisovností se také dvakrát nezabývá. Tímto faktem naprosto rozbíjí představu o baletkách, které jsou čisté, jemné a éterické na první pohled. A na pohled druhý jsou divoké. Příběh nejde příliš do hloubky, a my spolu s hrdinkou prožíváme její první krůčky na prknech až po ty dospělácké. Příběh plyne opravdu rychle a často se skáče z přítomnosti do minulosti a naopak. Dětské roky a starosti mě leckdy pobavily. Ovšem pokud se zpětně zamyslím nad vlastními starostmi z těch let, hlavní hrdinka této knihy rozhodně neměla dětství v pravém slova smyslu.
Sečteno, podtrženo, Baletky jsou opravdu zajímavým literárním počinem, který jsem měla rychle přečtený a ve výsledku nemůžu říct, že bych byla nějak zklamaná nebo nadšená. Baletky jsou prostě jiná kniha, kterou nemůže sednout každému.
nejedná se o román, jak tvrdí anotace, spíše útržkovité postřehy a deníkové zápisky, o baletu a 90. letech se čtenář moc nedozví, jde spíše o zpověď náctileté ublížené dívky, literatura to není
Nejdřív jsem se nemohla začíst a potom odtrhnout. Já si v devadesátkách žila svůj poklidný život obklopena rodičovskou láskou a bezvýznamnými problémy dospívající holky a někdo žil život na plný koule. V Miřenčině vyprávění jsem poznala něco z toho, co vyprávěly kamarádky o noční Praze, ale já se toho neúčastnila. Od další kamarádky, která studovala balet, vím jaká je to řehole... Tak nějak se mi to v knize spojilo. Se zájmem jsem si to přečetla, ale prožít bych to nechtěla. Na to jsem příliš líná a mám se moc ráda :)
Zvláštní styl psaní ve 2. osobě jednotného čísla. Myslím, že jsem se s tím setkala poprvé. O tom, že je balet velká dřina, jsem už slyšela. Tohle ale byla už hodně silná káva. Ve spojení s pokusy v užívání drog, nepřívětivým prostředím intru, mi hlavní hrdinka připadala jako masochistka a říkáte si, jak dlouho to ještě vydrží? A docela by mě zajímalo, jak moc skutečnost spisovatelka přibarvila.
Styl vyprávění se mi líbil. Autorka nesklouzla do ukřivděného výčtu nespravedlností. Spíš drobnými tahy štětcem po vzoru impresionistů stvořila dílko, v němž se nám obraz dokonalé baletky, nad níž v divadle žasneme, přetavuje do dalších podob a pocitů.
Zajímavé téma, zajímavé prostředí. Jen styl mi úplně nesedl. Ve vyprávění mě rušila ta du-forma, nebyla jsem schopná si na ni zvyknout. Kdyby to bylo napsáno v ich-formě, věřím, že by mě to vtáhlo, ale takhle nějak nevím...
Forma je velmi nezvyklá, stručná a popisná. Téma velmi zajímavé, ale drsné. Takže zatím neumím říct, jestli se mi to líbilo.
Autorka knihy je o 2 roky starší než já a já byla mnohdy překvapená, jak odlišná mohou být dospívání děvčat, jak odlišná mohla být 90.léta. Já ve 14 letech poprvé použila řasenku, nevěděla jsem, co je projímadlo, nestahovala si ňadra obinadlem. Být baletkou jsem vždy vnímala jako nádherné povolání, být lehká jako pírko, vznášet se na prknech, která znamenají svět.
*
Tato kniha mě vyvedla z omylu. Úplně a zcela. Popis drilu, fyzické náročnosti, osamocení na internátu, večírky, sex, alkohol, drogy, soutěživost. Syrový popis baletní pripravy přesně vystihuje anotace knihy - baletky mají dvě tváře... Nejen baletky, ale celý baletní svět.
Baletky z príbehu, tak milovali balet až ho nakoniec nenávideli ?
Taký pocit som z knihy nadobudla a celkom výstižne mi ju charakterizujú texty D. Patrasovej:
...Baletí baletka, baletí,
Pozor, ať do kulis nevletí
Špatně se v baletu učila
Teď neví, kam by dřív skočila…
... Baletí baletka, baletí,
hrůza, co udělá vzápětí,
jezero právě teď rozlila,
protože v dětství moc baštila...
Balet je pre mňa nádherné umenie, kde dobré baletky považujem priam za etérické bytosti.
Byť dobrou baletkou je poslanie, pre vykonávanie ktorého dostane do vienka predpoklady a talent iba zopár vyvolených, ktoré sa dokážu tomuto umeniu úplne odovzdať a podriadiť mu všetko - svojho ducha, svoj život, bolesť, drinu, vyčerpanie, zdravú rivalitu...
Baletky z príbehu sa trápili, a preto rebelovali opíjaním sa, drogovaním, neviazaným sexom, vzdorom a neviem čím všetkým ešte... Evidentne v sebe nenašli to výnimočné poslanie, ktorému by podriadili všetko, a autorka to svojím spôsobom poníma ako krivdu, z ktorej sa musí pred svetom vykričať...
Žiaľ aj takéto odvrátené strany má baletné umenie, lebo prirodzený talent a poslanie pre jeho rozvíjanie, nedostane do vienka úplne každý...
Zpočátku mi překážel styl, jakým je kniha napsaná. Forma deníku psaného jakoby bez emocí mě chvílemi iritovala. Ale v půlce se to zlomilo a dočetla jsem jedním dechem. Kniha přináší víc otázek než odpovědí a určitě to není jedna z těch, na které hned po přečtení zapomenete.
To, že balet je dřina je všeobecně známo, ale až takové temno? Opravdu je láska k baletu tak velká, že jsou ochotné tohle podstupovat? Nebo díky tomu, že jsou dívky v útlém věku daleko od rodiny a mezi "svými", nevnímají toto zacházení jako něco za hranou? ...
z mého poledu byla kniha dobrá. Dávám 3,5 hvězdy. Téma, které zaujme, psané vzpomínkovou a deníkovou formou. Od mala jsem taky tančila. Tanec zabral plno času a vyžádal si i hodně drilu, proto se dokážu do plna skutečností z knihy vcítit, jen mě zaráží ta možnost lehce se dostat k drogám v tak nízkém věku...
Tuhle knížku jsem vybrala původně pouze kvůli čtenářské výzvě a moc jsem si od ní neslibovala. Ale naprosto mě nadchla. Opravdu šokující, jak to chodí u balatek, ale věřím tomu do puntíku. Jinak protknuté humorem velice příjemným. Čtivá od začátku do konce, až mě opravdu mrzí, že už skončila. Hned se pustím do čtení její prvotiny "Miss AmeriKa", o které jsem vůbec nevěděla. Každopádně doufám, že Miřenka Čechová bude se psaním pokračovat.
Další kámoška na pár dní, se kterou se budete těžce loučit. Děj se odehrává tak nějak samozřejmě a máte pocit, jak kdybyste ty holky sami znali. Velmi zdařilé. A na baletky už se vždycky budete dívat jinak než doteď.
Baletky. Ještě jsem je nedočetla, ale už dobře v půlce jsem věděla, že jsou skvěle napsané. Miřenka Čechová je stejný ročník narození jako já a popisuje svět, který je mi blízký, protože jsem do něj sama nakoukla. Jen z jiného tanečního úhlu pohledu. Tanec, ať je jakýkoli, toho má totiž spoustu společného. Je to takový mikrokosmos, který nemá šanci úplně pochopit nikdo, kdo ho není součástí. A když už do něj patříte, tak jím žijete, a je úplně jedno, jak uhozené se to vašemu okolí může zdát. Baletky nejsou o éterické kráse baletu, jsou spíš o té druhé ošklivé stránce, kterou běžný smrtelník nikdy nenahlédne. Ve svých tanečních letech jsem se těmhle extrémům nikdy ani nepřiblížila, ale i tak vím, že tanec dovede být plný přetvářky a čirého zla, nenávisti a bolesti. A beznaděje. Ale v tom, jak moc může spojovat i rozdělovat a měnit životy, je jeho největší kouzlo. A o tom všem jsou Baletky. Autentické jak nohy otlačené z tanečních bot. Au.
Autorka si jako téma své druhé knihy (debutovala v roce 2018 Miss AmeriKou) zvolila tělo a jeho proměny. Nejvýraznějším motivem je samozřejmě samotný balet a tvrdá škola s despotickými kantory, kteří přikazují mladým dívkám, jak mají vypadat, kolik mají vážit, a že tu poslední piruetu ještě určitě zvládnou. Kromě fyzické stránky je tak do značné míry ovlivňována hlavně psychika žaček a mnohé takový nápor neustojí anebo jim prostě jen moc vyrostou prsa, a tak letí. Druhým větším tématem knihy je hledání bratra, který právě prochází přeměnou genderu. Jeho tělo se tak, podobně jako těla baletek, transformuje. Dílo je psáno mou milovanou du-formou, Miřenka tak velmi účinně apeluje na čtenáře. Přesto jsou Baletky psány jakoby s odstupem, chladně, věcně, krátkými větami i v krátkých kapitolách. Textem občas prokmitne i deníkový zápis, a tak, ač autorka upozorňuje na to, že dílo není striktně biografické, máte pocit jako že nahlížíte do něčího soukromí, ale že vás ten někdo nechce pustit zas až tak blízko. Co bych knize vytkla, je určitá repetitivnost řečeného. Při čtení se určitě připravte na to, že o zakrvácených nohách, drilu ve zkušebnách i o bouřlivých večírcích uslyšíte mnohokrát. Ono to má asi své opodstatnění, život na konzervatoři patrně takový prostě byl, jen to na mě v textu už působilo trochu rušivě. Rovněž rovina věnovaná transgenderu mohla jít více do hloubky. Je to zajímavá paralela k proměně těla tanečnic, Čechová tedy mohla rozvinout potenciál tohoto druhotného příběhu. Ač mám ke knize jisté výhrady, musím vyzvednout téma jako celek a pochválit jistě zaslouží i grafické zpracování. Miřenka touto knihou vyslala ostrou sondu a já si jí za to moc vážím.
Štítky knihy
drogy Praha česká literatura životopisné, biografické romány tanec 90. léta 20. století balet deníkové záznamy baletky
Pro mě první kniha psaná v du formě a musím přiznat, že to není úplně můj šálek kávy. Velmi drsně popsané prostředí baletní školy, které mě celou dobu čtení vedlo k otázce "proč by tohle chtěl někdo dobrovolně podstupovat?"