Básně
Jiří Wolker
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240212/mid_basne-240212.png
4
77
77
První svazek kritického vydání Spisů J.W. (rozvrženého do 4 svazků: Básně, Próza a divadelní hry, Mladistvé práce veršem, Mladistvé práce prózou) podává tu část básníkova díla, která nepochybně značí jeho jádro, t. j. básnickou žeň z období autorovy tvůrčí zralosti od jara 1920 do podzimu 1923. Zahrnuje tedy svazek obě sbírky veršů, jež J.W. vydal (Host do domu a Těžká hodina) i básně vzniklé v období těchto sbírek a do nich nepojaté včetně veršů, které se zachovaly ve Wolkerově pozůstalosti: nakonec jsou připojeny fragmenty, takže svazek opravdu přináší - s výjimkou veršů satirických a epigramatických - všechny básnické práce zralého už básníka. Pořadatel připojil rozsáhlé (přes 80 str.) a opravdu vyčerpávající poznámky a v doslovu kreslí lidský, básnický i politický profil básníka, o němž krásně uzavírá: "Tvořivě navázav ve svém díle na klasické dědictví národního umění, Jiří Wolker, průkopník a zakladatel nové, socialistické její epochy, sám je nyní klasikem naší novodobé poesie." 1. vydání v SNKLHU... celý text
Přidat komentář
Wolker byl velký básník a jeho verše ve mně rezonují celý život. Balada o nenarozeném dítěti je jedna z nejsilnějších. Stále se lze vracet i k Hostu do domu, ale především k jeho vrcholným pracím.
A tuto jedinou knihu ze 4 dílných Spisů si nechám. Umělecky neuvěřitelně aktivní Wolker přeci jen dost dozrál i mladý, překonal tu svou Těžkou hodinu - asi musel. I když forma je na mě často už příliš moderní, obsah není tak jednostranně orientovaný, jak se učí posledních 100 let. Líbila se mi Balada o námořníku, Umírající, Sloky, Balada o nenarozeném dítěti... ale z mnohých dalších mi v paměti neutkvělo vůbec nic (to ta forma). Je také vidět, jak velmi záleží na tom, kdo sestavuje výbor básní - mám raději právě různé kompletní spisy, kde se mohu básněmi probrat sama a nedostávám cizí výběr.
------
Muž
------
Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena svadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala –
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky – sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.
Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.
Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.
V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, – já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, – budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?
Nad touto prací se slovy, skládáním myšlenek s rozvíjením mnohdy poutavých příběhů lze jenom žasnout. Literární skvost.
Wolkera mám ráda. Ráda si ho tak různě rozebírám, poskytuje zajímavý úhel pohledu na život i na smrt. V tomhle vydání byl taky docela nevšední doslov M. Píši, psaný v duchu padesátých let. Kniha vyšla v roce 1951, nakladatelství tehdy sídlilo v ulici Stalinova na Praze 12. :D nejvíc se mi líbila, z toho, co jsem neznala, asi Balada o námořníkovi. Obecně mám ty balady asi nejraději.
Právě ty básně, které socialistická propaganda tolik předkládala, byly pro mne nejsmutnější. Protože bol světa, jež uzřel básník, jal se napravovat násilím. Leč bylo to jen období jeho života, Wolker byl více než revolucionář...
Ačkoliv jsem se s Wolkrem setkala na střední v jeho známé sbírce Těžká hodina - která se mi opravdu líbila a měla pro mě nezapomenutelný tón - Host do domu mi úplně nesedl. Ač krásné, jeho verše byly na mě trošku krkolomné a nemohla jsem se do nich začíst. Začíst není to správné slovo, nedokázaly mě vtáhnout.
Básně Jiřího Wolkera můžu číst pořád, a pořád je to jako poprvé. Jsou nádherné, živoucí. Některé jsou hodně známé, brali jsme je kdysi ve škole. Některé jsou jakoby pozapomenuté, ale při jejich čtení, nebo recitaci si najednou uvědomíte, že je taky znáte. Aspoň já si to tak uvědomuju. Mezi Wolkerovými verši mám své oblíbené. Při každém otevření jakékoli jeho sbírky však zjišťuji, že si musím k těm oblíbeným ještě nějakou přidat.
Poštovní schránka, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o očích topičových - samé známé věci, které nepřekvapí a - v mém případě - ani nepotěší. Našla jsem si ale v Básních jiné favority: Milence a... Fotografie. Kdo chce, ať si to přečte, na mě tato báseň zapůsobila jako šutr hozený do výlohy. A zde jen fragment:
„Soudruzi, kteří kol skříně té
do práce se ubíráte,
soudruzi, kteří v srdci svém
hladem svých bratrů umíráte,
vryjte ty obrazy bídy a zmaru
v porcelán talířů restaurací a barů,
na zátky šampaňských, do lístků jídelních
vlepte ty fotografie!
Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,
na každém talíři, na každé sklenici
narazit musel na mrtvoly křičící:
Lidojede! Lidojede!“
Pokora
Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenší na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
,,Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.,,
Z básní Wolkerových na mě dýchá život. Jeho široký záběr témat, různorodá paleta nálad, skvostné rýmy i některé složitosti, které do svých básní Wolker vložil.
Měl v sobě nesmírný talent, který mu nebylo dovoleno rozvinout. I tak jsou jeho básně dotažené, úplné a nezpochybnitelně aktuální i v dnešní době.
Některé úryvky z nich zná téměř každý člověk v této zemi.
Wolker byl hodně zpolitizován, ale můj dojem z jeho tvorby takový není. Dovede vyprávět a skvostně veršovat, jeho vidění světa v jeho mladosti je takřka bezchybné.
Básně obsahují hodně smutku, pochyb, ale i naději, lásku a víru v lepší život...
Nebojím se napsat, že Wolker je dokonalý...
Některé básně jsou posmutnělé, některé zpolitizované a přesto tak hezké! Je to proletářská poezie, ale nejenom to. Poštovní schránku jsme se učili ve škole nazpaměť.
Nádherné! V poezii vždy najdu něco nového, i kdybych to samé četla stále dokola. To je na ní to krásné a nevyzpytatelné.
"tak toho bych si přál, by z duše mé do Tvého srdce..." nádhera :) velmi výjmečně nadaný básník. Škoda, že v jeho době ještě nebyl lék na TB. I to jak jej jeho vlastní matka převážela v zimě tajně v zavazadlovém prostoru a během cesty jim sněžilo srkz rozbitá okna do tváří..."Dnes je má těžká hodina"
Celkem pěkné počtení:) Bísně jsou dobře zapamatovatelsné. Nejvíce zajímavé mi přišly básně, ve kterých se projevuje autorův vztah ke smrti, ať už je to Smrt či Hřbitov.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Těžká hodina |
| 2008 | Host do domu |
| 1999 |  Básně |
| 2004 | Balady |
| 1964 | Balada o námořníku |
K Wolkrovi mám vztah hodně specifický. Jako hdně malou holku, rozhodně nepřipravenou číst tak těžké básně o smrti, bídě života mě s jeho právě tím tragičtějším
dílem seznámil otec,který byl veliký Wolkerův obdivovatel. Spoustu jeho básní jsem nechápala, ale život mě do jeho Prostějova i na Svatý Kopeček u Olomouce zavál svými okolnostmi a já se k jeho dílůn vrátila. Nyní se toulám jeho městem a procházejíc okolo Hloučely, kde je snad nejkrásněji na svétě,vnímám jeho počáteční vlastně i radostnou tvorbu, abych posléze, procházejíc městem zabředávala do splínu jeho smutného konce. Už chápu smutné verše o beznaději a smrti, o neutěšenosti života...když je vám 24 let a tušíte, že přijde konec, kdo by psal optimisticky. Vážím si j3ho knih, zděděných z rodinné knihovny, přesto, že vím, źe je vícekrát v životě neotevřu ani já, ani táta. Je to krásné, ale tak moc volající po pomocí, která nepřišla...škoda mladého života, škoda velkého talentu. Jsem přesvědčena,kdyby Wolker žil, napsal by o krásách života ještě mnoho nádherných děl...