Baletky
Miřenka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547168/bmid_baletky.jpg
4
887
887
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou — předpisový úsměv jim spadne a obličej se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemohou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na taneční konzervatoři a pražského života v divokých devadesátých letech.... celý text
Přidat komentář
Než jsem si sem Baletky stačila poznačit, měla jsem je přečtené. Knížka na dva večery (plus kus noci). Hodně zajímavé čtení. Za pár let ho doporučím mojí sedmileté dceři, která má o baletu přesně ty romantické představy čajového podšálku. :-)
Balet, stejně jako kterýkoli vrcholový sport (ano, záměrně píšu sport) je drsný. Ještě drsnější ale byl život malých, aspoň ze začátku nadšených a zapálených holčiček, které toužily být primabalerínou. Snad už je to dnes jinak, ale ta škola, to muselo být peklo. V nějakém rozhovoru Miřenka říkala, že dril musí být, ale vyučovat by se mělo jinak. To neustálé srážení sebevědomí, ponižování, ničení - i ničení se, ke kterému sklouzávaly holky samotné (a kdo by se jim divil, s takovým dětstvím). Hodně syrové a zajímavé, bavila mě i forma (s du formou jsem se setkala poprvé, kdy nepočítám V žabím pyžamu Tima Robbinse, kterou jsem ale viděla jako divadelní hru). Vlastně se divím, že to ta holka (ty holky) vůbec přežily. Zda ve zdraví, psychickém i fyzickém, to už je jiná otázka.
Miřenčina próza, kompilovaná z jejích deníkových záznamů a retrospektivně komentovaných zkušeností z baletních let strávených na pražské taneční konzervatoři, mě pohltila. Představuje velmi naturalistickou sondu do životů (výstižnější by asi byl výraz "přežívání") "vyvolených". Daní za nekončící dřinu, pseudo-dokonalost a pomíjivé jevištní pozlátko je tanečníkům jejich vlastní zdraví - nuceným lámáním klenb a narušenými stravovacími návyky počínaje, pokřiveným sebeobrazem a sebehodnotou z ustavičného ponižování konče. Bolavé tělo, bolavá duše. Navenek dokonalé kraslice, uvnitř ale duté. Beletristická linka je psána ve druhé osobě; autorka jako by v ní s laskavým nadhledem promlouvala k mladší verzi sebe samé. Na knize mne zvlášť oslovily motivy usilování o bezchybnost (do těchto pasáží pro mne nebylo obtížné, promítnout si mnohé spolužáky z Psychologie), o nalezení "zachránce" (a bezvýhradné přijetí z jeho strany), to všechno za neustálého sebe-odmítání; zarezonovaly se mnou (a souhlasím s Miřenčiným sdělením mezi řádky, že práce na těchto tématech je prací celoživotní - a to i pokud člověk opustí "toxické" prostředí "krajností"). Se zájmem jsem se nořila do autorčina líčení o hledání sebe samé, vlastního bratra, bratrově vlastním hledání. Knihu hodnotím jako brilantní - a balet už nikdy nebudu vnímat tak idealisticky, jako dosud. Miřenko, děkuju!
"Ty chceš tančit a bejt sama sebou, objevit sebe v tomhle příšerným zmatku, ze kterýho trčíš jenom trochu nad zemí, jako kdybys věděla, že nesmíš sjet dolů. Namísto vysněnýho řádu vyrůstáš v chaosu, pořád na hraně a bez hranic, pořád jednou nohou nad propastí a s hlavou v oblacích, žiješ si ten svůj sen a většinou se potají modlíš, abys to zvládla." (str. 100)
I když jsem od Baletek nic nečekala, jsem nadšená a nemohla jsem se od čtení odtrhnout. Příběh o dospívání, snech, vůli, píli, drilu, ale také o hledání sama sebe. Surové vyprávění bez příkras. Konec si zasloužil možná trošku více prostoru, ale i tak to bylo skvělé čtení.
Zajímavé čtení - trochu prvoplánově skandaliózní (ale věřím tomu!). Taková výrazná knižní jednohubka, odbočka od hlavních směrů literatury v současnosti vydávané (a čtené). Není to knížka, ke které se budu po letech vracet, ale k přečtení ji doporučím. Hodnotila bych ji za tři a půl, zaokrouhlím směrem nahoru - balet mám moc ráda!
Zajimava knizka, ktera nechava ctenare nahlidnout do sveta baletu, do fakt hodne tezkyho sveta, kdy jsem deti opravdu litovala, co musi na skole zazivat. Bavily me devadesatky a nulty leta, knizka se cetla hezky, ale konec mohl byt lepsi, rada bych se dozvedela, co bylo s hlavni predstavitelkou dal.
Příběh se četl dobře (přečten za jeden den) ale úplně mne nevtáhl. Psán syrově, vedlejší efekt ale pro mě byl, že chvílemi vyzníval až nezúčastněně... Každopádně zajímavá sonda do světa baletu.
Pro mě úplně jiný svět, četla jsem jedním dechem a za dva večery měla přečteno. Moc se mi líbil styl psaní - syrový, utržkovitý, vyvolávající pocity. Díky tomu jsem s vypravěčkou vše prožívala a soucítila s ní. Nechtěla bych být baletkou, nicméně tenhle pohled za oponu byl zajímavý. Takže za mě dobře napsaná kniha na zajímavé téma, líbilo se mi to.
Zajimavy vhled do zivota baletky, z knihy je citit ta snaha byt nejlepsi, vydat ze sebe vse a vubec nebrat ohled na limity lidskeho tela, z cehoz mi bylo docela smutno. Kratke kapitoly a jednoduchy sloh delaji z knihy prijemnou jednohubku.
No, nevím. Z knížky mám dost rozporuplné pocity. Téma je skvělé, myslím, že se dalo zpracovat mnohem více do hloubky, ale tady je to pořád dokola. V podstatě si stačí přečíst třetinu. Vadil mi i výběr jazyka, dospělačka se snaží přemýšlet a psát jako puberťačka, ale občas to dost skřípe. Obsah je opravdu alarmující, ale forma, jakou je to podané, nic moc.
Šokující zpověď baletky, která od malička zažívá dril baletní školy. Dřina, bolest, ale i snaha uspět mezi ostatními a nevzdat se. Tato kniha vás rychle vtáhne do děje a autorka nepustí, dokud ji nepřečtete. Rychlé tempo, strhující, občas je vám té dívenky líto, občas nechápete její revoltu a její sebedestrukci nebo to, že baletní školu ještě zvládá a nevzdává to.
Na to, jak jsem původně byla ke knize skeptická, jsem nakonec ráda, že jsem ji četla.
Je to strhující. Nemilosrdně to s vámi mrští doprostřed šíleného víru zdivočelých těl, kterým se bezmocně proplétáte ve snaze najít cestu ven dřív, než to celé strašně špatně skončí. Semele vás to a na konci úplně vycucané vyplivne, sbíráte se ze země a nechápete, co se to stalo, a éterické baletky v bílém u tyče dál synchronně švihají nohama jakoby nic.
Na prvním místě vidím ambici šokovat a zaujmout za každou cenu, nicméně jako kniha-solitér příjemné vybočení v mém čtenářském deníku.
Zajímavé téma, Praha 90. let a celý text psaný ve 2. osobě, dávají knize šmrnc a autenticitu. Čeština je pěkně surová a přeskakování mezi jednotlivými časovými linkami ve vás způsobí občas chaoz, který ale do celého konceptu skvěle zapadá.
Hodnotu knize přidalo i krásné nakladatelské zpracování, kdy prvních pár stránek je taková fotokoláž, která ve vás už v úvodu vytváří ten správný depresivní nádech, který se line celým příběhem.
Kniha určitě způsobí i pár rozporuplných pocitů, jestli není přehnaná, a tak... Každopádně za mě to je zas nový vítr do české literatury, a důkaz, že tu u nás máme další skvělou a nadanou spisovatelku.
Napsáno realistickým a vtipným pohledem. Někdy až moc nadneseno, ale knížka byla čtivá
Před čtením této knihy jsem si říkal, že ji možná ani nedočtu, neboť to asi bude nuda. Bylo to dáno mojí takřka nedotčeností baletem, na kterém jsem byl pouze jednou. Kniha sice není zrovna optimistická, ale rozhodně ani nudná. Je to od začátku do poslední stránky tvrdý boj. Knihu doporučuji!
Upřímné, autentické, bez obalu a skvěle zpětně glosované. Jednotlivé kapitoly vytváří dokonalou mozaiku obrazu života dětských baletek, které příliš brzy nakoukli do světa dospělých včetně šikany autorit, která je částečně zformovala. Hodně čtenářům se nelíbí přeskakování v časových úsecích hlavně uprostřed knihy, mně to naopak přijde jako skvělý způsob jak vyjádřit zmatenost a hledání sebe sama i cesty hlavní postavy, skvěle to odráží zmatené pocity. Navíc po přečtení knihy nebude mít problém si tu časovou osu přehledně udělat sami. Styl psaní se k tématu skvěle hodí a některé přirovnání autorky jsou cynicky naprosto trefné a jedinečné. 85%
Slovo balet a baletky v nás vzbuzuje pocity jemnosti, křehkosti, éterické delikátnosti, jakoby baletky ani nebyly z masa a kostí jako my, obyčejní smrtelníci.
Kniha Baletky je přesným opakem. Syrová, drsná, odhalující tu druhou tvář. Místo úsměvu číslo patnáct ukazuje těch pár vteřin na nádech a výdech, které má každá baletka když mizí ze scény. Kniha, i když se nedržela jedné časové linky, měla spád, kapitoly jsou kratinké a spíš jen vykreslují jednotlivé obrazy. Moc se mi líbila zvolená vypravěčská forma, kdy autorka píše ve druhé osobě a všemu tak dodává ještě víc osobitosti . Jako by to vše vyprávěla jen tobě a nikomu jinému. Odhalovala tu krutou pravdu, strhávala divadelní oponu a ukazovala, co vše se skrývá za snem stát se baletkou. Je zajímavé, jak často se na "elitních" školách uchylují k těmto formám: dostali jste se na elitní školu.Budete výjimeční. Teď jste ale NIC.
Hlavní hrdinka popisuje její cestu baletní školou, kam nastoupila už v 10 letech. Během osmi let zažila neskutečný dril a tvrdou praktickou výuku plnou bolesti, ale i nenávisti a urážek. Na druhé straně všemu unikala díky návštěvám pražských klubů, kde aspoň na chvíli na všechno zapomněla a prostě jen žila. Autorka při psaní vycházela z vlastních zkušeností a díky ní tak můžeme bez příklad poznat tu druhou tvář baletek. Určitě stojí za přečtení!
Štítky knihy
drogy Praha česká literatura životopisné, biografické romány tanec 90. léta 20. století balet deníkové záznamy baletky
... vnitřní boj, odhodlání, boj o život, utrpení, sny a touhy, odvaha, víra v lepší budoucnost
.
Baletku poznáte na první pohled. V tramvaji stojí zpříma, vypnutá hruď, nohy připravené se jen vyšvihnout na tyč a pohled, který by si každý z nás přál pochopit. Zdánlivý klid v jejích očích je o to větším vnitřním bojem, aby vytěsnila bolest, která jí provází v cestě za jejím jediným snem. Odhodlání, které bolí každý den. Smekám dámy před vámi a jen co to půjde, přijdu se na vás podívat, aby ta bolest měla aspoň trochu smysl.